Ryu
„Kio..." už jen cítit jeho ruce na mém těle mně dostávalo do kolen, ale jeho otázka.
„Už v nemocnici jsem ti řekl, že se chci s tebou milovat, ale po těch dnech, kdy jsem tě neviděl moje touha ještě narostla. Když to jsi ty, nebojím se. Tohle není sex, ale milování. A bude to moje první…" usmál jsem se na něj a políbil ho.
Nebál jsem se, a dokazoval to i můj rozkrok, který se probouzel k životu. Moc jsem po něm toužil. Potom, aby si mě vzal a ukázal, jak chce on mě. Naprostá blízkost těl a lidí, kteří se tolik milují, jako my dva.
Kioshi
Byl jsem tak rád, že to řekl. Ale přesto jsem věděl, že bych měl být opatrný, abych mu neublížil.
Mrzelo by mě, kdyby z toho měl špatný pocit.
Postavil jsem se.
„Ryu, možná budu trochu neohrabaný,“ zvedl jsem ruku v sádře.
Chytl jsem lem jeho trika a přetáhl mu ho přes hlavu. Ještě nedopadlo na zem a já už ho líbal a hladil po jeho těle. Jeho pokožka byla teplejší než před chvílí a cítil jsem, jak se mírně chvěje. Také já nebyl zrovna klidný...
„Chci tě vidět celého,“ zašeptal jsem a políbil ho na krk.
Chytl jsem jeho kalhoty a stáhl mu je dolů i se spodním prádlem. Ukázal se přede mnou v celé své kráse.
„Jsi opravdu nádherný, Ryu,“ položil jsem ruku na jeho hruď.
Hladil jsem ho a druhou rukou jsem se ho dotýkal aspoň konečky prstů. Pomalu jsem ho obešel, abych mohl pár polibků věnovat i další části jeho těle. Jeho krk byl štíhlý, mírně schovaný pod vlasy.
„Všechno na tobě je krásné,“ odhrnul jsem mu vlasy a políbil ho vzadu na krku. Pak jsem ho pomalu obešel a zastavil se znovu před ním.
„Posaď se,“ ukázal jsem na postel.
Ryu
Se zatajeným dechem jsem ho nechal, aby mě svléknul. Ty jeho polibky ve mně vyvolávaly silné mravenčení, které putovalo sem a tam mým tělem a nenechávalo mě ani na moment myslet. Byl jsem naprosto v jeho moci, kdyby chtěl cokoliv, neodmlouval bych. Neudělal to žádným násilím, silou, nadáváním, vyhrožováním, jen mě líbal.
Vnímal jsem každý jeho dotek. Horký dech na mém krku nyní způsobil to, že se můj penis postavil. Vzrušení už zcela ovládlo moje tělo a příjemně mi svíralo orgány. Byl jsem jak v nekončící euforii…
„Ano,“ slabě jsem zašeptal a než jsem si sednul, ještě jsem si stáhl kalhoty z kotníků a odhodil je bokem.
Všechno oblečení překáželo, ale i to jeho.
„Mohu?“ zeptal jsem se a rozepínal mu opatrně knoflíček po knoflíčku u jeho košile.
Stáhl jsem mu ji z těla a zahodil na zem. Chtěl jsem pokračovat, ale radši jsem režii nechal na něm. Musel jsem… On byl pro mě vším, a tohle… Vzrušovalo mě i to, že jsem se mohl prsty dotýkat jeho hrudi a vědět, že se mi někam neztratí.
Kioshi
Nechal jsem si rozepnout a stáhnout košili. Pozoroval jsem ho přitom a byl to pohled k nezaplacení. Jeho červené tváře, mírně třesoucí se prsty, svaly, které se napínaly podle toho, co právě dělal…
Konečky prstů jsem se dotýkal jeho rozpálené kůže Přejížděl jsem od ramenou, po hrudi až dolů k rozkroku, kde to už dost viditelně ožívalo.
Když se posadil, klekl jsem si mezi jeho nohy a na moment jsem si ho přitáhl k sobě, abych mohl jeho teplo cítit na svém těle. Líbal jsem ho… Každým otřením jazyka o jeho jsem mu předával své vzrušení, které zaplavovalo celou mou bytost.
Polibky jsem přesouval níže po krku, po hrudi, kde jsem se zastavil u těch lákavě vyhlížejících bradavek, které ztvrdly stejně jako jeho úd.
„Moc dobře chutnáš…“ stiskl jsem mírně jednu mezi zuby, zatímco jsem druhou dráždil svými prsty.
„Chci tě ochutnat všude,“ posouval jsem se níž.
Ruku v sádře jsem jen položil na jeho stehno, po kterém jsem aspoň přejížděl prsty. Zdravou rukou jsem mu jemně promnul poklady a pak si přidržel jeho penis, abych ho mohl vzít do úst a donutit ho, aby cítil ještě víc té rozkoše, která vyloudí z úst tiché steny…
Ryu
Ani jsem si neuvědomil, že má jen jednu zdravou ruku, protože mi to připadalo, jak kdyby jim měl nejméně deset. Vnímal jsem všechno, co mi dělal… Dotek jeho pokožky… prsty, které mi sjížděly po těle, a já z nich šílel.
Olízl jsem si rty, když jsem cítil, jak rukou sjíždí níž. A když vzal do úst moje vzrušení, už jsem jen zhluboka dýchal. Byl jsem naprosto ztracen v těch nádherných pocitech, které v tuhle chvíli zaplavily mé tělo. Chvěl jsem se a nemohl přestat, jak mě to dostávalo do jiného světa.
„Kio… Ki… Achhh… Haaaa… Kio…“ sténal jsem jeho jméno, jak mě ovládala neuvěřitelně silná vášeň.
Tělo mi už nezvládalo fungovat a všechna síla se stáhla jen do třísel, které ovládal naprosto vším právě Kioshi. Opřel jsem se o lokty, ale když už ani to nešlo. Lehl jsem si na postel a nohy nechal svěšené na zem. Penis se mi v jeho ústech napínal a říkal jen jedno. Že už brzy i já dojdu toho kýženého pocitu orgasmu, ale… Chtěl jsem až s Kiem… Až bude ve mně a já to všechno ucítím i jinak.
