Kioshi
Nemohl jsem usnout. Cítil jsem se špatně kvůli Ryu. Měl jsem o něj strach. Nechtěl jsem, aby byl v depresi kvůli mně.
„Zavolal jsem našemu doktorovi. Předepíše ti nové léky. Tyhle pro tebe nejsou moc dobré.“
Ani jsem neslyšel, že táta vešel dovnitř.
„Přijde ještě dneska. Zastaví se na oběd.“
„Co jsi řekl Ryu?“ otočil jsem se na něj a potáhl trochu peřinu dolů, abych na něho dobře viděl.
„Řekl jsem mu, že potřebuješ klid a nemá tě aspoň dva dny rušit.“
„Proč jsi mu to říkal?!“ posadil jsem se.
Aniž bych si to uvědomil, zvýšil jsem na tátu hlas.
„Právě pro tohle,“ zamračil se. „Potřebuješ klid a ten nemáš právě proto, že se přemáháš,“ pokračoval už o něco mírněji. „Možná to ber tak, že je tohle zkouška. Jestli tě opravdu miluje, pochopí to. Pokud ne, aspoň se to urychlí.“
„Víš, jak na tom byl, když jsme sem přijeli? Myslíš si, že mu tohle pomůže? Co když si to začne vyčítat? Chceš, aby na tom byl zase špatně?“ svěsil jsem nohy z postele. „Jdu za ním. Kde je?“
„Zůstaneš tady,“ postavil se táta přede mne. „Nikam nepůjdeš. Nehrej si na hrdinu. Ty dva dny to vydržíš. Máte tu být ještě víc jak týden a budete mít na sebe dost času. Nechci…“ sklonil se ke mně a potlačil mě zpátky na postel. „Nechci, aby se ti přitížilo, Kioshi. Pochop, že máme o tebe starost.“
„Ale já zas nechci, aby si to Ryu vyčítal. Aby to bral jako svoji chybu, tati. Záleží mi na něm. Hodně…“
„Dobrá,“ povzdechl si a přikryl mně. „Sice jsem mu říkal, aby to nebral špatně, ale promluvím s ním ještě jednou.“
„Děkuji. Možná by bylo fajn, kdyby napsal svému bratrovi. Aspoň nebude myslet jen na tohle.“
„Něco vymyslíme, neboj se. A ty tu zůstaň a přestaň už dělat hlouposti. Já jdu pomoct mámě, a ty se snaž být brzy v pořádku.“
„Budu se snažit,“ stiskl jsem ještě tátovi ruku, než odešel.
Ryu
„Bako… Proč lidem kolem sebe nosím jen smůlu a bolest? Co jsem to za člověka? Kdy jsem si zasloužil tohle prokletí?“ vzlykal jsem, a přitom hladil jeho srst.
Jak kdyby mi rozuměl, což potvrdil tím, že místy zakňučel. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale nějakou chvíli to trvalo, protože jsem slyšel, jak mě Shi a Montaro volají.
„Už jdu,“ zakřičel jsme zpátky, aby se nebáli a otřel si slzy, aby tolik nebylo vidět, jak jsem ubohý.
Došel jsem za Shi a snažil se na sobě nedat nic znát. Potřeboval jsem se uklidnit a dělat něco, při čem nebudu na Kia a myslet. Aspoň na ty dva dny, jsem se potřeboval zabavit i večer, jinak bych na něj neustále myslel, a to by nebylo dobrý. Láska je v tomhle prostě trochu na překážku.
„Shi… Mohl bys mě prosím dovést do města? Potřeboval bych si něco koupit,“ radši jsem se na něj nedíval, protože jsem na to neměl sílu.
„Dobře… Hej, jsi v pořádku? No tak jedem, jen se osprchnu a hodím na sebe oblečení do města,“ usmál se a chytil mě za ruku, aby mě odtáhl domů.
Bez nějakého přemýšlení šel i se mnou do koupelny a hned se začal svlékat. Ten člověk mě už ani nepřekvapoval, byl opravdu volný a nepotřeboval se přetvařovat, byl takový, jaký byl. S úsměvem jsem se svlékl a v rychlosti osprchoval vedle něj. Bylo fajn, že si mě po celou dobu nevšímal. Jako bych tam nebyl, což mi bylo příjemné. Nakonec jsem jen v ručníku zašel do pokoje a převlékl se. Jenže mě ve dveřích zastavil Kiův otec.
„Mohli bychom si ještě promluvit? Ty někam jedeš?“ prohlídl si mě od hlavy k patě a potom i Shi, který právě přicházel k nám.
„Jen si chci něco koupit, chtěl bych tu pracovat, pokud vám to nebude vadit. Vše na svém bratrovi nechat nemohu, jsem nervózní, že na něj nemám, jak dohlížet,“ snažil jsem se držet svůj chladný postoj, protože bych jinak zase začal brečet.
„Nemyslím si, že by ses měl už vracet do práce. Dej si ještě čas. Práce kolem zvířat je tu dost. Ale samozřejmě, je to tvé rozhodnutí. Shi tě odveze kam chceš. Máš peníze? Vím, že jsi odjel z domu jen na lehko,“ sevřel mi ruku a čekal na moc odpověď. Vypadal, že se mu mé rozhodnutí nelíbí.
„Děkuji a peněz mám dost, Taishi mi dal kartu do cestovky. A je to mé rozhodnutí. Pokud dovolíte, promluvíme si někdy jindy,“ protáhl jsem se kolem něho a během chvíle už odjížděl se Shi do města.
Kioshi
Slyšel jsem hlasy z chodby. Po chvíli se ztlumily až všechno nakonec utichlo. Přemýšlel jsem, jestli si nemám pustit třeba televizi, nebo rádio, ale nakonec jsem to zvrhl. Mám mít úplný klid, tak to zkusím dodržet.
Jen jsem se mrknul ještě na hodiny. Do oběda bylo dost času, než přijde doktor.
