„Kde je rádce?!“ křičel jsem a běžel jsem rovnou do zámku.
Míjel jsem jednotlivé strážce, kteří teď stejně měli ruce plné práce. Občas jsem musel přeskočit ty, kteří již nedýchali a jen čekali na svou poslední cestu k propasti smrti. Ty, kteří ještě žili a nestačili utéct, nemilosrdně odvlekli za vesnici a tam s nimi udělali krátký proces. Následovali tak svého krále, který se vydal do boje s nimi, avšak do svého království se už nevrátí jako vítěz a ani jako poražený. Nevrátí se vůbec. Na mém meči ještě ani pořádně nezaschla jeho krev, když jsem proběhl hlavním vstupem do královské části zámku.
Kromě strážců, i ti, kteří aspoň trochu dokázali udržet v ruce meč a byli odhodláni za každou cenu ubránit nejen zámek, ale i město a vesnici, se zapojili do boje. Kdo nevládl dobře mečem, bojoval svými vlčími zuby… Celý náš vlčí rod byl na nohou, když nás napadli vlci ze západu.
Rod, který se po dlouhou dobu schovával, tiše a v klidu sílil a rozrůstal se. Jen kusé zprávy k nám docházely, když se špehovi podařilo dvakrát proniknout na jejich území. A ta poslední zpráva byla šokující...
Vlci ze západu se dali do pohybu. Početně i silou nás převyšovali, a my měli jen velmi malou naději, že bychom to přežili ve zdraví. Byli to rváči, bojovníci, povahou tak moc podobní divokým vlkům. Vyrazili ze svého území s úmyslem zaútočit...
Stihli jsme rychle vyslat posla do sněžného království s prosbou o pomoc. Naše dva rody se opravdu spřátelily, a pokud bylo potřeba, vždy jsme si vyšli navzájem vstříc.
Když nás vlci ze západu přepadli, myslíc si, že útok v noci na nepřipravenou vesnici a město bude pro ně jasné vítězství, už jsme na ně čekali. Byli jsme připraveni, a i když jsme věděli, že budeme sotva schopni se jim ubránit, nevzdávali jsme se.
Byli překvapeni, když je přivítala tichá vesnice a město, a nebylo to tím, že by všichni spali. Každý, kdo nemohl bojovat, se šel schovat do lesa, jako tenkrát vyhnanci do skal, když nás napadli divocí vlci.
Překvapení bylo na naší straně. Nechali jsme je projít do vesnice a do města, a v momentě, kdy už nebyli v tak velkém počtu, ale roztrousili se v uličkách města na menší skupiny, zaútočili jsme na ně.
Přesto všechno to byl nevyrovnaný boj, i když se jejich počet pomalu snižoval. I na naší straně byli zranění i mrtví... Bránili jsme se, bojovali jsme až do rozbřesku prvních slunečních paprsků, kdy letní slunce výrazně zkrátilo noční vládu měsíce...
Ani ranní zpěv ptáků nebyl slyšet. Jako by i oni věděli, že je situace vážná, a skryli se, očekávajíc výsledek celého boje.
I přes naši neustávající obranu se útočníci dostali k zámku. Byl jsem nervózní, krev ve mně vřela tak, že i kůže mi málem bublala. Nehodlal jsem ušetřit život žádného z těch, kdo sem vtrhnul nepozván. Byl to nepřítel a zaútočil na něco pro mne hodně drahého. Žádná lítost...
Nehleděl jsem na nějaká zranění. Nedokázal bych se, byť na malou chvíli, zastavit a oddychnout si. Nemohl jsem. Zpocená, místy potrhaná a špinavá halena od hlíny, prachu a krve, se mi lepila na tělo. Vlasy, které jsem už dávno neměl krátké a rozježené, jsem teď měl stáhnuté do culíku, byly také zpocené a špinavé a jen občas jsem stáhl z obličeje ty, které se stihly v tom zápalu boje vysvobodit z té černé mašle, kterou mi do nich Mareo vázal, když mě prosil, abych se vrátil živý.
Nedokázal mě zastavit. Chtěl, abych zůstal na zámku, ale já odmítl. Přidal jsem se k ostatním, kteří chtěli zastavit ten první nájezd hordy vzteklých vlků, co se rozhodli ovládnout náš rod a obsadit naše území. Ale slíbil jsem mu, že se vrátím. A přesto, že jsem běžel na pomoc ostatním ve městě, stále jsem se v myšlenkách vracel k Mareovi a prosil všechny naše předky, aby ho ochránili.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se s menší skupinou našich bojovníků dostal na kraj vesnice.
Ne všichni vlci ze západu bojovali. Na velké louce zůstalo asi dvaceti vlků a mezi nimi jejich Alfa.
Nepřidal se k prvnímu boji. Zbaběle čekal, až jeho bojovníci, kteří ho slepě poslouchali na slovo, pročistí průchod k zámku, aby on, jako velký vítěz už jen zaútočil na unaveného krále našeho rodu a s velkou slávou mohl říct, že zvítězil.
