Nikko
Hrudník se mi nadzvedával pod rychlým dechem. Tohle nemůžu přežít. Jednou mě tenhle sex asi zabije.
Hmmm Jako bych jako upír mohl někdy tímhle způsobem umřít.
Usmál jsem se, když jsem si uvědomil, jak dlouhý život mě nejspíš čeká. Pokud mě nezabijí lovci upírů… Ale ti do téhle země nikdy nezavítali.
Užíval jsem si toho jemného horkého polibku, který mi Kane dával a postupně uklidňoval své roztřesené tělo. Chtěl jsem ho držet v objetí a ležet tak s ním třeba do zítřejšího oběda, ale on náhle vstal a příkazem, že nemám nikam chodit.
Nestihl jsem protestovat a jen udiveně hleděl, jak mizí. Povzdechl jsem si, ale poslechnu. Nechci si ho rozzlobit a vím, že žádné nebezpečí tu nečíhá. Přivřel jsem oči a pomalu sjížděl rukou po svém těle, připomínajíc si ty nádherné dotyky Kaneho. Promnul jsem si penis, který si stále pamatoval jeho ruku a souhlasil s tím, že by si ještě dal.
Lekl jsem se, když se Kane vrátil nečekaně zpátky. Jen nevím, jestli jsem zrudnul z toho, že mě přichytil, nebo z toho, co právě udělal.
Díval jsem se na ten nádherný náramek, který mi připnul na ruku. Hřálo mě to přes zápěstí až k srdci. Byl jsem z toho celý na měkko. Nebudu brečet. Řekl jsem, že nebudu brečet… nebudu brečet… nejsem přeci ženská, abych řval kvůli tomuhle…
Tolik nádherných pocitů zaplavilo srdce.
„Budu s tebou žít tady… kdekoliv… Budu tvůj, Kane… miluji tě…“ po tvářích mi stékaly slzy štěstí a já těma uslzenýma očima hleděl na Kaneho.
„Miluji tě a řeknu ti to ještě tolikrát, až ti to poleze na nervy,“ pousmál jsem se a přitáhl se k němu, abych ho objal.
Kane
Musel jsem se zasmát nad jeho slovy.
„Nemyslím si, že by mi to šlo na nervy. Spíš zda ti nevadí změna mého vzhledu."
Položil jsem se na záda a konečně se odhalila celá má hruď a tetování, které se v hnědé barvě táhlo od levého spánku přes krk, až k pupíku. Hnědé ornamenty nesoucí moudrost mých předků.
„I oči zhnědly a vlasy zčernaly. Už vypadám přesně jako můj otec."
Usmál jsem se a cítil, že mi tmavě modře problikly oči. Tohle se nezměnilo, i přesto, že jsem byl spící vlk, nebyl jsem jiný, než nyní.
„Jsem moc šťastný, Nikko. Konečně mám rodinu, kterou chci a nikdo mi jí nevezme, o to se postarám. Akio a Suri i s dědečkem se přestěhují sem a musíme si najít svůj vlastní lid. Kdo přijde, bude vítán, ale zase budeme soudit spravedlivě. Je potřeba i služebnictvo, peněz je tu opravdu hodně, ale bordelu ještě víc."
Znovu jsem se usmál a políbil jeho krásně se červenající rty.
„A taky... Chtěl bych s tebou jednou dítě, pokud to půjde. Víš... Neumím si představit, že bychom nebyli kompletní rodila, ale zase... Počkáme si chvíli, já... Ještě máme co dohánět."
Chytil jsem ho pevně a natiskl na svou hruď.
„Opravdu tě miluji."
Nikko
Poslouchal jsem ho, co říká. Usmál jsem se nad tím, jak už plánoval obnovení města. Vypadal, jako by chtěl vstát z postele a udělat to hned.
„Vlasy jsi měl vždy černé, jen teď vypadají trochu tmavěji, skoro až do modra,“ protáhl jsem prameny v ruce a nechal je po dlani sklouznout zpět na postel.
„Jen ty oči… Budou mi chybět. Ty oči, modré jako večerní obloha, stejně tajemné, ty mě vždy dokázaly svést. Aspoň pro tohle ti mohly zůstat. Podívat se s nimi na mě, okamžitě se ti dám, ať bychom byli kdekoliv,“ pousmál jsem se a pak jsem se opřel o loket, abych na něj dobře viděl. Prstem jsem obkresloval jednotlivé čáry obrazců na jeho hrudi až k pupíku.
„Budeme se dobře doplňovat, podívej,“ přiložil jsem jednu ruku tam, kde u něj končilo, a s údivem sledoval, jak jednotlivé jeho čáry navazují přesně na mé.
Asi nám bylo souzeno tohle spojení.