Nakonec jsem se zabalil do peřiny a snažil se usnout. Ale nešlo to tak lehce, jak jsem si myslel. Bolela mě pořád hlava, a také jsem neustále myslel na Ryu.
Doufal jsem, že je v pohodě a netrápí se tím, co mu řekl táta. Snad si ještě promluvili. Určitě by mě mrzelo, kdyby se kvůli mně cítil špatně.
Prostě jsem to pokazil a neskutečně mě to mrzí…
Všechno jsem si vyčítal. Prostě jsem byl moc zbrklý. Proč jsem raději nezůstal ve městě? Proč jsem takový hlupák? Nikdy jsem nejednal iracionálně a teď… Opravdu mám strach, že bych o Ryu mohl přijít…
Ryu
„Ryu… Tak co, máš vše, co jsi chtěl? Jak jsi říkal, trvalo ti to tak hoďku. Aspoň jsem si stihl dát rande,“ usmál se Shi a vzal mi malou kabelu, co jsem měl přes rameno.
„Mám vše, co jsem chtěl. Můžeme vyrazit zpátky,“ oplatil jsem mu úsměv a nasedl do auta.
Bylo vytopené, jak tu asi Shi byl celou dobu. Radši jsem si ani nepřestavoval, co tam dělal, protože… Kio mi moc chyběl a ani jsem netušil, jak ty dva dny přežiju, když byl takový kousek ode mě a já ho ani nemohl vidět.
„Stalo se něco mezi tebou a tátou? Já jen… Nevypadal moc nadšený z toho, že jedeš do města, a to u něj není zrovna časté,“ zajímal se Shi.
„Ani ne. Kio potřebuje mít klid a moje přítomnost mu jen ubližuje. Ale všechno to chápu, vím, proč to tak tvůj otec chce. Jen… Chtěl jsem se nějak na ty dva dny zabavit, abych neměl nutkání být s ním. Víš jak…“ chtěl jsem ještě něco říct, ale nešlo to.
Jsem tolik zamilovaný a nemohu být s člověkem, kterém u patří moje srdce. Je to, jak pomalu trpět na mučidlech.
„Všichni tě mají moc rádi, Ryu, jen se o Kia bojíme. Nevyčítej si nic, vážně. Neviděl jsem bráchu nikdy víc šťastnějšího, než když je s tebou. Poprvé ve svém životě někoho přivedl domů a sám se zabouchl. Je to fajn, jsou to jen dva dny, to je v poho, ne?“ Pohladil mě po vlasech a dál řídil.
Jo… Je to v pohodě, když nejsi tak moc blízko té osobě. Tak moc bych ho chtěl cítit a… Milovat se s ním. O to je moje touha větší, že nevím, jaké to bude.
Vrátili jsme se na statek a já šel hned vybalovat a dát do kupy nový mini počítač, co jsem si koupil. Dal jsem si Taishiho Skype a potom to chtěl zkusit, ale zasekl jsem se a radši to nechal na emailové korespondenci, přeci jen… Mohl po mě chtít, abych se vrátil, ale to jsem rozhodně nechtěl.
Kioshi
Nakonec jsem přeci jen usnul, protože když přišel doktor, díval jsem se na něj rozespale a nechápavě, co po mně vlastně chce. Pročetl si zprávu z nemocnice a prohlédl mě.
„Donesl jsem ti nové léky,“ ukázal na stolek, kde už ležely. „Tyhle si vezmu. Nepomohly by ti. No, možná jo, ale dlouho by ses zbytečně trápil. Takhle aspoň předejdeme možným záchvatům. Jak dlouho tu budeš?“
Pomohl mi obléct triko, a ještě se mi podíval na ruku, jestli mi neotékají prsty.
„Měl bych se vrátit příští sobotu“
„Tak, než odjedeš, tak se mi ještě přijeď ukázat. A kdyby něco, tak mi zavolejte a já přijedu.“
Postavil se a už byl na odchodu, když se na mě udiveně otočil.
„A teď jdeš kam?“
„Na oběd,“ postavil jsem se a chtěl jsem jít s ním. „Dlouho jsme se neviděli, tak jsem myslel, že…“
„Nikam. Oběd ti přinese máma. Hezky zůstaň tady. Tvůj otec říkal, že se budeš snažit dostat z pokoje ven,“ ukázal přísně na postel.
Ryu
Dělal jsem nějaké materiály, o které jsem Taishiho poprosil, přeci jen jsem měl štěstí, že je nedělal on a já se mu včas ozval. Sice byl dobrý v tom, co dělal, ale nějakým věcem se teprve musel naučit, a firmy, se kterými jsme spolupracovali roky, si velmi rády vymýšleli. Když jedna z nich viděla, že je ve vedení firmy Taishi a ne já, požadovala určité slevy, na což právo neměli. Hned jsem se pustil do korespondence s nimi a vyjednávání. Zabralo mi to celkem dost času, protože s ozvala Kioshiho maminka, že je čas oběda.
Vyšel jsem ven z pokoje a málem se srazil s mužem, který právě vycházel z Kiova pokoje.
„Ach, promiňte. Nedával jsem pozor,“ omluvně se mi poklonil a pokračoval do jídelny, kde se posadil vedle Kiova otce.
Chvíli jsem jen stál a díval se na ty dveře, které vedli ke Kiovi, ale musel jsem to zvládnout, a tak jsem se sebezapřením zešel do jídelny za ostatními. Posadil jsem se vedle Montara a nabral si jídlo, které opět vypadalo lahodně. Jedl jsem a jen poslouchal, co říkají muži naproti mně. Po chvíli mi bylo jasné, že ten muž je doktor a zrovna dal novou léčbu Kiovi. Říkal, že to bude brzo dobré, a já mu věřil. Musel jsem…
„Ryu, až dojíš, doneseš Kiovi jídlo?“ zeptala se mě Kiova maminka, a já se jen podíval na jeho otce, který se netvářil moc nadšeně.