Ale zmýlil se. Všichni do jednoho jsme hned pochopili, o co mu jde. Bez přemýšlení, i když nás početně o pár vlků, jsme na ně zaútočili. Nečekali to. Tak jak si mysleli, že oni překvapí nás, tak jsme teď překvapili my je. Podařilo se nám snížit jejich počet během pár chvil. Mysleli si, že jsme slabí a unavení z celonočního boje, avšak myšlenky na to, co jsme chránili, nám dávaly sílu.
Vyskočil jsem proti Kiichimu a srazil ho k zemi, kdy se ten zákeřný král jeho směrem rozmáchl mečem.
Než se stačili oba vzpamatovat, stál jsem na nohách a vrhl se na toho zmetka, který tak zákeřně zaútočil zezadu.
Jako na povel se k nám vrhli ostatní jeho vlci, i když stále měli své protivníky. Chtěli svého krále ochránit za každou cenu. Ale jejich oddanost se jim nevyplatila. Jako lavina čerstvého sněhu mezi nás vtrhli sněžní vlci, jejichž bílé vlasy zářily tak jasně, že i slunce se mohlo schovat závistí. Pronikavý pohled jejich jasných modrých očí dokázal hned dobře zhodnotit situaci. Pomohli odvrátit tohle nebezpečí, kdy jsem byl už na dosah několika mečů a za chvíli po skupině rozzuřených vlků zbyly jen mrtvoly.
„Nechám ho na tobě!“ křikl na mě Senichi, který se také neváhal připojit k pomoci.
Vždyť i pro něj to byl domov, tak bez váhání vyrazil, jen co dostal zprávu o tom, co se u nás děje. Když viděl, jak zuřím, jak jsem rozhodnutý to s tím zrádným králem skoncovat, nechal na mě, abych rozhodl o jeho osudu. Okamžitě, aniž by čekal, jak náš souboj dopadne, zamířil do vesnice a do města s celou svou smečkou bojovníků, aby pomohli těm ostatním, kterým už pomalu docházely síly. Bylo to na poslední chvíli... Než zmizel Senichi mezi prvními domky vesnice, ještě jednou se otočil. Právě v momentě, kdy po mém meči zůstala v protivníkově hrudi velká rána a on klesl na kolena.
Bez lítosti jsem ještě posledním rozmachem ukončil jeho život. Nedokázal jsem zabránit tomu, abych si zařval z plných plic, když jsem klesl na kolena. Byl jsem unavený, ale přitom stále plný sil. A tohle mě ještě víc nabudilo. Krev se mi v těle rozproudila ještě rychleji a ruce se mi třásly. Avšak ne strachem. Tohle všechno, bylo předzvěstí blížícího se vítězství...
Vítězné vytí z naší strany se neslo až do města. Útočníci hned pochopili, že se role obrátily...
Jako by to dodalo sil všem ostatním, zvuky boje a křik, který se k nám z města nesl, zesílil. Byla to jasná známka i toho, že se sněžní vlci přidali do boje.
Když k nám udýchaně doběhl jeden ze strážců se zprávou, že se bojuje i na zámku, okamžitě jsme se rozběhli zpátky. Nezastavovali jsme se, i když jsme míjeli bojující skupiny i jednotlivce. Hnalo mě vědomí, že na zámku je ten, pro kterého jsem ochoten položit svůj život. I když jsem věděl, že Mareo je silný, přesto jsem se bál, stejně jako Kiichi o Itachiho Viděl jsem, jak běžel čím dál rychleji. Jako by nám oběma narostla křídla...
Když jsme se dostali na zámeckou zahradu, museli jsme se nakonec zastavit. Tady se ještě bojovalo z plných sil a nebylo možné jen tak proběhnout a nevšímat si toho.
Se strachem, když nakonec boj skončil, jsem se rozhlédl. Bál jsem se, že uvidím Marea ležet mezi mrtvými...
Chaos a zmatek, který tu ještě před chvílí vládl, se pomalu začínal uklidňovat. Ženy a vlci, kteří nemohli bojovat, byli schovaní v podzemních kobkách, které jsem měl tu čest zažít na vlastní kůži jako zajatec Zena. Teď nám posloužily dobře jako úkryt. Když se vše zklidnilo, pomalu vycházeli ven a hned se zapojovali do všeho, co bylo potřeba. Někteří mě chtěli zastavit, doptat se na nějaké věci, ale já je poslal za velitelem stráže. Viděl jsem, že Itachi, i když trochu zraněný, byl v pořádku, a Kiichi, který o něj měl takový strach, že sem doběhl přede mnou, už se o něj staral, a zcela zapomněl na své povinnosti zástupce velitele. Itachi se nechal ošetřovat, a přitom jako správný velitel řešil vše, co bylo potřeba. Přijímal jednotlivá hlášení o situaci venku a dával povely, co je potřeba udělat. Táta, i když dávno nemusel, mu byl k ruce, a když jsem kolem nich proběhl, jen se spokojeně pousmál, když viděl, že jsem se v pořádku vrátil na zámek.
