Derek přešel místnost a přitom se na mně ani jednou nepodíval. Jako bych tu nebyl a přesto se semnou bavil. Možná byl z tohoto rozhovoru nervózní stejně jako já. Posadil se na lavici naproti mně a já si všiml, jak se jeho hrudník prudce nadzvedává, jak se mu zrychlil dech.
Pozorování bylo něco pro mne. Vždy jsem to rád dělal a nyní, když můj objekt zájmu seděl naproti mně, bylo to ještě zajímavější. Neustále jsem ho sledoval. Byl jsem jak kočka na lovu, která si pohrává se svou kořistí. Nedokázal jsem se zastavit. Ta touha po jeho dokonalosti, mě přiváděla k šílenství. Bylo vidět, jak je Derek z mých pohledů nejistý a neustále těká očima sem a tam, což mě ve všem utvrzovalo. Pokaždé stočil svůj pohled jinam, jen aby se mi nemusel dívat do očí. Zajímalo mě, jak by vypadal výraz jeho tváře, kdybych se ho lehce dotknul. I přesto jsem se ovládl a pokračoval s výslechem, který začal být víc než napjatý. Dusno mezi námi, se dalo krájet a já si to velmi užíval.
„Byli jste dobrými přáteli?“
„Ano, velmi blízkými, vlastně, byl jak můj otec.“
„Znal jste ho opravdu dobře?“
„Nechápu vaší otázku. Ale jestli to znamená, jestli jsme spolu spali, tak ne. Byl to přítel a znovu opakuji, byl jako můj otec. Spíte vy se svým otcem?“
Tahle otázka se mě dotkla, ale pravda, zasloužil jsem si to. Neměl jsem rýpat do tak citlivého místa.
„Měl nějakého partnera?“
Najednou jsem v jeho očích, které se na mě konečně podívaly, uviděl pohrdání. Kdyby mohl, propálil by mě a nechal vykrvácet. Jenže tohle byla má práce a on byl povinen mi na to odpovědět. Nehledě na to, že on sám tohle chtěl.
„Jste příliš osobní. Vaše otázky jsou nepříjemné,“ to už mi začal odsekávat a mě se to líbilo ještě víc.
„Musím se na to ptát, pokud by s někým žil, mohl by vědět víc než vy. Je to má práce, nebo zpochybňujete, že by mě to mohlo pomoci při vyšetřování?“
Derek si hlasitě oddechl a zapřemýšlel. Jeho oči znovu začaly kmitat po pokoji a já viděl, jak si nervózně mně ruce.
„Nikdo o kom bych věděl. Ale asi před měsícem se mu na rameni objevila značka.“
„Jaká značka?“ zpozorněl jsem a chtěl vědět víc.
„Angelusové si vybírají své ochránce v řadách Night Walkerů. Po poslední bitvě jejich řady prořídly, i přesto jich ještě pár zbývá. Jsou ochotni své služby i tělo nabídnout Angelusům. Když se spojí i v posteli, objeví se na jejich rameni značka ve tvaru malého draka a nemizí po celou dobu dohody. Nebo dokud jeden z nich nezemře. Anael značku měl... Nevím, kdo byl ten, koho si vybral, ale musel být skvělý. Anael toužil po samotě, byl to hlavně vědec a nebyl milovník. Zkuste si prohlédnout jeho deníky, jsou v systému CIS. Budou tam i záznamy kamer,“ chrlil ze sebe jednu informaci za druhou tak rychle, jako kdyby se mě chtěl zbavit.
„Vy máte kamery v pokojích?“
„Ne, jen na chodbách a ve společných prostorech,“ usmál se Derek.
„Kde je seženu? Nikdo mi je ještě nepředal.“
„Tohle je v působnosti hlavního velitele a tím je Gabriel Hasani. Zkuste jít za ním.“
Nyní jsem byl už přesvědčen, že mě chce vyprovodit ven.
„Budeme v rozhovoru pokračovat později. Děkuji za spolupráci,“ zvedl jsem se a podával mu ruku, na znamení díku.