Položil jsem hlavu na jeho hruď, aby neviděl, jak se červenám, když jsem si pak uvědomil, co posledního vlastně řekl.
„Mít s tebou dítě? Myslíš, že to půjde? Taky se na to necítím dost zralý… Ale možná jednou… určitě…“
Bylo to divné, ale na druhou stranu to byl příjemný pocit uvažovat o něčem takovém. Kane mi chce udělat dítě? Nebo já jemu? Jak to vlastně funguje u mužů? Jsem vážně tak hloupý, když na to myslím, jako na hotovou věc?
Opravdu jsem se červenal, ale přesto jsem měl ještě něco, co jsem Kanemu chtěl říct.
„Víš, chtěl jsem tě o něco poprosit,“ začal jsem opatrně. „Vím, že se musíš chovat jako král, ale se mnou prosím tě, mluv jako můj muž, jako můj Kane. Nechci mít nikdy pocit, že jsem tvůj poddaný. Teď to neděláš, ale nechtěl bych, abys to dělal i před ostatními. Jsme si rovni, ty jsi král, já jsem princ… Vlastně,“ zamyslel jsem se. „Rovni si nejsme. Ty jsi alfa… Já jen princ, i když jsi mě nazval královnou…“
Tohle je taky divné… Kruci, nejsem ženská, i když se tak někdy chovám. Ale zase mít dítě…
„Áááá,“ chytl jsem se za hlavu. „Mám už v tom zmatek, kdo jsem!“
Kane
Převrátil jsem ho na záda a vyhoupl se nad něj.
„Ty jsi ty a je jedno co říkají ostatní, nebo já, ty budeš vždy Nikko. Jediný muž, s kterým chci být. Řekl jsem ti královna z toho důvodu, že budeš po mém boku a jsi princ... No... A budeš jednou nosit naše dítě. To váš rod má tu schopnost, náš ne."
Usmál jsem se a políbil ho.
„Třeba se někdy moje oči zbarví do modra, teď by měli takové být. Pokud vím, tak se barví podle nálady a když budu dostatečně šťastný a to s tebou budu, budou tmavě modré. Nikko... Věř si. Že jsem král, neznamená, že nejsem tvůj muž. Ty budeš se mnou a poradíš mi, když budu zmatený. Vím, že i v tobě je rozumný a vlídný král. Jak pro vlky, tak pro upíry. Narodil ses proto, aby si nám všem ukázal, že tyhle světy se dají spojit a že jsi ten jediný, kdo mě může udělat šťastným."
Přejel jsem prsty po jeho náramku a moje značka se rozzářila zlatou barvou. Bylo zajímavé vidět, jak jeho černé ornamenty jsou pokračováním mých.
„Jsme jeden a vždy jsme byli," znovu jsem ho políbil. „V kolik tam máme zítra být?"
Nikko
„Nejsem vlídný a rozumný,“ bouchl jsem Kaneho pěstí do ramene. „Jsem vznětlivý, vzteklý, nerohodný… Sakra, kdy jsem se změnil? A zase se mnou mluvíš jako král!“ praštil jsem ho znovu do stejného místa. Náramek na zápěstí se mi mírně svezl a já se na něj zadíval. Opravdu se rozzářil a příjemně hřál do kůže. Stejně jako Kaneho znamení na mých zádech. Jen můj znak se krčil, jako by se něčeho bál, jako by dával i on najevo, že je podřazený tomu silnému vlkovi.
V hlavě jsem si přebíral možnosti o početí dítěte v našem rodě. Jak to jen otcové udělali? Je jasné, že mám krev obou, takže nejsem nějaký nalezenec… A je jasné, že normální cestou to nepůjde. I když představa, jak s Kanem děláme dítě tradiční cestou, byla velmi vzrušující.
Jdeme dělat dítě… šup do postele…
Začalo být mi teplo, když jsem si uvědomil, na co zase myslím.
„Slavnostní oběd… Takže tam půjdeme hned ráno, abychom se stihli připravit a rád bych si ještě promluvil s Ely. Chce vlčímu rodu představit svého budoucího manžela,“ raději jsem začal odpovídat na něco, co mě spraží, protože si pořád nemůžu zvyknout na to, že Ely bude patřit někomu jinému.
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
„Tohle je nejspíš tvůj dům. Už jen tahle ložnice je krásná, ale rád bych si to tu prohlédl celé. Máme na to celý den a celou noc… Co na to říkáš?“
Kane
„Pokud mě mé vzpomínky neklamou, tak to tu bylo nádherné. Vždy vzdušné, jak tu služebnictvo větralo, a vítr se potuloval po chodbách. Krásná vůně čerstvě natrhaných lučních květin, které maminka milovala a napečených koláčů. Nádherně zpívala a těšila tím celý lid. Moji rodiče byli opravdu obdivovaný vládnoucí rod. Vždy se tu žilo krásně."