Koho jsem ale stále neviděl, byl Mareo...
„Kde je rádce?!“ znovu jsme zakřičel, když jsem probíhal chodbou ke královským pokojům. „Mareo! Mareo!“
Byl jsem jak nepříčetný, protože jsem ho nemohl najít. Ani jsem ho odnikud neslyšel, a v té silné směsici pachu krve a potu jsem ho ani necítil.
„Mareo!“ zakřičel jsem znovu, když jsem rozrazil dveře královského pokoje.
„Tady jsem! Co se děje?!“ zavolal na mne najednou odněkud z chodby.
Rychle jsem se otočil a běžel za tím hlasem. Stál na prahu těch obrovských dveří do místnosti, kde se odehrál můj první souboj s králem. Doběhl jsem k němu. Meč mi vypadl z ruky, když jsem ho prudce objal, až jsem mu málem vyrazil dech.
„Jsi v pořádku?“ hlas i ruce se mi třásly, když jsem ho od sebe trochu odtáhl, abych si ho mohl dobře prohlédnout.
„Jsem,“ přikývl.
Mírně se pousmál, když viděl, jak panikařím, ale bylo vidět, že je hodně unavený. Také se zapojil do boje, i když už dávno nebyl v řadách strážců. Ale pořád byl schopný dokázat, jak je silný, když vzal do ruky meč. Při našich občasných soubojích jsem měl vždycky co dělat, abych nad ním zvítězil.
Jeho oblečení bylo zválené a špinavé. Na některých místech měl fleky od krve, a několikrát mě musel ujistit, že ta krev nepatří jemu, a nemá žádné zranění, až na malé škrábance.
Ještě jednou se na mě pousmál a mírně si musel stoupnout na špičky, když mě chtěl malým polibkem uklidnit. Bylo to přesně, jak mi kdysi říkal Tame. Opravdu jsem ještě vyrostl a zesílil, a byl jsem dokonce o půl hlavy vyšší, než Mareo. Přerostl jsem dokonce i tátu.
„Musíme se postarat o ostatní,“ mávl Mareo nakonec rukou dovnitř místnosti.
Pustil jsem ho a vešel jsem dovnitř. Jindy prázdná místnost byla teď osvětlená spoustou loučí a doplňovaly zář slunce, které se tu se svými paprsky dralo úzkými okny.
Nebylo jich mnoho, ale přesto na zemi různě posedávali, či polehávali strážci, podle toho, jak moc byli zranění. Byli to ti, kteří bránili královskou část zámku. Mezi nimi pobíhali sloužící a pomáhali felčarům. Strážci, kteří nebyli moc zranění a mohli odejít po svých, se postupně přemisťovali na ubikace strážných, nebo šli pomoct těm, co ještě venku dělali pořádek. Posledních deset vlků bylo postupně odnášeno na nosítkách do svých pokojů.
„Je štěstí, že jsme se stihli na ně připravit. Mohlo to dopadnout daleko hůř,“ postavila se přede mne mladá vlčice s krásnými dlouhými vlasy.
I když je měla teď dlouhé skoro pod zadek, její kudrliny ji zůstaly. Teď je měla svázané do hrubého copu, aby ji nezavazely při ošetřování zraněných. Za ty roky vyrostla opravdu do krásy a měla spousty nápadníků. Kawa a Sora na ni mohli být právem pyšní.
„Ichi mi tu nechal pár pomocníků a se zbytkem šel na ubikace. Jak budeme tady hotovi, půjdeme do města a do vesnice,“ otřela si Kina ruce od krve do vlhké hadry.
„Přišli nám na pomoc sněžní vlci,“ ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl.
„Vím, pár jich dorazilo až sem, ale naštěstí nikdo z nich nezemřel a jen pár jich má lehké zranění,“ oval se Mareo. „Viděl jsem Isaa. Jen to tu proletěl a hned zas vyběhl ven.“
„Přijde sem Tame, taky vám pomůže. Teď ošetřuje zraněné ve vesnici,“ pousmál jsem se na Kinu.
„Vážně?!“ vypískla a skočila mi kolem krku, jako bych Tame byl já sám. „Už jsem ho strašně dlouho neviděla. Moc se na něho těším.“
„Kde je Katashi?“ nechal jsem Kinu jít po své práci a otočil jsem se na Marea. „Je potřeba, abyste tu byli teď oba dva.“
Stále jsem měl tendenci Marea kontrolovat. Pořád jsem měl chuť ho chytit do objetí a prostě držet. Byl jsem prostě šťastný, že je v pořádku. Že není jeden z těch, co zůstali ležet na zemi bez dechu. Nevím, co bych dělal... Nejspíš bych umřel s ním.
Sevřel se mi žaludek, když se mi vrátila vzpomínka na jeho falešnou popravu.
