Kioshi
„Zbytečně se tím nezatěžuj. Zbytečně na sebe tlačíš. Nechej tomu volný průběh,“ pohladil jsem Ryu po tváři.
Stejně ani já sám nevím, co všechno jim stihl táta říct. O čem si vlastně povídali.
Když jsme vcházeli do obýváku, ještě jsem ho pohladil po zádech, aby se uklidnil. Jen nevím, jestli to vůbec pomohlo. A nakonec nějaké velké přestavování ani nebylo potřeba.
Manželé Hasegawa i můj táta se hned po našem příchodu postavili, což mě opravdu překvapilo.
„Ráda vás zas vidím, pane Masahi,“ vyšla mi Ryuova matka vstříc.
Vlastně já zapomněl, že jsme se už viděli u Ayany. A podle toho, jak se mě Ryu na chodbě ptal, tak to zřejmě neví. Tenkrát spal u Ayany v ložnici…
„Mnohokrát děkuji, že jste o Ryu pečoval, a jak vidím, cítí se mnohem lépe,“ usmála se na mně a potom na svého syna.
„Rád jsem to pro něj udělal,“ poklonil jsem se jí i jejímu manželovi.
„Prosím, posaďte se,“ ukázal mi na sedačku.
Počkal jsem, až se i oni znovu posadí a pak jsem usedl vedle táty.
„Ryu, můžeš?“ pokynul jsem mu, aby usedl vedle mne.
Ryu
Byl jsem v šoku a nechápal jsem, kde se viděli. Marně jsem v hlavě pátral po tom, kdy se mohli potkat. Možná ve chvíli, kdy jsem byl u Ayana a celkem mimo tuhle realitu, ale… Moji rodiče byli celkem milí, a to mě děsilo ještě víc než běžně.
To už zapůsobilo kouzlo Kiova otce?
Podíval jsem se na Kia, když na mě promluvil a automaticky ho poslechl. Sedl jsem si vedle něj a díval se na svého otce, který si mě podezřívavě prohlížel.
„Půjdeš zítra do práce? Nemusíš, pokud se na to necítíš, Taishi tam ještě je, a pokud vím, něco říkal o tom, že ti občas pomůže, což se mi zdá jako dobrý nápad. No… Je fajn, že jsi zpátky. Aspoň to dáš do kupy,“ promluvil konečně táta a chytl mámu za ruku.
„Je mi líto, že jste měli kvůli nám problémy. Jomei jim proklouznul mezi prsty, a nestalo se nic hezkého. Omlouváme se za vzniklé škody. Doufám, že se vám dar líbil. Velmi vám ještě jednou děkuji za to, jak se u vás náš syn spravil. Vypadá tak šťastně…“ usmála se na mě maminka a nenápadně upozornila pohledem na Kioshiho.
Stoprocentně to věděla, tak jako ví všechno.
Kioshi
Pozoroval jsem chování Ryuova otce. Nebyl takový, jakého jsem ho poznal. Nenápadně jsem občas mrknul i na svého tátu, ale ten se celou dobu tvářil jakoby nic a usmíval se.
„Vidím, že jste se zranil, pane doktore,“ promluvil pan Hasegawa a ukázal na mou ruku v sádře a pak se znovu podíval i na můj obličej, kde ještě byly patrné stopy po zranění. „Je mi líto, že vám Jomei způsobil problémy.“
„A tohle,“ zvedl jsem na moment zasádrovanou ruku. „Nezranil nikoho. Měl jsem nehodu, to mám z toho.“
„Aha,“ změnil najednou tón. „Doufám, že jste byl v autě sám a neohrozil našeho syna.“
Zdálo se mi to, nebo opravdu začal vrčet jako pes? A to, co řekl… Přišlo mi to jako výčitka. Nebo výhružka, že se Ryu nesmí nic stát?
„To nebylo moc uctivé,“ odložil jsem prázdný šálek od čaje a postavil jsem se. „Omluvte mě, prosím. Odcházím.“
„Kioshi,“ oslovil mě táta a pohlédl na sedačku, abych se posadil.
„Promiň tati. Dobře víš, co k Ryu cítím a že bych mu nikdy neublížil. Miluji ho a nedovolím, aby se mu cokoliv stalo.“
„Prosím?!“ vyskočil pan Hasegawa na nohy. „Co jste to řekl? Jak si vůbec dovolujete něco takového o mém synovi říkat!“
A je to tady. Přesně takový on je… Ale…. Neuhlídal jsem se a jen tak jsem prostě řekl, jak to s námi je. Myslím, že peklo právě začalo.
„Promiň Ryu, ale už půjdu,“ otočil jsem se k němu a stiskl mu ruku. Ještě jsem se k němu sklonil. „Všechno bude v pořádku, neboj se. Doprovodíš mě k autu?“ zašeptal jsem mu do ucha a věnoval jsem mu malý polibek do vlasů.
„Děkuji za pohoštění, paní Hasegawa. Rád jsem vás viděl. I vás…“ mírně jsem se poklonil k oběma manželům a pak jsem vykročil ke dveřím.
„Počkám venku, tati,“ řekl jsem ještě, než jsem zmizel za dveřmi.
Ryu
„No to už si ze mě všichni dělají prdel ne? Co jsem jako komu v minulých životech udělal, že jsou oba moji synové na chlapy? Má vůbec smysl budovat nějakou firmu, když mi stejně nedají dědice? Co to jako je za pitomou spravedlnost, když celý pitomý život učím ty dva, jak se rvát. Mají vše, co já neměl, a stejně se nejspíš oba nechávají opíchávat jiným pérem,“ byl jsem úplně zaražený, tohle bylo poprvé, kdy můj otec nadával sprostě.