„Omlouvám se, nemohu,“ radši jsem dál jedl, abych nemusel nic vysvětlovat.
„Donesu mu to já. Ryu tam dva dny nesmí, tak jsem rozhodl, ano?“ podíval se na ženu a ta nevypadala, že se jí to líbí, ale tác s jídlem mu předala.
„Aha, rozumím. To je přítel tvého syna?“ pousmál se doktor a nabral si také jídlo.
Bylo vidět, že jsou to přátelé, ale mě se moc dlouho nikde vysedávat nechtělo, neměl jsem na to náladu.
Po obědě jsem pomohl s přípravou na večeři a nakrmil nějaká zvířata, ale nakonec jsem se vrátil zpět do pokoje a dál pracoval, než byla večeře. Jenže… Neustále jsem myslel jen a pouze na Kia… Jak se mě dotýká a líbá… Jak voní… Moc mi chyběl i jeho hlas.
Kioshi
Oběd mi donesl táta. Cítil jsem se zklamaně, ale tvářil jsem se, jako že je všechno v pohodě.
Ještě chvilku si se mnou popovídal, počkal, až dojím, a hned zase odnesl tác. Ač jsem nechtěl, ale tahle situace mi postavila tátu do role bachaře. Jen ty mříže chyběly a záchodová mísa v rohu pokoje.
Když jsem šel na záchod, byla chodba prázdná. Jen z kuchyně jsem slyšel cinkot nádobí, ale neměl jsem odvahu se tam jít podívat, abych nenarazil na tátu. Dveře do Ryuova pokoje byly zavřené. Na moment jsem zaváhal. Chtěl jsem aspoň nahlédnout. Už, už jsem udělal ten krok, ale nakonec jsem se otočil a zamířil na toaletu.
Nemůžu. Slíbil jsem, že se dám do pořádku co nejdříve, a tím bych to jen zhoršil nejen sobě, ale i jemu. Už tak se určitě necítí dobře, tak nebudu přilévat olej do ohně.
Celé ty dva dny utíkaly strašně pomalu. Většinu jsem prospal, nebo jsem jen zíral do stropu a naslouchal hlasům přicházejícím z chodby, abych aspoň takhle mohl být s Ryu.
„Bože, mám pocit, že jsem holka a je mi sedmnáct. Ty budeš spát tam a ty tam a ve vší počestnosti…“ posteskl jsem si pro sebe, když jsem se šel druhou noc, když už všichni spali, sprchovat. I v tomhle případě jsem měl doprovod, který mě hlídal, aby se mi nic nestalo a řádně trefil zpátky do pokoje, který jsem teď obýval.
„Táta říkal, že jsi na tom už lépe, tak bys mohl zítra už normálně jít ven,“ zasmál se Montaro, když to slyšel. „Co hlava? Už tolik nebolí?“ zabalil mi ruku se sádrou do igelitu, abych se mohl osprchovat.
„Jen sem tam. Ale už jen malinko. Tak jdeme na to mytí. Jsem z toho celého spaní tak utahaný, že se mi chce zase spát,“ zasmál jsem se.
„To je dobře, že máš lepší náladu…“ pousmál se i Monty a začal mě mydlit tak, že jsem pod tou pěnou skoro nebyl vidět.
Ryu
Ty dny se vlekly neuvěřitelně pomalu. Myslel jsem, že místo čtyřiadvaceti hodin, mají snad šedesát a nikdy neskončí. Často, když všichni spali, jsem chodil ke Kiově pokoji a jen poslouchal za dveřmi. Jakýkoliv zvuk mi v tu chvíli přišel dokonalý. Chyběl mi…
„Na… Ježiši, promiň,“ křikl na mě Shi, když mi házel do ruky kousek melounu, ale ten se rozstříkl všude, jak jsem se ho snažil chytit.
Bohužel mi hodně šťávy vlítlo do obličeje a očí. Protože jsem brýle moc nenosil, neviděl jsem v tu chvíli ani na krok před sebe. Jak jsem mohl tušit, že tak pozdě v noci po mě bude Shi házet meloun, a hlavně, když jsem se šel jen napít do kuchyně.
„Pojď, umyjeme to,“ začal se smát a vedl mě nejspíš do koupelny.
Slyšel jsem, jak klaply dveře a jak se tam s námi někdo sprchoval. Nejspíš Motaro.
„Promiň, má všude melounovou šťávu. Netušil jsem, že to chytí tak, že se mu to všude rozstříkne,“ mluvil s Montarem a smál se jak pominutý.
Důkladně jsem si umyl obličej a otřel si ho. Ale když jsem se otočil a spatřil Kia, jak je celý od pěny a někdo jiný ho koupe… srdce se mi málem zastavilo. Tak dlouho jsem ho neviděl… Tak moc dlouho…
„O… Omlouvám se… Hned…“ nebyl jsem schopen říct celou větu, a tak jsem jen koktal to, co ze mě vyšlo.
Chvěl jsem se… Toužil jsem se ho dotknout, a tak jsem se snažil co nejrychleji utéct. Tělo sice šlo dopředu, ale oči ne, ty zůstaly pevně přilepeny na něm. Takže jsem hned narazil do dveří a až na podruhé, když mi dveře otevřel Shi, jsem se dostal ven.
Vlítl jsem do pokoje a okamžitě se zachumlal pod peřinu, abych se nějak uklidnil, ale…
Kioshi
Měl jsem mýdlo snad všude. Už mi lezlo snad i do očí, když mi Montaro umýval vlasy.
„Zavři oči,“ řekl ve chvíli, kdy se odšouply dveře.
Poslechl jsem. Ale když jsem slyšel, co Shintaro říká, hned jsem je zase otevřel. Srdce se mi rozběhlo jak o závod, když jsem uviděl Ryu. Tlak mi stoupnul na maximum, a ještě chvíli a dostal bych infarkt. Zvlášť ve chvíli, kdy se Ryu utřel a jeho pohled spočinul na mé maličkosti.
