Byl to šok.
Tátova poslední slova visela ve vzduchu jako kletba černé magie.
Měl jsem ho před sebou, a přitom ho přes ty slzy skoro neviděl. Něco říkal, ale já ho neslyšel.
Poprava ihned… Tahle dvě slova prakticky vymazala mou existenci.
Byl jsem tu a… přitom nebyl.
Část mě jako by právě umřela.
„To… to… není to… pravda… nemůže… nemohl umřít…“
„Kenji,“ ozval se tiše táta. „Pojď se posadit.“
Chytl mě i se strážcem a odvedli mě k posteli. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Ani to, jak jsem se k té posteli dostal, nebo to, jak jsem se na ní posadil.
„Zajdi do kuchyně, ať ti dají džbán toho nejsilnějšího vína,“ požádal táta strážce, který se hned na to otočil a vyšel z pokoje ven.
„Tati, řekni, že Mareo žije,“ vzlykal jsem.
Brečel jsem a nechápal, co se vlastně stalo. Spíš jsem to nechtěl pochopit. Nechtěl jsem pochopit to, že Marea už nikdy v životě neuvidím. Že se ho nedotknu, že neuslyším jeho hlas a neucítím jeho vůni.
Tohle pro mne bylo nepřijatelné.
Nedokázal jsem si to představit.
Nechtěl jsem si to představit.
Musí to být lež. Ano… Lžou mi, aby mě udrželi tady v pokoji, a zatím je Mareo v…
Náhle jsem vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím, aniž by mě táta stihl zastavit.
Je to lež. Mareo je u sebe a oni mi lžou.
Rozrazil jsem dveře svého a hned na to Mareova pokoje.
Musí tam být! Určitě spí, je jen unavený ze služby…
Doběhl jsem k jeho posteli. Zastavil jsem se až teprve když má kolena narazila do pevně napěchované matrace. Díval jsem se na ni a nevnímal nic jiného kolem sebe.
Pohlédl jsem napravo. U hlavy postele ležel Mareův meč, zasunutý v pochvě a důkladně omotaný širokou černou stuhou, na důkaz toho, že majitel už nežije, a tenhle meč se už nikdy nevytáhne z pochvy.
Udělalo se mi slabo. Tak moc, že jsem se musel opřít.
Na hromádku jeho věcí, které jsem teď měl mezi rukama, dopadaly moje slzy.
Na věci, které měl ještě nedávno na sobě, přikryté bílým plátěným ubrouskem...
Mé slzy se do něho vpíjely a s každou další ubrousek víc a víc vlhnul, a pod ním se začínal rýsovat důkaz, že se stalo to, co jsem nechtěl přijmout.
„Kenji,“ ozval se vedle mne tátův hlas. „Pojď do pokoje. Pojď si lehnout.“
„Není… ne… není to… pravda…“ položil jsem dlaň na to vlhké plátýnko. „On… přijde… nemohl umřít…“
„Je to pravda. Byl popraven krátce po půlnoci,“ zašeptal táta roztřeseným hlasem. „Je mi to líto, Kenji. Vážně je mi to líto.“
Potáhl mě jemně za ruku, abychom šli z pokoje pryč. Ale já se vzepřel.
Musí to být lež. To pod tím… není to jeho. Nemůže být!
Roztřesenými prsty jsem chytl okraj plátěného ubrousku a pomalu ho stahoval bokem. S každým odhaleným kouskem toho, co pod ním bylo skryto, moje naděje umírala.
To není jeho. Určitě mi lžou a ten úhledně svázaný cop, patří někomu jinému…
Vzal jsem ho do ruky. Opatrně, jako největší vzácnost, která je tak křehká, že každý dotek by ji mohl rozbít, a přiblížil jsem si ho k očím.
I když jsem na něj sotva viděl, cítil jsem to…
Tu jemnost, kterou jsem cítil pod svými prsty, když jsem si hrál s jeho vlasy ve chvílích, kdy jsme byli sami, jen my dva… Jeho pach, jeho nezaměnitelnou vůni, která mě vždy omámila, jen co se přiblížil na pár kroků.
Přesto jsem tomu stále odmítal věřit. Nechtěl jsem, aby to byla pravda.