Kioshi
To bylo to, na co jsem čekal. Slyšet ho sténat, bylo to nejlepší za dnešní den. A chtěl jsem ještě víc…
Začínal jsem být roztoužený po jeho těle. Spojit se s ním, milovat se s ním, cítit to teplo, to svírání.
Zatím co jsem si vychutnával jeho první kapky touhy, jeho tvrdost, svěsil jsem ruku v sádře dolů. Stačilo ji jen malinko natáhnout pod postel a vytáhnout menší krabici, kde bylo uložené vše potřebné.
Nahmatal jsem tubu s gelem…
„Nelekni se, Ryu,“ zvedl jsem se v kolenou, potáhl si ho víc k sobě a víc mu roztáhl nohy.
Vymáčkl jsem si gel na prsty zdravé ruky… Pohladil jsem jeho poklady a pak opatrně jedním prstem jeho dírku.
„Budu opatrný,“ řekl jsem tiše.
Sklonil jsem se k němu a začal ho líbat na břiše, podbřišku, staral jsem se o jeho chloubu, když jsem se několikrát otřel o jeho análek a pak mírně zatlačil.
Už jsem to nedával a opravdu jsem ho chtěl. Snažil jsem se odvést pozornost od možné bolesti, kdy jsem přidal další prst a opatrnými tahy se ho snažil připravit na můj vstup.
Ryu
Zvláštně o zastudilo, kdy mi ten gel nanášel, ale bylo i příjemné, cítit jeho prst, jak se ve mně ztrácí. Tlačilo to, ale nebolelo… A když se dotkl toho místa, o kterém jsem rozhodně netušil, že ho mám, zapřel jsem chodidla nahoru o matraci a propnul se proti jeho dvěma prstům. Nechápal jsem, co to je, ale ovládalo mě to, jak kdybych to musel dělat.
Roztřásl jsem se touhou po dalším nájezdu jeho prstů. Projíždělo mi brnění celým tělem a nenechávalo mě ani minutku v klidu. Byl jsem podvolen všemu, co se mnou dělal. Bylo to jiné… Zvláštní… Vzrušující… Dávalo mi to pocity, které jsem doposud nemohl popsat. Rozhodně to nemělo nic společného s tím, co mi dělal Jomei. Ztratil jsem všechny zábrany a jen čekal, až ty prsty nahradí něco jiného.
„Kio… Aaaaaaaa… Já…. Už…“ moc jsem to už nedával a cítil jsem, že moje hranice se bortí.
Zbývalo velmi málo k mému vrcholu, ale já ho chtěl mít v sobě a milovat se s ním. Tolik jsem ho chtěl…
Kioshi
Stiskl jsem mu penis.
„Počkej na mě, Ryu,“ naklonil jsem se nad ním.
Rychle jsem si stáhl kalhoty níž, a nanesl si na svůj penis gel. Promnul jsem ho a natlačil ho na jeho vstup.
Tak rád bych se s ním miloval jinak. Přilehnout celé jeho tělo, aby to bylo dokonalé, cítit každý kousek z něj… Ale byl jsem omezen na jednu zdravou ruku, o kterou jsem se nemohl opřít. Ale i přesto jsem už nedokázal čekat. Nemohl bych vydržet tu dobu, než se mi zlomené zápěstí uzdraví.
Sklonil jsem se až k němu a na moment se mu zadíval do očí. Byly tak nádherné, tmavé, hluboké, leskly se mu vzrušením, a dívat se do nich ještě chvíli, nejspíš bych se v nich utopil.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem do jeho rtů.
Věnoval jsem mu hluboký polibek. Zaměstnával jsem jeho ústa, zatímco jsem vnikal do toho tepla, po kterém jsem tak dlouho toužil.
Málem se mi zastavil dech, když jsem se do něj vnořil skoro celý. Musel jsem ho na chvíli přestat líbat a ustal jsem v pohybech, protože to první vniknutí, to první spojení, mi přivodilo stav tak moc podobný orgasmu. Ještě chvilku jsem vyčkával, než jsem mohl pootevřít oči, které jsem zavřel pod tlakem toho pocitu. Znovu jsem ho začal líbat a mé zprvu opatrné nájezdy se už nedaly zastavit.
Ryu
Kdyby nechytil můj penis, nebyl bych schopen to zastavit. Ale když do mě najel… Byl jsem úplně v šoku. Sevřel jsem se, protože to přeci jen trochu bolelo, ale ne tak moc, abych to nezvládl. To, co mě trápilo se rozplynulo, když jsem ucítil jeho polibky. Zavřel jsem oči a pevně sevřel prostěradlo, když ve mně začal jezdit. Myslel jsem, že zešílím, jak moc mě tohle všechno dostalo. Ty špatné pocity vystřídaly krásné, a moje tělo se slastí propínalo proti tomu jeho.
Propínal jsem nohy a víc se na něj instinktivně narážel, jak moc hluboko jsem ho chtěl cítit. Toužil jsem ho obejmout a natisknout na sebe, ale věděl jsem, že je stále zraněný, stejně…
Přitáhl jsem si ho pro další polibky a naznačil mu, že mi nevadí, když se opře plnou vahou svého těla. Nebyl jsem papíru, abych se zničil. Bylo to to nejkrásnější, co jsem ve svém životě zažil a věděl jsem, že odteď to budu cítit často. Špatné vzpomínky byly vytěsněny, a já se stal jeho… Konečně.
„Kio… Už…“ křikl jsem ze svých úst, když se na mě hnal ten silný euforický pocit.
Propnul jsem se a mírná orgasmická křeč si vzala moje tělo. Cítil jsem, jak mi horko putuje ven z těla a nedokázal vnímat nic jiného než tohle fantastické spojení nás dvou.
Kioshi
Měl jsem obavy, jak to Ryu přijme, ale zdá se, že byly zbytečné. Přitáhl si mne pro polibek a jeho tělo vycházelo vstříc mým pohybům. S každým dalším jsem měl pocit, že pronikám do něj hlouběji. Cítil jsem to náhlé stahování, když přicházela jeho chvíle.