Vlastně celé mé dětství jsem neslyšel ani jedno sprosté slovo, za to za pět vteřin jeho výbuchu… Tohle byl ten nejsilnější záchvat, co kdy měl.
„Vydědím vás… Oba… Půjdete s holým zadkem a naučíte se, jak žít bez peněz. Myslíš si, že se o tebe ten tvůj postará? Jsi yakuza, Ryu! Tohle nezměníš,“ rudl vzteky, a dokonce mě za límec vytáhl z gauče a řval mi zblízka do obličeje.
Takového jsem ho nikdy neviděl, a byl jsem rád, že tu nebyl Taishi, protože by peklo snad shořelo.
„Tak a dost!“ křikla maminka, která se na tuhle scénu nemohla už dívat.
„Okamžitě ho pusť, Dene! Nikdy jsem ti nic neřekla, byla jsem vzorná žena, která ti porodila dva krásné a úžasné syny. Jestli se ale budeš takto dál chovat a vyhrožovat jim, tak se s tebou dám rozvést. Myslím, že by ses měl podívat na to, co dokázali, a ne na to, jaké orientace jsou. Nikdy nikdo neřekl, že ti nedají dědice, je tolika dětí, co nemají rodiče. Dítě není jen to, co z tebe vzejde, ale děti tebou projdou skrz a vezmou si tvé srdce,“ stáhla ruku z jeho ramene a postavila se přede mě, aby mě chránila.
Poprvé jsem viděl svou maminku takto vážnou, a že by zvýšila na otce hlas.
„Ryu, prosím vyprovoď pana Masahi a jeho syna k autu. Velmi děkuji za dary z farmy a za opatrování mého syna. Velmi mě těšilo,“ čekala až oba vyjdeme na chodbu a potom za námi zavřela dveře, aby měli soukromí.
Kioshi
V momentě, kdy Hasegawa popadl Ryu za límec, měl jsem už nakročeno, že ho za tu ruku popadnu a pošlu ho taky na sádrovnu. Tohle mě vážně naštvalo a skoro jsem se přestal ovládat. Nejsem rváč, ale tohle… tohle prostě ne. Nedovolím, aby Ryu někdo ubližoval.
Už jsem napřahoval ruku, když mě za ní táta chytil a zastavil mě. Doposud se jen mlčky díval, ale v tuhle chvíli se už postavil, aby zabránil mému střetu s Ryuovým otcem.
Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale to už paní Hasegava stála a pěkně to svému manželovi vytmavila. Cítil jsem z ní až ke mně, jak je rozčílená a nemá daleko k tomu, aby splnila své výhružky. Nechtěl jsem spor ještě více rozdmýchávat, tak když požádala Ryu, aby nás doprovodil k autu, zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit…
Ale… hned za dveřmi jako by do mě něco píchlo. Jen co se zavřely, okamžitě jsem se otočil a otevřel je dřív, než mě táta stačil zastavit.
Vešel jsem dovnitř jen na dva kroky, abych byl z dosahu toho nerváka.
„Měl jste si už dávno uvědomit, jak to s ním je, když mu Jomei ubližoval. Dovolil jste to. Vy sám jste na vině, že to takhle dopadlo. Ublížil jste tím svému synovi a pokračujete v tom dál. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že právě tohle vedlo k tomu, že je Ryu, jak říkáte: „na chlapy“? Ryu pro mne znamená víc než kdokoliv jiný, a jsem rád, že jsem ho poznal. Pokud mu ublížíte, jakkoliv, vezmu vám ho. A nemusíte se bát. Uživím ho i bez vašich peněz.“
Podíval jsem se ještě na paní Hasegawa a poklonil jsem se jí s omluvou za své nepatřičné chování. Pak už jsem na nic nečekal a vyšel na chodbu. Nechtěl jsem tam zůstávat déle, než bylo zdrávo. Řekl jsem si své a v tuhle chvíli bylo dobré se dostat z dosahu Ryuova otce. Už dlouho jsem se ani já tak nerozčílil. Ztratil jsem svůj pověstný klid, vzteky jsem se vnitřně třásl a nedokázal jsem se uklidnit. Promnul jsem si čelo, když mě z toho všeho rozbolela hlava.
„Promiň, tati,“ podíval jsem se na tátu, když jsme vyšli ven. a pak jsem se otočil na Ryu. „I tobě se omlouvám. Pokazil jsem to, je mi to líto.“
Ryu
Přiblížil jsem se ke Kiovi a políbil ho, aby věděl, že se na něj nezlobím.
„Pojďme, nikdy nevíme, kdy bouchne ještě víc, a ty jsi nic nepokazil, zastal ses mě, to pro mě znamená mnohem víc,“ povzdechl jsem si a oba je vedl ven.
Ale než jsme došli k autu, táta se asi dostal ze spárů maminky a vytočený k nepříčetnosti vyšel ven za námi.
„Tak hele mladej, nebuď drzej a nauč se mluvit se staršími slušně. Nemysli si, že ti já sám nerozbiju ten tvůj úsměv. Kdo si jako myslíš, že jsi, že sis dovolil takto se mnou mluvit? Ryu bude tady, a postarám se o to, aby ses k němu nepřiblížil ani na centimetr, je ti to jasný?“ celkem rychle zdolal vzdálenost mezi dveřmi a Kioshim a už se po něm natahoval.
