Pohledem jsem překontroloval, jak daleko ode mě všichni stojí a zakryl jsem Merilandovu tvář svým tělem. V přeměně jsem byl tak mohutný, že opravdu nebylo vidět, co v tu chvíli dělám. Potřeboval jsem čas… Jen chvíli, abych udělal to, co bylo nevyhnutelné.
Okamžik stačil na to, abych položil jeho tělo na zem a prudce se zvedl. Zakryl jsem si zápěstí, ze kterého tence vytékala krev, a ještě nebylo schopno se zahojit. Byl jsem tak vyčerpaný, že vše trvalo mnohem déle, než bych chtěl. Mezitím moje tělo sláblo a životní síla docházela. Vypotřeboval jsem ji až příliš, ale snad…
Ještě jednou jsem se podíval na Merilandovo bezvládné tělo, které leželo na zemi bez známek života, a zamířil jsem za různorodou skupinou lidí, kteří mě neustále pozorovali. Došel jsem ke Gabrielovi a Michaelovi, podíval jsem se na Werewolfy.
„Váš pán je mrtev, je konec války. Stáhněte se! Teď jsem váš pán já,“ zařval jsem tak silně, že se to rozlehlo celým divadlem.
Werewolfové ustoupili a sklonili své hlavy na důkaz pokory, kterou projevovali nyní již nové nejmocnější síle a to mě.
„Vezměte jeho tělo a důstojně pohřběte!“ znovu jsem na ně zakřičel a oni okamžitě zamířili k tělu Merilanda, které zvedli ze země.
Gabriel se na něj zaraženě podíval a nechápal tuhle situaci, které jsem nechtěl rozumět ani já.
Kdyby mě do toho nenutili… Kdybych měl jiné možnosti… Kdyby nenastala válka… Kdyby nebyli Werewolfové… Kdyby… Kdyby…
Moc dobře jsem věděl, že si vnitřně dávám nesmyslné otázky, které v tuhle chvíli už byly vyřešeny. Werewolfové se stáhnou a lid nemusí mít strach.
Zaženu je do skalisek a osiřelých mrtvých měst, aby už nemohli škodit. Ale jak to zvládnu já? A jak Derek?
„Nedívej se tak na mě Gabrieli, ať odpočívá v pokoji,“ štěkl jsem po něm, když už mě vyloženě sral ten jeho probodávající pohled.
Za zvuku zuřivého vrčení a nevraživé nálady Werewolfové odcházeli. Brali sebou i mrtvé tělo Merilanda, které jsem měl sto chutí vyrvat jim z pařátů. Ale nemohl jsem… Nesměl jsem projevit jakoukoliv slabost… Zaškobrtnutí. Ohrozil bych spoustu životů, takhle to bylo lepší.
Proměnil jsem se zpět do lidské podoby a pomalu pohledem vyhledal Dereka. Uviděl jsem jeho znechucenou tvář, která byla celá mokrá od slz. Bylo vidět, že tahle scénka zlomila i jeho, nejen mě.
Chtěl jsem se ho dotknout, ale když jsem natáhl ruku, odvrátil ode mne svou tvář. V jeho tváři jsem vyčetl, jak moc mu je ze mě zle a nechápe, proč jsem to udělal, když byly i jiné možnosti. Nakonec jsem mu chtěl dát čas a tak jsem ruku stáhl zpět k tělu. Jenže se mi podlomily nohy a on mi musel pomoct při chůzi, než se mi vrátí aspoň trochu síly. Podepřel mě a pomáhal mi při chůzi.
Vraceli jsme se zpět do města. Po celou cestu bylo ticho, ani jeden z nás nepromluvil a ani jsme neměli ta správná slova. Věděli jsme, že je konec této války, ale sebou jsme nesli velikou křivdu, spáchanou právě na Merilandovi. Všichni do jednoho jsme si toho byli až nad míru vědomi, ale nemohli jsme s tím nic udělat.
Když se nám po skoro dni cesty, protože jsme byli unaveni, povedlo dorazit do města, už při vstupu nás všichni chválili a oslavovali konec války. Nedivili jsme se jim, ale my jsme to nedokázali.