Bože můj… Je to vážně šílený. Neviděl jsem ho dva dny a moje touha po něm tím ještě více vzrostla. Jako by někdo vystřelil ze startovací pistole. Už jsem se zvedal, že ho půjdu aspoň políbit, když rychle zmizel za dveřmi, které se mu podařilo projít až na podruhé. Montaro mě potlačil zpátky na sedátko.
„Měl bys jít darovat krev,“ zasmál se Shintaro a ukázal na můj rozkrok.
Stihl zmizet dřív, než jsem po něm hodil mýdlo. To už se jen odrazilo ode dveří a po podlaze se sklouzlo zpátky k nám.
„Asi mu jednou sešiju pusu,“ zavrčel jsem.
„No, ale jak se tak dívám, tak opravdu máš krve na rozdávání,“ zasmál se i Montaro a konečně chytil sprchu do ruky, aby ze mne smyl všechnu tu pěnu.
Jen jsem si zakryl rozkrok rukama a tvářil se, že se vlastně nic neděje a nastupující erekce je jen oční klam.
Ryu
Já tohle nedávám… Vážně to už nedávám… Jeden pohled a snad ho miluji ještě víc než kdy předtím. Touha po něm je neuvěřitelná, když… Jeho tělo… Sakra… To tělo a oči… Ty jeho krásný veliký oči… Ty plné rty…
Byl jsem úplně mimo. Naprosto ztracen v představách o něj. Ani mi nepřišlo divný, že mi z toho stoupl i tlak. A to, co se mi dělo mezi nohami… Byl jsem v háji. Úplně ztracený. Jen dva dny a já po jednom pohledu nebyl schopen fungovat. Kdybych ho tam políbil… Aspoň polibek mu dal… nepřestal bych.
„Aaaaa… Miluji tě,“ zakřičel jsem do polštáře a pohladil prázdné místo na mém futonu, které jsem mu stále z nějakého důvodu nechával. Nemusel jsem se tísnit na boku, ale ten pocit… Ještě tu byla jeho vůně, když tu se mnou ležel.
Jenže jsem si za to mohl sám. Jeho otec to vlastně dost naznačil, když jsem nesměl ke Kiovi. S jeho otcem jsem od té chvíle nemluvil. Vždy když on chtěl, vymluvil jsem se na práci a utekl do pokoje. Nechtěl jsem s ním o tom mluvit, bylo jasné, že je to moje chyba. To já ho rozrušoval tím, že jsem s ním byl. Nechtěl jsem, aby měl bolesti… Nevěděl jsem, že mu tohle působím.
Kioshi
Stejně jsem měl pocit, že to Shintaro udělal schválně. Vždyť se Ryu mohl umýt v kuchyni. Pořád musí dělat nějaké psí kusy. Nevím, po kom tu povahu zdědil.
Snažil jsem se myslet na jiné věci, i když to šlo ztuha. Nepotřeboval jsem, aby i Montaro měl poznámky k tomu, jak jsem se zrovna cítil. Nechtěl jsem jít zpátky do pokoje. Chtěl jsem jít za Ryu. Ale měl jsem bodyguarda, který mě hned nasměroval do mého pokoje a nedovolil mi jít kamkoliv jinam.
„Myslel jsem, že tady usnu,“ vylekal mě hlas táty, který zazněl z přítmí. Rozsvítil jsem a hleděl na něj, jak sedí na mé posteli a zřejmě čekal, až se vrátím.
„Zítra hned ráno tě odvezu k lékaři na kontrolu.“
„Ale měl jsem k němu jít až příští pátek a navíc, zítra je sobota.“
„Nevadí, domluvil jsem to s ním. Nechci tě pustit ven, dokud nebudu mít jistotu, že jsi v pořádku. A to samé platí i pro Ryu.“
Táta vstal a začal mi upravovat postel. Když jsem se usadil, ještě ke mně přistoupil a sundal mi ten igelit z ruky, na který jsem úplně zapomněl.
„Chtěl jsem si s Ryu ještě promluvit, jak jsem ti slíbil, ale odmítá to. Vždycky uteče. Straní se mi. Chápu, je na mě naštvaný, ale chová se jako dítě. Nechtěl jsem, aby si něco vyčítal směrem k tobě, ale taky jsem nechtěl, aby se to mezi námi nějak pokazilo.“
Táta došel ke dveřím, počkal, až se uložím a pak zhasnul.
„Zítra brzy ráno pojedeme. Přijdu tě vzbudit. Dobrou noc.“
Popřál jsem mu taky dobrou noc. Dveře se zašouply a já zase zůstal sám. Pravda byla, že mi už bylo o hodně lépe. I když jsem ve chvíli, kdy mě táta izoloval od Ryu, byl naštvaný, přesto jsem musel uznat, že to a nové léky mi hodně pomohly. Naštěstí se moje hlava uklidnila, a jediné, co mě ještě občas pobolívalo, tak byly žebra a ruka.
Co asi dělá Ryu? Je na tátu opravdu nazlobený? Jestli ano, moc by mne to mrzelo. Vím, že je táta hodný, ale taky umí být přísný, když na věc přijde. Má svoji vlastní přirozenou autoritu a málokdo mu dokáže odporovat. Jediný, kdo na něj platí, je máma, ale ta, v tomhle případě, stála na jeho straně.
Vážně jsem jim všem způsobil spoustu starostí a nepříjemných situací. Moc mě to mrzelo, obzvlášť v případě Ryu.
Musím se jim za to omluvit. Všem…
Ryu
Byl jsem přikrytý až po hlavu, že jsem ani neslyšel, že někdo vešel do pokoje a posadil se na futon vedle mě. Až když mi ta osoba stáhla peřinu z hlavy a čekala, až se posadím, jsem to zaregistroval. Zamrazilo mě… Přišlo to, čemu jsem se tam moc vyhýbal. Ale protože byl v mém pokoji, a bylo vidět, že tentokrát nemá kam utéct, jsem trochu té své nicotné odvahy sebral.