„Ne! Má úplné právo říkat, co chce, protože s ním chodím. Miluji ho tati a nehodlám jen přihlížet tomu, jak mu chceš ublížit. Tohle není yakuza věc, to je moje věc. Nenechám tě zničit i tohle,“ držel jsem mu ruku, aby už nic neudělal, ale on se mi vysmekl, a jak se rozpřáhl, tak mě praštil loktem do spánku.
Byla to zcela moje chyba, ne jeho. Pletl jsem se tam. Ale já tolik chtěl ochránit Kia, že jsem ji schytal. Bylo vidět, jak se lekl a otočil se na mě. Zavrávoral jsem a na poslední chvíli se chytil auta hned za sebou, jinak bych šel k zemi. Cítil jsem, jak mi z natrhnutého obočí začíná téct krev a instinktivně se chytil v místě poranění.
„Ryu… Já… nechtěl. Pojď, ošetřím ti to,“ podebral mě pod rukou a pomalu vedl do domu.
Kioshi
Všechno, co se pak odehrálo, když Hasegawa vyletěl z domu, bylo tak rychlé, že jsem nestihl ani nijak zareagovat. Ale v momentě, kdy jsem viděl, jak Ryu teče krev, i když to byla nešťastná náhoda, měl jsem před očima rudo. Nejen, že chtěl udeřit mně, ale schytal to člověk, kterého miluji…
Ani táta mě nezastavil, když se mě snažil chytit za ruku a přidržet na místě.
Rychle jsem předběhl Ryu a jeho otce a postavil se před ně, aby nemohli jít dál.
„Mám jen poslední věc, pane Hasegawa. A co řeknu, si dobře zapamatujte. Vašeho syna miluji a nedovolím, aby mu kdokoliv ubližoval. Ani vám ne. Přijměte, prosím, za tohle, co udělám, mou nejhlubší omluvu.“
Mírně jsem se poklonil, ale vzápětí jsem popadl Ryu za loket, prudce si ho přitáhl k sobě a v tu samou chvíli jsem se rozmáchl zdravou rukou přímo proti obličeji jeho otce.
Stačil se jen chytit za bradu a na to se svezl na zem.
„Ryu,“ nečekal jsem na nic. „Jestli chceš, můžeš hned teď se mnou odejít.“
Myslím, že víc jsem to podělat nemohl. Nikdy jsem se takhle nechoval a já sám netušil, kde se to ve mně vzalo. Myslím, že se všem budu omlouvat nejspíš několik let, než se to všechno spraví.
„Nasedni do auta,“ ozval se náhle přísně můj táta. „A ty se Ryu rozhodni, zda chceš zůstat tady, nebo pojedeš s námi. O svou mámu se nemusíš bát. Dám vědět Ayanovi, co se děje, on se o ni postará.“
Jen jsem přikývl. Táta věděl, o jaké pacienty se Ayano stará, a když jsem přivezl Ryu na farmu, bylo mu jasné, do jaké rodiny patří.
Podpíral jsem Ryu a pomalu jsme šli k autu. Nemluvil jsem na něj, dával jsem mu prostor, aby se rozhodl. Věděl jsem, že pro něj bude těžké nechat tady svou mámu za této situace. Vytáhl jsem z kapsy kapesník a přiložil mu ho na roztržené obočí.
„Zavolám Ayanovi, aby ti to ošetřil.“
Táta mezitím došel v klidu k panu Hasegawa, který ještě otřesený seděl na zemi a jen rukou mávnul na ochranku, která se už hnala ven. Můj táta si k němu přidřepl a něco mu říkal. Pak zase vstal, a aniž by se cokoliv dalšího stalo, došel k nám.
„Tak jak ses rozhodl, Ryu?“ postavil se tak, aby měl možnost vrátit se domů, nebo nastoupit do auta.
Ryu
Nechával jsem si čas na rozmyšlenou, protože to, co jsem viděl, bylo nad moje nejbujnější představy. Muž, kterého miluji, právě uhodil mého otce, alias bestii? Byl jsem v šoku, a ještě mě postavil před velmi těžkou věc. Bylo to náročné přemýšlení, když mě ještě k tomu začalo bolet to obočí.
Pohlédl jsem na otce, který z nějakého důvodu začal být klidnější, a na Kia, který pro mě moc znamenal. Pak na jeho otce, který se na mě díval docela přísně a naposledy na maminku, která jen hlavou pokynula ve prospěch Kia. Viděl jsem, jak k nám jde sluha s mojí taškou a vyčkává u otce, dokud se nerozhodnu.
Vše se ve mně svíralo, jak moc tíživé to bylo. Ale nakonec rozhodnutí stejně padnout muselo a já byl stejně nejspíš už velmi dlouho rozhodnut, co je pro mě důležité.
„Já… Půjdu s Kiem. Odpusť otče. Zítra do práce přijdu a o firemní záležitosti se postarám tak, jak mám, ale… Já nemůžu volit jinak. Prosím, nechej si to projít hlavou a přijmi ho i tuhle situaci,“ mírně jsem se uklonil a nasedl do otevřeného auta, protože mi krev stékala do oka a bolelo to.
„Prosím, pojeďme pryč,“ mírně jsem šeptnul, jak těžké to bylo.
Kioshi
Nasedl jsem dozadu k Ryu. Přitáhl jsem si ho k sobě, aby věděl, jak moc mi na něm záleží.
„Je mi líto, Ryu, že jsem tě postavil do takové situace. Mrzí mě to.“
Ještě jednou jsem se ohlédnul. Pan Hasegawa byl již na nohách a za pomocí jednoho z bodyguardů vcházel do domu. Ryuova máma stála ještě mezi dveřmi, dokud jsme ji nezmizeli z dohledu.