Jen ti, co tam byli, znali cenu a nemohli jsme se radovat jako všichni ostatní. Bylo to, jako kdyby nám někdo s každým úsměvem zabodával kudlu do zad. Moc jsem toužil po tom, abych mávnul kouzelnou hůlkou a bylo vše v pořádku, ale nešlo to. Nic už nedávalo smysl.
Pomalu jsme se všichni vytráceli z hlavního sálu do svých pokojů. První odešel Michael v objetí s Jonathanem do jeho pokoje. Za nimi Gabriel, který si hrábnul po prvním pěkným zadku, co se mu přichomýtnul pod ruku. A nakonec my dva… Jenže když jsem se rozhlídnul kolem sebe, tak jsem zjistil, že Derek tak není a já tam zůstal zcela sám.
Protáhl jsem se davem radostných lidí a zamířil rovnou do Derekova pokoje. Musel jsem s ním mluvit o samotě a nejlépe hned. Vešel jsem do místnosti a zavřel dveře. Přímo naproti nim stál Derek a nebyl moc nadšený, že jsem za ním přišel. Upřeně jsem se na něj podíval, aby věděl, že každé slovo myslím zcela vážně.
„Prosím vyslechni mě. Není to tak, jak si myslíš, věř mi,“ říkal jsem klidným tónem, abych ho nenaštval.
„Nic mě nezajímá, zabil jsi ho. Nedokážu si tě vážit a chci, abys odešel… Alespoň na pár dní. Máš štěstí, že déle to bez tebe nevydržím, ale teď tě chci mít od sebe hodně daleko.“
Myslel to zcela vážně. Ani jednou mu pohled neuhnul bokem, jak se mu to, když lže, stává. Byl přímý a naprosto rozhodnutý mě ze svého života na čas dostat. Nedivil jsem se mu, spíš jsem ho chápal, asi bych byl stejný. Jenže já něco důležitého schovával a potřeboval jsem si to s ním vyjasnit. Jenže on mne neposlouchal a ani nechtěl.
Tyhle jeho slova mnou projížděla, jak ostrá dýka. Chytil jsem ho za ruku a táhl ho ven.
„Vím, že jsi naštvaný. Odejdu, pokud to tak chceš, ale… Musím ti něco ukázat.“
Derek byl dál naštvaný, ale i přesto šel a nechal se vést.
Prošli jsme zadní chodbou a zamířili k hlavní bráně. Když jsme za ni zašli, tak se před námi rozprostřela vyprahlá planina, která byla zahalena rouškou tmy. Tam se nesvítilo, bránou jakákoliv elektronika končila. Jen jedna lampa, která byla na solární pohon, trochu vydávala světlo kousek od nás.
Sedl jsem si na zem, když jsem zakolísal a málem šel k zemi. Díval jsem se do tmy před sebou a čekal na svoje překvapení pro Dereka. Takové, které on rozhodně nečeká.
Nechápal, co se tu děje, ale za chvíli zavětřil cizí pach, který se k němu nesl vzduchem. Nějaká zvláštní vůně cizince, která mu byla z části povědomá, a druhou znal jen zběžně. Jako by se v něm míchaly dvě nepodobné si krve. Postava se pomalu vynořovala ze tmy. Rychle se otočil na mě, zda stojím opravdu vedle něj, jako kdyby si potřeboval něco ujasnit a potom znovu pozoroval blížící se postavu.
Tma se rozevřela a na světlo z pouliční lampy přicházel vysoký a mužný pán, kterému šediny rýsovaly tvář. Tolik známý, že se mi na moment sevřelo srdce z toho, že se mi plán povedl.
„Když jsem zakryl jeho tělo, nařízl jsem si zápěstí a dal mu svou krev. Bylo to tak padesát na padesát, že to přežije a moje krev se spojí s jeho, ale pootevřel oči, tím bylo jasné, že to přežije. Poslední čeho jsem se bál bylo, jestli to někdo neodhalí, tak jsem musel hrát svoji roli. Nechal jsem ho odnést Werewolfy proto, aby je mohl zabít a utéct. Tím jsem mu dal vysokou šanci na nový život. Vše záviselo jen na něm a jeho reakcích. Musel konečně mít svou vlastní volbu. Nemohl jsem ti to říct, promiň,“ říkal jsem rozechvělým hlasem a pomalu se zvedal na nohy.
