Píše se rok 2315.
Lidstvo je na pokraji vyhynutí. Veškerá technologie je zničena. Lidem nezbylo nic jiného, než se obrátit na přírodu a genetické křížení. Přeživší lidstvo chrání Angelusové. Jsou to geneticky upravení jedinci, kteří navenek vypadají jako lidé, ale v bitvě se působením adrenalinu mění. Narostou jim svaly, zvětší se. Vlasy jim zbělají a oči zmodrají. Na zádech se objeví bílá křídla a ocas, který je zakončen ostrým trnem napuštěným jedem. Jejich síla je neuvěřitelná, výkonnost nadměrná. Bojují proti Werewolfům. Vlkodlakům, kteří se rozhodli lidstvo vyhladit a převzít vládu nad světem. Vlkodlakům, kteří ztratili city i jakoukoliv lidskost. Veliké hory svalů, pokryty dlouhými chlupy, uši slyšící vše. Od obyčejných vlkodlaků se liší abnormálně dlouhými ostrými drápy a ocasem s trnem. Trn oproti Angelusům mají bez jedu, ale s trhacími háčky.
Zemi pokrývají velká nehostinná místa. Vše co bylo k snědku či využitelné zabavili Werewolfové. Lidstvo se schovává v posledním koutku země. Místo klidu a bohatství. Město zvané Resting zone. Obehnané vysokou, betonovou zdí. Chráněné všemi směry nejen Angelusi, ale i jejich kříženými válečníky jménem Night Walker, temnými osobami. Stejně jako Angelusové nejsou navenek odlišní od lidí, ale adrenalin je změní na zvířata. Křížením lidí a Werewolfů s přidáním dávky Angelusů, vznikli bojovníci, kteří zabíjí bez slitování. Veliká, mohutná, svalnatá těla, pokrytá černými chlupy. Ostré zuby, drápy, ocas s trnem, ale oni mají jed s větším účinkem, než mají Werewolfové. Celé oči jim při boji zčernají, tím pádem vidí dobře i ve tmě.
Válka nekončí. Jedinou nadějí je zabití hlavního vůdce Werewolfů, vůdce zvaného Mernok. Jediný kdo ho však dokáže porazit, je nejvyšší z Angelusů. Bohužel poslední byli vyhlazeni. Zbývá jen čekat na znovuzrození, narození nového nejvyššího. Lidé žijí obyčejné životy v klidu města. Jenže i tam zasáhne smrt.
Telefon se rozezněl. Pomalé natáhnutí ruky a ještě pomalejší vstávání, kdy Razi Kanzaki jen stěží otevírá oči. Nesnášel tohle vyrušení z pěkného snu po pořádné opici, kterou včera v baru získal. Kdyby tak ještě chvíli nikdo nerušil a on se mohl po týdnu práce vyspat. Jednou... I bez toho, aby ho nějaký debil budil.
Přiložil jsem si sluchátko k uchu a potichu poslouchal. Kdybych otevřel pusu, nejspíš bych kohokoliv v téhle místnosti uzemnil a znovu opil.
„Co je?“ zabručel jsem nakonec do telefonu, když se na druhé straně nikdo neozýval.
Nejspíš čekal na mé vyzvání, jako kdyby se mi v tu chvíli chtělo s někým mluvit.
„Jaké co je? Nechtěl bys nejdříve salutovat ty neslušný spratku?“ ozval se velmi příjemný hlas velitele na druhé straně telefonu, který mi snad proletěl skrz hlavu a zanechal po sobě černou díru.