„Ryu, půjč mi prosím tě telefon.“
Jakmile mi ho dal, naťukal jsem Hazukiho číslo.
„No, Kio, co potřebuješ?“
Zdálo se mi, že právě syknul, jako by ho něco bolelo?
„Promiň, že tě vyrušuji při něčem, ale potřeboval bych, aby ses co nejdříve zastavil u mě. Ryu má roztržené obočí a potřebuje to ošetřit.“
„Tak jsem zrovna u nich v sídle, takže…“
„Právě z tama odjíždíme a vracet se v žádném případě nebudeme. Prosím tě, přijeď ke mně co nejdříve, ano?“ řekl jsem dost naléhavým tónem.
„Dobře, budu u tebe do půl hodiny,“ pochopil, že to není jen tak.
Vrátil jsem Ryu telefon a pohodlně jsem se opřel. Držel jsem ho za ruku, dokud jsme nedojeli před dům, kde bydlím.
„Není to nic moc, ale budu se snažit, aby se ti tu líbilo,“ vystoupili jsme před třípatrovým domem, kde v každém patře byly jen dva velmi prostorné byty.
Pořád jsem byl rozhozený, ale snažil jsem se už nedát své rozčílení najevo. Potřebovali jsme se uklidnit. Hlavně Ryu. Muselo to pro něj být těžké.
A pro mne… no to horší mě teprve čekalo. Táta za celou dobu neřekl ani slovo. Takže jeho proslov teprve bude. A na to jsem se vážně netěšil…
„Udělám čaj,“ položil jsem kabelu v prostorné chodbě. „Ale nejdříve to musíme aspoň vyčistit,“ chytl jsem Ryu za ruku a vedl jsem ho rovnou do koupelny.
Ryu
Všechno bylo vážně tak moc rychlé, že jsem si nejspíš hodně věcí neuvědomoval. Po celou dobu, co jsme jeli, bylo v autě ticho. Nejspíš ta špatná nálada dopadla všechny. Rozhodně jsem si to takhle nepředstavoval. Spíš tak, že si najdu byt a spolu s Kiem se tam přestěhujeme. Nebo, že je na to budu pomalu připravovat, ale takhle…
Zhluboka jsem se nadechl, když jsme vystupovali ven a podíval se na ten pěkný dům. Nepřipadalo mi to jako něco horšího. Byt byl prostorný a velmi vkusně a hezky zařízený. Stačilo by to i čtyřčlenné rodině, kolik tu bylo pokojů. Nestihl jsem si to tu ani prohlédnout a už jsem byl v koupelně.
Sykl jsem, když mi Kio čistil zranění, ale nebylo to tak hrozné. Otec tohle už párkrát způsobil, když nás trénoval, takže jsem to nebral nějak tragicky.
Hned jsem se na něj natiskl a opřel si o něj tvář.
„Je to tu krásné… I kdyby to byl jen jeden pokoj, budu šťastný, že jsem s tebou. Neomlouvej se mi, udělal jsi jen to, co jsi považoval za správné, stejně jako já. Jednou se to určitě s mým otcem spraví, neboj se,“ tiskl jsem se k němu a nenechal ho dál mě ošetřovat.
Kioshi
Objal jsem Ryu, jak to jen šlo. Mrzelo mě to, co se stalo, už kvůli němu. Nechtěl jsem tak vyletět, ale nikdo nebude ubližovat člověku, kterého miluji. A je jedno, že je to jeho otec. Jen jsem se bohužel nechal unést a svezl jsem se na jeho vlnu, které jsem doposud odolával. Vždycky jsem se z těchto situací nějak vymluvil, nebo, když už bylo hodně zle, tak mi pomohli bráchové. Ale možná byl už čas ukázat, že i já umím použít fyzickou sílu a postavit se za svou milovanou osobu.
„Říkal jsem ti Ryu, že se máš omlouvat v případě, když něco provedeš. To samé platí o mě. A já jsem udělal něco, co jsem neměl. Vážně mě to mrzí, a navíc jsem tě postavil do nepříjemné situace. Ale nedovolil bych, už nikdy, aby se k tobě takhle někdo choval, i když je to rodina.“
Seděl jsem na kraji vany a držel jsem Ryu v objetí. Pomalu jsem se uklidňoval. Vztek přecházel, ale ten špatný pocit přetrvával. A nejspíš nějakou dobu ještě bude trvat, než se ho úplně zbavím. Byla to pro mne nová zkušenost…
„Jen jsem měl strach z té vaší ochranky,“ přiznal jsem se. „I přesto, za jaké situace to vzniklo, jsem moc rád, že jsi šel se mnou. Miluji tě, Ryu, ani nevíš jak moc.“
Ještě chvíli jsem tak jen seděl a držel ho. Ale byl čas, abychom vyšli ven a pomohli tátovi s bednami, které jsme si přivezli z farmy. Nechtěl jsem, aby to všechno tahal sám.
Ryu
„Té ses nemusel bát, když jsem s tebou, nemohou se tě dotknout. Taky jsem rád, že jsem šel i když… Mám trochu strach o maminku. Víš… Má velmi vysoký tlak a tohle ji jistě nepřidalo. Ale… Naznačovala, abych šel s tebou, a to ona mi po sluhovi poslala tašku, takže je to v pořádku. Tedy doufám. A hlavně, je tam Ayano, tak se o ni postará. Oni mají totiž dnes první tetování, a že to zabere dost času a dní,“ pohladil jsem Kia po hlavě a šel za ním, když vyšel ven.
„Vezmu tu krabici,“ usmál jsem se na Kiova tátu a vzal mu krabici z rukou, když stál u dveří a chtěl si sundat boty.