Ale…
Jeden konec copu… Rovně ukončený, jako by ho někdo uřezal jedním tahem ostré dýky nebo meče. A na něm…
Pach Mareovy krve mě udeřila do nosu tak silně, že se mi zatočila hlava.
Nebylo pochyb.
Je to Mareovo… Jeho vlasy, jeho krev, která ulpěla na tom uříznutém konci a spojila vlasy k sobě tak pevně, jako by je někdo namočil do roztopeného vosku a pak nechal zaschnout.
Nemohl umřít…
Kolikrát jsem tahle slova řekl? A pořád, neustále, se mi dokola honí hlavou. Nechci tomu věřit.
„Půjdeme vedle,“ chytl mě táta za loket už o poznání pevněji, a otočil mě směrem ke dveřím.
Už mě k nim chtěl potáhnout, když se zarazil. Stál v nich Kiichi a zle se na nás díval.
Ne…
Na mě se díval s nevýslovným vztekem v očích.
„Půjdeme,“ znovu mě nakonec táta potáhnul a já konečně udělal ten krok.
„Nemáš tu co dělat!“ zavrčel Kiichi, když jsme se k němu přiblížili. „Ty ne-“
„Kiichi! Ne…!“ ozval se táta a chtěl ho odstrčit bokem.
„Nemáš právo tu být!“ odrazil Kiichi tátovu ruku, nespouštějíc ze mě svůj zuřivý pohled. „Ty můžeš za to, co se stalo!“
„Kiichi!“ zvýšil táta o něco hlas. „Řekl jsem, ne! Nech toho a odstup, ať můžeme projít!“
Ale on ho neposlouchal. Zničehonic vystřelil ruku před sebe, a aniž bychom stihli zareagovat, držel mě za bradu tak pevně, až jsem měl pocit, že mi rozdrtí čelist.
„Ty můžeš za to, že Marea popravili! Měl jsem tě tam dole nechat chcípnout! Je to tvoje chyba!“
Jeho sevření ještě víc zesílilo. Druhá ruka se mu posunula k pasu, kde mu viselo pouzdro s dýkou.
„Kiichi, dost!“
Tátova ruka, která už chtěla chytnout Kiichiho, se zastavila, a já jen pohlédl na muže, který se vedle něho náhle zjevil. Držel Kiichiho za zápěstí ruky, kterou mi svíral bradu.
Ač jsem nebyl zatím schopen cokoliv říct, teď mi z úst uniklo jediné slovo.
„Mareo…“ vydechl jsem.
Sevření mé brady povolovalo s tím, jak se zesiloval stisk na Kiichiho zápěstí. Nakonec mě pustil, ale než odstoupil bokem, ještě se ke mně naklonil.
„Kdyby nebylo tebe, nikdy by se tohle nestalo. Je to tvoje chyba. Nikdy ti to nezapomenu,“ zavrčel tiše, a pak mi už zmizel z dohledu.
„Mareo…“ zašeptal jsem znovu, když se hned na to přede mne postavil ten druhý.
Ale byla to jen bláhová naděje. Nebyl to on. Jen vrásky a mírně prošedivělé vlasy a vousy dokazovaly, že ten, kdo stojí přede mnou, je Mareův otec.
Stál jsem před ním a třásl se.
Neplakal, nemračil se, ale jeho pohled mluvil za vše. Viděl jsem v nich tu bolest. Skoro takovou, jakou jsem teď prožíval já sám.
Mlčel jsem. Nebyl jsem schopen říct už nic dalšího. Nebylo omluvy pro to, co se stalo. Kiichi měl pravdu.
Já můžu za to, že Mareo nežije. Nemám slova, která by omluvila to, co se stalo. A nemám ani právo tomuto muži pohlédnout do očí. Zavinil jsem smrt jejich jediného syna.
Sklonil jsem hlavu, protože jsem nebyl schopen ten jeho pohled vydržet.
„Kenji,“ položil mi ruku na rameno.
Ale já se na něj nepodíval. Dál jsem měl hlavu skloněnou a na dřevěná prkna podlahy dopadaly slzy, stékající z mých očí. Rozostřeným pohledem jsem se díval na to, jak mou ruku sevřela druhá a pomalu ji zvedala nahoru. Nedíval jsem se za ní. Jen jsem cítil, jak mi Mareův otec opatrně rozevírá prsty a ten poslední kousek, důkaz toho, že tu Mareo byl, mi vyklouzává z dlaně.