„Můj syn chtěl, abych si s tebou promluvil a vlastně to bylo i mé přání. Ryu… Neměl by ses takto chovat, nechci ti ublížit a pokud jsi naštvaný…“
„Ne… Tak to není…“ okřikl jsem Kiova otce a hned si zakryl ústa, protože to bylo dost nezdvořilé.
„Promiňte, nechtěl jsem. Já… Nezlobím se na vás, ale na sebe. Nechtěl jsem Kiovi ubližovat tím, že jsem v jeho blízkosti. Víte… Tohle je poprvé, kdy jsem zamilovaný a něco takového prožívám, není snadné se naučit, jak se mám chovat. Je to tak hezké a přitom… Bojím se všeho, co dělám špatně, a že ho ztratím,“ v tu chvíli se mi opět slzy samovolně spustily z očí a já se nemohl uklidnit, hlavně, když mi jeho otec položil ruku na hlavu a hladil mě.
I tohle pro mě bylo nové, můj otec tohle nedělal. Proč by se k nám měl chovat hezky, když z nás potřeboval mít silné muže, což se mu u mě stejně nepovedlo.
„To není tvoje chyba, Ryu. Není nikoho. Jen počkej do zítra. Já vím a vidím, jak moc se máte rádi a jsem rád, že jsi to nevzdal, protože můj syn si zaslouží, aby byl s někým šťastný. Mám tě rád, ale příliš přemýšlíš nad věcmi, se kterými nic udělat nemůžeš. Láska se neučí, ta se musí prožít. Neděláš nic špatně, jen poslouchej svoje srdce. Vím, že jsi zlomený, a to co se ti stalo tě dost změnilo, ale měl bys to už nechat být. Jsi takový, jaký jsi, a takového si tě Kio vybral,“ pousmál se a já se opřel o jeho širokou hruď.
Nevím proč, ale s ním jsem měl ten stejný pocit bezpečí, jako s Kio. Jak kdyby ve mně oba četli jako v otevřené knize.
„Není to jenom tím. Vím, že mě tu berete takového, jaký jsem a nepřipouštíte si můj původ, ale… Bojím se… Moc se bojím, že Kio bude v mé přítomnosti občas vystaven nebezpečí, které je s naší rodinou spojeno. Slibuji, že ho vždy ochráním, za každou cenu, ale ten pocit… Nemohu se ho zbavit, a to mi brání ho ještě víc milovat než doposud. Pořád taková hradba…“ říkal jsem, ale hlas se mi chvěl rozrušením.
„Možná je to dobře, každý máme své zadní dveře bezpečí. Ale nemyslím si, že by se o sebe můj syn nepostaral. Lhal bych, kdybych řekl, že se nebojím, ale to se bojím každý den o všechny své syny, tak to rodiče mají. Pokud bude mít spokojený život, dá ti toho tolik, že nebudeš myslet na nic jiného než na přítomnost,“ ještě mě pohladil a uložil do postele, kde mě přikryl a odešel z pokoje pryč.
Kioshi
Táta mě ani nemusel budit. Byl jsem vzhůru hodně brzy, jak jsem byl nedočkavý, aby už konečně skončilo to moje domácí vězení. Jo, přesně tohle to bylo. Ani jako dítě jsem ho neměl, tak jsem si to užil aspoň teďka.
Táta byl rád, že jsme mohli hned vyrazit. Jen jsme v rychlosti snědli připravenou snídani a jeli jsme.
Byl krásný den a být venku po těch dvou dnech, bylo jako balzám na duši. Sledoval jsem cestu, a když jsme projížděli místem nehody, jen jsem se podíval, jak to vypadá a tím to pro mne skončilo.
„Budu potřebovat nové auto,“ povzdechl jsem si. „Ale to musí počkat, až mi přijdou peníze z pojistky, a taky nebudu mít sádru.“
„Pravda, to má čas. Já vás potom domů odvezu, abyste nemuseli jet vlakem,“ přikyvoval táta.
Doktor na nás opravdu čekal. Byl s tátou dobrý kamarád a naši rodinu měl na starosti odjakživa. Vlastně mě znal od té doby, co jsem se narodil. Vyšetřil mě, a bylo vidět, že je spokojený.
„V ten pátek už teda chodit nemusíš. Tady máš papíry pro svého doktora. Ale kdyby se ti přeci jen udělalo zle,“ poťukal mi ukazováčkem na hlavu, „tak určitě přijď hned. Nepřemáhej se. Jestli chceš už něco dělat, tak můžeš, ale pomalinku a nepřehánět. Ještě bys měl odpočívat, nezapomeň, že ve své profesi musíš být úplně v pořádku.“
S poděkováním jsme se rozloučili. Táta už chtěl zamířit domů, ale já ho ještě zastavil.
„Chtěl jsem tě ještě poprosit, jestli bys se mnou zašel do obchodu. Chci něco nakoupit a asi to všechno nepoberu.“
Jen se na mě udiveně podíval, ale když jsem mu ukázal na obchod s potravinami, nakonec souhlasil.
„Jen zavolám mámě, že dneska nemá vařit,“ usmál se ještě a už vytahoval telefon.
Ryu
Nějak se mi potom všem spalo líp, než jsem si myslel. Bylo to, jako by mi ze srdce spadl těžký kámen, který jsem si tam já sám dal. Vzbudil jsem se zase za svítání. Mraky putovaly po nebi a volali slunce, aby už vyšlo na oblohu. Vyšel jsem na zahradu a hned po ránu natrhal nějaké bylinky, ze kterých jsem udělal květinu a donesl ji do kuchyně pro Kiovu maminku.
„Děkuji, Ryu. Kio už jel na kontrolu, tak snad to bude už v pořádku, že?“ usmála se a pohladila mě po tváři.