Odložil jsem ji na stůl a otevřel ledničku, abych něco z toho uložil do chladna. Ještě jsem dal vařit vodu a připravil čaj, aby se nějakou chvíli louhoval a jeho chuť byla lepší. Pak jsem se obul a šel ještě pomoci s dalšími krabicemi.
„Dejte si prosím čaj, já se zatím převléknu,“ podíval jsem se na pokoj, který mi připadal jako Kiova ložnice a vzal si brašnu, abych se převlékl do tepláků a trička.
Potřeboval jsem i přemáchnout košili od krve, pokud ještě nezaschla. Nechal jsem je samotné, aby měli spolu chvíli čas jen pro sebe. Bylo mi jasné, že si budou chtít promluvit. Podle toho, jak jsem Kiova otce znal, měl jsem i trochu strach, co mu řekne, proto jsem se snažil při převlékání trochu pohnout, abych ho v této situaci podržel.
Kioshi
Pousmál jsem se, když nám Ryu řekl, abychom si dali čaj. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako by tu se mnou bydlel odjakživa.
Poschovával jsem zeleninu a maso, aby to nezavazelo, a bedny hned uložil do komory.
Dal jsem nakonec vařit vodu, protože jsem si stejně nachystal kávu. Potřeboval jsem něco jiného, co by mě postavilo na nohy, a alkohol jsem pít teď nechtěl, zvlášť, když jsem ještě bral léky.
Táta celou dobu mlčel. Jako by si chtěl v hlavě přebrat, co všechno mi chce říct.
„Tati,“ posadil jsem se naproti němu do křesla. „Moc se za všechno omlouvám. Je mi líto, že jsem se nechal unést.“
Táta si upil čaje a postavil hrnek na stůl. Pohodlně se opřel, spojil ruce a nechal jsem položené na klíně. Po celou tu dobu se na mě jen mlčky díval.
„Nemůžu říct, že bych byl nadšený z toho, co jsi udělal,“ promluvil konečně. „Chvíli jsem už uvažoval nad tím, že převezmu praxi, a ty se vrátíš na farmu.“
Po těch slovech ve mně hrklo. Věděl jsem, že by to táta byl schopen udělat, a já bych to musel přijmout, i kdybych nechtěl.
„Člověk, jako ty, by neměl něco takového udělat ani ve snu. Kolik pacientů jsi měl, kteří se dopustili něčeho podobného. Vzpomeň si na to, co jim říkáš, a jak se k tomu stavíš jako lékař.“
Měl naprostou pravdu. Sklonil jsem hlavu, protože jsem neměl sílu se mu dívat do očí. Zklamal jsem ho a porušil jsem jednu ze svých zásad.
„Jaké máš proto vysvětlení, Kioshi?“
„Vím, že jsem to neměl udělat. Je mi to opravdu líto, a už se to opakovat nebude. Jen… Udělal jsem to proto, že ublížil Ryu. Dobře jste mě vychovali, a já vám za to moc děkuji. Mrzí mě, že jsem takto zklamal. Ale nedovolím, aby Ryu někdo ubližoval.“
„Opravdu jsi mě zklamal. Nelíbilo se mi to. Ale tvou omluvu přijímám. Věřím, že sis z toho něco vzal a podobným situacím se budeš příště vyvarovat. Pokud se něco podobného ještě stane, já sám se postarám o to, abys ukončil svou lékařskou praxi,“ řekl táta přísně, a já na to jen mohl přikývnout. „Ale pravda je, že pořád mluvíš jen o tom, že chtěl ublížit Ryu. A co ty? Když jsem to viděl, neměl jsem daleko k tomu, abych mu tu ránu dal já. Nedovolím, aby někdo ublížil mému synovi, a zvlášť pro tak hloupý důvod. Sice jsi nevystihl ten správný čas, ale mluvil jsi s ním slušně. A navíc…“ pousmál se. „Omluvil ses mu předem za to, že ho uhodíš.“
Nevěřícně jsem na tátu hleděl. Tohle jsem vážně nečekal. Všechno možné, jen tohle ne. Ale… Pohladilo mě to na duši a ulevilo se mi. Tátu jsem nikdy neviděl na někoho vztáhnout ruku. Nikdy…
Ryu
Převlékl jsem se a došel za nimi právě ve chvíli, kdy se spolu bavili. Vše jsem slyšel a byl jsem rád, že se k tomu jeho otec takto postavil. Neznal jsem tento klidný přístup, táta by hned všechny zmlátil, a i další horší věci. I to, že se zastavil, bylo v jeho případě zvláštní chování. Zajímalo mě, co mu Kiův otec řekl, že se dál do nás nepustil a šel do domu.
Přisedl jsem si vedle Kia a chytil ho za ruku.
„Velmi se vám oběma omlouvám za chování svého otce. On… Ví, že to není omluva, ale nebýval takový. Když jsme byli malí, dělal pro nás spoustu bláznivých věcí, abychom se bavili. Byl úžasný otec a my ho milovali, dokud…“ napil jsem se čaje a pohodlněji si sedl.
„Ten den jsem mu říkal, že ho nemá brát s sebou. Prosil jsem ho, že je ještě malý a nerozumí těmto věcem tak, jako já. Jenže Tai byl jeho vysněné silné dítě, které v boji bylo dokonalé, a já jen ten mozek, který mu zase chyběl. Tehdy… ho střelili z blízka do hlavy. Mysleli jsme si, že umře, že se neprobudí, a v té chvíli se táta změnil. Už nikdy neukázal svoje city a stal se takovouto chladnou postavou. Ztratil nás, protože jeho tréninky byli kruté a surové… Nebral ohledy na naše dětství, bylo mu to jedno. Byl jak generál, co chce mít dokonalé vojáky a ne syny. Neomlouvám to, že se choval jako pitomec, ale to, že se mu v tu chvíli asi zlomilo srdce, když mu málem umřel syn.“
Sklonil jsem hlavu a znovu se napil čaje. Bylo mi z toho smutno, ale já vždy chápal, proč je takový.