Přivřel jsem oči a před očima se mi objevilo celé mé dětství. Tolik zapomenutých vzpomínek, které teď budu držet jako Nikka.
„Nechci, aby si byl jiný, než si. Nebavilo by mě to," usmál jsem se a znovu ho políbil. „Je zábavné tě škádlit a dívat se jak ze mě šílíš. Princátko."
Kousl jsem ho do spodního rtu a vtáhl si jej do úst, abych ho orámoval jazykem, jako omluvu.
„Ely? Takže ten upír uspěl? Jak to vlastně mají upíři? Taky si značkujou? Nikko, ty už můj manžel jsi. Teda spíž žena, ale takhle se to u nás nebere. Jsi můj partner a druh a to je víc, než si většina může nechat jen zdát. Víš?"
Ťukl jsem ho do čela v místě, kde se mu vytvořila malá vráska, jak nakrabatil čelo, a políbil ho.
„Tak se půjdeme podívat, jak to tu vypadá?"
Nikko
Poslouchal jsem, co mi Kane říká a najednou jsem měl pocit, že se z krále stal básník. To jak mi říkal o svém domově, bylo jak kdybych četl knihu plnou básní. Mírně jsem se pousmál. Další zvláštnost, na kterou si nejspíš budu muset zvykat. Ale líbilo se mi, jak se zasnil, když mi o tom říkal.
Jo, drsný a přímý Kane už nebude tak často, jak býval…
„Upíři se neznačkujou,“ začal jsem se smát a olízl jsem si spodní ret, který byl před chvilkou v zajetí Kaneho úst. „Zní to jako by si pes značkoval své teritorium,“ smál jsem se dál.
Když jsem konečně přestal, mírně jsem se zamračil.
„Upíři kříží svou krev. Poskytnou ji jeden druhému, a pokud je to vyvolený, nikdo jiný na něj nesmí už sáhnout a ani si do něj kousnout. Ani náznakem.“
Vstal jsem z postele a promnul si čelo v místě, kde se mi udělala vráska.
„Pokud zjistím, že na Ely někdo sáhnul, zabiju ho. Pokud zjistím, že Marius pil krev z jiného upíra, zabiju ho. V tom, ať se ti to líbí nebo ne, není slitování. Jsi taky částečně upír, takže bys to měl vědět. Neplatí zde žádné milosrdenství tak, jak jsi to udělal u Danna,“ přiblížil jsem se ke Kanemu a jednou rukou ho chytil pod krkem a mírně stiskl.
„Zjistím, že jsi pil z jiného upíra, nebo jiný upír z tebe, někdo umře, Kane,“ podíval jsem se velice upřeně do jeho očí, aby věděl, že to, co říkám, myslím velice vážně. „A je jedno, jestli jsem princátko, královna nebo tvoje žena. Tohle jsou upírské zákony. Jediné co můžeš, je lovit lidi, nebo pít ze mě. Ale to druhé nestačí, takže se budeš muset naučit to první. Zákon jasně říká, že jako první jsou na řadě ti, co škodí společnosti,“ přejel jsem mu drápem po kůži na krku a když se objevily první kapky, sehnul jsem se a olízl jsem je.
Ano, Danno rozhodně dlouho žít nebude…
„Tak jo,“ narovnal jsem se jako by se nic nestalo a usmál jsem se. „Jdeme se porozhlédnout po zámku. Je tu něco, co bychom našli na oblečení, které by bylo vhodné pro tvoji ženu?“zeptal jsem se a tvářil se jako největší neviňátko.
Kane
Když na mě takhle vyjel, chtěl jsem mu ihned ukázat, že moc dobře vím, co tím myslí. Nejraději bych ho povalil na postel a pokračoval v dobývání jeho těla, ale fakt jsme museli dělat i jiné věci.
„Danno ti hodně leží v žaludku, že? Musíš pochopit, že ať chci, nebo ne, musel jsem se zachovat takto. Ať udělal cokoliv, já toho svědkem nebyl. Nejsou proti němu jasné důkazy a Akio o tom mluvit nechce. Co jsem viděl, bylo i to, že mě opravdu zachránil a tehdy v noci to chtěl zastavit, jenže mu Belial vzal vzpomínky a to i na mě. Já si je zablokoval tím šokem sám. Když udělal to Akiovi, tak si pro něj Belial přišel a to co jsem viděl... Nikko... Jsem rád, že jsem si tě z pekla dovedl zpět. Miluji tě a radši bych umřel, než bych ho nechal s tebou dělat to, co s ním. Znám tě a vím, že si najdeš cestu, jak ho zabít, už jen z toho důvodu, že to cítíš jinak, než já, ale ber v potaz i jeho. Stejně to nechám na tobě, protože je v lidském světě a tak moje moc nesahá. Vlastně jsem ti ho nechal jako takové tvé rozhodnutí. Zbabělé, že? Jenže on je z části i má krev."