Usmál jsem se a vážně jsem byl hrozně nedočkavý, jak to všechno dopadlo. Nemohl jsem skoro ani dýchat, když jsem si uvědomil, že možná ho už dneska uvidím a budu se na něj moc dívat kdykoliv budu chtít. Třeba mě políbí a já ucítím jeho chuť na svém jazyku. Dotknu se ho a nebude to sen.
Radši jsem šel ven a pomáhal klukům s krmením zvířat. Nemohl jsem zůstat na jednom místě, protože by mi asi bouchlo srdce, jak natěšený jsem byl. Tolik mi po tu dobu chyběl. Ani jsem si nedokázal připustit, že by mu to ještě nedovolili… Nejspíš bych to už nezvládl. Dva dny a já nebyl schopen myslet na něco jiného než jen něho.
Kioshi
Nakoupili jsme toho opravdu hodně. Aby taky ne, když si uvědomím, kolik toho sní jen dvojčata.
Kufr byl skoro plný, když jsme odjížděli konečně domů. Byl nejvyšší čas začít vařit.
Pomohl jsem tátovi s nákupem do kuchyně a šel se rychle převléct do domácího oblečení.
„Pomůžu ti,“ nabídla máma, když mi zavazovala zástěru. „Stejně toho s jednou rukou moc nezmůžeš.“
„Dneska ne,“ vzal jsem ji z ruky nůž.
Byla tak rychlá, že jsem ani nestihl zaregistrovat, kdy si ho vytáhla a připravila zeleninu na stůl, aby ji očistila.
„Odpočiň si. Nebo se běž projít. Jen… zavolej mi prosím tě, Ryu. Ano?“
Jen se usmála, sundala si zástěru a šla ven.
„Já vás potom zavolám, až bude oběd hotový, tak ať sem do té doby nikdo nechodí!“ zavolal jsem na ní ještě, když odcházela ke stájím.
Vrátil jsem se do kuchyně a začal vytahovat věci, které jsem chtěl dneska udělat na oběd. Měl jsem v úmyslu připravit něco, na čem by si všichni pochutnali a na závěr udělat i něco sladkého.
Měl jsem radost, že je všechno už v pořádku, a chtěl jsem udělat radost i ostatním. A bral jsem to i jako omluvu za starosti, co jsem jim způsobil a poděkování za péči, kterou mi věnovali, i když sami měli své práce dost.
Už jsem se zabral do práce, kterou jsem byl schopen zvládnout aspoň tou jednou rukou, ale stejně jsem se už nemohl dočkat, až Ryu přijde…
Ryu
Zrovna jsem házel seno jednomu z koní, když za mnou přišla Kiova máma.
„Ryu, máš jít pomoct Kiovi do kuchyně,“ usmála se na mě, ale já ještě chvíli vyčkával, jestli opravdu můžu, nebo se mýlím v tom, co řekla.
„Běž! Je už v pořádku,“ plácl mi do ramene Shi a popostrčil mě dopředu.
Pomalu jsem kráčel k domu, ale adrenalin ve mně každým krokem rostl tak, že jsem nakonec běžel. Ještě jsem se venku omyl, abych neměl špinavé ruce a na verandě se zul. Srdce mi šíleně bilo, jak kdyby mi chtělo samým štěstím vyskočit z hrudi, a když jsem ho konečně viděl, jak stojí v zástěře u kuchyňské linky… Wau… Byl jsem úplně mimo.
„Chtěl jsi pomoct?“ pousmál jsem se a na chvíli se opřel o futra kuchyně, abych si byl jistý, že tohle není sen, ale realita.
Kioshi
Když jsem uslyšel Ryu, srdce mi hned radostí poskočilo. I když jsem jeho hlas občas slyšel na chodbě, když procházel, tak teď to bylo jiné. Bylo to pro mé uši jak rajská hudba…
Zahodil jsem všechno, co jsem měl v ruce, otočil se na něj a jen tři dlouhé kroky mi stačily k tomu, abych ho k sobě přitáhl.
„Strašně moc jsi mi chyběl,“ zašeptal jsem.
Pevně jsem ho objal v pase a přitiskl na sebe.
„Potřebuji pomoct, ale nejdříve tohle… Už jsem se nemohl dočkat, bylo to hotové mučení…“
Poslední slova jsem už šeptal do jeho rtů. Jeho chuť, ta hebkost jeho jazyka, když jsem se o něj otřel tím svým, byla jak nejchutnější mana, víc než všechno to, co jsem se chystal připravit na oběd.
Bylo to jako koření, které mi chybělo, aby bylo všechno dokonalé.
Ryu
Přijímal jsem jeho nejsladší polibky, které jsem kdy zažil a užíval si toho, jak pevně mě držel. I když mohl použít jen jednu ruku, bylo to něco neskutečného.
„Strašně se mi stýskalo,“ řekl jsem mezi polibky a dál ho líbal.
Připadal jsem si jako na nějakém obláčku štěstí. Bylo mi tak skvěle. Jenže… Tak moc bych chtěl víc… Bože… Nebýt teď v kuchyni a v blbou dobu.
Naposledy jsem ho políbil a přitulil se k němu, než jsem se trochu oddálil a zadíval se mu do očí.
„Miluji tě,“ šeptl jsem a znovu jsem ho se všemi svými city políbil.
„Ale asi bychom měli uvařit a potom…“ skousl jsem si ret a trochu se od něj oddálil, i když to šlo velmi těžko.
Nemohl jsem však jinak, protože se celé mé tělo chvělo a řvalo neukojenou touhou po jeho blízkosti.
Konečně jsem ho měl kousek od sebe a už jsem se toho nehodlal vzdát. Stejně jsem se k němu ještě přitulil a políbil ho. Prostě jsem nemohl přestat. Byl jsem jak šílený.
Kioshi
Tak strašně moc jsem ho chtěl… Tak moc, že jen horko těžko jsem ho pouštěl. To napětí bylo neskutečné, ale byla pravda, že jsme musel připravit oběd, protože byl nejvyšší čas.