„Pane? Omlouvám se, ale jsou čtyři hodiny ráno. Nejsem schopen myslet, natož salutovat. I kdybyste mi držel u hlavy zbraň, což se nejednou stalo, tak mě k ničemu nedonutíte.“
„Stala se vražda. Přejí si tebe. Takže okamžitě naklusej do hlavního sídla Angelusů. Taky nechápu proč zrovna zelenáče, jako jsi ty. Bohužel jsi ale nejlepší co znám, takže... Je to tvoje šance, se na tomhle případu ukázat. Podklady ti pošlu do sídla a ty tam nejpozději za hodinu buď. Vše se dozvíš na místě. Jestli to pokazíš, osobně tě zabiju.“
„Rozkaz. Už tam mířím.“
Zvedl jsem se z postele a odstrčil ruku, co mi objímala tělo. Vadilo mi to. Po celou noc, se na mě něco tisklo a nepříjemně zahřívalo má záda. Došel jsem do koupelny a opláchl si aspoň obličej, který byl snad přejetý kombajnem. Podíval jsem se do zrcadla a musel jsem usoudit, že jsem měl teda ránu. Chvíli jsem se přehraboval ve skříni a nakonec si oblékl upnuté džíny a modré tričko, které mělo můj oblíbený nápis "freedom". Velitel ho nesnášel a asi pětkrát ho chtěl spálit, což jsem nikdy nedopustil. Hodil jsem přes to tmavě modré sako, abych aspoň trochu vypadal jako člověk.
„Kam odcházíš miláčku?“ promluvilo to cosi, co doteď zabíralo polovinu mé postele.
„Nejsem tvůj miláček. Tohle bylo jen na jednu noc. Až se vrátím, budeš pryč!“
Vedle mé hlavy se rozprskla sklenička, kterou ten zajíček vší silou po mně hodil. Beze slova jsem opustil místnost. Nejspíš bych ho donutil, aby mi vymaloval, a ještě předtím slízal tu drahou brandy ze stěny. Jako každé ráno jsem opouštěl novou oběť, pokaždé stejný scénář, který mě už víc než nudil. Sbalil jsem ho včera v baru. Jen sex na jednu noc, nic víc.
Nebyl jsem ničím zvláštní. Vysoký, hubený a celkem vypracovaný. Měl jsem blond vlasy střižené na ježka. Oči zelené a obličej? Spíše jako panenka. Potrpěl jsem si na svůj zjev. Mohl jsem na to sbalit, kohokoliv jsem chtěl. Lásku nebo jakýkoliv cit jsem vždy choval jen a jen ke svým rodičům. Před šesti měsíci jsem promoval na policejní akademii. Jako vrchní vyšetřovatel jsem se uvedl teprve před chvílí, ale v řadách policie jsem byl oblíbený. Doteď jsem měl soustu přátel, které jsem si během studií udělal. Můj velitel byl kamarád mého otce, takže by se dalo říct, že jsem protekční dítě.
Nasedl jsem do auta a zamířil k sídlu Angelusů. Nesnášel jsem je. Jejich dokonalost, nadřazenost a nafoukanost mě vytáčely. Když jsem konečně dorazil na místo, vzdálené od mého bydliště asi dvě hodiny, zaparkoval jsem a vylezl z auta. U hlavní brány mě již vyhlížel koroner Joshua Sandler, který si opět něco pro sebe pobroukával. Lidi z téhle profese nejspíš dřív nebo později blázní, ale Joshua byl fajn.
„Trvá vám to, Razi. Takhle z těch důkazů moc mít nebudete.“
„Omlouvám se, ale cesta sem trvá docela dlouho a obzvlášť dnes byla zácpa dole u mola. Můžeme jít k oběti?“ řekl jsem razantně.
Věděl jsem moc dobře, že doktor je kapacita v ohledávání místa zločinu. Je jasné, že oběť patřila mezi elitu, když je Joshua zde. Zamířili jsme do budovy. Pokoj byl až v druhém patře a na konci chodby. Přesně jako vystřižené z jedné z detektivek, které jsem před nedávnem četl. Knihy byly tak nedostatkové zboží, kterého si každý vážil víc než peněz. Taky byly celkem drahé a většinou k sehnání jen na černém trhu.
„Než vejdeme dovnitř, chtěl bych vás upozornit, že to není nic pro slabé nátury. Tělo je po celé místnosti,“ upozornil mě Sandler.