Kioshi
Táta si vyslechl, co chtěl Ryu říct bez jediného přerušení. Když ale skončil, nadechl se a mírně se zamračil.
„Ryu,“ přestal se opírat. „Přestaň se omlouvat, když jsi nic neprovedl. Neustále sebe nebo někoho omlouváš. To má udělat ten, co se něčeho dopustil. Chápu, je to tvoje rodina a ty se za to cítíš odpovědný. Ale tvůj táta je dospělý muž, který má svá léta. Měl by si sám uvědomit, co je vhodné a co ne. Možná se ti nelíbí, co ti tu teď říkám. Nedivil bych se, protože je to pořád tvůj otec. Ale ať už se stalo cokoliv, i když to bylo tak špatné, jak říkáš, nedává mu to důvod, aby se takto choval ke svým synům nebo ke komukoliv jinému. Je mi líto, že jste si prožili něco takového, ale je to riziko, s kterým musí tvá rodina počítat. To mi připomíná,“ uvolnil se a znovu se opřel. „Volal jsem domů. Montaro zítra přijede a bude s tebou, dokud se to neuklidní. Shintarovi jsem říct nemohl. Je horká hlava a nejde pro ránu daleko. Ale Montaro je klidnější, a bude tě, Kio, hlídat, dokud nebudu mít jistotu, že ti nic nehrozí.“
„Ale, tati, to nebude nutné,“ zaprotestoval jsem. „Je potřeba, aby zůstal na farmě. Je tam práce víc než dost.“
„Na farmě jsou pomocníci. A své rozhodnutí nebudu měnit. Nebudu se dívat na to, jak ti někdo vyhrožuje. Byl bych špatný otec, kdybych to ignoroval. A měl bys jít otevřít, někdo už podruhé zvonil,“ ukázal ke dveřím.
Opravdu. Táta mě natolik šokoval, že jsem si ani neuvědomil, že někdo zvoní. Vyskočil jsem a šel otevřít.
„To je dost. Myslel jsem, že jsi na mě už zapomněl,“ podal mi Ayano lékařskou kabelu, aby se mohl vyzout. „Kde je Ryu? Můžeš mi říct, co se vlastně stalo? Kdybych věděl, že tam jsi, přišel bych za tebou. Dene se asi zase předvedl, co? Říkal jsem si, proč je tam najednou takový ruch. A Taishi… no, když slyšel, že má Ryu rozbitou hlavu, chtěl jet taky. Víš, jak to s ním je,“ ukázal rukou za rameno, odkud se po schodech hnal Taishi.
„Nechal jsem ho jít po schodech, aby vychladnul,“ zasmál se Ayano a už si bral kabelu a zamířil rovnou do obýváku.
Ryu
Lekl jsem se, když mě jeho otec oslovil, a trochu jsem se zavrtěl na místě. Ale musel jsem uznat, že měl ve všem pravdu. Dělal jsem to celý život, že jsem neustále obhajoval ty, co si to ani nezasloužili.
„Omlouvám se," zakryl jsem si ústa, protože jsem to udělal zase.
Najednou se ke mně přiřítil Taishi a pevně stiskl v náručí. Usmál jsem se a objetí mu vrátil.
„Jsi... Jak ti je? Co? Jau... Kurva to bolí," sykl bolestí, a já hned věděl která bije.
„Jsem skoro... Auuu," vyjekl jsem, když se mi na to Ayano hned díval.
„Proč to furt, kurva, dělá? Co z toho jako má? Já ani ty jsme si to nevybrali, a přesto pomáháme, tak proč nám furt kecá do života? Fakt mě sere. S prominutím," omluvil se, když viděl Kiova otce.
„To... Nechej to být, prosím," bylo mi jasné, že jak je horká hlava, tak se zase s tátou chytnou.
„Jo, a jak jde tetování, ukážeš mi návrhy?"
„Jooo... Tady," ukazoval mi hned papírky, co měl v kapse a na nich překrásné návrhy.
Aspoň jsem odvedl jeho pozornost jinam od otce.
Kioshi
Nestihl jsem odpovědět na jedinou otázku, a Ayano už byl v obýváku. A za ním, jak střela proletěl Taishi, jen prohodil něco jako pozdrav, a tak, tak, že si stihl zout boty. S povzdechem jsem je urovnal a šel za nimi.
„Tati, to je Ryuův mladší bratr, Taishi Hasegawa. Taishi – to je můj otec Hiroyuki Masahi,“ představil jsem je, když si Ryua vzal do parády Ayano.
„Těší mě, mladý muži,“ pousmál se táta. „Tak ty jsi Ayanův přítel? Jste zváni k nám na farmu. Moje žena se na vás už těší, Aya-chan,“ podíval se s úsměvem i na Ayanu.
Taky jsem se usmál nad tátovou provokací. Normálně mu tak neříká. Ale zřejmě chtěl odlehčit situaci a trochu Taishiho zklidnit.
„Na šití to není, ale nech to přelepené.“ nalepil Ayano Ryu poslední mašličku. „A co ty?“ narovnal se a přeměřil si mě celého pohledem. „Tohle máš od čeho? Co ta sádra? Ty žebra, to jsi schytal od Deneho?“
Dobře viděl, jak se mírně nakláním, abych ulevil tlaku na žebra.