„J-jo, uvaříme…“ vydechl jsem, ale neodolal jsem, a ten jeho ret, který si tak kousal jsem olízl.
Ani netuší, co to se mnou dělá, ho takhle vidět.
„Tady,“ podal jsem mu zástěru.
Musel jsem se napít hodně studené vody, abych se aspoň trochu vzpamatoval. Ještě chvíli to musíme vydržet, než budeme mít čas jen pro sebe. Hlavně, že můžu být v jeho blízkosti, a nestojí mi přitom nikdo za zády.
Ukázal jsem Ryu všechny suroviny a řekl mu, co chci uvařit. Pro každého něco z toho, co má rád.
Chtěl jsem rodině prostě udělat radost…
„Jen nevím, co máš rád ty,“ povzdechl jsem si. „Chci pro každého udělat jeho oblíbené jídlo, ale u tebe fakt nevím.“
Ryu
Navlékl jsem si zástěru a pořádně si jí zavázal, aby mi dobře seděla.
„Já? Nooo… Vlastně ani nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Asi všechno, co bude od tebe,“ pousmál jsem se a políbil ho na tvář.
Vzal jsem nějaké suroviny a začal připravovat jídla, která měl Kio na mysli.
„No a když jsme u toho, co máš nejraději ty? Udělám to,“ zrovna jsem dal vařit rýži a nakrájel lososa.
Dával jsem si záležet, aby se mu to líbilo, a bylo vše tak, jak on chce. Byl jsem tak napnutý… Každou volnou chvíli jsem se na něj díval a jen se usmíval. Toužil jsem s ním být sám, ale na to byl čas a tohle zas tolik času nezabralo. Místy jsem se ho dotkl, nebo se o něj otřel.
Kioshi
Práce nám šla od ruky. Mě od ruky a Ryu od rukou…
„Mám rád lososa. A potom kalamáry. Ty jakkoliv, ale nejraději asi smažené,“ ukázal jsem na hromádku na konci linky. „Má je rád i Shintaro, tak jsem jich musel koupit víc, aby na mě nějaké zbyly.“
Bylo toho opravdu dost na vaření, ale bavilo mě to. A šlo nám to i docela rychle. Měl jsem opravdu dobrou náladu. Dělal jsem to, co mě baví a měl jsem vedle sebe toho nejlepšího kuchařského pomocníka. A že mu to šlo skvěle.
„Vážně ti to jde. Myslím, že ani nepotřebujeme kuchařku. My dva hlady určitě neumřeme,“ políbil jsem ho na tvář a pustil jsem se do příprav moučníku.
Když se blížila doba oběda, měli jsme skoro hotovo. Ukázal jsem Ryu, kde jsou věci na prostírání. Společně jsme to pak všechno naložili na stůl, a už nezbývalo nic jiného než všechny zavolat k obědu.
Vyšel jsem ven a zazvonil na zvonec, který visel kousek ode dveří.
„Za chvíli tu budou,“ sundal jsem si zástěru. Sedl jsem si na židli a přitáhl si Ryu k sobě. „Děkuji za pomoc. Jsi ten nejlepší kuchař,“ stáhl jsem si ho na klín, abych ho mohl políbit.
Ryu
Udělali jsme vše docela rychle, tak akorát na oběd.
„Rád jsem s tebou vařil, je to příjemné,“ usmál jsem se a pohodlněji se mu uvelebil na klíně.
Možná jsem ho i trochu provokoval, sice jsem si hodně věcí v tohle smyslu neuvědomoval, ale moje tělo instinktivně vědělo, co chce. Musel jsem to ještě vydržet, ale každý jeho dotek, byl neskutečně vzrušující. Byl jsem naprosto jeho, každou částí svého těla.
„Kio,“ líbal jsem se s ním, jak nejlépe jsem dovedl.
Jazykem jsem se otíral o ten jeho a užíval si chuť, která mi tolik chyběla. Už se nedalo pochybovat o tom, že s ním budu chtít být každou volnou chvíli, kterou nám život dá. Byl jsem moc zamilovaný.
„To je krása,“ usmála se na nás Kiova maminka, když přišla jako první do místnosti.
„Dělaný s láskou, co?“ zasmál se Shi a taky usedl ke stolu.
Poslední přišli i Kiuv otec a Montaro. Radši jsem si odsedl stranou, přeci jenom jsme se museli i najíst a já si i tohle chtěl užít. Jednou rukou jsem jedl a druhou ho místy pohladil po noze. Byl moje droga… Neustále jsem se na něj díval, nebo se ho dotýkal… Hrozná touha mě svírala.
Kioshi
Možná bychom tak seděli a líbali se i místo oběda, ale rodina se během chvilky sešla u stolu. Měl jsem radost, že jim chutnalo. A jak jsem předpokládal, musel jsem si hned nabrat kalamáry bokem na talířek, protože se je Shi chystal sníst všechny, podle toho, jak se do nich pustil.
Když jsme se najedli, požádal jsem Ryu, aby uklidil stůl a já mezitím s máminou pomocí šel připravit čaj.
„Vím, že jsem vám přidělal starosti tím, co se stalo. Omlouvám se,“ položil jsem na stůl moučník a pobídl všechny, aby si nabrali.
„No, tím je to smazáno,“ široce se na ten moučník Shintaro usmál a už se natahoval pro první kousek.
„Už je to pryč,“ pohladila mě máma po vlasech a pak každému nalila čaj.
„Hlava tě už nebolí? Jsi vážně v pořádku?“ otočil se na mě táta.
„Jsem. Cítím se opravdu dobře. Děkuji, tati,“ usmál jsem se na něj.
I když byl přísný, a byl jsem na něj naštvaný, přesto to mělo svůj účel a ten správný výsledek. Zamilovanost dělá z lidí hlupáky. Často se chovají nepřiměřeně k situaci, a já se na moment v takové ocitnul. A jen díky tátovi, který to včas stopnul, můžu říct, že jsem opravdu v pořádku.