Derek jen překvapeně stál, jak jsem na něj hned vybalil tolik informací najednou a kmital pohledem mezi mnou a Merilandem, který už byl u nás a pomáhal mi vstát na nohy.
„Vše je v pořádku? Proč jsi mě nechal žít? Neměl si to dělat, pokud to někdo zjistí…“ zarazil se, když se mi podíval do očí.
Vnitřně jsem byl pořád rozzlobený na to všechno, co jsem musel udělat a zároveň nesmírně šťastný, že je Meriland živý a zdravý.
„Protože si zasloužíš mít svůj vlastní život. Jen mi řekni pravdu, zabil jsi Anaela?“
Poslední otázka, která mě trápila, abych si mohl sám v sobě uzavřít případ, který mi změnil život.
„Ano zabil. Nesnesl jsem jeho mučivé týrání a doteky. Tu noc jsem se rozběsnil a v amoku ho roztrhal na kusy. Promiň, ale rozhodně toho nelituji. Kdyby se to stalo znovu, udělal bych to zase,“ v jeho hlase nebyl ani náznak zaváhání. Vše co říkal, myslel upřímně a ze srdce tak, jak to cítil.
„Myslel jsem si to,“ povzdechl jsem si a vytáhl z kapsy malý kousek papírku.
„Tady je adresa mého nového domu… Tedy, teď už tvého. Běž už! Vím, kde bydlíš. Najdu si tě a potom si promluvíme, ale pro tuto chvíli tu není bezpečno. Odejdi a žij život, jako člověk. Můj pěstoun ti pomůže, ihned mu zavolám, aby tě očekával. Nebude se na nic ptát. Věří mi a já jemu,“ usmál jsem se, abych zakryl rozpaky, které se na mě hrnuly.
Vše ve mně bouřilo z přemíry pocitů, které se mi proháněly celým tělem, ale musel jsem ho nechat jít. Věděl jsem, že se znova setkáme a náš čas pro rodinu teprve přijde.
Objal jsem jeho mohutné tělo a na moment pevně sevřel, jako bych mu potřeboval říct vše, co ani nejde vyslovit.
„Děkuji, že jsi pro nás tuhle válku skončil,“ zašeptal jsem mu do ucha a vrazil mu jednu pusu na tvář, na znamení citu, co k němu chovám.
Stal se mojí rodinou, tou kterou mi vzali a zase aspoň z části vrátili.
Meriland mě sevřel stejně jako já jeho a nasál moji vůni. Jako vlk si ji chtěl uchovat, dokud se znovu nestřetneme. Potom se oddálil a stejně jako se objevil, tak zmizel.
Jen poslední jeho zašeptaná slova mi zněla v hlavě: „Brzy Razieli. Uvidíme se, určitě. Budu čekat, bratře.“
Myslím, že to cítil stejně, jako já. V tu chvíli jsme i beze slov věděli, že jsme si bližší, než se zdálo. Dlužni jeden druhému.
Derek mě najednou vzal do náruče a odnesl do pokoje. Když jsme vešli do místnosti, tak mě jako hadrovou panu ihned vhodil na postel. Jeho silné tělo mě zalehlo a nedalo mi žádnou možnost úniku. Popravdě jsem ani nechtěl… Líbilo se mi to. Takové rychlé střídání nálady, kdy ze vzteklého muže se stane zamilovaný.
Hluboce a vášnivě mě políbil, že jsem i místy lapal po dechu, jak mi bral všechna zasténání ze rtů.
„Děkuji ti, jsem rád, že jsi to neudělal. Za tohle budu tvůj napořád,“ usmál se a já věděl, že jsem udělal dobré rozhodnutí.
„Nechci, abys to bral, jako povinnost. Chci, abys se mnou byl, protože to chceš ty sám,“ odsekl jsem mu, protože jsem stále měl pochybnosti o tom, zda ke mně není vázaný jen dohodou.
„Já to chci. Miluji tě, Razi,“ bez váhání hned odpověděl, jako kdyby se cítil uražený tím, co jsem mu řekl.