„To je v pořádku. Krev se mi líbí,“ řekl jsem s mírným cukáním v koutcích.
S uleknutím na mě pohlédl. Nebyl jsem nováčkem ve věcech násilí. Viděl jsem mnoho mrtvol a něco takového mě opravdu nemohlo polekat. Spíš jsem čekal, jak to místo bude vypadat a cítil jsem i mírné chvění v těle, které prostupovalo mými vnitřnostmi.
Vešli jsme do místnosti. Zastavil jsem se, a když jsem pohlédl na místo činu, i mně se udělalo špatně. Všude po zemi ležely kousky těla. Tam ruka, tam zas noha, hlava byla tváří zarytá do země, jako by se její polovina ztratila v kalužích červené hmoty. Krev byla všude po zemi i stěnách, dokonce nějaká uvízla i na stropě. Zatřepal jsem hlavou a snažil jsem se rychle probrat z šoku, který mi tohle místo poskytlo. Zamířil jsem doprostřed místnosti a pozoroval místo činu. Pomalu jsem se procházel, opatrně se rozhlížel a hledal něco, co by mi napomohlo k první stopě. Náhle jsem se zastavil, pohlédl na Sandlera a optal se ho:
„Proč je zde ta krvavá čmouha? Jako kdyby někdo něco táhl pryč.“
„Jo tohle. Váš nový asistent Ryuki Makise tu před chvílí uklouzl a vyválel se v krvi. Támhle sedí a snaží se z toho šoku vzpamatovat,“ odpověděl Sandler s mírnou ironií v hlase. Ani on neměl rád, když mu někdo ničil důkazy.
Prolítl jsem očima po místnosti a snažil se najít toho hňupa. Snad nezničil všechny stopy.
V křesle u okna seděla drobná postavička, která připomínala králíčka. Klepal se, byl zachumlaný v osušce a vypadal, že má každou chvíli zkolabovat. Zamířil jsem tedy za ním. Cesta nebyla zrovna jednoduchá, jak jsem udělal první krok, kopl jsem omylem do ruky ležící přede mnou. Vnitřnosti a hlava ležely přímo ve směru mé chůze. Kráčel jsem jak baletka, abych neudělal ještě víc škody, než užitku. Konečně jsem dorazil k tomu chvějícímu se stvoření.
„Jestli se budete takhle hroutit pokaždé, když uvidíte mrtvolu, nemáte tu co dělat. Seberte se a vypadněte! Potřebuji asistenta a ne dítě.“
Uznávám, že tohle místo činu je opravdu ojedinělé. Ale takhle zničit důkazy? To mě opravdu naštvalo.
„Omlouvám se, opravdu jsem uklouznul. Pokusím se vám již neplést pod nohy. Mé jméno je Ryuki Makise, ale můžete mi říkat Maki. Přidělili mě k vám z velitelství,“ ustrašeně odpovídal, ale bylo vidět, že mé jednání ho nějakým způsobem uklidnilo.
Když jsem si jej prohlédl pozorně, zjistil jsem, že je to přesně můj typ. Malý, hubený, roztomilý a hlavně mladý. Velmi připomínal zajíčky, které jsem nutil pod svým tělem sténat blahem.
„Dobře, ale už žádné blbosti. Vždy čekejte na mě!“
Maki jen přikývnul hlavou, snad chtěl ukončit tuhle trapnou chvíli.
Překontroloval jsem místo činu a udělal spousty fotek, které mi ještě poslouží při rekonstrukci. Místo činu pro mě tímto bylo uzavřeno. Teď byli na řadě svědci.
„Nějaké svědky máme?“ optal jsem se Makiseho.
„Nikdo oběť neviděl od večeře. Musíme vyzpovídat všechny z centrály, kteří tu v noci byli,“ odpověděl a pomalu se postavil.
Čekalo nás nejméně dvacet osob a to jsem netušil, co mě to bude všechno stát.
„Pojď si dát nejdříve panáka Maki. Jsi bílý jak smrt.“
Pomohl jsem mu, aby se dostal z místa činu bez dalšího cákání v krvi toho nebožáka. Teda nebožáka... Kdo ví, jak to všechno bylo.
