Stále jsem dýchal, ale jen slabě, a mé tělo bezvládně leželo na zemi. Cítil jsem ten chladný beton, jak se má pokožka dotýkala podlahy. Slyšel jsem, jak Derek zadává příkaz počítači a ten následně vytáčí číslo do jiného pokoje.
„Ano Dereku, co se děje?“ ozval se hlas na druhé straně.
„Jonathane, prosím, hned přijď! Jsem v průseru. On asi... umírá.“
„Co? Kdo? Už běžím, hned jsem tam,“ odpověděl Jonathan šokovaně.
Počítač přerušil hovor a jejich hlasy utichly. Nemohl jsem nic dělat. Jen jsem ležel a přijímal svůj osud. Vše kolem mne jsem slyšel, ale nedokázal odpovědět. Derek mě opět vzal do své hřejivé náruče a pevně stiskl. Ani bolest se už neusazovala v mých orgánech, vše jen tiše plynulo kolem mě.
„Kdybys věděl, jak je mi to líto. Promiň mi, co jsem ti udělal. Vydrž ještě chvíli. Jonathan je na cestě, pomůže nám,“ říkal těsně u mého ucha, jako kdyby si to chtěl sám vsugerovat.
Cítil jsem jeho rty, jak se dotkly mého čela a zanechaly vlhký otisk. Slyšel jsem cizí kroky, jak se k nám přibližují a bouchnutí dveří, které se snad tou ránou musely vypáčit na druhou stranu.
„Cos to do prdele provedl? Víš, že tě to může stát krk? Je zakázáno spát s člověkem. Je to policista, zbláznil ses?“
Konečně jsem rozeznal ten hlas. Byl to Jonathan. Křičel na Dereka a přidřepl si k nám, aby mi mohl zkontrolovat zranění.
„Copak si myslíš, že jsem to chtěl? Když jsem se vrátil, nejspíš už tu byl. Napadl jsem ho a dostal do tohoto stavu. Přestaň na mě křičet a zachraň ho!“
Derekův hlas nervózně přeskakoval a místy bylo slyšet, jak ho zvyšuje.
„Kdyby to bylo tak snadný, spousta Nighwalkerů by mělo rodiny. Nechci ti lhát, ale nejspíš to nepřežije. Je to člověk…“ Jonathanův hlas se ztišil a byl milejší.
„Snaž se. Musí tu být naděje. Podívej, co má na rameni. To je přece moje značka! Ještě dýchá a přestal krvácet.“
V Derekově hlase se odrážela beznaděj a zároveň se urputně držel každé šance na mé uzdravení.
„Dal jsi mu svou krev? A kolik?“ zeptal se Jonathan.
„To co byl schopen polknout, asi tak dvě deci,“ odpověděl trochu váhavě Derek.
„To je ještě málo. Běž připravit vanu a dej tam tyhle bylinky,“ rozkázal mu Jonathan.
Slyšel jsem, jak Derek běží pryč a šumění vody, která narážela na stěny vany. Příjemná vůně bylinek dolehla až k nám a já se vznesl nad podlahu. Až po chvíli jsem si uvědomil, že mě někdo nese a jeho ruce jsou studené. Nebyl to Derek, ale asi Jonathan, a že měl co dělat, aby mě unesl. Pomalu se mé tělo nořilo do teplé vody a ta mě obalovala, jako by mě chtěla spolknout. Stále jsem nedokázal pohnout žádnou částí těla, jen jsem slyšel, jak se o mne ti dva baví. Upadal jsem hlouběji a hlouběji do bezvědomí. Ta horká voda mi hladila rány a tišila bolest, kterou jsem v té chvíli už vnímal jen spoře. To teplo bylo tak příjemné, hlavně když se má krev ohřívala a prochladlé tělo začalo ožívat.
„Nařízni si zápěstí a dej mu ještě krev,“ rozkázal Jonathan.
Cítil jsem, jak se teplá tekutina otřela o mé rty a tenkým praménkem stékala do mého krku. Lehce nasládlá chuť se otírala o mé chuťové pohárky a pomalu vlévala energii do mého těla a já začal znovu vnímat vše kolem sebe. Někdo mi stále kontroloval tep a omýval každou část jeho těla.