Smutně jsem se pousmál, když jsem si uvědomil, že on je poslední žijící člen mé smečky, pokud nepočítám sebe. Krutost toho pekelného démona neznala nikdy hranice. Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal špatné myšlenky a postavil se. Došel jsem ke staré skříni a vytáhl oblečení, které tu i po těch letech bylo čisté a navoněné. Jak kdyby se čas vůbec nedotkl tohoto paláce. Ani tolik prachu tu nebylo, musel tu někdo uklízet, ale kdo? Že by duchové?
Vytáhl jsem hnědé kalhoty a bílou košili. Byly po mé matce, měla ráda mužské oblečení a postavou odpovídala Nikkovi. Ale vytáhl jsem i její dlouhou róbu a potutelně se na Nikka usmál.
„Tak co.... Co si vybereš?"
Nikko
Od kdy Kane pronáší tak dlouhé monology? Jen jsem stál s otevřenou pusou, sledoval, jak hýbe on tou svojí, a myslím, že jsem nevnímal ani jedno slovo. Budu se ho muset potom někdy zeptat, co to vlastně říkal.
Podíval jsem se na věci, které držel v ruce. Vzal jsem si halenu a kalhoty a oblékl si je.
Ta róba se mi taky líbila. Měla kratší rukáv než halena. Vzal jsem ji, urval ji rukávy úplně a pak si ji přetáhl přes hlavu na oblečení. Nechal jsem ji u krku rozvázanou. Sahala mi po kolena. Chytl jsem ji dole a na každé straně rozerval šev až k mým bokům. Podíval jsem se na sebe do zrcadla… tak teď jsem byl spokojený. Teda až na dvě maličkosti. Popadl jsem hřeben, který ležel na stolku u zrcadla, pročesal si vlasy a nechal je volně splývat přes záda.
„Tak to, můžeme jít, pane králi, jen bych si rád ještě něco obul, nejlépe nějaké lehké topánky. Vysoké boty se k tomu asi nehodí….“
Tak tohle byla ta poslední maličkost k dokonalosti.
Kruci! Jsem vážně jak ženská…
Kane
Pozoroval jsem ho, jak se fintí, a musel jsem se držet, abych nebouchnul smíchy.
Vytáhl jsem ze skříně ještě nízké boty a podal mu je.
„Nechceš nějaké novodobé a módní? Stačí ti tyhle? Ještě ti můžu dát růži za ucho. A nebo..."
Nahnul jsem se až k němu a olízl mu jeho lákavě vyčnívající lalůček.
„Nikko... Sluší ti to..." zavrčel jsem mu do ucha a chytil ho za ruku, abychom se mohli vydat ven z pokoje.
Vyšli jsme na dlouhou chodbu, která vedla do velikého sálu. Okna byla pootevřená a příjemný horský vzduch se protahoval okenicemi až k nám. Objal jsem Nikka kolem ramen a užíval si jeho přítomnost. Všude po stěnách byly obrazy mých předků a krásně červený koberec se táhl po celé chodbě.
Nikko
Asi budu jednou divný král, když se chvíli chovám jako vzteklý vlk a vzápětí jako rozmazlená panička. Ale když mně se tohle vážně líbilo. Zvlášť, když se ke mně Kane přitulil a řekl mi, že mi to sluší. Byl jsem celý červený, ale šťastný. Culil jsem se jak blázen a moje bojovnost byla ta tam.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, když jsme procházeli chodbou a došli do jedné velké místnosti. Vypadalo to jako sál, něco jako náš trůnní sál. Bylo to tu opravdu nádherné. Chodil jsem od jednoho obrazu k druhému, ve kterých byly zachyceny momenty historie zemních vlků. Velmi starý rod. Na posledním obraze, který visel napravo od trůnu, byl poslední, který se stihl namalovat. Opět jsem se díval do tváře těch milých lidí a malého Kaneho. Byli opravdu nádherní.
„Už vím, proč jsi tak krásný a zároveň mužný,“ pohladil jsem obraz prsty a zastavil se u Kaneho tváře. Pořád ten stejný pohled tmavomodrých očí. Do těch jsem se zamiloval. Ne, zamiloval jsem se do celého Kaneho. Takhle si ho pamatuji jen matně. Když jsem jako dítě začal víc vnímat, byl už tak o dva roky starší, než na tom obraze.