Omezení v pohybu jsem moc nevítal, když jsem na něm ležel. Zvedl jsem se opět na kolena, chytl jednu jeho nohu a zapřel si ji o rameno.
Mohl jsem tak dát průchod tomu, co se na mě hnalo jak vzteklý pes. Mé přírazy už nebyly opatrné… Přidržoval jsem si ho jednou rukou a zvýšil frekvenci mého pronikání, kdy jsem už nešel tolik do hloubky, ale to tření mě přivádělo na samý vrchol blaha.
Snad jsem i zavřel oči, jak mě to všechno v jeden moment pohltilo. Nebo se mi zatmělo před očima. Nevím, co z toho. Vím jen to, že jsem prožíval ten nejlepší orgasmus s člověkem, kterého miluji.
Svaly jsem měl napnuté, a přesto jsem se chvěl. Snažil jsem se zhluboka nadechnout, a přesto byly mé vzdechy krátké a rychlé a sotva doplňovaly ten potřebný kyslík.
Ruka v sádře mě strašně svrběla, jak moc jsem se ho chtěl dotýkat. Ale sotva jsem byl schopen zvládnout své vlastní tělo, když jsem plnil jeho úžasný zadeček svým spermatem…
Ryu
Když jsem cítil, jak mi zvedl nohu a jeho přírazy byly tak rychlé a tvrdé, věděl, jsem, že i on brzo přijde k vrcholu. Nemohl jsem odolat, musel jsem ho vidět. Otevřel jsem oči, které byly ještě celé zalité tím, co jsem prožil, a podíval se na něj. To, jak vypadal, když jsem ucítil to horko, co mi vjelo do těla, bylo něco krásného. Jeho tvář byla načervenalá a jeho rty se svíraly k sobě rozkoší. Zvedl jsem ruku a pohladil ho. Prsty jsem přejížděl po jeho očích, rtech, uších, vlasech, dokud na mě nedolehl, a já si mohl tím užít ještě větší prožití toho všeho.
Byl jsem hrozně zamilovaný a tohle jen prohloubilo všechen můj cit k němu. Vše na mě bylo jeho… Všechno…
„Miluji tě, Kio. Moc…“ šeptal jsem mu do vlasů, když jsem mu do nich dával pusu.
Tiskl jsem ho na sebe a nechtěl pustit, jak blízko mi byl. Bylo to to nejkrásnější milování, které jsem mohl mít, a vůbec nevadilo, že má jen jednu funkční ruku. Byl jsem šťastný a spokojený zároveň.
Kioshi
Přivíral jsem oči, když jeho prsty mapovaly mou tvář. I když jsem sotva popadal dech, tohle byla příjemná tečka za tím vším. Obě dvě jeho nohy jsem zahákl kolem mého těla, a pak jsem na něj dolehl.
Poslouchal jsem, jak mu rychle bije srdce a také jeho slova, která šeptal.
„Promiň, že to jinak nešlo, ale až budu zdravý, budu se víc snažit.“
Zdravou ruku jsem pod něj podsunul, abych ho mohl obejmout, a druhou rukou jsem aspoň protahoval jeho vlasy mezi prsty.
Bylo to příjemné odpoledne. Toužil jsem po tom a byl jsem nedočkavý. Možná proto jsem byl tak nervózní, než mě tu táta zavřel. Kdo ví…
Jedno je ale jisté. Klečím tu u postele, s horní polovinou těla přitisknutou k Ryu, a nechce se mi ho pouštět, vstávat, ani se nijak jinak pohnout. Chci tak zůstat napořád… Miluji ho a jsem moc rád, že mě od sebe neodstrčil.
Ryu
Bylo mi tak moc dobře, že jsem jen ležel a užíval si tohle všechno. Ale po chvíli jsem přehodnotil všechno…
„Miláčku… Už… Musím,“ nadzvedl jsem mu trochu hlavu a podíval se na něj.
Vážně mě volala koupelna a toaleta, hlavně, když mě opustila jeho chlouba a já cítil, jak mě opouští i něco jiného. Ale… Nechtěl jsem, aby mě i jen na moment nechal samotného.
„Půjdeš se mnou? Hmm?“
Cítil jsem, jak jsem zase červený, i potom všem jsem se před ním styděl. Přeci jen mé tělo po tom, co se stalo předtím, nebylo dokonalé, a nějaké jizvy vše kazily.
„Kio, bylo to nádherné, opravdu. Nikdy jsem nic takového nezažil, a… Jsem strašně šťastný, že jsi se mnou, a nechci, aby to vůbec někdy skončilo,“ políbil jsem ho, a ještě jednou přitiskl na hruď, aby viděl, že ho vážně moc miluji.
Kioshi
Zvedl jsem hlavu, abych se podíval na Ryu. Jeho tváře byly červené, a já nevěděl, jestli z toho tělocviku nebo jestli se stydí. Ale tak nějak mi to bylo jedno, protože tak byl ještě krásnější.
Políbil jsem ho, protože i pro mne to opravdu bylo krásné, a pak se zapřel o ruku, abych se mohl zvednout.
Bylo by opravdu fajn navštívit koupelnu. Určitě mu nebylo příjemné, být takhle ulepený od…
Musel jsem se usmát, když jsem si to uvědomil, ale nakonec jsem se natáhl pro kapesníčky, aby se mohl aspoň trochu otřít, než do té koupelny půjdeme.
Natáhl jsem si kalhoty zpátky na zadek, otočil jsem se a šel ke skříni, abych pro něj vytáhl aspoň yukatu, aby se mohl skrýt a nezašpinil si své věci. Nenápadně jsem si promnul žebra, která se začínaly po všech těch pohybech už celkem ozývat.
„Půjdu s tebou,“ podával jsem mu yukatu.
Dokud můžu, chci s ním být každou chvilku. Tenhle kluk mi za to určitě stojí…
Ryu
Vzal jsem si od něj yukatu a zabalil se do ní. Vlastně jsem mohl tak třikrát, protože mi byla vážně veliká.