Derek mi ji pevně stisknul, ale vzápětí tu svou stáhl, jako bych byl prašivý, či co. To hloupé podání ruky mi stačilo na to, abych po něm zatoužil ještě víc. Když jsem na něj pohlédl, provokativně jsem se usmál. Nejspíš jsem mu potřeboval ukázat, že by se mě opravdu měl bát. Měl oči sklopené k zemi a uši i tváře červené jako rajče. Jak sladký se mi najednou zdál…
Jen velmi neochotně jsem odcházel od tak dobré šance. Přesto jsem zamířil do kanceláře hlavního velitele.
Ve velkém křesle seděl urostlý, mužný blondýn. Jeho dlouhé vlasy se pnuly po svalnatém těle. Jeho tmavě modré oči mě bedlivě sledovaly, jen co jsem vstoupil do místnosti. Musel jsem přiznat, že mi v jeho přítomnosti bylo těžko. Byl to typický lovec, jistý si svou nadřazeností. Jistě pro něj nebyl problém mít jakéhokoliv muže či ženu a taky to dával značně najevo. Po celé kanceláři visely obrazy nahých těl v rozmanitých polohách, či jak jsou svazováni a mučeni. Jak zajímavá výzdoba… Místy jsem se tu cítil, jak v nějakém vykřičeném domě.
„Posaďte se, prosím,“ ukázal na křeslo naproti sobě.
„Děkuji. Chci se jen ujistit, jste Gabriel Hasani?“
„Samozřejmě, jste v mé kanceláři, kdo bych byl jiný. Líbí se vám má výzdoba? Když se na ty obrazy dívám, cítím se uvolněně, vy ne?“ usmál se a mě polil nepříjemný studený pot po celém těle.
„Přišel jsem zažádat o kamerové záznamy. Byl jsem informován, že je to ve vaší kompetenci,“ ignoroval jsem jeho otázku. Nechtěl jsem zrovna na tohle odpovídat.
„Mohu vám dát jen ty, co se nahrály. Ten den, tak deset minut před vraždou, přestaly kamery fungovat. Někdo se musel dostat do hlavního počítače a vše vypnout. A umíte pracovat v CIS? Mohl bych vám pomoci?“
„Už jsem v něm párkrát dělal. Zvládnu to. Zašlete je ke mně do pokoje, prosím. Spustím si CIS tam.“
Nemám rád, když mě někdo podceňuje a já už v CIS dělal mnohokrát.
„Jaká škoda. Rád bych se k vám přidal. Jen protože jsem zvědavý... Tuto informaci vám sdělil Derek?“
V jeho hlase se odráželo něco podivného, jako kdyby s Derekem měli rozepře.
„Proč si to myslíte?“ zeptal jsem se podezřívavě.
„Byl jste teď s ním, nebo ne?“
V tuhle chvíli mě zajímala jedna otázka: Jak to sakra věděl?
S každým dalším dotazem se ke mně Gabriel přibližoval. Už mi to začalo být silně nepříjemné a snažil jsem se od něj odtáhnout, jenže on v tom nenápadném nátlaku nepřestával. Když však uviděl moji reakci, kdy jsem už očima hledal únik, opětovně se s úsměvem uvelebil do křesla a vyčkával na mou odpověď.
„Byl jsem s ním. Ale proč vás to tak zajímá? A hlavně, proč mě sledujete?“
„Jste velmi zajímavý člověk, pane Kanzaki. Derek byl jeho cvičený pes, proto nejvíce informací můžete mít právě od něj. Jen se dobře ptejte. Třeba jaký tajný výzkum vedl Anael? Nebo s kým nespal?“
Výzkum? A s kým nespal? Hodně zajímavé otázky, které nezapadaly do Anaelova profilu.
„Tajný výzkum? Slyším o tom poprvé.“
„Samozřejmě. Derek byl jako jeden z mála přitáhnutý z ulice přímo Anaelem. On a jeho smečka Smradů. Nikdo jim tu jinak neřekne. Neomalená, sprostá, agresivní děcka, která nemají ani zdání o pravém poslání válečníků. Jen Anael je dokázal krotit a udělat z nich poslušná psiska.“
Mluvil s takovým despektem, že se to odráželo i v jeho tváři. Bylo vidět, že zrovna Anael mu dost ležel v žaludku. Další stopa a člověk, který mohl mít motiv pro spáchání tak brutální vraždy. A proč vlastně ne, musí mít obrovskou sílu, a tím pádem mu mohl snadno oponovat i v bitvě.