Vynořily se mi v hlavě vzpomínky na naše dětství. Usmíval jsem se, dokud jsem si nevzpomněl na naši společnou poslední.
Stáhl jsem ruku dolů a pohladil se po pažích, jak mnou otřepala zima. Tohle není ta správná vzpomínka. Tahle ne. Tu si klidně Saisho mohl nechat. Ze všech věcí, na které jsem si od té doby vzpomínal jen matně, tahle byla nejsilnější. A pak, jako bych se náhle probudil, jsem si už vybavoval jen nové vzpomínky, po strašně dlouhé době, kdy Kane zmizel. Přepadl mě z toho náhle smutek. Abych to zakryl, popošel jsem k trůnu a zadíval se na prázdný rám na stěně za ním.
„Co tady bylo?“
Kane
Díval jsem se, jak Nikko přímo poletuje po místnosti, a rychle přebíhal sem a tam, než se zastavil u posledního obrazu, který byl namalován. Dobře jsem si na něj pamatoval. Byl takový hřejivý a slunný den a mě se nechtělo stát modelem, pro jednoho nejlepšího malíře v okolí. Jenže maminka mě pevně držela a tiskla na svou nohu, abych jí nikam neutekl. Slíbila mi tehdy, že mi dá pořádný steak a pusu.
Když se Nikko zeptal na prázdný obraz, jen jsem se na něj zadíval a povzdechl si.
„Tak budeme mi dva. Je to připravený rám pro krále, proto je nad trůnem. Dříve tam visel obraz mých rodičů a mě, teď tam bude náš. Je to uctění vládnoucího rodu, aby nikdo nepochyboval. Ale není to ani zapotřebí, tady vždy vládla láska a mír, tak asi jako v království Tomoka. Jenže tady byl lid tvrdší a nezkrotný, oddáni jeden druhému, jako jedna veliká rodina. Ochotni obětovat vše, aby zachránili to, co tolik milují. Asi proto jsem takový."
Došel jsem k němu a zezadu ho pevně objal. Zadíval jsem se na jeho odhalený krk a viděl, jak se jizva ode mě stále táhne od krční páteře až po lopatku, která byla zahalena košilí a šaty.
„Víš, pořád mě trápí, že jsem tě chtěl tehdy zabít. Jenže jsem si uvědomil, jestli to tak prostě nemělo být. Měli jsme se setkat a zamilovat, jinak bychom nikdy nebyli celí. Naše společná znamení, ornamenty, vášeň jeden pro druhého. Nemyslíš si, že to bylo předurčeno?"
Políbil jsem ho na kůži a na chvíli ji vtáhl do úst, abych mu udělal načervenalou značku.
Nikko
„Já mám být na obraze?“ bezděčně jsem se dotkl prsty modrého oka.
Jak můžu být na nějakém obraze? Vždyť bych to celé pokazil. Není na mě nic hezkého. Díval jsem se na ten prázdný rám a nějak jsem si neuměl představit, že tam budeme s Kanem zvěčnění.
Ale co na to řeknou ostatní? Měl by tam mít královnu a dítě…
Když mě objal a políbil na krku, jen jsem naklonil hlavu a tiše vydechl. Přes záda mi přeběhl mráz a postavily se mi chloupky po celém těle.
„Kane“ zašeptal jsem zastřeným hlasem a sevřel ruce v pěst, jak mnou proběhla touha.
Cítil jsem, jak se mi špička ocasu nervózně třese a uši jsem přitiskl až k hlavě.
„Jdeme si prohlédnout zbytek zámku?“ snažil jsem se nějak zaměstnat svou hlavu.
A že zaměstnaná byla. Po levém boku jsem zahlédl namodralý stín. Když jsem otočil hlavu, díval jsem se přímo na něco… Něco průsvitného, s namodralou září, jak to stojí, spíš vznáší se kousek nad zemí a usmívá se na nás.
Ono se to vážně usmívá?
Chytl jsem Kaneho za halenu a přitiskl jsem se k němu. Natlačil jsem se na něj zády a jeho ruce jsem omotal kolem sebe, jako bych se jimi chtěl chránit.
„Du-duchové?“ vykoktal jsem ze sebe a mírně jsem se začal třást, když jsem si vzpomněl, jak ze mě chtěli udělat chodící tělo bez duše.
Kane
„Duchové?" zeptal jsem se a podíval za sebe.
Když jsem konečně uviděl to co Nikko, jen jsem se usmál.
„To je Náš starý komorník a rádce. Takže ty jsi tu zůstal?"
Nepromluvil, jen ukázal na královský trůn a na nás dva.