Něžně mě víc posunul výš do peřin a začal laskat celé mé tělo. Jazykem pomalu klouzal po mé pokožce na krku, čímž ve mně vyvolával naprosté mravenčení. Cítil jsem, jak se mi napíná rozkrok a moje vzrušení roste s každým otřením jeho rozkroku o můj. Zastavil se u mého ucha a nasál můj lalůček do úst, kde ho pocumlával a občas skousl zuby. To stejné opakoval i na druhém, zatím, co mě hladil po celém těle a já se začal poddávat té neskutečné touze, kterou jsem k němu cítil.
Pomalu polibky sjížděl na moje bradavky, které nesnesitelně dráždil, až jsem se v jemné křeči prohýbal proti němu. Olizoval je velmi pomalu a já tál jak sníh. Obrovské horko pohlcovalo moje nitro, když zamířil k mé naběhlé chloubě a vklouzl s ní do svých úst.
Cítil jsem, jak si vychutnává moji tvrdost a velmi hluboce si ji bere. Kolikrát jsem měl pocit, že nezvládnu ani první podráždění, natož další obemknutí jeho horkých rtů.
Díval jsem se na něj přivřenýma očima, když si naslinil prsty a pomalu je po jednom zasouval do mého vstupu. Hýbal s nimi tak silně, že když se dotknul prostaty, tak jsem se s hlasitým zasténáním prohnul proti jeho ruce, abych ho cítil ještě mnohem hlouběji.
Atakoval moje tělo silnými pohyby tam a zpět. Přitom rukou dráždil můj naběhlý úd.
Nedokázal jsem už ovládat svou vášeň, která jen řvala jeho jméno. Při dalším silném proniknutí do mého těla, kdy už používal tři prsty, jsem vyvrcholil přímo do jeho pusy.
S cukáním v penisu jsem propouštěl všechno, co jsem mohl, a nedokázal jsem zastavit ten dokonalý pocit orgasmu, který mi takhle skvěle dopřál. Derek se prudce posadil a vytáhl ze mě prsty. Trochu jsem nesouhlasně zaskřípal zuby, protože jsem ho chtěl dál cítit v sobě, ale on pokračoval.
Plivnul si moje sperma, které mu zůstalo v puse do dlaní, a potřel si s ním svůj penis, aby byl vlhčí.
Prudce mě otočil na kolena a bez dalších příprav zasunul svoji chloubu do mého zadku. První příraz mě naprosto omámil… Byl tak silný, že jsem se uvnitř sevřel. Trochu to zabolelo, ale on mi chytil ruce a víc se nade mě naklonil, aby mi víc neublížil.
Po chvíli, co jsem si na jeho velikost zvyknul, začal přirážet. Naše těla se pohybovala ve stejném rytmu a doháněla mě k šílenství. Bylo to přímo zvířecí spojení, kdy jsme se ani jeden nedokázali nabažit toho druhého. I když si mě bral, cítil jsem po celém těle jeho doteky. Nepřestával mě laskat a líbat. Byl všude…
Derek zrychlovat a do vnikání dával větší razanci, až nakonec vyvrcholil do mého nitra. Cítil jsem to horko, co mi vyplnilo celý análek, a musel jsem si skousnout rty, abych rozkoší neskučel, jako nějaká ženská. Bylo to naprosto dokonalé spojení. Nemusel jsem se udělat znova, stačilo mi cítit ho v sobě, a jak je spokojený stejně jako já.
Podlomily se mi ruce a já spadl na čistá prostěradla. Derek se převalil na záda a tím ze mě vyjel. Přitáhl si mě na hruď, kde bylo ještě stále slyšet jeho divoce bijící srdce.
„Teď jsme, už jen my. Žádná válka… Žádné rozdělené druhy… Je my. Můžeme žít normální život spolu, Razi. Nejspíš budeme kolegové, co jiného by s námi dělali, než nás dali k policii,“ usmál se a políbil mě do vlasů. „Teď mi už nikam neutečeš!“ pevně si mě přitiskl na hruď, jako kdyby mě už nikdy nechtěl pustit.
„Ani nikam utíkat nebudu. Miluji tě, Dereku,“ odpověděl jsem mu.
Už není kam. Tady začal můj život a tady taky jednou skončí. Máme spoustu let na to zjistit, jak moc potřebujeme jeden druhého. Našel jsem tu lásku, rodinu a přátele, konečně jsem se cítil šťastný.