Cuknul jsem rukou a sevřel prsty znovu k sobě.
Nechte mi to. Neberte mi to, co jediné mi po Mareovi zůstalo…
Ale věděl jsem, že právo rodičů je silnější než moje.
„Hajime…“
„Chci mít jistotu, Kaido.“
S hlavou stále skloněnou jsem poslouchal hlasy, kdy střídavě mluvil táta a Mareův otec.
„Byl popraven dnes, chvíli po půlnoci.“
„Kde je jeho tělo?“
Hajime mě stále držel, ale já jsem se rozhodl nedát to, co pro mne teď znamenalo vše.
„Víš sám nejlépe,“ odpověděl o něco tišeji táta. „Na okraji strže bude ještě…“
„Nemusíš pokračovat,“ zarazil ho Hajime.
„Je mi to líto,“ dodal ještě táta.
Moje ruka se znovu pohnula. Hajime ji zvedl o něco výš, a já, i když jsem se nebyl schopen na Mareova otce podívat, ucítil na ní jeho teplý dech.
Stejně jako mě předtím, i jemu se teď ruka silně roztřásla, když si prohlédl cop zblízka a přičichl si k němu, aby se ujistil, že ty vlasy opravdu patřily jeho synovi.
„Kenji, dej to Hajimemu,“ ozval se opatrně táta a stiskl mi o něco víc loket.
Já ale opět ucuknul a cop jsem v dlani sevřel ještě víc.
„To je v pořádku, Kaido. Vezmu si jen jeho věci a meč. Nori…“ musel polknout, když mu při vyslovení jména jeho ženy mírně přeskočil hlas, „…Nori říkala, že pokud Kenji bude něco chtít, může si to nechat. Vezmu synovy věci, a půjdu, než se zámek probudí.“
Pustil mou ruku, a ještě jednou se dotkl mého ramene. Víc nic už neříkal a já taky ne. Nebyl jsem schopen k němu vzhlédnout a ani se omluvit, či říct aspoň…
„Děkuji,“ promluvil za mne táta a potlačil mě dopředu.
Hajime odstoupil, a my pomalým krokem prošli dveřmi a pak chodbou do mého pokoje.
Nevěděl jsem, jak jsem se dostal do postele. Nevnímal jsem ani to, že venku začínalo svítat a obyvatelé zámku se probouzeli a chystali na denní práce. Nepamatoval jsem si ani to, že táta ke mně přišel a donutil mě vypít pohár silného vína.
Bylo mi jedno, co se kolem mne děje.
Jen jsem ležel a nepřítomně zíral před sebe, a v ruce svíral Mareovy vlasy svázané do copu.
Dlouho jsem měl v hlavě naprosto prázdno. Jako by mi ji někdo otevřel, všechno z ní vysypal a pak zase zavřel. Chvílemi jsem brečel, a pak mě po nějakou dobu štípaly oči, když mi slzy došly a chvíli trvalo, než se vytvořily nové, aby zas mohly smáčet už tak mokrý polštář pod mou hlavou.
Odmítal jsem mluvit, jíst, pít.
Chtěl jsem jen jedno.
Umřít…
Táta si později nakonec přeci jen lehnul a na chvíli se prospal. Díval jsem se na něj, jak pravidelně oddechuje a říkal si, jak může tak klidně spát.
Jak vůbec mohl dovolit to, co se stalo.
Proč tomu nezabránil? Proč mi nic neřekl? Zatajil mi něco takového. Nedovolil mi se s Mareem ani vidět. Nepustil mě k němu, i když věděl, co ho může čekat. Nevzbudil mě, když Marea vedli na popravu, a nedovolil mi se s ním ani rozloučit.
Čí meč vlastně sťal Mareovi hlavu? Byl to táta, nebo někdo jiný?
Nenávidím ho za to. Nenávidím krále, který rozhodl, že bude Mareo popraven.
Den utekl, aniž bych jednou jedinkrát vylezl z pokoje. Skoro celou dobu jsem ležel v posteli. A když už jsem vstal, tak jsem pak jen stál u okna a díval se ven.