Už dávno to bylo za námi, ale když jsem si na to v nestřežené chvíli vzpomněl, na tu bolest, co jsem tenkrát prožíval, vždycky jsem z toho měl špatný pocit jako tenkrát. Pak jsem musel jít Marea obejmout, abych se ujistil, že je v pořádku a nikam mi neodešel.
„Katashi je v kovárně,“ vytrhl mě Mareo z krátkého zamyšlení. „Nechtěl poslechnout, že má zůstat tady, a prostě si postavil hlavu, že musí za Manzem.“
„Ten se snad nikdy nezmění,“ povzdechl jsem si.
Věděl jsem, že za ním budu muset jít. Měl by tady být, zvlášť teď, když přišel Isao se svým druhem. Oba, Mareo i Katashi, by měli být poblíž, když sem dorazil král sněžného rodu. Bylo potřeba, aby se s nimi Katashi přivítal, a taky bude muset přiložit ruku k dílu, aby pomohl dát všechno do pořádku, a zámek, i celé město s vesnicí, mohlo začít zase normálně fungovat.
„Půjdu pro něho,“ vrátil jsem se ke dveřím a zvedl ze země svůj meč. „Stejně budu potřebovat, aby mi ho Manzo opravil. Udělal bych si to sám, ale teď se asi do kovárny nejspíš tak brzy nedostanu.“
Prohlížel jsem si meč, jako moc utrpěl. Ale tahle zbraň, kterou mi Manzo ukoval, byla tak dokonalá, že ji stačilo jen očistit a možná trochu naostřit. Ani ta hlava cizího krále, kterou jsem oddělil od těla, a teď se válela venku na louce, na něm kromě krve nezanechala jedinou rýhu.
„Běž, ale hned se vraťte,“ objal mě ještě Mareo, než mě postrčil ze dveří, abych nezavazel. „Čeká nás spousta práce. Nechám připravit pokoje pro Isau a Tameho, a půjdu se podívat na služebnictvo, jestli je všechno v pořádku.“
Sklonil jsem se k němu a políbil ho, než jsem nakonec vykročil po chodbě směrem ke dveřím, které vedly do zámecké zahrady.
Katashiho jsem opravdu našel v kovárně. Kde taky jinde... I Manzo se přidal do boje, a podle toho, co jsem slyšel, kosil jednoho nepřítele za druhým. Zůstávaly za ním jen mrtvoly. Byl rozzuřený, když se jich pár dostalo až ke kovárně, a zaútočili na ty, kteří se snažili být nápomocní aspoň tím, že narychlo dávali do pořádku zbraně.
Tomo měl zraněnou ruku a rozbitou hlavu, ale ani to mu nepřekáželo v tom, aby se svými pomocníky dal kovárnu co nejdříve do pořádku, a oni mohli pokračovat v práci. Manzo byl na něj pyšný, jak dobře po něm přebral roli hlavního zámeckého kováře. Jen některé extra kousky, jako například můj meč, vždycky dělal sám. Pokaždé říkal, že dokud je schopný stát u kovadliny a udrží v ruce kladivo, nikdo ho nedonutí odejít na odpočinek. Jeho pokoje u zbrojnice mu zůstaly i nadále domovem, jen se rozšířily o dva další, kousek od těch jeho, které mi kdysi Katashi přidělil, když mě chtěl za každou cenu dostat dál od Manzy. Teď je obývali společně...
Z kovárny se ozývaly pravidelné rány, výheň hřála víc jak to slunce, které už bylo vysoko nad hlavami. Kromě Manza a Tomo tu bylo dalších deset pomocníků a všichni měli plné ruce práce. Katashi seděl v koutku a jen se na ně s úsměvem díval. Spíš si hlídal Manza. Ta jeho žárlivost ho neopustila ani po těch letech.
„Katashi!“ zavolal jsem hned od dveří.
Zaváhal jsem, jestli jít dovnitř. Chtěl jsem, ale vždy mě vyhodili. Místy se mi po té práci zastesklo, tak jsem se tam vetřel jen tehdy, když Manzo nebyl v kovárně, protože Tomo, i když byl hlavní kovář a zbrojíř, měl strach mě z tama vyhnat.
„Katashi!“ překřičel jsem znovu ten hluk.
Jen ke mně otočil hlavu, pousmál se a znovu se zahleděl na Manza.
„Tak pojď,“ došel jsem nakonec až k němu. „Je tu Senichi s celou svojí smečkou. Musíme jít na zámek a poděkovat za pomoc. A taky... Potřebujeme tě. Je hodně práce, nemůžeš tu jen tak sedět.“
Zastavil jsem se před ním a zastínil mu výhled na Manza. To ho konečně probralo.
„Nechci,“ zvedl ke mně hlavu a zamračil se. „Chci být tady. A uhni, zavazíš.“
Jen jsem zvedl ruku s mečem, když jsem za sebou zaslechl Manzovy kroky. Bez ptaní si meč vzal a vrátil se zpátky na své místo.