„Mluvíte tak proto, že vás nesnáší? Nebo vás žere fakt, že Anaela poslouchali?“ musel jsem zaútočit, abych vidět jeho reakce, které všemu dodávaly na reálnosti.
„Vlastně je mám celkem rád. Až mě přijmou, bude snadné s nimi pokračovat v bitvě. I přes to, že odmlouvají, jsou to skvělí válečníci. Zdá se mi, že na lidi až moc dobří.“
Najednou naprosto změnil svůj postoj, a jako kdyby nastavil druhou tvář, které jsem nerozuměl. Odporoval si v každém slově, které předtím řekl.
„Nezdá se vám, že by byli lidmi?“
„Co kdybych vám řekl o tom výzkumu někde ve větším pohodlí u sklenky vína? Jsem z té kanceláře již otrávený.“
Nechtělo se mi s ním nějak jít, ale pokud jsem chtěl vědět víc, asi mi nic jiného nezbývalo. Proto jsem, i když nerad, souhlasil.
„Dobře, zajdeme do kantýny?“
Gabriel jen souhlasně přikývl.
Zamířili jsme tedy do kantýny. Když jsme vstoupili do místnosti, hned jsem si všiml svého asistenta, sedícího u baru v obležení Michaela a jeho bandy. Byl neklidný, celý červený a pokoušel se od nich dostat. Jenže Michael ho vždy usadil zpět na stoličku a pokračoval v taktickém pošťuchování. Osahával mu nohu, jeho prsty přímo lítaly po džínách jeho mladé oběti a nedočkavě mířily výš, až k jeho rozkroku. Pokračoval by, ale mě bylo Makiho líto. Věděl jsem, jak by tohle všechno dopadlo. Zamířil jsem tedy přímo k nim a odhodil Michaelovu ruku z jeho nohy.
„Tak dost! Je to ještě dítě Michaeli, najdi si jinou oběť.“
„Bohužel, jste tu jen vy dva jako možné oběti,“ pronesl Michael a na tváři mu hrál ten jeho stále protivný úsměv.
„Tak si nechej zajít chuť. Maki, běž k našemu stolu, vedu tam vyšetřování, měl bys být u toho,“ postrčil jsem asistenta směrem ke stolu, kde se už usadil Gabriel, který vše pozoroval.
„Dobře, už běžím,“ odpověděl Maki a bylo vidět, jak se mu ulevilo.
Cestou se ale u mě zastavil a ještě šepotem dodal: „Děkuji.“
Dál již zamířil ke Gabrielovi, jako by mu za patami hořelo.
„Takhle mi bereš zábavu? Tak si ho přenechal Gabrielovi. To si zrovna neudělal dobře,“ řekl Michael a vztekle se otočil na stoličce čelem ke mně.
„Co tím chceš říct?“
„Nic. Běž se bavit,“ odvětil a přeměřil si opodál sedícího Gabriela.
Zamířil jsem ke stolu, kde již seděli oba moji společníci, ale pořád mi ta ironická poznámka od Michaela ležela v hlavě.
To tu každý spí s každým? Nebo je to podle hodnosti?
Už jsem se v tom ztrácel a nepřipadalo mi, že by mi s tím chtěl někdo pomoct. Když jsem si přisedával, všiml jsem si, že Gabriel drží Makiho za ruku a něco mu šeptá.
„Tak tobě nestačilo, že jsem tě zachránil před těmi vlky tam a jdeš hned za dalším,“ procedil jsem mezi zuby a naštvaně je propaloval pohledem. Vlastně snaha k ničemu.
„Gabriel je známý mého otce, je to v pořádku.“
Zasekl jsem se a kmital nechápavě pohledem z jednoho na druhého. Takže proto mi dali Makiho jako asistenta. Protekce je všude. Nemohl jsem se divit, protože já na tom byl stejně. Nebýt otce, taky bych nejspíš nebyl hlavní vyšetřovatel. Gabriel na mě sjel pohledem a pokračoval v rozjeté debatě.