„Ne, měl jsem nehodu.“
„Kdy jsi byl naposledy u doktora? Pojď vedle, podívám se na tebe,“ ukázal mi směrem k ložnici. „Taishi, mohli byste s Ryu uvařit oběd? Odešli jsme narychlo, a mám docela hlad,“ usmál se na Taishiho, políbil ho a pak už si vzal kabelu a šel za mnou do ložnice.
Bylo mi jasné, že se chce na něco zeptat, protože nebylo nutné, aby mě prohlížel. Není můj doktor…
Ryu
„Jsem tvoje služka, nebo jako co? Pfff… Aya-chan,“ prskal zase svoje Tai, ale zvedal se, aby mi pomohl na nohy.
Jen jsem se s úsměvem podíval na Kiova otce a šel s Tai do kuchyně. Bylo mi jasné, že takovou hezkou přezdívku využije naplno. Byla to jeho nejoblíbenější provokace, jakou mohl kdy použít.
„Tak… Zelenina je tady a maso tady. Uděláme specialitu, docela jsem se zlepšil, tak to nechej na mě, jen mi pomoz s krájením a… Moc chci tvoji sladkou omeletu, tak dlouho jsem ji neměl. Teda ne dobrou, minule se mi fakt nepovedla. Kolikrát si říkám, že musí mít Ayano plechovou hubu, protože to kolikrát stojí za prd, a on to pochválí jako dobrotu,“ usmál se a začal krájel čerstvé maso z farmy.
„Jůůů… to je krásný maso a ta zelenina… Wau… To tady nikde neseženeš. Jo a… Moc děkujeme za pozvání na farmu, určo ho využijeme,“ podíval se na Kiova otce a trochu se poklonil, jako díky.
Jen jsem ho pozoroval, a přitom krájel maso a dělat sladké omelety, aby jich bylo dost. Taishi měl vždy neuspokojitelnou hladovost, takže snědl kde, co viděl. Nakonec se kuchyní rozlila nádherná vůně smaženého masa a pečené zeleniny. Rýže už bublala v hrnci, a já ještě nachystal kávu i čaj, aby bylo na stole všechno.
Kioshi
„Není potřeba žádná prohlídka, Ayano…“
„Svlékni se. Pro můj klid, se na tebe raději podívám.“
Svlékl jsem si košili, protože mi bylo jasné, že nedá pokoj.
„Opravdu ti nic Dene neudělal?“ začal mě prohlížet a prohmatávat.
„Ne,“ sykl jsem, když mi přitlačil na žebra.
„Říkal jsem, že jsem měl nehodu. Bylo to, jak jsem odsud odjížděl zpátky na farmu. V tom dešti se urval kus kopce a sesunul se na cestu. Zasypalo mě to.“
„No, s Jomeiem si už nemusíte dělat starosti. Ale Dene… Co se vlastně stalo? Nikdo mi nechtěl nic říct.“
V krátkosti jsem mu řekl, co se u Hasegawů v sídle vlastně seběhlo. Jen vrtěl hlavou a brblal si pod nos, jaký je Dene idiot.
„No, nečekal jsem, že ty a Ryu… Nějak moc rychle jste do toho skočili, ne? A Vážně jsi Deneho praštil?“ udiveně na mě pohlédl.
„No, jo, praštil,“ začal jsem si zpátky oblíkat košili.
„Tak proto byl tak vytočený až do běla. Tohle jsem si nikdy netroufnul, a to se známe víc jak dvacet let,“ začal se smát a málem mi urval knoflík, když mi pomáhal zapnout košili.
„No, pyšný na to nejsem. A navíc jsem to asi úplně podělal. Postavil jsem Ryu do nepříjemné situace, a nevím, jak to teď s nimi bude.“
„Stejně by mě zajímalo, co mu tvůj táta řekl, že se hned zklidnil.“
„To mě taky,“ zamyslel jsem se. „Měli bychom jít vedle, než Taishi začne žárlit. Víš, jaký je.“
„Malá provokace neuškodí,“ pousmál se Ayano. „Hele,“ chytl mě ještě za loket, než jsem stihl otevřít dveře. „Promluvím s Denem a paní Hasegawa prohlédnu, ať mám jistotu, že je v pořádku. Dám vám potom vědět.“
„No, a co vy dva?“ poplácal jsem ještě Ayano po zádech.
Sprostě zaklel a málem šel k zemi.
„Myslím, že je rozhodnuto,“ stáhl si mírně límec a ukázal mi část čerstvého tetování. „Vím, jak se k tomu stavíte, ale možná bys o tom měl taky přemýšlet, pokud chceš s Ryu zůstat. Tak jdeme, ať nám všechno nesní…“ otevřel dveře a zamířil rovnou za tou úžasnou vůní, co se nesla celým bytem.
Ryu
Maso jsme dali na tác. Rýži do dvou velkých misek a zeleninu na prostorný talíř. Vše jsem hezky uskládal na stůl a na každé místo dal prázdnou misku a hůlky, aby si každý mohl nabrat co chce.
Ještě jsem nakrájel srolovanou sladkou omeletu a dal na talíř a také na stůl. Když jsem byl spokojený s tím, jak to vypadá, posadil jsem se na židli.
„Prosím, pojďte se také najíst,“ pousmál jsem se na Kiova otce, a ten si k nám přisedl.
Tai ještě kuchtil něco v kuchyni a přišel jako poslední ke stolu. Právě se vraceli i Kio s Ayanem a vypadali celkem v pohodě v dobré náladě.