„Jen běž. Udělám tohle a hned přijdu. Nemůžeš tu jen tak vysedávat. Kenji má pravdu, všichni mají hodně práce.“
„Ale já chci být s tebou,“ zabrblal Katashi.
„Tak pojď. Manzo za chvíli dorazí. Opravdu tě potřebuji, Keiiji,“ podřepl jsem si k němu a usmál se na něj.
Jeho královské jméno na něj vždycky platilo. Vždy si v té chvíli uvědomil, co to znamená, a pak už bez reptání dělal, co bylo potřeba, dokud svou práci nedokončil. Stejně jako teď. I přesto, že se znovu zamračil, zvedl se a zamířil ke dveřím.
„Opovaž se přijít pozdě,“ pohrozil ještě Manzovi, který se jen pousmál, a dál se věnoval mému meči.
„Jsem unavený,“ posteskl si Katashi a zapřel se o mě, když jsme procházeli zahradou k zámku.
„To jsme všichni,“ přikývl jsem a rozhlédl se kolem sebe. „Ale zas bude dobře. Zvládli jsme to.“
Zahrada se pomalu vyprazdňovala od mrtvol našich nepřátel. Každý vlk, či vlčice přiložili ruku k dílu, abychom se co nejdříve zbavili stop, které připomínaly, co se tady odehrálo.
„Bojoval jsi?“ pohlédl jsem na Katashiho, když mírně klopýtnul, a jen to, že se o mě opíral, ho udrželo na nohách.
„Chtěl jsem, ale Manzo mi to zakázal. Připadal jsem si strašně zbytečný,“ postěžoval si a nenápadně si promnul stehno levé nohy.
Měl na něm staré zranění, které ho často zlobilo i po létech. Katashi se tenkrát vzdal své pozice Alfy, aby přežil. Jeho život tenkrát visel na vlásku a opravdu skoro umřel. Ale my jsme zas nechtěli dovolit, aby ten, co ho vyzval, byl král našeho rodu. Jeho vládnutí netrvalo ani jeden celý den...
„Nemluv hlouposti. Nejsi zbytečný,“ pokáral jsem ho za ty řeči.
Také on se začal rozhlížet kolem sebe, a já věděl, že už mu v hlavě běží všechno, co se musí udělat. Jen co jsme došli do královské části zámku, už k sobě volal vlky, které potřeboval. Pomohl jsem mu dojít do jeho pokoje, který používal jako pracovnu.
„Na společný oběd nebude čas, Isao se určitě bude chtít stavit ještě u rodičů, aby se ujistil, že jsou v pořádku. Sejdeme se pak u večeře,“ nalil jsem mu ještě do poháru víno a postavil to před něj.
„Jojo, běž,“ mávl na mě rukou a hned vytahoval listiny, které si pročítal. „Akorát zdržuješ.“
Vlci, které si zavolal, jen tiše stáli opodál a čekali na jeho rozkazy. Věděli, že nebude trvat dlouho, a oni pak nebudou vědět, kde jim hlava stojí.
Ještě jsem se ujistil, že všechno běží, tak jak má, a pak už jsem zamířil do svého pokoje.
Svlékl jsem se ze špinavých věcí a šel se hned mýt. Necky už jsem měl připravené a z teplé vody stoupala jemná pára. Rozpustil jsem si vlasy a pohodlně se do té vody natáhl.
I když bylo poledne, únava se hlásila, a začínal jsem cítit každý sval. Menší rány, které jsem utržil, v té vodě mírně štípaly, ale ani to mi nezabránilo, aby se mi pomalu začínaly zavírat oči.
„Král by neměl spát za bílého dne,“ uslyšel jsem vedle sebe příjemný hlas, který mohl patřit jen jedinému vlkovi, a který mě probral z dřímoty.
Otevřel jsem oči a usmál se na Marea, který seděl na zemi a lokty se opíral o okraj necek.
„Taky by ses měl umýt,“ pohladil jsem ho mokrou rukou po vlasech, které měl dlouhé tak, jak když jsme se viděli úplně poprvé.
Vždycky se mi víc líbil s dlouhými vlasy. Opravdu mu slušely, a já si s nimi rád hrával ve chvílích, kdy jsme byli sami.
„Dva se do těch necek nevlezeme,“ chytl mě za tu ruku a přiblížil si ji k ústům, aby mě na ni mohl políbit. „Ale pomůžu ti s mytím, ať se můžeš co nejdříve postarat o zbytek. Špína ze zámku je už pryč. Nezůstal tu ani jeden. Buď utekli, nebo jsou už na dně propasti. Už jsme s Itachim rozdělili úkoly, a o zbytek se postará Katashi. Viděl jsem, že jsi ho přitáhl do zámku. Trucoval hodně?“
Mareo vzal do ruky mýdlo, a já se posadil, aby mě mohl omýt. Nikdy nepoužíval plátno. Jeho ruce byly tak jemné, že jsem si každou takovou chvilku užíval na maximum.