Oba seděli u vany a já věděl, že pro ně ta beznaděj musí být hrozná. Opravdu se snažili mě zachránit. Ale šlo to vůbec?
„Dereku podívej se,“ vykřikl Jonathan.
„Ty rány se zacelují. Jak to? Není možné, aby to bylo tak rychlé,“ odpověděl překvapeně Derek
„Pro tvoje štěstí je Razi neuvěřitelně silný. Je to podivné, že se léčí takhle rychle, ale je to pro nás dobrá zpráva. Vypadá to, že bude v pořádku,“ slyšel jsem v jeho hlase úlevu.
Mírně jsem pootevřel oči a škvírkami spatřil, jak mě Derek vytahuje z vany a přenáší na čistě povlečenou postel. Stále jsem nemohl mluvit, tak jsem jen tiše pozoroval, co se tu dělo. Položil mě a osuškou otíral mé tělo. Poté mě celého zabalil do deky a zkontroloval, aby ani centimetr kůže nevyčuhoval ven. Když si byl jistý mým pohodlím, zamířil k Jonathanovi.
„Už půjdu, z tohohle se dostane. Zahřívej ho a ani se od něj nehni! Ať pije! Hlavně, až se probudí, uvař mu nějaké teplé jídlo! Bude slabý, tak aby nabral sílu,“ řekl Jonathan a poplácal Dereka po rameni.
„Děkuji. Nevím, jak bych se o něj postaral,“ vydechl Derek smutně.
Potom Jonathana vyprovodil ke dveřím a rozloučil se s ním. Když zavřel, vrátil se zpět ke mně. Lehl si za mnou do postele a přitáhl na svou holou hruď. Předával mi všechno teplo, které měl a já ho tolik potřebovat. Ani jsem se nesnažil dál vnímat a usnul jsem vyčerpáním.
Po nějaké době jsem začal pomalu otevírat oči a snažil jsem se zcela probudit. Byl jsem ještě velmi zesláblý a jakýkoliv pohyb byl bolestivý. Chtěl jsem se zvednout, ale tělo mě neposlouchalo, jako kdyby ani nebylo moje. Slyšel jsem, jak vedle mne někdo oddechuje. Otočil jsem hlavu, abych zjistil, kdo to je. Usmál jsem se, když jsem zjistil, že je to Derek. Chvilku jsem přemýšlel, jestli jsem mrtvý, ale nakonec jsem pochopil, že ještě žiji. Pokoušel jsem se pohnout rukama, ale šlo to jen velmi pomalu. Cítil jsem, jak mé tělo znovu ožívá a netrvalo dlouho a já se dokázal posadit. Ostrá bolest v hýždích mě však překvapila. Moc dobře jsem si uvědomoval, z čeho pramení.
„Sakra,“ zaúpěl jsem bolestí a pohladil si zadek.
Derek otevřel oči a prudce vstal. Chytil mě za ramena a znovu položil na polštář, jako kdybych byl ze skla.
„Jsi ještě slabý, nesedej si!“
Asi si ze mě dělá srandu, ne? Nebudu pořád ležet, i když ta bolest, která se ozývala ze zadku, mi nedovolovala sedět.
Zkontroloval jsem si své tělo. Ranky byly malé a uzavíraly se. Pohlédl jsem na svého trýznitele, který seděl vedle mne a díval se na peřinu. Neopovážil se na mě ani podívat, což mne štvalo. Připadal mi najednou vtipný. Kdyby měl psí uši, měl by je sklopené dolů. Vypadal jak zmoklý pes, který zničil pánovi zahradu. Usmál jsem se nad tou představou.
„Udělám ti nějaké jídlo, musíš nabrat sílu. Tak zatím odpočívej!“
Derekův rozkaz mi zněl zábavně, vzhledem k mému stavu.
Kam bych asi tak šel? Nedokážu se ani postavit, natož někam utéct.
Cítil jsem, jak se mi vrací síla a během hodiny jsem už seděl na posteli dokonce bez bolesti. Derek přišel s jídlem a když jsem to uviděl, no... Popsal bych to asi tak, že to nebylo lákavé.