Tak strašně moc jsem chtěl být s Mareem. Bolelo to neskutečně. Větší bolest na hrudi, než když mi Tame řekl, že zemřel Saburu. Kdybych byl někde v lese, už dávno bych vyl. Vykřičel bych všechnu tu křivdu, která dělala mou bolest ještě větší.
Když se slz nedostávalo, když jsem plakal už jen místy, jen trochu, začaly mou mysl nahlodávat špatné myšlenky. Čím dál víc na mě útočily a dělaly všechno tohle ještě horší.
Stále dokola se mi v hlavě opakovala Kiichiho slova. Sílila a chvílemi na mě doslova řvala tu vinu, kterou jsem pociťoval silněji a silněji.
Myslel jsem na to, jestli vůbec budu schopen být tady, kde mi Marea všechno připomíná. Kamkoliv bych se hnul, vyskočila by na mě nějaká vzpomínka.
Byl bych schopen potkávat vlky ze stráže, kteří ho znali a věděli, že já jsem byl ten, kdo pro něj znamenal tolik, že si za to vysloužil smrt? Byl bych schopen se potkávat s Kiichim? S člověkem, který Marea miloval stejně jako já? A co teprve, kdybych šel do vesnice… Co bych řekl Hajimemu a Nori, kdybych je potkal? Jsem schopen se jim po tom všem podívat do očí?
Zabil jsem jejich syna, a nic na tom nezmění ani to, že já sám nejsem schopen se svou bolestí tady žít.
Moje tvrdohlavost, moje zbrklost a horká krev přivedla Marea na smrt.
Ne, jen Kiichi, ale ani já sám to nejsem schopen sobě odpustit. Do konce života…
Ať už je má bolest jakkoliv velká, tak silná, že místy nejsem schopen se ani nadechnout, tak výčitky, které mám, to dělají ještě horší.
Byla už noc, když jsem se znovu zvedl z postele, přešel k oknu a zadíval se ven do tmy.
Rozhodl jsem se.
Vzácnost, kterou za celou dobu ani jednou nepustil z ruky, jsem zabalil do plátýnka a uložil si ji do kapsy přehozu, která byla blízko mému srdci.
Vytáhl jsem vak a pomalu jsem do něj ukládal své věci. Do menšího pytlíku jsem vysypal večeři, kterou mi Keiko přinesla, a já se jí ani nedotkl. Zkontroloval jsem si meč a dýku, a pak si oboje přidělal k opasku. Posadil jsem se zpátky na postel a jen se díval na dveře.
Čekal jsem, až se otevřou, a já tátovi sdělím své rozhodnutí.
Trvalo dlouho, než jsem z chodby zaslechl jeho kroky blížící se k mému pokoji. Zastavil se přede dveřmi, a ještě mluvil s vlkem, který mě právě hlídal.
I když se mi zdálo, že jejich rozhovor trvá moc dlouho, nebyl jsem netrpělivý. Prostě jsem byl rozhodnutý a jen jsem klidně čekal, až ty dveře otevře a vejde dovnitř.
„Spal jsi aspoň trochu?“ zeptal se táta na první věc, když vešel dovnitř.
Když mě však viděl, jak tam tak sedím, zarazil se. Došel až ke mně, prohlídl si mě, pak sklouznul pohledem k zemi, kde jsem měl připravený vak, a znovu se podíval na mě.
„Kenji, co chceš udělat?“
„Odcházím,“ zazněla má strohá odpověď.
„Nedovolím ti to.“
„Král… Podepsal už můj nástup ke stráži?“
Bylo vidět, jak se táta ještě víc zarazil a zaváhal s odpovědí. Nakonec jen zavrtěl hlavou.
„Odcházím,“ zvedl jsem se z postele.
„Nepustím tě,“ postavil se táta přede mne.
„Nemůžeš mi bránit. Nejsem strážce, nejsem ve službě, můžu odejít. Je mi jedno, co si myslíš, ale já tu už nebudu ani chvíli navíc.“
„Kenji, prosím tě, zůstaň tady.“
„Ne.“
„Rozmysli si to, Bude to dobrý, uvidíš. Všechno se spraví.“
Jak se tohle může spravit?! Jak tohle, sakra, může být dobrý?!
„Odcházím!“
Můj tón v hlase byl pevný stejně jako mé rozhodnutí.