„Anaelův výzkum se zabýval křížením druhů. Asi před čtyři a dvaceti lety zemřelo poslední dítě nejvyšších hned po porodu. Jeho rodiče ho následovali dva roky poté, jenže oni byli ve spánku zavražděni Werewolfem. Jediný, kdo může zabít Mernoka, je nejvyšší. Jen on má požadovanou sílu a moc to udělat. Anaela tahle nesmyslná válka již nebavila. Chtěl mír, což znamenalo Mernoka zabít. Snažil se pomocí křížení a genetiky vytvořit nejvyššího. Nevím, jak to dopadlo, nebo v jaké fázi byl. Jediné, co vím, je, že tím byl pohlcen. Derek je opravdu jediný, kdo by vám mohl říct víc. Ale nemyslím si, že by chtěl spolupracovat,“ řekl Gabriel a opět se mírně usmál.
Copak všem připadám, jako někdo, kdo si nedokáže sjednat respekt? Jednou mi řekl, že se můžu zeptat na vše, tak vůči Derekovi přitvrdím.
„Omlouvám se, opustím vás. Půjdu se na to ještě zeptat Dereka. Nevíte, kde by mohl být?“
Byla to jediná možnost, jak se dozvědět ještě víc, protože tady to nevypadalo na to, že by mi chtěl Gabriel říct vše, co o tom věděl.
„V tuto hodinu ho nejspíš naleznete v jeho pokoji. Je to 215 na konci chodby ve druhém patře. Hezkou zábavu,“ odpověděl mi Gabriel a vrátil se zpět k rozhovoru s Makim.
Vstal jsem tedy a ještě se podíval na svého asistenta.
„Buď za dvě hodiny u mě v pokoji. Musíme se podívat na záznamy z kamer.“
„Budu tam,“ odpověděl a já se vydal za Derekem.
Tentokrát jsem měl plnou hlavu otázek, které by mi mohly při vyšetřování pomoci. Došel jsem k jeho pokoji a zaťukal. Když jsem uslyšel souhlasné: Prosím dále, vešel jsem. Derek seděl u stolu a právě dojídal pořádně krvavý steak. Otřel si pusu, vstal a zamířil ke mně.
„Přejete si?“
Jo, kdyby jen věděl, co si přeju… Když jsem ho zase spatřil, měl jsem chuť, přál jsem si, aby mi na mé otázky odpovědět nechtěl. Jak rád bych ho k tomu donutil.
„Potřeboval bych se vás na něco zeptat.“
„Posaďte se. Ptejte se na cokoliv. Odpovím vám.“
Pořád jsem stál. Nechtělo se mi sedět. Tahle pozice, z které jsem mohl vždy odejít, nebo ho ukořistit, se mi zdála mnohem lepší.
„Nechci, děkuji. Víte něco o výzkumu Anaela?“
Derek se zastavil a poodešel k oknu. Díval se z něj ven, jako kdyby se tam snažil něco vyčíst. Očividně mi nechtěl odpovědět na mou otázku. Přešel jsem místnost až k němu a stoupnul si přímo za jeho záda. Nahnul jsem se skoro až k jeho tváři a tím mu vzal ještě zbývající prostor mezi námi. Mé rty se div nedotýkaly Derekova ucha, ale jen můj dech měl tu možnost se otřít o jeho pokožku. Zopakoval jsem svou otázku, ale tentokrát hlubším hlasem a pomaleji, aby si uvědomil, jak blízko jsem.
„Víš něco o výzkumu velitele Anaela?“ začal jsem mu tykat, ve snaze upoutat jeho pozornost.
Derek se oklepal a otočil se prudce čelem ke mně. To ovšem neměl dělat. Díval se přímo do mých očí, které ho chtěly sníst jak on ten steak před chvílí. Nedokázal jsem v sobě víc potlačovat tu touhu po doteku a následoval jsem své instinkty lovce. Pevně jsem chytil jeho ramena a nepouštěl je ze svého sevření.