Zamířili jsme do kantýny. Luxusní vybavení nás očarovalo a přímo řvalo tím, jak moc dobře si tu Angelusové žijí. Překrásná křesla, velké jídelní stoly. Přepych sálal z každého kouta místnosti, až se z toho nám běžným lidem motala hlava.
„Jednu dvojitou Whisky,“ poručil jsem u pultu číšníkovi.
„Vy nepijete?“ zeptal se mě Maki.
„Ne. Mám rád čistou hlavu,“ odsekl jsem, a myslel jsem to zcela vážně.
Vlastně jsem se opil jen jednou. Když jsem se potom probudil z opilosti, místnost byla rozsekaná na kusy. Od té doby jsem vždy pil jen tak, abych o sobě věděl. I když jsem měl ráno opici, vždy jsem si pamatoval, co jsem dělal.
„No tuhle prdelku bych poznal vždycky. Takže dali tenhle případ tobě? Konečně mám šanci tě sbalit,“ oslovil mě hlas přímo za mými zády.
„Maki, dělej, že ho nevidíš, on dá pokoj,“ podotkl jsem sarkastickým tónem.
„Takhle, se zdraví staří známí?“
Přímo za zády mi stál Michael Malik, kamarád ze studií. Byl to Angelus. Vysoká postava, široká ramena, hnědé dlouhé vlasy a modré oči. To byl prostě dokonalý Michael. Jen měl smůlu, že mě vůbec nepřitahoval. Neustále jsem mu dával najevo, že není můj typ.
„Co takhle zajít ke mně do pokoje a já ti povím vše o oběti. Později by mohl být náš rozhovor příjemnější. Uspokojím tě do sytosti. Co ty na to?“
„Ne, díky. Radši bych si ho utrhnul a narval do drtičky, než abych s tebou spal. Nechceš jít do svého pokoje a udělat si dobře sám a bez mé přítomnosti?“
„Rád vidím, že ses nezměnil, ale zkoušet to budu dál, ty jednou podlehneš.“
„To se neboj, nikdy se to nestane!“
Přesto jsem se otočil čelem ke svému nepříteli, upřeně se na něj podíval a začal se vyptávat:
„Kdo to tedy byl? Řekni mi vše, co víš.“
„Jeho jméno bylo Anael Gala. Byl jedním z nejstarších Angelusů. Byl velice populární, neustále cvičil svůj tým lidí v utajení. Byl to tajnůstkař. Výsledky měl nejlepší ze všech. Kromě Werewolfů nebyl nikdo, kdo by ho chtěl popravit. To jak byl zabit, odpovídá smrti po roztrhání Werewolfem. Všichni tu mají strach, a jestli tu je někdo z nich, musíme ho hned najít. Ale více informací by ti mohl říct Derek Yamato. Byl to jeho podřízený. Velitel bojové jednotky 7. Má je teď na starosti Gabriel Hasani. Zajdi za Derekem a vyslechni ho. Třeba ti pomůže,“ s klidným hlasem řekl Michael, i když se nedal přeslechnout mírný posměšek.
Zvedl jsem se a zamířil k jednotce 7. Neměl jsem chuť dívat se dál na jeho tvář. Já vlastně nikdy zrovna jeho nepovažoval za kamaráda. Musel jsem mít k lidem důvěru, aby se stali mými přáteli, ale to se stávalo jen zřídka. Spíš jsem je jen poslouchal a dělal si své závěry o jejich povaze sám. Chvilku jsem bloudil, protože tohle místo zrovna nebylo malé a kamkoliv jsem zahnul, vypadalo to stejně. Ale nakonec jsem svůj cíl nalezl. Vešel jsem do místnosti, která byla jen skromně zařízena, a odchytil jednoho z mužů, kteří právě odcházeli pryč.
„Je tu váš velitel?“ zeptal jsem se ho.