„Jsem tvůj otec a já ti zakazuji odejít!“ zpřísnil táta hlas.
„Můj otec…“ na moment jsem se ztišil. „Otec, který mi neřekl, co se děje. Nepustil mě k Mareovi. Dovolil, aby byl popraven, a mlčel do chvíle, než jsem se já sám začal ptát. Nevzbudil jsi mě, když ho vedli na popravu. Nedovolil jsi mi s ním mluvit a ani se s ním rozloučit. Nechtěj, abych si ještě myslel, že jsi to byl ty, kdo ten meč zvedl, abys ukončil život vlka, kterého jsem tolik miloval.“
„Kenji, to neříkej. Ani netušíš, jak je to pro mne těžké,“ povolil táta svůj napjatý postoj a poodstoupil o dva kroky.
„Ne, to opravdu netuším. Stejně jako ty nevíš, jak mi teď je. Miloval jsem ho tak strašně moc, že nejsem schopný bez něj fungovat. Nemůžu tady být. Tady, kde ho cítím, kamkoliv se pohnu. Navíc… Vědět, že já mohu za to, že zemřel…“
„Nemůžeš za to!“ vyhrkl táta o něco hlasitěji.
Vzápětí si to uvědomil a mírně si odkašlal, jako by to chtěl dodatečně zamaskovat.
„Ne, Kiichi měl pravdu. Je to všechno moje chyba. Nedokázal bych se tady nikomu ani podívat do očí. Proto chci odejít hned.“
Můj hlas ani jednou nezakolísal. Jako by za mě mluvil někdo jiný. Chladný monotónní hlas, bez náznaku jakékoliv emoce.
Už jsem se vybrečel víc než dost a na další slzy bude čas, až budu sám.
„Když jsem byl schopný nastoupit do služby,“ pokračoval jsem, „znamená to, že jsem už dostatečně dospělý na to, abych se o sebe postaral sám. Nemůžeš mi bránit v rozhodnutí odejít. Už ne.“
„Chceš utéct?“
„Neutíkám, odcházím. Kdybych chtěl utéct, už to dávno udělám.“
„Tak jsem to nemyslel. Chceš utéct před sebou samým? Máš strach, co ti ostatní řeknou, až se s nimi potkáš? Zbaběle utíkáš před zodpovědností nést následky toho, co se stalo…“
I tátův has zněl najednou chladně. Jeho pohled se změnil. Byl nepřístupný, tvrdší, stejně jako jeho slova.
Na chvíli jsem se na něj jen díval. Nečekal jsem, že řekne něco takového, ale…
„Máš pravdu. Jsem zbabělec. Utíkám před vším, co jsi teď říkal.“
Možná ani táta teď nečekal takovou odpověď. Ne rozhodně od někoho, jako jsem já. Nejspíš mě tím chtěl vyprovokovat, donutit k tomu, abych začal křičet, bránit se, že to není pravda, vyřvat svou bolest a obvinit všechny okolo sebe, jen aby mi zabránil v odchodu. Nic z toho se však nestalo, protože já tu vinu opravdu cítil. Zbaběle jsem chtěl odsud utéct, abych se nemusel dívat nikomu do očí s vědomím, že to já můžu za to, že Mareo nežije.
„Kam chceš jít. Do města, nebo do vesnice? Můžeš žít v domě po Tamem. Je tam teď Sora a Kawa, ale rádi tě přijmou. Chtěl bych… Přál bych si, abych tě měl poblíž, Kenji.“
Táta to vzdal. Viděl, že se mnou nehne, a já měl pravdu v tom, že mi už nemůže bránit. Že už nejsem dítě, které potřebuje dohled otce.
„Vracím se do vesnice vyhnanců.“
Táta čekal cokoliv, ale tohle ne. Byla to tak nečekaná odpověď, že ho usadila na postel, u které stál. Šokovaně se na mě díval, neschopen jediného slova.