„No, jen trošku. Ale i když je teď rádce, pořád má srdce krále. Je škoda, že to takhle dopadlo,“ povzdechl jsem si.
„Dopadlo to, jak to dopadlo. Jsem rád, že jsi toho zmetka zabil. Nikdo lepší se na místo alfy nehodí víc než ty.“
Vzal vědro, nabral teplou vodu a polil mě, aby mi mohl umýt i hlavu. Přivíral jsem slastně oči, když mi jeho prsty projížděly vlasy a masírovaly pokožku hlavy. Miloval jsem to, a od něho dvojnásob.
Když byl spokojený a vrátil se na stranu necek, nečekaně jsem ho popadl a stáhl ho k sobě na klín. Voda se rozstříkla po zemi, když do ní dosedl. Stihl jen mávnout rukama do prázdna, ale to už byl v sevření mých paží, a já ho nehodlal z toho vězení pustit.
„Teď ne... Nebláz... kr... li... Kenj...“
Nedovolil jsem mu domluvit. Okamžitě jsem se přisál na jeho rty, a každé další slovo umlčel polibkem. Potřeboval jsem ho mít u sebe. Za celou noc a den jsem byl napjatý, krev ve mně vařila, a jen pomalu a těžko jsem se dostával do normálu. Stále jsem měl pocit, jako bych se měl rozletět na několik kusů, jak mě celý ten boj o naše území nabudil. Potřeboval jsem vypustit páru, a já věděl jen o jednom způsobu, který by mi najisto pomohl.
Mareo se jen chvíli vzpíral. Řekl bych, že spíš jen na oko. Ale když jsem ho odmítal pustit, nakonec se podvolil a polibek mi opětoval. Objal mě a přitiskl se na mě, jak nejvíc to šlo. Přes všechny ty nervy, co jsme měli, nebo možná právě kvůli tomu, jsme oba byli během chvíle rozpálení, a nebylo to tou teplou vodou. Cítil jsem, jak se jeho tělo chvěje a jeho dech se výrazně zkrátil. Mé ruce už ho nedržely tak pevně. Jednu jsem zahrábl do jeho vlasů, abych ho donutil zaklonit hlavu, a já mohl líbat jeho úžasný krk, na který byl vždycky strašně moc citlivý. Druhou rukou jsem sjel na jeho pevný zadeček. Už jsem ji chtěl zasunout do jeho mokrých kalhot, abych se dotkl jeho holé kůže, když jsem se s nervózním mlasknutím zastavil.
„Co je?!“ zavrčel jsem, aniž bych zvedl hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Král Senichi je už na zámku i se svým druhem,“ ozval se z druhé strany Kiichiho hlas.
„Zaveďte je do jejich pokoje, aby se mohli umýt a převléct. Za chvilku jsem tam.“
Kiichi jen potvrdil, že rozuměl, a hned se vzdálil.
„Říkal jsem ti, že teď ne,“ povzdechl si Mareo.
Ještě jednou mě políbil, a pak se s mou pomocí vyhrabal z necek. Stál v těch mokrých věcech, voda z nich crčela proudem a tvořila velkou kaluž na podlaze.
„No jo,“ povzdechl jsem si a podíval se smutně do svého rozkroku. „Musíme počkat. Král vždycky musí čekat, kruci.“
Promnul jsem si penis, který si postavil hlavu a nechtěl lehnout.
„Co s tím?“ postavil jsem se v neckách a ukázal na něj.
„Jednoduchá pomoc,“ pousmál se Mareo.
Také měl nepřehlédnutelnou bouli v kalhotách, ale na rozdíl ode mne se dokázal ovládat. Nabral znovu vodu do vědra a všechno to na mě chrstnul.
Málem jsem vyletěl z kůže, když mé rozpálené tělo ohodila sprška studené vody. Vyběhl jsem z necek a měl chuť Marea roztrhnout. Ale ten se smíchem rychle zmizel za dveřmi.
„Pohni si, nemůžeš sněžného krále nechat dlouho čekat!“ křikl ještě, než je za sebou zabouchnul.
Penis mi sice skoro okamžitě lehnul, ale za to já se probral víc než dost. Popadl jsem plátno rychle si ho omotal kolem pasu a vyběhl na chodbu. Po zemi se táhly mokré stopy, neomylně vedoucí do vedlejšího pokoje, který patřil Mareovi. Rozešel jsem se za ním, abych mu dal za vyučenou...
Strážci a služebnictvo, kteří se právě pohybovali na chodbě, se po mně jen s úsměvem ohlédli, ale dál pokračovali ve své činnosti, jako by se nic nedělo. Byl jsem skoro u Mareových dveří, když na mé mokré rameno dopadla ruka a silným stiskem mě zastavila v chůzi.
„Chovej se jako král,“ řekl tiše táta a potáhl mě dál od Mareova pokoje. „Nemůžeš tu jen tak pobíhat nahatý, a máš nějaké povinnosti.“
Aniž by řekl cokoliv dalšího, postavil se přede mne a nasměroval mě zpátky do mého pokoje.