„Jsem jak drobek, co?“ zasmál jsem se, když jsem si uvědomil, jak moc hubený jsem.
„Vlastně jsem nikdy nebyl silný, a to ani Taishi, asi to máme někde v rodě,“ ještě jednou jsem ho políbil a pevně objal.
Najednou mi něco projelo hlavou, jako ostrá vzpomínka na věci, na které chce člověk zapomenout.
„Taishi mi něco psal… prý… Prý otec uznal Ayana, ale… Něco to obnáší. Ne, že bych měl nějaké nároky na budoucnost, jen… Prolítlo mi to hlavou,“ radši jsem celý rudý vyšel na chodbu a hned zamířil do koupelny.
Vešel jsem, ale čekal jsem na něj, až za mnou přijde. Nemohl jsem být bez něj. Teď ne… A už asi nikdy.
Kioshi
Roztomilý drobek, pomyslel jsem si s úsměvem, když jsem viděl Ryu, jak se balí do mé yukaty. Ale vůbec nevadí, že není chlap jak hora. Takhle se mi líbí víc. A nemusí být svalovec, stačí, když je silný na duchu, což Ryu nepochybně je.
Vyšel jsem za ním do koupelny, a ještě jsem cestou popadl igelit, aby mi mohl obalit ruku v sádře.
„Takže Ayano s Taishim to už řekli tvým rodičům? Ani si neumím představit, jak tvůj otec reagoval, když se to dozvěděl. Podle toho, jak jsem ho viděl, tak asi není zrovna klidný typ,“ podal jsem Ryu igelit a nastavil ruku.
Vlastně by mně celkem i zajímalo, co obnáší přidat se do rodiny yakuzů. Neměl jsem představu. Teda malinkou jo, ale tak nějak jsem si říkal, že by zrovna tohle ono být nemuselo. Každý si totiž pod slovem yakuza hned představí šíleně potetované záda. Někdy dokonce i celé tělo…
„Jak myslíš, že tví rodiče přijmou to, že jsme spolu?“
Ryu
Pomohl jsem mu nasadit igelit a zabezpečil gumičkou, aby se náhodou nedostala voda dovnitř a sádra nenavlhla.
„Můj otec… No… Je povahou stejný jako Taishi. Já jsem po mamince a on po něm,“ musel jsem se pousmát, když jsem si vzpomněl na jejich časté hádky, kdy ani jeden neustoupil.
„Bude to pro něj další šok. Vlastně si neumím představit, jak to tam muselo vypadat, když to řekli, ale zase… Ayano je tátův kamarád už z dětství, myslím, že byl táta i rád. Ale… Budou tě muset přijmout, nechci nikoho jiného a velmi tě miluji na to, abych se tě vzdal. Jenže…“
Stáhl jsem si yukatu z těla, aby se měl na co Kio dívat, když zrovna tohle budu říkat.
„Uznání v našem světě znamená jedno…“ skousl jsem si ret, jak hrozně se mi to nechtělo říkat a zhluboka se nadechl.
„Velmi starý způsob tetování. Neznamená to obrovské obrazce přes celá záda, to už tak není, ale určitě aspoň přes lopatku to bývá. Bolí to… Mě to tak i tak čeká velmi brzo, dlouho se tomu vyhýbám, ale je to povinnost. Nechci, aby si tím procházel… Nechci ti ubližovat.“
Natiskl jsem se na něj a políbil ho se všemi city, co k němu chovám.
Kioshi
„Myslím, že nebude až tak velký problém, co se týká tebe a mně. A pokud ano a nenechá si to vysvětlit ode mne, tak ho dovezu sem a nechám ho s tátou pár minut o samotě. No,“ pousmál jsem se nad tou představou, „myslím, že to není zas tak špatný nápad. Nejlepší by bylo pozvat tvé rodiče sem a říct jim to tady. To víš, nebyli by tu ve svém království, což tvému otci zřejmě dodává pocit, že může všechno, a tím je jeho sebevědomí až moc velké. Jo, nejspíš to tak bude nejlepší.“
Vrátil jsem Ryu polibek a pak jsem se usadil na stoličce, abych se mohl umýt. Dneska mám chuť i posedět ve vaně, ale voda nebyla připravená a lepší bude si to nechat na večer.
„Hmm, takže tetování. To jsem vážně zvědavý, jak to vezme Ayano…“ vzal jsem do ruky houbu a podal ji Ryu. „Umyješ mi prosím tě záda?“
O tom, že tetování bolí, mi nemusí říkat. A docela to ani jednomu nezávidím. A hlavně, prohlédnul jsem si Ryu, neumím si ani představit jeho záda potetovaná…
Ryu
„To vážně není špatný nápad. Myslím si, že tvůj táta změní každého, a ty… Není nikdo, kdo by tě neměl rád. Když tě miluji já, budou i oni,“ pousmál jsem se a začal mu omývat záda.
Nemohl jsem se ubránit myšlence, jak by vypadal, kdyby měl moje tetování na zádech. Nejspíš si to představují všichni Yakuza, už jen proto, že tím se stane ten druhý jejich.
„I máma má tetování, a to je ještě drobnější než já. Ale ona má jen menší přes lopatku. Neumím si představit, jaké to bude na mě. Jenže Taishi je umělecky velice nadaný a jeho obrazy jsou skvělé, nejspíš navrhuje i jim, a to s myšlenkou na to, že je Ayano doktor. Víš… Prý půjde na uměleckou vysokou školu. Jsem na něj moc hrdý. Asi kromě Ayana jsem jediný, kdo ho v tom podporuje. Asi si nechám navrhnout od něj, co bych měl mít na zádech. Nechci vypadat jak strýc, který to má přes celá záda, není to moc hezké,“ povzdechl jsem si, když jsem mu smýval pěnu z těla.
Sám jsem se namydlil, a potom se opláchl, než jsem se zabalil do yukaty.
„Co si na chvíli poležet?“ usmál jsem se a políbil ho.