„Jsi poslední, kdo mi zůstal,“ ozval se tichým a roztřeseným hlasem, když se trochu vzpamatoval. „Nebudu tě už moct vidět, Kenji.“
„Promiň, tati, ale už jsem se rozhodl.“
„Proč tam?“
„Tam jsem se narodil a vyrůstal. Jsou tam vlci, které znám. Tam mi nic nebude připomínat Marea.“
„Chceš na něho zapomenout?“
„Ne,“ dotkl jsem se přehozu v místě, kde se ve vnitřní kapse schovávala část vzpomínky na Marea, kterou jsem si jako jedinou chtěl odsud odnést. „Nechci na něj zapomenout, ale nechci žít někde, kde mám na něho tolik vzpo-“
V tu chvíli se můj hlas zlomil. Jen myšlenka na něj, obrázek jeho krásné usměvavé tváře, který se mi zjevoval v mysli, stačily k tomu, aby se můj chladný postoj změnil.
Nesmím brečet. Tady už neproliju ani jednu slzu.
„Budu respektovat tvé rozhodnutí,“ zvedl se táta na nohy a zamířil z pokoje ven. „Jen ti chci ještě něco dát, a pak tě vyprovodím ven ze zámku. Počkej tu na mě, beze mne tě nikam nepustí.“
Když odešel, upravil jsem si přehoz a zvedl ze země vak, abych si ho zavěsil na záda.
Ještě jsem upravoval popruh, když se táta vrátil zpátky.
„Tady,“ napřáhl ke mně ruku.
Vzal jsem listinu, kterou v ní měl a rozdělal ji, abych se podíval, co to je.
Překvapeně jsem četl ten text, který říkal, že mám právo kdykoliv vstoupit do města a do zámku. Podepsáno králem a tátou, a to vše ztvrzovala královská pečeť.
„Dobře si to uschovej. Je tam tvé jméno, takže nikdo jiný to nemůže použít, i kdyby ti to někdo ukradl. Kdykoliv budeš chtít, můžeš se vrátit zpátky. Nebo se aspoň přijít podívat...“
Složil jsem propouštěcí listinu a uschoval ji do kapsy K Mareovým vlasům.
„Počítal jsi s tím, že se to stane?“ neodpustil jsem si otázku.
Přeci jen je tam mé jméno a je to podepsáno i králem.
„Ne. Vždycky mám připravené tak dvě, tři tyhle listiny, a pokud je potřeba, tak jen doplním jméno. Nikdy bych nechtěl, aby ses vrátil tam, kde jsi nechtěl být. Odkud jsi utíkal vždy, když to jen trochu šlo.“
Ano, utíkal jsem, kdykoliv to šlo. Utíkal jsem proto, abych mohl vidět Marea. A teď se tam vracím zpátky, protože důvod, proč jsem chtěl žít tady, už pominul.
V klidu jsme vyšli z pokoje a nikým nezastaveni prošli chodbami až na zámeckou zahradu.
Celou cestu jsme mlčeli. Jako bychom si snad neměli už co říct. Všechno totiž už bylo řečeno. Nebylo to rozhodnutí horké hlavy, a táta to na mě dobře viděl. Nemělo cenu mi bránit v odchodu, protože věděl, že bych nakonec stejně utekl. A horší by to bylo, kdyby mezi tím stihl král podepsat můj nástup do služby. Byl bych zrádce, a pokud by mě chytili, čekala by mě jistá smrt. To bylo jediné, čeho jsem se bál.
Ale takhle… Takhle můžu odejít v klidu, nic mi v tom nebrání.
„Utíkáš zbaběle uprostřed noci?“ ozval se jeden ze strážných u hlavní brány, když jsme k ní došli.
„Kiichi, nech toho!“ okřikl ho hned táta.
„Není noc. Za chvíli bude svítat,“ přesto jsem odpověděl. „A ano, utíkám. Nejsem tak chladný jako ty, abych zvládl spát v pokoji, kde přebýval Mareo. Protože… Já ho opravdu miloval.“
„Kdybys ho miloval, nedopustil bys, aby se něco takového stalo!“ Kiichi se zamračil a udělal krok vpřed, ale táta ho zarazil.
„Jestli vyprovokuješ rvačku, nechám tě zavřít,“ postavil se mezi nás. „Otevři bránu a nech v klidu Kenjiho odejít. Je to rozkaz!“ dodal ještě přísně.
Kiichi se na mě přes tátovo rameno ještě jednou podíval, pak se ale otočil a otevřel bránu. Jen tak, abych mohl projít… Odstoupil bokem, ale po celou dobu ze mě nespustil oči.