„Podle všeho se tu o celý zámek staral a zůstane tu, dokud nenajdeme nové služebnictvo."
Duch jen přikývl a ztratil se zase pryč.
„Je pravda, že až se znovu zabydlíme, tak všichni zmizí. Dávné křivdy jsou vyřešeny a je čas odejít. Konečně dojdou klidu."
Víc jsem si Nikka přitáhl na své tělo a políbil ho.
„A kdo jiný by tam měl být? Nech ty oči, jsi krásný a jiného nechci. A kam půjdeme dál?"
Nikko
Ani nevím, proč mě napadlo právě tohle, ale najednou jsem zatoužil vidět podzemí zámku. Aspoň sklep s jabkama. I když, kdo by tady uskladňoval jablka, když tu dlouhá léta nežil jediný vlk. Krom Kaneho…
Možná se ve mně projevily upírské pudy. Vím, že táta Maro má tyhle prostory také rád. Když jsem byl menší, a nebyl Kane na zámku, prolézal jsem s ním všechno, co bylo v podzemí. Kobky i mučírnu. Nevím, ale proč mě nechtěl pustit k panně, když byla tak zajímavá.
„Podíváme se dolů? Máte tu nějaký sklep?“ usmál jsem se na Kaneho. „A co nějaká zbrojnice?“
Vzal jsem ho za ruku a táhl ho na chodbu. Líbí se mu mé oči? Takové jaké jsou? Jsem krásný? Mně se taky líbí jeho tmavě modré oči, ale zmizely.
Po očku jsem na něj pohlédl. Jeho pohled je takový hřejivý, ale i tak. Prostě jsem donucen si zvykat na hnědý Kaneho pohled…
Kane
Zase se na mě podíval tím pohledem, že moje oči mu vadí. Mám si je vydloubnout a dát mu je? Jak si mám asi změnit barvu? Však jsem mu říkal, že když budu klidný a šťastný, tak budou tmavě modré a když zuřit a vládnout, nejspíš zhnědnou, že záleží na náladě. Stoprocentně mi teď hnědly, protože tohle mě štvalo.
„Jo, máme tu sklepy, ale nejsou tak rozsáhlé, jako u vás na zámku, to víš, do skály se blbě kope."
Usmál jsem se a pevněji Nikkovi stiskl ruku. Občas se mi zdálo, že to on to tu zná líp, než já podle toho, kam mě táhnul. Došli jsme ke starým tmavě hnědým dveřím, které vedly do sklepení. Vzal jsem louč, kterou jsem zapálil o svíčky ze svícnu a pomalu je otevřel. Objevily se točité schody, které klesaly někam dolů do podzemí. Cestou, když jsme klesali, jsem zapaloval další a další louče, až se celá chodba osvítila.
„Máme tu moc hezké místo, které se ti bude líbit."
Otevřel jsem mahagonové dveře a před námi se objevila mučírna. Všude ze stropů visely okovy. Po bocích místnosti stály mučicí nástroje a různé natahováky, lámáky... Podivné věci a ničení lidského i vlčího těla. Dokonce tu byl na zemi namalovaný kruh a v něm různé pentagramy, které sloužily k mučení démonů.
„Tak co tomu říkáš?" zeptal jsem se a potutelně se pousmál.
Nikko
Ovanul nás chlad, když jsme vstoupili na točité schodiště. Jo, shodit tu někoho, tak už ani mučení nepotřebuje. Zabil by se někde v polovině schodů.
Už po cestě jsem začal krčit nos. Ano, cítil jsem krev. I když slabě, přeci jen…
Kane otevřel velké dveře a před námi se ukázala místnost plná rozličných věcí. Tady ten zápach krve byl nejsilnější. A aby nebyl. Měl jsem pocit, jako bych byl u nás doma na zámku.
Začal jsem se usmívat a se svou zvrácenou duší, která zůstává před jinými ukrytá, jsem se spokojeně rozhlížel. Prsty mě brněly, když jsem se dotýkal jednotlivých věcí. Cítil jsem v tom všechno, co se tady kdy událo.
Mé upírské já se začalo probouzet. Cítil jsem, jak se měním. Pohled na okolí se dostával do jiných barev. Nejspíš jsem měl zas ty své rudé oči, ale nevadilo mi to. Drápy, které se protáhly, jsem táhl po dřevěné lavici hned vedle skřipce. Zanechával jsem za sebou hluboké rýhy. Jen pentagramy namalované na zemi jsem obcházel. Vždy když jsem se k nim přiblížil, mnou projel nepříjemný pocit.
Všechno, co tu bylo, i ty nepatrné pachové stopy dávno zaschlé krve, ve mně začaly probouzet touhu lovce. Tu touhu, které jsem se tak strašně dlouho bránil. Tu touhu, kterou ve mně probudil Kane. Zastavil jsem se a přes rameno jsem na něj pohlédl.