„Odpověz mi!“
„Já, já... Nemohu o tom mluvit. Anael zakázal to komukoliv říct. Moc toho nevím, jediné co vím, je, že se mu to nepovedlo. Byl naštvaný a neustále mrzutý. Nic víc mi neřekl.“
Derek vypadal, jak kdyby mi říkal čistou pravdu, ale přesto jsem mu nemohl zcela věřit.
„Nelži! Co v tom ještě je?“ zvýšil jsem hlas a čekal na jeho odpověď.
Můj stisk zesílil a já cítil, jak mu ramena div nedrtím mezi prsty. Snažil se z mého sevření dostat, ale nedařilo se mu to. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě, aby naše tváře byly v těsné blízkosti. Nosem jsem se otíral o ten jeho a pomalu přibližoval svá ústa k jeho. Přitisknul jsem je a zabořil se do těch teplých, po steaku chutnajících rtů. Jazyk instinktivně zamířil do jeho úst a rozběhl se všude, kam mu to jen dovolil.
To ale ve mně probudilo vášeň, kterou jsem dlouho zadržoval. Hlad, který potřeboval být uspokojen. Byl jsem nezastavitelný a mysl mi zastínila mlha. Polibky byly hluboké a dlouhé, kdy Derek lapal po dechu, ale nebránil se. To mě nutilo pokračovat. Opustil jsem jeho ústa a zamířil k opálenému tělu. Další a další polibek padal na Derekův krk a ten už se svíjel pod mýma rukama, které se rozběhly po jeho napnutém těle. Neodolal jsem a kousl ho do krku, až se mu ukázala malá červená značka. Mířil jsem dolů po jeho hebké pokožce a chtěl jsem ještě níž.
Bohužel, zvonek nás přerušil.
„Jsi tam Dereku? Potřebuji s tebou mluvit,“ ozvalo se za dveřmi.
Osoba, která nás tak nepříjemně vyrušila, vešla dovnitř. Derek nelenil a představil nás. Pobavilo mě, jak měl rozklepaný hlas vzrušením, přesto se snažil vystupovat tak, aby nebylo nic poznat.
„To je můj kolega Jonathan Black a tohle je vyšetřovatel Anaelovi smrti Razi Kanzaki. Potřeboval jsi něco?“
Byl to malý černovlasý muž s tmavou pletí. Jeho pohled se upínal na mé ruce, které nechtěly pustit Dereka ze svého sevření.
„O samotě!“ řekl Jonathan a přeměřil si mě pohledem.
Velmi neochotně jsem pouštěl Dereka ze svých spárů. Ale když jsem to udělal a pustil ho, ihned odstoupil k Jonathanovi. Jako kdyby se k němu schovával do bezpečné vzdálenosti. Pěkně mě to štvalo a nejraději bych toho jeho kamaráda vyhodil za dveře a Dereka položil na záda.
„Odcházím, budeme pokračovat v tomto rozhovoru večer. Stavím se tu za tebou,“ pronesl jsem naštvaným hlasem a zamířil ke dveřím.
„Dnes nechoď! Mám misi, vrátím se až pozdě večer.“
„Nevadí, počkám.“
Prostě jsem se nehodlal vzdát téhle příležitosti, kdy jsem ho mohl mít hned tady a teď.
„Opravdu nechoď! Varuji tě. Budu unavený a půjdu hned spát.“
Klidně ať jde, půjdu s ním, nevadí mi to. Spát se má ve dvou.
„Odcházím, ale brzo se vrátím! Takže se tu zatím pěkně bavte.“
Derek na mě ještě jednou zařval, ale já to ignoroval.
„Neopovažuj se přijít!“
Odešel jsem a zabouchl za sebou dveře. Byl jsem velmi naštvaný, a nejradši bych Jonathana prohodil dveřmi. Jak lákavá myšlenka.
Probudilo se ve mně zvíře, které se dobře baví tím, jak se mi Derek brání. Ten lov, který jsem mohl uskutečnit, byl vzrušující. Tuhle šanci si nenechám vzít. Příště bude můj.