„Ještě na to nebyl čas, bratříčku, ale ty a ten psychouš?“ podíval se na mě Tai a netrpělivě čekal, až ti dva konečně dojdou.
„Ano, jsem s Kiem. Máš s tím nějaký problém?“ podezřele jsem si ho prohlížel a on se začal smát.
„Jo, jasně a ten největší… Jsi vtipnej. Chodím a žiju s doktorem yakuzů a já s tím mám mít problém? Pfff… Určitě. Jsem za tebe moc rád, vypadá fajn a… Když jsi šťastný, tak já taky,“ usmál se a už nedočkavě dal první sousto masa do úst.
„Hej, Aya-chan, pohni! Nebo ti to mám všechno sníst? To by přeci Aya-chan nechtěl ne?“
Musel jsem se pousmát, jak ho Tai provokoval, ale bylo jasné, že je to z lásky. Měl to v očích… Bylo to stejné jako u mě a já byl za to moc rád.
Kioshi
Málem jsem vyprskl smíchy, když jsem slyšel Taishiho volat na Ayanu. Ale raději jsem se zakousnul do masa, abych si nevysloužil ránu i od Hazukiho.
„Je to moc dobré,“ pochválil jsem oběd. „Povedlo se vám to. Uvaříte i večeři?“
„S námi nepočítej. My se ještě musíme vrátit do sídla, ale večeřet budeme doma. Stejně bych si potřeboval odpočinout,“ zakroutil se Ayano, a mě bylo jasné proč.
„Já budu večeřet u Minako. Mluvil jsem s ní, když jste byli vedle. Mám se prý zastavit a zahrát si s jejím mužem shogi. Zítra je neděle, tak tam nejspíše i přespím. Ale ráno přijedu. A vy dva se nehnete z domu, dokud tu nebudu já nebo Montharo. Rozumíte?“
Jen jsem se podíval na Ryu, a pak se zase věnoval jídlu.
Takže dostali jsme příkaz. Zůstat doma. Jen co jsme přijeli, už máme domácí vězení. Ale co… Nevadí. Budu tu s Ryu, a bude to vlastně náš první večer, kdy budeme úplně sami.
Začal jsem se už usmívat, když jsem si to uvědomil. Ale zřejmě to bylo až moc okaté, protože mě Ayano nenápadně kopnul do kotníku.
„Montaro přijede?“ zareagoval na tátu. „Tak to se stavím, už jsem ho dlouho neviděl. Jen by se neměl ukazovat před Harunou. Prý má u nich vroubek a navíc… Zajímá se o něj, chtěl by ho do své ochranky.“
„Haruna? Co ten debil u vás chtěl? Ryu…“ ozval se hned Taishi a otočil se na bratra.
Ayano by se v tu chvíli nejraději někde zahrabal. Zapomněl, že o tom Taishi neměl vědět.
„Jen přivezl nějaké zprávy a tvůj otec poslal poděkování za to, že jsme se o Ryu postarali,“ zamluvil jsem to rychle a pohlédl jsem na otce, aby pochopil, že o tom, co se stalo, nemá mluvit.
„A taky pomohl odházet cestu, když se zasypala,“ pousmál jsem se nad představou, jak chlapi v oblecích uklízeli zasypanou cestu.
Ryu
„Nevěřím! Kdo tu ze mě jako dělá debila? Ayano? Ty totiž neumíš lhát, a podle všeho, se tu něco stalo, a nikdo mi nic neřekl. Jako proč má ten psychouš ruku v sádře? Proč jako je Ryu tady a s rozbitým obočím? Proč chce ten neuvěřitelnej debil někoho jménem Montaro? A proč jako Haruna uklízel příjezdovou cestu? Ryu? Můžeš mi jako aspoň ty nelhat? Fakt nejsem dítě…“ naštvaně prskal Taishi a otočil si mě na sebe i se židličkou.
Moc dobře věděl, že prostě nemám rád oční souboj, protože vždy vyhrál, už když byl dítě. Neumím lhát… Prostě ne. Ale co mu říct, aby ho nechytil amok.
„Kio měl autonehodu, sesypala se na něj zemina, když se vracel na farmu a hodně pršelo. Proč mám natrhnuté obočí je jasné, Kio řekl tátovi, jak to mezi námi je. A poslední věc… Ty nejsi dítě, ale vztekloun jo, jen nechci, aby si bouchnul, na to tě mám moc rád…“ napil jsem se čaje a znovu se na něj otočil.
„Haruna tam byl proto, že mi potřeboval něco říct, vyřídil jsem si to s ním, a proto pomáhal uklízet cestu. To je všechno. Věř, nebo nechej být, ale hádat se tu nebudu,“ domluvil jsem a otočil si židličku zpět tak, abych mohl dál jíst.
„Aha… Dobře,“ procedil mezi zuby Tai, a také pokračoval v jídle.
„Uvařím večeři, nedělá mi to problémy,“ usmál jsem se na Kia a dal si další kousek masa do úst.
„Jo a Montaro je společně se Shintarem Kioshiho bratr. Oni dva jsou dvojčata, a Kioshi je nejmladší,“ už mi trochu vadilo, jak Tai vyjel.
Měl pravdu v tom, že mu všichni něco tajili, ale ono to jinak nešlo.
„Vlastně, co prášky? Jak ti teď je? Co hlava a záchvaty,“ otočil jsem se hned na něj, když jsem si uvědomil, že jeho jsem se vůbec na jeho stav nezeptal.
„Neberu je!“
„Co? Proč?“ vyděsil jsem se s šokovaně na něj pohlédl.