„Velitel sedí na lavici támhle u okna. Máte oprávnění s ním mluvit?“ odpověděl a zároveň položil otázku, která se mi nelíbila.
„Ano, mám. Jsem hlavní vyšetřovatel případu pana Galy. Tady je můj odznak."
Ukázal jsem na hruď, kde se mi rozzářila malá placka s číslem a oddělením, ke kterému náležím. Muž jen zasalutoval, jako kdyby to pro mne mělo něco znamenat a zmizel ven.
Jsem policajt, ne voják nebo válečník. Mně je to ukradené.
Zamířil jsem tedy přímo k tajemnému Derekovi Yamato.
„Dobrý den, jste Derek Yamato? Jsem Razi Kanzaki, přišel jsem vás vyslechnout v případu smrti vašeho velitele.“
Postava sedící na lavici se otočila směrem ke mně.
Asi se mi právě zastavilo v tu chvíli srdce, protože se mu ani za mák nechtělo tlouct.
Byl tak krásný. Opálená kůže se na slunci leskla. Jeho černé vlasy se pnuly po svalnatém těle, které se, pro mou smůlu, schovávalo pod maskáčovým oblečením. Jeho hnědé oči propichovaly ty mé a já měl chuť na něj sáhnout, zda není jen snem. Byl menší než já, ale vůbec to nevadilo, spíš právě naopak. Něco takového jsem nikdy nezažil. Cítil jsem to napětí mezi námi, a jak mě to k němu táhne, jako by byl magnet a já ze železa. Pociťoval jsem svírání v hrdle a srdce poskakovalo, jak se mu chtělo. Něco bylo špatně, nikdy mě nikdo tolik nepřitahoval. Cítil jsem se divně a vůbec to k mé povaze nesedělo. Rozhodl jsem se, že to musím překousnout a znovu začít jednat racionálně.
„Jsem. Můžete se ptát. Odpovím na vše. Chci najít vraha stejně jako vy,“ odpověděl Derek, jako kdyby tato slova měl už dávno připravená.
I jeho hlas zněl tak medově, že mi vibroval ušima.
„Anael byl skvělý velitel i přítel. Nikdo z nás to nebyl, jestli si to myslíte. Obdivovali jsme ho. Založil tenhle tým před třemi roky a nám všem dal domov. Žili jsme převážně v samotě, bez přátel. Rváči a vyhnanci. Anael si nás vybral a naučil nás disciplíně. Opravdu to byl někdo, pod kým byla čest sloužit,“ rozmluvil se Derek, i když jsem ještě nepoložil otázku.
„Na místě byly stopy po boji. Když se Angelus přemění a umře, zanechá po sobě i křídla a ocas?“ zeptal jsem se vzápětí.
„Ocas ne, ten zmizí, ale křídla zůstávají, zakryjí jeho tělo. Poslední pocta padlému polo andělu,“ odpověděl.
Přesně jak jsem si myslel. Někdo tedy musel vzít křídla z místa činu jako trofeje. Mezitím přešel Derek místnost a uchopil láhev s vodou.
„Máte žízeň?“
„Ne, děkuji.“
Derek nahnul láhev a voda mu stékala do úst. Ohryzek se mu hýbal v rytmu, jak pil a dával tak na obdiv svůj ladný krk. Kapky vody stékaly po jeho obnažené šíji a kapaly na tričko.
Každou částí svého těla jsem po něm toužil. Jen mít šanci rozběhnout se jazykem po jeho teplé opálené kůži. Slízat všechny ty kapky vody a donutit ho sténat touhou. Mít ho pod sebou a dokazovat mu svojí mužnost. Zatínal jsem prsty do křesla tak křečovitě, že jsem div nevyrval madla.
Musí být můj za každou cenu.
Dodatek autora: Věnováno všem, kdo mě rádi čtou a tahle série jim přirostla k srdci. Hlavně katce, díky které jsem ji celou předělala a vše dostalo nový plášť. Také topce a peg za velkou podporu, kterou mi daly. Všem, děkuji.