„Co na to říkám?“ zopakoval jsem jeho otázku a s nepřítomným pohledem, upřeným však na něj, na jeho krk, jsem sevřel pevně okovy v ruce, až o sebe zaskřípaly. Olízl jsem si špičáky, které se mi protáhly a mírně brněly, když jsem cítil všechno to kolem sebe.
Ještě chvilku a stane se ze mě dravec. Nezastavitelná nezvládnutelná šelma.
Kane
Díval jsem se na to, jak ho všechno tohle kolem nás fascinuje, a nemohl jsem zabránit úsměvu. Když o sebe cinkly okovy, jak o ně zavadil, už jsem se neudržel a propustil vlka v sobě. Černé uši se mi objevily na hlavě a mohutný ocas se mi vrtěl nadšeně za zády. Moje oči zmodraly, přesně tak, jak byly před vzpomínkami, a tesáky se mi nebezpečně protáhly.
Během chvíle jsem byl u něj a pevně ho chytil za zápěstí. Stáhnul jsem mu v rychlosti šaty, aby mi nezavazely při mém plánu. Obě ruce jsem mu zapnul do okovů u jeho hlavy a zkontroloval, zda drží.
„Nikko..." zavrčel jsem u jeho ucha a postavil se před něj.
Rozepnul jsem mu košili a i poklopec. Prsty jsem se začal potulovat po jeho těle. Místy jsem zavadil o jeho bradavky a pohrával si s nimi. Zmáčkl jsem je a zase uvolnil, aby pěkně naběhly. Poté jsem po nich přejížděl, než jsem jednu ruku pomalu stáhl po jeho kůži až do rozkroku a přejel mu po látce kalhot v místě, kde se už napínal jeho penis.
„Jak se ti to líbí?"
Nikko
Ani jsem se nenadál, byl jsem bez oblečení. Jen halena a kalhoty mi zůstaly. Neustále mě Kaneho rychlost překvapuje. Je to snad tím, že je poloviční upír a tahle rychlost je jim vlastní?
A co ty pouta?
Nenadálé vzrušení se rozběhlo mým tělem. Připoutaný ke zdi jako odsouzenec… Vystavený jeho pohledu. Trochu jsem se styděl, ale přesto mě má bojovnost neopouštěla.
Chňapal jsem zubama po jeho rukách. Sklonil jsem hlavu, abych se mohl do něj zakousnout, jak moc jsem chtěl prohryznout jeho kůži a nasát jeho energii. Syčel jsem na něj…
Ale na nic nebral ohledy.
Zaskučel jsem, když mi začal dráždit mé bradavky. Roztřásl jsem se, když je trápil pěkně jednu po druhé. Mrazení probíhalo mým tělem tam a zpátky a já se přestával ovládat. Chtěl jsem to… Chtěl jsem to potěšení, ale přesto jsem se nehodlal jen tak vzdát.
Pevně jsem se chytil řetězů, na kterých byly přidělány okovy a zapřel se do nich svou váhou. Zvedl jsem nohy a rychle je omotal kolem Kaneho boků, že jsem do nich málem zamotal i jeho ocas.
Tiskl jsem ho svými stehny tak pevně, že jsem cítil jak má problémy se nadechnout.
Znovu jsem se sklonil ve snaze zabořit do něj své zuby…
Kane
Cukl jsem, když jsem skoro ucítil tesáky na svém krku. Usmál jsem se a zaklonil Nikkovi hlavu, abych se dostal na jeho krk, do kterého jsem se jen mírně zakousl. Potom jsem mu to místo olízl a přiblížil si k sobě jeho tvář.
„Nikko... Chceš pít?"
Olízl jsem mu rty a natiskl si jeho rty na svůj krk.
Můžu mu bránit v hodně věcech, ale v tom, aby se najedl, to ne.
Natáhl jsem ruku a odepnul mu jedny okovy, ale druhou jsem mu stále nechal na ruce. Prsty jsem se zabořil do jeho vlasů a pohrával si s nimi. Druhou ruku jsem mu zasunul zezadu za kalhoty a podráždil jeho dírku, která mě tam moc lákala.
Nikko
Zasténal jsem, když se on dostal na můj krk a zakousl se do mě. Svíral jsem ho svými stehny a tlačil k sobě tak moc, že musel pocítit, jak vzrušený z téhle situace jsem.
Když mi uvolnil jednu ruku a zeptal se, jestli chci pít, neodpověděl jsem. Jen jsem si na volnou ruku namotal jeho vlasy, aby mi nezavazely a zaklonil mu hlavu ještě víc, abych se do něj mohl zakousnout. Opravdu jsem to už déle nedokázal vydržet a já se do něj bezohledně zahryznul. Hltavě jsem sál jeho krev a nebyl k zastavení.