„Promiň, neumím vařit. Tohle je jediné, co dokážu,“ řekl se smutným výrazem a mě ho bylo líto.
„Fajn. Nejdřív se mě pokusíš zabít sexem a teď jídlem?“
Chtěl jsem trochu odlehčit atmosféru, která vznikla po té... „nehodě“.
„Tak to nejez,“ odsekl Derek a chtěl mi odnést jídlo.
To se mi nelíbilo. I když to vypadalo děsně, měl jsem obrovský hlad. Nejspíš bych snědl i jídlo z jídelny, které páchlo už na dálku. A taky... Vařil to on, takže...
„Počkej, mám hlad. Přežiju to,“ zastavil jsem ho a podnos mu sebral z rukou.
Derek si sedl do křesla vedle mě a zase vypadal, jako kdyby mu někdo vyvrtal koleno.
„Je mi to moc líto, Razi. Omlouvám se. Odpustíš mi, prosím?“
Opět ten výraz raněného psa, který se mu objevil na tváři. To už jsem opravdu nevydržel, musel jsem si do něj rýpnout.
„Ne! Ani mě nenapadne. Budeš mi hezky sloužit, jako otrok!“ pobaveně jsem se usmál.
„Víš co? Ty si za to můžeš sám. Říkal jsem ti, ať za mnou nelezeš. Ty jsi přišel a dokonce ses vloupal do mého bytu, což můžu brát jako trestný čin. Měl jsem právo tě roztrhat,“ začal na mě zvyšovat hlas, jak ho to podráždilo.
„Roztrhat, to jo, ale ne mě znásilnit. Vlastně si napadl veřejného činitele, můžu tě zavřít, až ti zčerná.“
Derek se zarazil a sklopil hlavu k zemi. Jestli ho ještě chvíli takhle budu trápit, asi se neudržím a začnu se smát.
„Teď už je pozdě litovat. Stalo se. Doufám, že to nebudeš chtít hned zopakovat?“
Dál jsem ho popichoval a bavily mě jeho reakce.
„Stejně tě nejvíc štve, že ten nahoře jsem byl já,“ naštvaně odsekl Derek.
„To se mýlíš. Nejvíc mě žere, že sis mě vzal tímto způsobem. I když máš pravdu, že můj plán byl jiný. Teď se mě bojíš dotknout a nechceš mě vidět, co?
To už mě naštval, protože se dotkl citlivého místa a hlavně měl pravdu.
„To se mýlíš ty. On je tu jeden problém a už se nedá vyřešit. Teď se v tvé přítomnosti dokážu ovládat jen na tvůj rozkaz,“ zavrčel mi u hlavy.
„Cože?“ překvapeně jsem se na něj díval a nechápal, co tím myslí.
„Podívej se na rameno,“ upozornil mě Derek.
„To si děláš prdel, ne? Takže ty sis mě označkoval? To je znamení? To je ta dohoda? Nebo jsi mě potetoval?“
Absolutně jsem nechápal, co se to tu dělo a proč mám to znamení na svém rameni. Byl jsem jak v nějakém snu, ze kterého jsem se nemohl probudit.
„Jasně, ve chvíli když jsi umíral, jsem vzal tetovací náčiní a potetoval tě. Máš mě. A prášky na hlavu sis už vzal?“
Derek se posadil ke mně na postel a já cítil tu nebezpečnou blízkost, která mi rozechvěla tělo. Nějak jsem se v něm ztrácel a nechápal jsem, jak si mě tohle děcko mohlo osedlat.
„Hele, já jsem tu ten ublížený,“ vyhrkl jsem.
„Promiň, že jsem ranil tvé city. Jo, je to dohoda,“ ten jeho sarkastický podtón se nedal přeslechnout.
„Vždyť není možné ji uzavírat s lidmi, nebo ano?“ zeptal jsem se vzápětí.
„Nevím o nikom z lidí, kdo by to přežil. Ty ale ano.“
Sám z toho všeho vypadal překvapeně. Ani já nevěděl, co si o tom myslet. Jsem snad nějaký divný?