Nejspíš bych chtěl být s ním spojen neustále a je jedno jakým způsobem, hrozně ho miluji.
Kioshi
Ryu, aniž by si to uvědomil, mi tím vším pěkně zamotal hlavu. Začal jsem nad tím přemýšlet, jak to bude pokračovat, protože představa tetování se mi moc nelíbila. Dokonce ani moje rodina těmto ozdobám nikdy moc nebyla nakloněna.
„Jo, půjdeme si lehnout. Nějak mě to nakupování a vaření zmohlo.“
Utřel jsem se a oblékl si zpátky kalhoty. Ještě jsem si stáhnul igelit ze sádry a pak jsme už zamířili do pokoje. Vzal jsem si ještě léky a pak se uložil do postele. Opravdu jsem cítil únavu. Přeci jen si o to moje tělo řeklo, protože nebylo ještě úplně v pořádku. Lehl jsem si tak, aby mi co nejméně tlačilo na naražená žebra a mohl jsem přitom obejmout Ryu.
Myslel jsem na to, co mi řekl. Vím, že je to pro jejich rodinu důležité, je to tradice a má to i svůj význam. Ale pořád jsou tu ta – ale…
Pocit, že bych měl být do toho dotlačen, jen proto, abych mohl být s Ryu, se mi moc nelíbil. Chci s ním být. Chci, aby věděl, že je pro mne hodně důležitý, a dal bych cokoliv za to, aby byl se mnou šťastný. Ale jak se postaví k tomu, když tetování odmítnu? Nechci, aby měl pocit, že ho nemiluji, nebo že s ním snad nechci být. Také nechci, aby mi říkal, že je to rozhodnutí jen na mě a on ho bude respektovat. Protože vím, že v tu chvíli jde o to, kdo ustoupí ze svých zásad. Možná se bude cítit silně, řekne, že je to v pohodě, ale někde v hloubi duše to tak nebude cítit, i když si to nebude chtít přiznat.
Proč vlastně už teď uvažovat o tom, že se svážeme navždy tetováním, když náš vztah teprve začal?
Chci s ním být. Miluji ho… Ale každá věc, každé rozhodnutí, chce svůj čas.
Pro teď ale na to nebudu myslet. Teď chci, aby se Ryu cítil dobře. Jeho plné uzdravení je pro mne důležitější než cokoliv jiného. Chci, aby se tu cítil dobře a šťastný. Chci, aby odsud odjížděl s úsměvem a spokojený…
„S tím, jak je Taishi prchlivý a horkokrevný, si neumím ani jeho obrazy představit. Rád bych je někdy viděl. Myslíš, že by mi je dobrovolně ukázal, aniž by si myslel, že tím chci udělat psychologický rozbor jeho osobnosti?“ zasmál jsem se nad tou představou.
Jak jsem měl tu čest ho poznat, tak by mi tohle určitě hned vpálil do obličeje.
Ryu
Ležel jsem v jeho obětí a díval se na něj. Měl jsem z toho nějaký divný pocit. Jak kdybych nevědomky řekl něco, čím jsem mu ublížil. Nechtěl jsem, aby se cítil, že ho k něčemu nutím, dokonce jsem přemýšlel nad tím, že bych se pokusil poprvé za spoustu generací v naší rodině porušit pravidla a vyjmout ho z této tradice. Jak jsem mu řekl, nechci, aby to dělal, a už vůbec ho do toho nechci zatahovat. To všechno jsem myslel zcela vážně. Tohle nebyl jeho svět, a proč by musel zrovna za to, že se mnou chodí, trpět. Trochu mě to bolelo… Byl pro mě velmi důležitý, a pokud měl můj původ a tradice ničit náš vztah, asi by mě to zlomilo srdce. Jeho jsem mohl tomu uchránit, ale sebe ne. Bál jsem se, že potom se mu už nebudu líbit, až moje tělo bude ozdobeno něčím, co není mojí přirozeností.
„Tai… On je úžasný malíř. Sice navenek může působit jako vzteklý pes, ale uvnitř je to krásná bytost. Myslím, že i kvůli tomu ho Ayano miluje. Jeho kresby… Vážně tě uchvátí. Naprosto přesně vystihne pocit, který ho v ten moment zasáhl a portréty… Je tolik realistický. Vážně se proto narodil. Je to jediná věc, která ho naprosto uklidnila, když to s tátou už nešlo vydržet. Když nás trénoval… Bylo to vážně kruté, a Taishiho opravdu přepínal na maximum. Nedivím se, že je takový, ale mě nikdy neublížil, ani mámě a Ayanovi… Od začátku jsem věděl, že se mu líbí. Sice po něm prskal nadávky, ale jiné než na ostatní. Mám moc svého bratra rád a je mi líto, že když se mu to stalo, nebyl jsem tam. S Ayanem se i jeho záchvaty zmenšily.“
Protáhl jsem se a Kia políbil.
„Než jsme sem přijeli, tolik jsem jim jejich pravou lásku záviděl, ale od chvíle, co tě znám a jsem s tebou, není co závidět. Miluji tě.“
Kioshi
Poslouchal jsem Ryu, jak moc hezky mluví o svém bratrovi. Bylo z jeho slov cítit, že ho opravdu miluje a udělal by pro něj cokoliv. A taky že udělal…
„Závist je přirozená lidská vlastnost. Každý ji někdy pocítí, i když si to nechce přiznat. Kdybych tě nepotkal, tak bych jim taky nejspíš záviděl. Je dobře, že spolu tak vycházejí, prostě se skvěle doplňují.“
Už jsem měl na jazyku, že bych spíš záviděl Taishimu, že se mu podařilo uhnat Ayanu, protože já to zkoušel a nikdy mi to nevyšlo. Ale Ayano nejspíš od samého začátku měl city schované nejspíš právě jen pro Taishiho. Podvědomě jsme oba věděli, že kdyby mezi námi k něčemu došlo, že by se tím mohlo zničit naše přátelství, protože bychom už pak nebyli schopní sebe jako přátele brát.