Nezbylo mi nic jiného než poslechnout. Věděl jsem, že má pravdu, a on byl jediný, kdo na mě platil, i když jsem už pátou zimu vládl vlčímu rodu. Ale i přesto jsem si občas přál vrátit se zpátky do toho klidného života zámeckého kováře, kdy jsem neměl na starosti nic jiného než svoji práci.
„Rádce má víc rozumu než ty,“ rozhlédl se táta po pokoji, když za námi zavřel dveře. „Co jste tu... No, raději se nebudu ptát. Jsi pořád jak malý kluk,“ mávl nakonec rukou, a ještě na moment otevřel a zavolal služebnou, aby to tu dala do pořádku.
Zatím, co jsem se utíral, táta vytáhl ze skříně čisté věci, které se hodily právě pro společnou večeři se sněžným králem. Nebylo to nějaké extra sváteční roucho, ale vždycky říkal, že bych měl jako král i vypadat, aby to bylo patrné už na první pohled. Ale já se vždycky nejlépe cítil v obyčejné haleně a lehkých kalhotách. A proto tu byl právě táta, aby na mě dohlédl aspoň v tomhle.
„Isao s Tamem si chtějí chvíli odpočinout, takže se sejdete až u večeře,“ pomohl mi rozčesat vlasy a spletl mi je do copu.
Měl jsem radši, když tohle dělal Mareo, ale ten se teď musel postarat sám o sebe, a my neměli čas se zdržovat.
„Půjdu se podívat na ubikace,“ obul jsem si ještě boty a k pasu si připásal meč. „Do města a do vesnice půjdu zítra.“
Byl to ten, kterého jsem si cenil nejvíc. Jediné, co mi po Saburu zůstalo, a já ho opatroval jako oko v hlavě. Naposledy jsem s ním získal místo krále, ale pak ho v boji už nikdy nepoužil. Měl své zvláštní místo na komodě, na speciálně vyrobeném stojanu.
„Všichni, co byli schovaní v horách, se už vrací zpátky. Je dobře, že jsi je tam poslal. Mohlo to dopadnout daleko hůř,“ ještě jednou si mě táta prohlédl, a když byl spokojený, konečně otevřel dveře, a my mohli vyjít z pokoje ven. „Víš, podle toho, co ses všechno navyváděl, a jak s tebou bylo těžké pořízení, bych si nikdy, ani ve snu, nedokázal představit, že bys jednou mohl být král. Jsem na tebe vážně hrdý. Zvlášť teď. Zvládl jsi to opravdu dobře.“
„Všichni se zasloužili o to, abychom ubránili náš rod,“ namítl jsem.
„To máš pravdu. Ale pokud by neměli dobrého krále a nevěřili by mu, vzdali by se. Ale tys to nedovolil. Všichni ti věří a mají tě rádi, Kenji,“ ucítil jsem stisk jeho ruky na mém rameni.
Na to jsem nevěděl co říct. Nikdy, ani teď, jsem nepřišel na to, co na mě je, že mi všichni prokázali úctu a přijali mě jako krále. Ukázali mi svou pokoru a poslušnost, aniž bych je k tomu musel nutit. I když jsem se kdysi Katashimu vysmál, že já král nikdy nebudu, opak se stal pravdou.
Katashiho meč s královskými znaky a jeho jménem už dávno visel na stěně vedle těch, s kterými kdysi bojovali předchozí králové.
A teď je tam připraveno místo pro další meč. Ten, který se mi houpal u pasu.
Trval jsem na tom, že kromě mého jména na něm bude i jméno Saburu, kterého jsem opravdu miloval. I když jsme spolu byli jen krátce, byl jsem hrdý na to, že jsem aspoň na tu chvíli mohl být jeho bratrem. Zemřel, ještě když jsem byl hodně mladý. Přesto jsem však měl pocit, jako by mě nikdy neopustil, a našemu rodu vládl společně se mnou. Občas jsme na něj zavzpomínali se staršími strážci, kteří si ho dobře pamatovali. Už jich moc nebylo, ale přesto jsem jejich vyprávění vždy rád poslouchal, když jsem se zastavil ve společné jídelně třeba na večeři.
Také teď jsem mířil s tátou na ubikace. Ale ne, abych si popovídal o starých dobrých časech, ale proto, abych se podíval, kdo s námi zůstal, a kdo už v našich řadách bude navždy chybět...
Po zbytek dne jsem se nezastavil. Dokonce jsem se neviděl ani s Mareem. Společně jsme se všichni sešli až teprve u večeře. Oba rádcové, Katashi i Mareo, sněžný král Senichi a Tame, velitel stráže Itachi se svým druhem a zástupcem velitele Kiichim. Po mém boku seděl táta, kterého jsem si vždy vyžádal, a nesměl nikdy chybět ani při žádném jednání. Nechtěl vystupovat jako rádce, ale vždy jsem si cenil jeho zkušeností, a vždy jsme si vyslechli i jeho názory.