„Takže to znamená, že jsme něco jako manželé? Jak sladké, asi mám z toho cukrovku,“ teď už vyšel i můj sarkasmus na světlo.
„Kdo by s tebou chtěl trávit svůj čas? Prostě to tak je, fakta nezměníš.“
Usmíval jsem se, protože mi to začalo připadat vtipné a hlavně se mi zdálo, že ho tím ještě víc provokuji. Takže Derek si mě vybral… člověka. Jak hezké. Nikdy jsem neslyšel, že by si Angelus nebo Night Walker vybrali člověka. Byl jsem tím faktem polichocen.
„Místo těch keců bys měl za mnou vlézt pod peřinu a zahřát mne. Je zima,“ řekl jsem svůdným hlasem a cíp peřiny nadzvedl jako pozvání.
Derek mě kupodivu poslechl a přilehl si ke mně. Jeho hebká kůže a vypracované svaly mě naprosto vzrušovaly. I přes ten hrozný akt, který mezi námi proběhl, bych byl klidně opět jeho. Cítil jsem se zvrhle, ale jeho vůně mi připadala jak pouta, která mě pevně věznila u jeho těla.
„Dereku, byl jsem v systému CIS. Viděl jsem tě, jak bereš lahvičku, která byla před Anaelovými dveřmi, v den jeho smrti. Řekni mi, o co se jedná?“
Mluvil jsem docela tiše, ale věděl jsem, že mě uslyší. Možná jsem ani pravdu vědět nechtěl, mohlo by to převrátit mé postoje. Třeba bych musel bojovat s pozicí policisty a s... Ne... Určitě není možné, abych se zamiloval a tak najednou. Je jedno, že mám znamení, to není důležité, pokud s ním nebudu chtít být. Ale nechci s ním být?
„Ty si nedáš pokoj, ani když se ti konečně vrací síla, co?“ povzdechl si Derek a svými prsty mi pročísl vlasy.
„Je to má práce a všechno, co umím, je do ní vepsané,“ odpověděl jsem mu, ale netušil jsem, zda chci znát jeho odpověď.
„Byla to ampulka s krví, která vznikla při pokusech o křížení. Dal jsem jí Jonathanovi, aby jí vyšetřil. On je doktor a od Anaela se dost naučil. Nemohl jsem ti to říct, dokud nemám výsledky. Ale teď... Už je to stejně jedno.“
Chtěl jsem se ho ještě dál vyptávat, ale zavíraly se mi oči z únavy. Derek mi přejížděl prsty po páteři a jemně hladil každý obratel. Místy mě něžně políbil na tvář nebo do vlasů a opečovával každé místo na mém těle, jakoby to byl poklad. Usnul jsem z toho příjemného pocitu, co se mi rozléval do těla.
Jenže za hodinu jsem se probudil a plný síly. Nikdy jsem se takhle necítil. Tolik energie mi proudilo tělem a dávalo mi to naprostou volnost pohybu. Podíval jsem se na hodiny vedle postele a zděsil jsem se nad časem. Okamžitě jsem vstal a probudil Dereka.
„Dej mi nějaké oblečení, potřebuji vyrazit za Makim. Je to už pět hodin, co jsem ho poslal vyfotit místo činu. Chci si ověřit, že je vše v pořádku.“
„Jsi blázen? On to zvládne, ty odpočívej!“
Promnul si oči, protože také usnul a díval se na mě jak na blázna.
„Jsem v pořádku, cítím se skvěle.“
Opravdu jsem se cítil dobře, nic mi nebylo.
„Ukaž mi ty rány!“ rozkázal mi a přitáhl si mě do klína tak prudce, až jsem mu na něj dosedl.
Pomalu kontroloval každou část mého těla, a já měl co dělat, abych se nevzrušil. Na mém těle nebyla jediná známka po zraněních, což překvapilo i mne. Derek si mě dál prohlížel a bylo vidět, že je tímto faktem také znepokojen.
„Co to sakra je? Nikde nic nemáš,“ vyhrkl po chvíli a udiveně na mě zíral.
„To oblečení a hned!“ rozkázal jsem mu netrpělivě.