„Co byste rádi na večeři?“ rozhlédl jsem se po všech.
„S tím si nedělej starosti, Kio,“ zastavila mě máma. „Večeři nachystám. Ty by sis měl odpočinout a nehrnout se do všeho jen proto, že je ti teď dobře.“
Vychutnávali jsme si moučník a dobrý čaj. Byl to příjemně strávený čas. Takový, na jaký jsem byl v naší rodině zvyklý.
„Tak my zas jdeme. Musíme vybrat nějaké kousky na prodej. Máme těch kůzlat nějak moc a přes zimu bychom je všechny neuživili,“ zvedl se Montaro a ukázal Shintarovi ke dveřím.
„Půjdu si na chvíli lehnout,“ vstal jsem i já. „Budu ve svém pokoji.“
Pomalu, opravdu pomalinku jsem odcházel a čekal, jestli se Ryu ke mně přidá.
Ryu
Vychutnával jsem si tu úžasnou atmosféru, která tu celou dobu vládla. Všichni si mezi sebou povídali, a bylo vidět, že se mají moc rádi. Byl jsem rád, že jsem se dostal právě sem. To taky nejspíš urychlilo moje uzdravení a taky…
Když jsem viděl, jak se Kio zvedá, automaticky jsem šel za ním. Nikdo se neptal, jen ty jejich úsměvy svědčily o všem, co si myslí.
„Bude ve svém pokoji, Ryu,“ poplácal mě Shi po rameni a vypadl i s Montarem pryč.
Skvělé… Ale co, neměl jsem se za co stydět, otevřeně jsem přiznal své city, které jsem ke Kiovi měl a tyhle dva dny byly už tak dost velkou zkouškou.
Dohnal jsem Kia na chodbě a chytil ho za zdravou ruku, abych ho mohl políbit a ukázat mu, že se moc těším, až spolu budeme naprosto sami.
Kioshi
Konečně ve svém království. Zavřel jsem za námi dveře a šel rovnou k posteli. Posadil jsem se a přitáhnul si Ruy k sobě mezi nohy.
„Vážně ty dva dny byly jak mučení,“ přiznal jsem se. „Ale kdysi jsme měli nehodu a já skončil s vážným úrazem hlavy. Tohle,“ odhrnul jsem si vlasy za pravým uchem, kde se ukázala dlouhá jizva mizející nahoře mezi vlasama, „mám z té bouračky. Tenkrát jsem měl dost velké záchvaty a nevypadalo to opravdu dobře. Chvíli trvalo, než jsem se z toho dostal. Dokonce jsem musel dělat mimořádné zkoušky, protože jsem hodně chyběl ve škole. A teď jsem neměl daleko k tomu, aby se to zopakovalo. Táta to myslel dobře, a i když jsem byl naštvaný, že mě tu zavřel, jsem teď za to rád. A jsem moc rád, že jsi to vydržel i ty a neutekl mi.“
Chytl jsem Ryu oběma rukama kolem pasu, jen jsem se snažil, abych ho tou sádrou nějak moc netlačil. Přitáhl jsem si ho blíž k sobě a opřel jsem si hlavu o jeho břicho.
„Jsem moc rád, že Ayano poznal tvého otce. Kdyby ne, nikdy bychom se asi nepotkali. Jsi první, s kým jsem tak šťastný a moc zamilovaný, Ryu.“
Ryu
„Kdybych ti utekl, myslím si, že bys mě hned našel a přitáhl zpátky,“ zasmál jsem se a prohrábl prsty jeho vlasy.
Sklonil jsem se až k místu, kde ukazoval, že má jizvu a políbil ho tam. Jazykem jsem ji pomalu obtáhl a táhl ho na ucho, na které jsem ho políbil.
„Jsem moc rád, že jsi to přežil a příště to budu vědět, že se ti tohle děje. Nezlobil jsem se na tvého tátu, ale na sebe, že ti moje přítomnost ubližuje. Ale neboj se, tvůj táta mi to dost důrazně vysvětlil,“ pousmál jsem se a objal ho.
„Za tohle jsem svém otci vděčný, a že je Ayano náš doktor a Taishi můj bratr, i díky němu tě znám. Kdyby nebyli oni dva spolu, nemuseli na to ani přijít, co mi Jomei dělal. Jsi taky můj první a rozhodně o tebe nechci přijít. Jsem tak moc zamilovaný, že jsem to ty dva dny nemohl vydržet. Nakonec jsem si koupil počítač a začal pracovat. Ale včera v noci, teda spíš dneska, myslel jsem, že se zblázním, když jsem tě v té koupelně viděl. Tolik se mi stýskalo… Tolik…“
Kioshi
„Vlastně to byly skoro tři dny,“ povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že vlastně jsme se rozdělili v ten den hned po snídani. „Bylo to peklo… Ale jsem rád, že jsi to zvládl. Můj táta opravdu umí být dost přesvědčivý.“
Ale dost už o tom. Teď jsem tu s ním a nemám zájem ho někam pouštět. Na to jsem moc dlouho čekal, abych ho zas nechal odejít.
Byli jsme v domě sami. Opravdu všechno, co bylo přes dveře slyšet, utichlo. Povolil jsem své objetí a zdravou ruku jsem zasunul Ryu pod triko, abych ho mohl pohladit po zádech.
„Chci se s tebou milovat, Ryu,“ zvedl jsem náhle hlavu a podíval se mu do očí. „Už nechci déle čekat. Ale… Dovolíš mi to? Pokud nejsi na to připravený, pochopím to a nebudu se zlobit…“
Měl jsem stále na paměti jeho nedobré zkušenosti s Jomeiem a nechtěl jsem, aby se cítil špatně.
Pokud se toho bojí, neudělám to. Pořád máme ruce, můžeme se navzájem dotýkat a můžeme jít na to postupně… A moc ho miluji na to, abych si ho vzal silou, a ještě víc mu ublížil. To opravdu nechci…