Další, kdo nikdy nesměl chybět, byl Manzo. Nejen proto, že by bez něj Katashi nevydržel ani jedinou chvilku, ale hlavně proto, že měl stále své privilegované místo, které mu, na můj popud, zůstalo i potom, co se Katashi vzdal své pozice Alfy.
Měli jsme si toho hodně co říct. Probírali jsme všechny možné varianty, které by mohly ještě nastat vzhledem k těm, co stihli utéct. Řešili jsme, co dál, a také obnovu města a vesnice, která to určitě potřebovala. Ne sice tak moc, jako kdysi po napadení divokými vlky, ale i přesto tam byla každá pomocná ruka dobrá. Naštěstí nebyla zima, jako tenkrát, ale léto, a tím pádem se všechno dalo opravit daleko rychleji.
Bylo hodně po půlnoci, když jsme se konečně odebrali do svých pokojů. Všichni jsme byli opravdu unavení, a tak jsme se rozhodli pokračovat další den, abychom si dostatečně odpočinuli a nabrali další síly.
Doprovodil jsem Isau a Tameho k jejich pokoji, popřál jim dobrou noc, a už nic nebránilo tomu, abych se konečně i já zavřel ve svém pokoji, a mohl se rozvalit na své široké posteli.
Jen, co jsem za sebou zavřel dveře, už jsem si rozvazoval halenu, která zůstala ležet na zemi tam, kde jsem ji zrovna odhodil. Boty jsem rozšněroval tak rychle, že by to rychleji nedokázal ani Tame se svou magií.
Ucítil jsem hřejivé jemné dlaně na svých zádech, když jsem se konečně celý svlékl a dosedl na postel.
Hned jsem se otočil a po kolenou se posunul až doprostřed postele, kde jsem se vyhoupl nad Marea.
Opíral jsem se o ruce a z vrchu se díval do jeho tváře, která ve světle jedné jediné louče vypadala tajemně, ale přitom nádherně. Ani ta léta mu na kráse neubrala, a já měl vždycky pocit, že je s každou další zimou, kterou jsme spolu prožili, ještě krásnější.
„Měl jsem o tebe strach, když jsi odešel ze zámku. Už to nikdy nedělej,“ podíval se na mě vyčítavě, a já měl pocit, že se mu i mírně třásl hlas.
Chytl můj cop, který se mi po rameni svezl dolů a pomalu, zatím co jsem ho stále pozoroval, mi ho rozplétal, dokud se mé vlasy kolem nerozprostřely jako závoj.
„Musel jsem jít...“ namítl jsem.
Sklonil jsem se a krátce ho políbil na rty. Mareo si přestal hrát s mými vlasy a chytl mě kolem krku.
„Já vím,“ povzdechl si. „Ale i tak.“
„Taky jsem se o tebe bál. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo.“
Dolehl jsem na jeho nahé tělo, když si mě přitáhl ještě víc.
„Už je to za námi. Už na to nemysli, ano?“ políbil jsem ho na krk.
Jeho povzdech po mém polibku, bylo to nejkrásnější, co mé uši mohly zaslechnout. Často jsem ho tímhle trápil až skoro k nesnesitelnosti, kdy už doslova škemral, abych toho nechal a vzal si ho. Miloval mé polibky, a já mu to velmi rád dopřával.
Každý kousek jeho těla znám dokonale. Vím, která místa má nejcitlivější a dokážou ho naprosto zbavit soudnosti.
A když louč zaprskala a zhasla úplně, a pokoj se ponořil do naprosté tmy, narušovalo ticho už jen polohlasné sténání a vzrušené oddechování nás obou...
Ano, opravdu jsem se o Marea bál. Teď, když nás napadli vlci ze západu, tak jsem si víc, než kdy jindy připomněl, jak moc to bolelo, když jsem si myslel, že je Mareo mrtvý. Byl jsem vděčný za to, že se to nestalo ani tenkrát, a ani teď.
Co budu živ, nedopustím, aby se komukoliv z našeho rodu stala nějak křivda Vždycky je budu bránit...
Ale nejvíc... Nejvíc jen jednoho vlka, mého Marea...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak nějak nevím, co teď dodat. K závěru celé série jsem si chtěla nachystat nějaký velký oslavný proslov, ale kde nic, tu nic... :D Nějak mi došly slova. :) Jooo, snad se vám líbilo, kam až to vlastně Kenji nakonec došel, a věřím, že to pro vás bylo i příjemné překvapení. Ale teď je už opravdu čas se s naším horkokrevným vlčkem rozloučit. On už to není vlček, ale statný vlk, který se stal tím, co mu Katashi předpověděl. Vypadá to, že dokonce i zmoudřel, ale počítám, že té horkokrevnosti mu beztak i trochu zůstalo... :)
Tak jo... Děkuji všem, co si povídku přečetli a dali mi vědět, jak tady v komentářích, tak i v naší komunitě na facebooku. Moc vám děkuji a doufám, že se vám celá série líbila...