Nakonec Derek vstal a prohrabal skříň. Vytáhl oblečení, které odpovídalo mé velikosti, a pomohl mi obléknout. I když jsem to nepotřeboval, bylo mi to příjemné, tak jsem ho nechal, aby se mě dotýkal.
„Půjdu za Makim, tak se uvidíme později,“ řekl jsem, když skončil a ještě jsem mu věnoval úsměv.
„Jdu s tebou, teď už se od tebe nehnu. Nevěřím, že jsi zcela zdravý.“
I když neochotně, souhlasil jsem a nechal Dereka se mnou jít. Zamířili jsme k Anaelovu pokoji. Na chodbě stálo hodně lidí a mezi nimi i Sandler, který kouřil ty své ubalené cigarety. Nebylo mi zcela jasné, co tam dělá. Spíš mi to připadalo podezřelé a nepříjemný pocit zaplavil mé tělo. Zrychlil jsem krok přímo k němu, abych zjistil pravdu.
„Děje se tu něco?“
Sandler na mě pohlédl a jeho nečitelná mimika mě štvala ještě víc.
„Razi, je mi to líto. Pokud mohu pomoci s vyšetřováním, obrať se na mě,“ řekl klidným tónem, jakoby mě chtěl uklidnit.
„Co je vám přesně líto?“
V tu chvíli se objevil Gabriel a postavil se přede mě. Nedokázal se mi dívat do očí a se smutným hlasem řekl: „Kanzaki, neměl byste tam chodit. Poprosím, aby místo činu prohledal a nafotil Sandler.“
Zrychloval se mi dech a ruce se mi nervozitou potily. Sice ještě nikdo nic neřekl, ale já tušil to nejhorší. Donutil jsem svoje nohy, aby se pohnuly kupředu. Pomalu jsem zamířil do místnosti a uviděl obraz, který mě div nesrazil na kolena.
Oči mi vlhly, i když jsem byl v tomhle tvrdý muž, tentokrát se chtělo brečet i mě. Před mýma očima bylo místo činu, které bylo znovu pošpiněno smrtí. Krví, kterou jsem velmi dobře znal. Všude okolo se válely kusy masa a byly tu znatelné stopy po boji. V rychlosti jsem očima prohlédl celou místnost, jak bylo mým zvykem, a potom jsem se soustředil na předmět v rohu místnosti. Zamířil jsem tam. Klekl jsem si do kaluže krve, kde přede mnou ležela hlava oddělená od trupu. Jediná část těla, která zůstala celá. Otočil jsem jí očima k sobě. Byly vyděšené a strnulé v čase. Jemně jsem zavřel víčka svému příteli a ruce ponechal na hlavě.
„Je mi to tak líto, Maki. Neměl jsem tě sem posílat. Je to moje chyba. Jestli najdu toho, co ti to udělal... Zabiju ho!“
Seděl jsem u svého přítele jako poslední stráž a z očí mi padaly slzy.
Cítil jsem, jak se na mě Derek od dveří dívá, ale i on tušil, že mi nemůže pomoci. Ať by v tuhle chvíli udělal cokoliv, nestačilo by to. Jen přihlížel mé bolesti, protože to bylo to jediné, co jsem po něm v mysli chtěl. Vařila se ve mně krev a vztek kompletně pohltil můj mozek.
Zvedl jsem se ze země a zamířil ke Gabrielovi. Oči jsem měl sklopené k zemi, protože nebezpečně hrály barvami vzteku. Jediné na co jsem myslel, bylo ublížit mu. Obviňoval jsem ho z toho, že nechal Makiho samotného. Chytil jsem ho pod krkem a nadzvedl metr nad zem.
Viděl jsem, jak nemůže dýchat, a to mě popohánělo k tomu, abych víc tiskl jeho hrdlo. Nedokázal jsem myslet racionálně, chtěl jsem jen někomu ublížit. Komukoliv. Užíval jsem si ten pocit, jak mu drtím hrdlo a to pod mou silou lehce praská. Snažil se mě od sebe odtrhnout, ale to mě ještě víc nutilo, abych ho zabil.