Je dobře, že to dopadlo právě takhle. Mám Ryu a on má Taishiho. Dva bratři, kteří jsou jedineční a nikdo jiný je nedokáže nahradit.
Víc jsem se na Ryu natiskl a políbil ho do vlasů. Bylo to příjemné odpoledne, a já neměl v úmyslu ho čímkoliv pokazit. Vlastně ani žádný další den…
Chtěl jsem ještě něco říct, ale zavřely se mi únavou oči a během okamžiku jsem nevěděl o světě.
Ryu
Byl jsem tak rád za to, co řekl, protože jsem se začal cítit, že on byl tím, koho jsem celý život hledal. Nikdy neříkal nic navíc, nebo tak, že bych si mohl být jistý, že se mnou nějakou dobu zůstane, ale i tak mě to hřálo u srdce. Chtěl jsem si těchto pár poslední dní užít a nemyslet na to, že se velmi brzo vrátím do toho shonu a začne můj život nanovo. Tedy doufal jsem v to… Věřil jsem, že to tímhle mezi námi neskončí a my najdeme způsob, jak být spolu. Stejně tak jsem se ale i bál toho, co by to mohlo přinést… Nejvíc svého vzteklého otce.
„Kio… Jsem rád, že tě mám,“ zašeptal jsem mu do vlasů, když jsem uslyšel jeho pravidelné oddechování.
Schoulil jsem se k němu a během chvíle ho následoval k spánku. Všechno mě utahalo, a hlavně i to, že jsme se poprvé milovali.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kioshi
„Hodím si ještě kabelu do auta, a můžeme jet,“ zavolal jsem na tátu, když jsem vycházel z domu. Právě jsme se chystali k odjezdu. Ten druhý týden našeho pobytu utekl strašně rychle a ani jsme se nenadáli, a už jsme se chystali na cestu do města.
„Aya-chan říkal, že by měl přijet i s Taishim,“ zastavila se u mě máma a podržela mi kabelu, abych se mohl obout. „Jen, kdo ví, už minule měl přijet a nevyšlo mu to. Tak snad se někdy poštěstí. Ráda bych poznala Ryuova bratra.“
„Proč mu pořád takhle říkáš, mami,“ zakroutil jsem hlavou. „Vždyť je starší než já.“
„No to sice je, ale já v něm vidím něco, co vy ne. Vy v něm vidíte dospělého chlapa, ale v sobě má ukryto něco, co nedává najevo. Něco, co by chtělo být občas bráno v potaz. Ale on se s tím nejspíš smířil, že to tak nebude, a tak se mu to snažím dát aspoň já. Člověk, který je neustále v napětí, má velkou odpovědnost, potřebuje, aby si oddechl, aby mu někdo dal najevo, že nemusí dělat všechno, že prostě může někdy vypnout, aby někdo vzal věci do svých rukou místo něho, a třeba i v intimních chvílích. Ale to já nemůžu, tak aspoň trochu se mu snažím vynahradit rodiče, které nemá. Takže… Pro mě je to prostě Aya-chan,“ pousmála se a vyšla se mnou ven k autu.
„Mám pocit, že jsi studovala tátovy knihy, co?“ nechápal jsem, kde se to v í vzalo a udělala mi takovou přednášku.
Otevřel jsem kufr a chtěl jsem tam dát kabelu, ale jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Nebylo tam skoro místo. Kufr byl naložený vším možným, co byla farma schopna dát.
„Máte strach, že umřeme hlady?“
Pošoupal jsem bedny, abychom tam mohli s Ryu vecpat své tašky. Hodil jsem tam svou, a pak se posadil na kraj kufru. Podíval jsem se k domu… Tak jo, jedeme domů. Trochu s obavami z toho, co bude... Nějak se mi odsud nechtělo, ale přeci jen byl nejvyšší čas se vrátit.
Ryu
V rychlosti jsem se převléknul, protože to jsem nechával až na poslední chvíli, jak se mi odsud nechtělo.
Nedalo se nic dělat. Práce i rodina volala a já měl času dost na to se z toho všeho dostat. Nikdo mě už z ničeho neomlouval, dokonce mi psal i táta, když se dozvěděl, že na nějakých zakázkách dělám odsud z farmy. A jeho „okamžitě se vrať“ mě dostalo. Jak jinak, nezměnil se.
Odložil jsem yukatu na postel a vydal se za Kioshim. Ještě jsem si cestou stihl nasadit brýle, abych je tu nenechal.
„Vypadáš v nich jinak. Moc často je nenos, nesluší ti. Nejsou ti vidět oči,“ pobaveně si mě prohlížel Shi a pevně mě k sobě přitiskl, když jsem kolem něj chtěl proklouznout.
„Bráška tě má moc rád, Ryu, tak to s ním nikdy nevzdávej, a taky… Máme tě tu všichni rádi,“ usmál se ještě jednou.
Držel mě kolem ramen a vedl ven za Kiem, ale bylo vidět, že se mu s námi rozhodně loučit nechce.
„Tak… připraveni zpět do velkoměsta?“ zeptal se o futra opřený Montaro, který pozoroval Kia a jeho mámu.
„Jo,“ povzdechl jsem si a zamířil k autu.
Nechtělo se mi. Vážně to pro mě bylo těžké. I když tyhle poslední dny byly nádherné, nemohl jsem se zbavit toho strachu, že až přijedeme domů, že to se mnou Kio ukončí. Pořád mi v hlavě strašilo to, co jsem řekl o tom tetování, a zdálo se mi, že jsem to ani říkat neměl. Jako bych automaticky počítal s tím, že se mnou zůstane, ale to nikdy nebylo jisté. Neustále jsem říkal, miluji tě, a myslel jsem to tak, ale on… Nikdy jsem si nemohl být jistý tím, jak vážně to se mnou myslí. Kdyby se nechal tetovat, nebylo by to jen proto, aby mě neztratil? Jak moc by mě potom nenáviděl, kdyby zjistil, že se mnou vlastně nechce být? Popravdě… Nikdy jsem mu neměl moc co nabídnout, jen sebe, a to taky nebyla nějaká veliká výhra. A co, až budu tetovaný? Budu pro něj ještě tak krásný, jak mi často říkal?