„Kenji,“ chytl mě táta ještě za rameno, když jsem udělal ten první krok. „Víš, že nemusíš odcházet. Zůstaň tady. Rozmysli si to ještě.“
Chytl jsem tátovu ruku a stáhl ji z ramene.
„Nemám si co rozmýšlet. Jsem rozhodnutý,“ stiskl jsem ji jemně, pak ji pustil a vykročil vstříc vycházejícímu slunci.
„Přijď se tu někdy podívat. Nebo aspoň pošli zprávu, jak žiješ.“
Neodpověděl jsem a ani jsem se neotočil. Neměl jsem důvod. V tom prokletém zámku teď nebyl ten, pro kterého jsem tu chtěl žít. Neotočil jsem se, ani když na mě táta ještě jednou promluvil. Kdybych to udělal, řekl bych něco, co by se už nedalo vrátit zpátky. Zlobím se teď na něj, ale pořád ho mám rád a nechci mu ještě víc ztížit můj odchod. Odcházel jsem s hlavou skloněnou, jen tak, abych viděl na cestu.
Nemyslel jsem na nic, prostě jsem šel…
Slyšel jsem, jak se i město pomalu probouzí. Bouchání, když se okenice otvíraly a narážely do zdí. Vzájemné ranní pozdravy vlků, kteří se ukázali před svými domy. Nedíval jsem se napravo ani nalevo. Ani jednou jsem se neohlédl zpátky k zámku. Nevěděl jsem, jestli tam táta stál, dokud jsem mu nezmizel z dohledu, nebo se hned otočil a vrátil se do tepla.
Jen na jednom místě jsem se na moment zastavil. Dostatečně daleko, aby mě nemohl zahlédnout ani jeden ze zbývajících obyvatel domku, kde se Mareo narodil a kde vyrůstal. Kde teď zůstali jeho rodiče, samotní, bez jediného dítěte, které vychovali.
Jejich okenice byly doposud zavřené. Nikdo je neotevřel, nikdo ani nevyšel dveřmi ven, aby přivítal nový den. Úplně jsem cítil, jak se kolem toho domku rozprostírá zvláštní ticho a smutek. Jako by i blízké okolí umřelo spolu s Mareem.
Stál jsem tam a v duchu si přál nemožné. Aby se okenice otevřely, dveře rozletěly, a ven vyšel Mareo, se svým nádherným úsměvem, a vlasy rozcuchanými po dlouhém spánku.
Ale věděl jsem, že je to bláhové přání, které se už nikdy nesplní.
Poslední věc, kterou pro něj můžu udělat, je, jít se s ním rozloučit...
Když jsem se konečně pohnul z místa, zastavil jsem až teprve na okraji vesnice. Na místě, o kterém nám Mei říkala, k čemu slouží. Ta široká cesta už dávno nebyla zválená a rozrytá jako v den, kdy jsme dorazili do vesnice. Ale přesto na ní byly patrny stopy. Několik jich vedlo ven, a zpátky jich bylo už o poznání méně. Poslední tři dny nesněžilo, a už se tudy nechodí tak často, jak předtím, když skončil boj o vládu nad tímhle vlčím rodem, takže ty poslední stopy jasně viditelné.
Při pohledu blíže bylo jasné, o kolik vlků méně se vracelo zpátky. Minimálně pět z nich už tudy zpátky nešlo a mezi nimi byl i Mareo. Nevěděl jsem, které stopy mu patřily, ale na to jsem nepotřeboval znát velikost jeho nohy, abych pochopil, že jeho poslední kroky vedly pouze směrem ven.
Hruď se mi svírala a srdce mělo problém pracovat tak, jak by mělo, když jsem se po té cestě vydal. Ta pachuť smrti mě provázela od okamžiku, kdy jsem na ni vstoupil. Čím víc jsem se vzdaloval od vesnice, tím silnější ten svíravý pocit byl.
Jak se musel cítit Mareo, když ho tudy vedli? Myslel přitom na mě nebo na své rodiče? Co se mu vlastně honilo hlavou v jeho posledních chvílích? Díval se do nebe, nebo měl hlavu skloněnou a sledoval své poslední kroky? Jak moc ho muselo bolet, když tudy procházel a věděl, že je z těch, co se už nevrátí zpátky?