Kioshi
Podle toho, jak sem všichni přišli, jsem měl pocit, že jedou s námi.
„Chtěl jsem vás odvézt, ale táta mi to nedovolil,“ zašklebil se Shintaro, když za námi došel k autu.
„Beztak bys celou cestu nezavřel pusu,“ převzal jsem tašku od Ryu a uložil ji do kufru.
„Tohle je pro tvoji rodinu, Ryu, a tohle je pro tebe Kioshi,“ ukazovala máma na jednotlivé bedny. „Není nad čerstvou zeleninu a maso přímo z farmy.“
„Tak jedeme?“ dopadla do kufru ještě jedna cestovní taška.
Otočil jsem se udiveně na tátu.
„Jedu s vámi, ne? Pomůžu ti aspoň, než ti sundají sádru. Neboj, pacienty nechám na tobě a převezmu na tu dobu administrativu. Budu ti dělat sekretářku,“ usmál se a zabouchl kufr.
Ještě se vrátil k Montarovi a něco mu říkal. Beztak ještě připomínal, co všechno se musí udělat.
Montaro většinou zastupoval tátu, když nebyl na farmě.
„Tak jedeme?“ chytl jsem Ryu kolem pasu a přitáhl si ho blíž, abych ho mohl políbit.
Už jsem to tak nějak dělal automaticky, bez ohledu na to, jestli vedle nás někdo stojí nebo ne. Za ten týden, co jsme tu ještě byli, jsme byli každou možnou chvíli spolu. Pokud bylo možné, pomáhali jsme společně i mámě v kuchyni, nebo Ryu klukům na poli či u zvířat. Já měl zakázáno… Občas mě žebra ještě zabolela, ale byla pravda, že se to dlouho léčí, a s jednou rukou jsem toho taky moc nenadělal.
Ale kdykoliv jsem mohl, snažil jsem se ukázat Ryu, jak moc mi na něm záleží. Jak moc jsem do něj zamilovaný, když jsme se zavřeli večer v mém pokoji, a byli jen sami pro sebe. Nemůžu se už dočkat, až mi sundají sádru. Chci se s ním milovat bez jakéhokoli omezení…
Jenže… Jak to bude, až se vrátíme zpátky? Tomuhle rozhovoru jsme se tak nějak vyhýbali, jako bychom oba z toho měli strach.
Rozloučil jsem se s dvojčaty a s mámou, a nezapomněl ještě podrbat za uchem i Aidu a Bako, který už měl vytažené stehy a běhal kolem jako malé štěně.
Nasedl jsem do auta a už jen čekal, až nasedne i Ryu a táta dá poslední příkazy i Shiovi.
Ryu
Přitiskl jsem se ke Kiovi a nechal se opečovávat jeho polibkem, ale nemělo to moc dlouhé trvání. Když se se všemi rozloučil, byl jsem na řadě já. Všechny jsem s láskou objal a na moment zavřel oči, abych nezapomněl jejich tváře, než je zase uvidím. Teda… Doufal jsem v to.
Tím, že nikdy nepadlo, jak to s námi bude dál, jsem byl v tuhle chvíli už nervózní. Bolelo mě srdce a svíralo se mi. I když jsem cítil jeho lásku… I když se ke mně krásně choval… Nikdy jsem neměl jistotu, že to po tomhle neskončí. Chtěl jsem s ním být… Žít na jednom místě. Být spolu šťastní… Ale, copak jsem mu to mohl navrhnout? Teď? V tuhle chvíli, kdy jsme bez sebe nemohli být ani chvíli, jsem se bál nejvíc. Strašně moc jsem se zamiloval a bál jsem se, že mi to zlomí srdce, když ho neuvidím.
Nasedl jsem do auta, a to se rozjelo směrem k domu. Do mého malého osobního pekla, kde už na mě čekal ten největší démon… Můj otec.
„Chtěl bych poprosit… Odvezli byste mě domů? Nebo si mohu zavolat řidič k vám, ale… Už je čas se vrátit domů,“ stiskl jsem Kiovi ruku, jak se mi z toho pomyšlení dělalo zle.
Seděl jsem s ním vzadu, takže jsem se na něj neustále mohl tisknout a cítit jeho blízkost. Ještě chvíli… Aspoň, než dojedeme k nám, a já… Nechci ho ztratit… Tak moc to bolí.
Kioshi
„Odvezeme tě. Bylo by zbytečné, kdybys zajížděl sem a tam,“ odpověděl táta dřív, než jsem se stačil nadechnout. „A navíc by se zbytečně překládaly bedny z auta do auta.“
Myslel jsem, že když Ryu pojede ke mně, tak s ním budu o něco déle. Ale vypadá to, že má táta v úmyslu podívat se na Ryuovy rodiče. Ale kdo ví. Možná je to jen mylná domněnka. A taky, kdo ví, jestli je vůbec uvidíme.
Nadiktoval jsem mu adresu, kterou si hned naťukal do navigace. Cestou jsme si udělali jen malou přestávku, a hned potom jsme zas pokračovali dál. Po celou dobu jsem se od Ryu nehnul. Chtěl jsem mu být nablízku, dokud se nerozdělíme. Už večer, kdy jsme v objetí usínali, mi bylo z toho všeho smutno. Nevěděl jsem, jak to bude vypadat dál. Zda vůbec bude možnost se k Ryu dostat, nebo on bude mít možnost přijít za mnou.
„Tohle je moje adresa domů a tohle do ordinace,“ podal jsem mu dvě vizitky, když jsme se blížili k jeho domu.
Objal jsem ho tak pevně, jak jen to šlo. Dokud nevystoupí z auta, je jen můj.
Ryu
Objal jsem ho a políbil, protože se mi ho rozhodně nechtělo pouštět.
„Co kdybych zítra po práci za tebou přišel. Už jsem chtěl dneska, ale musím být i chvíli doma. Nevím, jak přežiju spát bez tebe. Budeme to muset nějak vymyslet,“ políbil jsem ho a cítil, jak mi z očí opět padají slzy.