I má bolest sílila…
Doslova ničila mé tělo, když se přede mnou ukázal konec cesty. Bránila mi dělat další kroky. Opravdu na sílu jsem táhl nohy za sebou a jen svou vůli vždy jednu z nich donutil aspoň trochu se zvednout, abych udělal další krok. Hrdlo jsem měl tak stažené, že jsem měl problém se nadechnout.
Ta cesta vážně měla konec. I stromy a keře, které ji lemovaly, najednou zmizely. Jako by tu někdo usekl kus země.
Ďáblova propast…
Cesta do území démonů…
Stačí jen skočit…
Minimálně celý den by trvalo, než bych ji celou obešel a vrátil se zpátky na místo, odkud jsem vyšel.
Zamotala se mi hlava, když jsem stanul na jejím kraji a pohlédl dolů. Musel jsem si kleknout, abych se vzpamatoval a nepřepadl přes okraj. Ta strž, ta propast, byla neskutečně hluboká. Obrovská černá díra, odkud se ani neozývaly žádné zvuky zvířat.
Kdo by se taky odvážil žít v něčem takovém. Možná tak mrchožrouti, kteří se sem stáhnou s tím, jak všechno začne tát a oni ucítí rozkládající se mrtvoly těch, co skončili na dně té hluboké propasti.
Jen ti okřídlení se tam však můžou dostat, protože stěny byly tak příkré, že by se na nich nikdo a nic neudrželo. Ještě nikdy jsem neviděl tak dlouhý provaz, který by dosáhl až dolů, a bylo možné po něm sešplhat. Když jsem tam hodil jeden velký kámen, trvalo dlouho, než dopadl na dno, a tak, tak, že jsem to vůbec slyšel.
Bylo mi špatně při pohledu do té černé díry. Věděl jsem, že tam někde, na samotném dně, leží ten, pro kterého se teď mé srdce rve na několik kusů.
Slzám, kterým jsem se na zámku při odchodu bránil, jsem teď dovolil stékat po tváři a dopadat do rozbředlého sněhu, který měl červenou barvu od krve těch, co tu včera v noci byli popraveni.
Opíral jsem se o ruce u okraje propasti a křičel jsem do té díry všechnu svoji bolest, která se ve mně za poslední den nahromadila.
Poslední naděje, že by to nakonec mohlo být jinak, tady umřela. V té směsici pachů, která se tu ještě držela, jsem cítil i ten Mareův, když jsem se zkroutil a opřel čelo o tu studenou zem.
Slabě, ale byl tu…
Brečel jsem, řval jsem bolestí, s hlavou opřenou o to, co bylo svědkem Mareova posledního výdechu. Mlátil jsem pěstmi do země, až se pod nimi tvořila nevzhledná břečka, směsice zbylého sněhu, krve těch, co tady umřeli, a hlíny, kterou mé údery uvolnily z té zamrzlé ztuhlosti.
Když už mě bolelo v krku, když už jsem ze sebe nevydal ani hlásku, jen jsem klečel skrčený, svírajíc přehoz v místě, kde byla poslední hmatatelná vzpomínka na Marea, a kde stěží byly cítit údery mého srdce, a plakal jsem. Slz neubývalo ani dlouho poté, co mi oblečení nasáklo tím vlhkem a kalhoty na kolenou se zbarvily do červena.
Všechno pode mnou tálo a vsakovalo se do mě.
Nevnímal jsem, co se kolem mě děje. Jako by náhle všechno ztichlo, zmizelo, a jen ta bolest tu se mnou přetrvávala. Ani to slunce, která už bylo nad mou hlavou, mě svými studenými paprsky nemohlo zahřát.
Mé srdce zamrzlo.
Tady na tomhle místě, kde umřel Mareo, umřela i část mně.
Už nikdy nebudu kompletní…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek: Bože můj, proč jsem taková trubka a píšu něco takového… Myslela jsem si, že tahle kapitola bude o něco delší, ale nešlo to. A ne, jen proto, že pořád nejsem OK, a stále mě trápí má nemoc. Ale i proto, že jsem to už nedávala. Proč to vždycky se svými postavami tak prožívám? No řekněte mi proč? Může být někdo tak praštěný jako já?