Bylo mi to moc líto, ale musel jsem se postavit tomu, co mě tolik trápilo, a to byl otec.
„Miluji tě, víš to, že?“ zašeptal jsem mu do rtů, když jsem ho znovu líbal.
„Ať tam u nás uvidíš cokoliv a uslyšíš cokoliv, jsem jen tvůj,“ stihl jsem mu ještě říct, než se otevřela brána a my byli během chvíle u hlavního vchodu.
„Vítám vás, mladý pane. Byl jste očekáván,“ otevřel dveře u auta náš starý sluha a uklonil se.
„Ach, budete mít i návštěvu? Udělám čaj a kávu,“ poklonil se i ostatním, co vystoupili, a odnášel mi brašnu z kufru, který si otevřel.
„Ryu, kurva, tobě to sekne,“ vlítl na mě, jak nezřízená střela Taishi.
No super, takže všichni nejspíš vědí, že jsem tu.
„Tai, to je Kiův otec,“ ukázal jsem na muže, který se postavil hned vedle Kia, a držel krabici se surovinami z farmy.
„Ach, jo... Dobrý den,“ mírně se Tai uklonil a už mu bral krabici, aby jí netahal on.
„Pojďte dál,“ ukázal na dveře a hned se hnal dovnitř.
„Nezměnil se,“ zasmál jsem se nahlas a na moment se ještě zastavil, než jsem vešel do domu.
„Prosím, pojďte si s námi dát kávu nebo čaj. Byla to přeci jen dlouhá cesta,“ ukázal jsem na dveře a čekal, jestli půjde Kio i s otcem dovnitř.
Toužil jsem potom, a to moc…
Kioshi
„Vím to, taky tě miluji,“ stihl jsem jen říct a otřít rychle Ryuovy slzy, když se už otvíraly dveře od auta.
Než jsem vystoupil, byl už v obležení svého bratra. Ale když Ryu ukázal na mého tátu, jeho chování se hned změnilo. Přeci jen v něm je hodně dobrého, i když si to možná ani neuvědomuje.
Po otázce, zda si dáme čaj, jsem se podíval na tátu. Nemohl jsem rozhodovat za něj.
„Rád přijmu pozvání,“ spokojeně přikývl a vrátil se k autu. „Jen je ještě potřeba odnést i tohle,“ vzal do ruky jednu bednu a kývl hlavou dovnitř ještě na poslední, která byla pro Ryu připravená.
„Zůstáváme,“ stiskl jsem Ryu ruku. „Jsem rád, jen doufám, že tvého otce neraní mrtvice.“
Došel jsem také k autu, vytáhl poslední bednu, která tam ještě zůstala.
„Kde máte kuchyň?“ otočil jsem se k domu.
Ryu
„To já taky,“ pousmál jsem se a vedl je dovnitř.
Zavřel jsem za nimi dveře, aby sem nefoukalo.
„Prosím, sluha vás zavede do obyváku, hned jsme u vás,“ ukázal jsem Kiovu otci našeho sluhu a Kia vedl do kuchyně.
„Tady,“ pousmál jsem se, když jsem mu ukázal to obrovské království naší kuchařky a jejich pěti pomocníků.
Byli přímo nadšeni, když si ty potraviny od Kia brali. Popravdě, se jim asi ještě moc nepoštěstilo dělat s tak kvalitními surovinami, které voněly venkovem.
Vedl jsem Kia zpět do obyváku, ale nemohl jsem odolat a na moment ho zatáhl do stinného koutku chodby a políbil ho.
„Mohu tě tedy zítra navštívit?“ nosem jsem se mu otřel o krk a nasál ještě jeho nádhernou vůni, abych ji za tu noc nezapomněl.
Chvěl jsem se… Vždy jsem se v jeho přítomnosti chvěl, protože jsem k němu choval ty nejvřelejší city, co jsem měl.
Kioshi
Krabice, kterou jsem nesl, nebylo moc velká, tak jsem ji mohl v pohodě vzít pod paží. Tu, kterou nesl táta, si převzal jeden z bodyguardů, a starý sluha ho hned vedl do obýváku.
Cítil jsem se zvláštně. Už jsem tu jednou byl, ale tenkrát byla situace jiná. Teď jsem tu znovu kvůli Ryu, ale hodně se toho změnilo.
Byl jsem rád, že trochu oddálil mé setkání s jeho rodiči, když mě zatáhl do tmavého koutu.
„Můžeš. Budu rád, když přijedeš,“ opětoval jsem jeho polibek. „Jen, nevím, kdy se zítra vrátím domů, protože nejspíš budu končit později, tak mi nejdříve zavolej, ano?“
Objal jsem ho a znovu políbil. Nejsem srab, jsem ze své profese zvyklý na lecos, ale tohle je opravdu jiné, a to políbení mi dodávalo odvahu se postavit zřejmě jednomu z nejhorších protivníků.
„Měli bychom jít, než nás začnou hledat,“ pomalu jsem Ryu pouštěl, ale neodpustil jsem si ještě aspoň jeden malý polibek.
Ryu
„Počítám s tím, že se nehnu z práce nejméně do šesti. Takže mi rozhodně nevadí v kolik skončíš. Klidně prospím celý dnešní zbytek dne, abych byl zítra vzhůru celou noc,“ usmál jsem se a vzal ho za ruku.
Nejspíš jsme oba potřebovali sílu toho druhého. Ale…
„Kio, jak tě mám představit? Já… Trochu tápu v tom, jak to máme. Promiň, že se ptám a v blbou dobu, já vím, co cítím, a vnímám to, co cítíš ty, ale nevím, co mám říct. Doktor, kamarád, nebo… Odpusť, nechci něco pokazit a zbytečně tě vystavit tátovu povýšeneckému přístupu,“ zastavil sem se před dveřmi do obyváku a čekal na jeho odpověď.
Nechtěl jsem mu ublížit. Chtěl jsem, aby si určil on, co mám říct. Nikdy jsme si totiž neurčili, jak to máme, nebo kde teď zrovna jsme.