Už vím, proč mě tak vždycky tyhle prostory lákaly i v dětství, i když jsem tenkrát svou upírskou podstatu popíral.
Jednou rukou jsem svíral řetěz na okovech, druhou jeho vlasy. Tahle pozice mě dostávala do varu čím dál víc. Mírně jsem povolil sevření svých nohou a otíral se o jeho tělo čím dál víc. Když jsem ucítil jeho ruku v mých kalhotách a pak jeho prsty v mém vstupu, jen jsem zafuněl a zaskučel do jeho kůže, a pod návalem vzrušení, které mě naprosto ovládlo, jsem pustil jeho krk ze zubů.
Jen jsem víc sevřel jeho vlasy a nahlas zasténal.
„Kane…“ zadíval jsem se svýma rudýma očima do těch jeho nádherných modrých a byl jsem v tu chvíli naprosto ztracen. „Vem si mě!“ zaskučel jsem, neovládaje už naprosto nic z mého těla.
Kane
Už jsem na nic nečekal. Postavil jsem ho na zem a stáhl mu kalhoty, které jsem zahodil do rohu místnosti. Chytil jsem ho za obě půlky a donutil ho, aby si obmotal nohy kolem mých boků. Opřel jsem ho o stěnu za ním a bez další přípravy do něj zajel až po kořen. Cítil jsem, jak se jeho stěny stahují a nechtějí mě pustit, tak jsem ho začal hladově a divoce líbat, aby se uvolnil.
Když povolil, okamžitě jsem do něj začal přirážet a naše tempo se rovnalo vražednému.
Bral jsem si ho tak, jak mi velela touha, která naprosto pohltila mou mysl. Pevně jsem držel jeho zadek a drápy mu zatínal do té krásně bílé kůže.
Přímo ve mně explodovala extáze, když ze mě dál sál a já se do něj udělal. Moje sperma vyplnilo jeho tělo. Užíval jsem si ten dokonalý pocit, že je jen můj a jen ze mě pije. Jednu ruku jsem uvolnil a začal mu přejíždět po jeho naběhlém penisu.
„Nikko... Nikko... Miluji tě."
Nikko
Málem jsem mu vyškubnul vlasy a vyrval kus kůže z krku, když se nečekaně sklonil, aby mi stáhl kalhoty. Znovu jsem pod jeho vedením omotal kolem něj nohy, a když se do mě na jeden příraz nasunul, jen jsem vykřikl a znovu se zahryznul do jeho krku. Zabolelo to, ale on mě pravidelnými pohyby postupně té bolesti zbavoval a nastupovalo jen to, co mi přinášelo uspokojení.
Držel jsem se ho zubama a jen vzrušeně vydýchával ten nádherný pocit, když si mě nekompromisně bral. Svíral jsem řetěz pout, až mi klouby na ruce zbělely a já do ní začal dostávat křeč. Ale nehleděl jsem na to a plnými doušky jsem si bral to, co mi dával.
Jeho drápy zaseklé v mých hýždích mě ještě víc nabudily a já byl v koncích. Několikrát jsem nasál jeho krev, když mě bolest spojená se slastí přivedla k vyvrcholení.
Jeho slova: Miluji tě, jen dokončila to, co bylo nevyhnutelné. Pustil jsem jeho krk, abych mohl ke stropu vyslat hlasité zasténání, a křečovitě jsem ho sevřel svými stehny, přitáhl jsem se k němu, nasunul se na jeho úd až na doraz a s třesoucím se tělem značkoval jeho břicho svým semenem.
Nemohl jsem popadnout dech, jen jsem skučel jak raněné zvíře a sbíral střípky toho šíleného orgasmu, které se rozprskly po celém mém těle, a já to v klidu nedokázal zpracovat.
Kane
To jak sténal, bylo pro mě jak rajská hudba, kterou bych mohl poslouchat stále dokola. To teplo, co se mi ve sprškách usazovalo na břiše, mě krásně hřálo a ukazovalo, že i on si mě značkuje svým pachem. Jen...
Nemá tak silné aroma, to mé ho přebíjí, ale i přesto, já ho cítím moc dobře. Je jen můj... Můj... Jestli se ho někdo jen prstíčkem dotkne... Tak...
Jednou rukou jsem mu uvolnil i jeho druhé zápěstí a pevně si ho na sobě přidržel, aby mi nespadl. Nechal jsem z něj vyjet můj ochablý penis, ale nepouštěl jsem ho ze sevření. Pomalu jsem s ním mířil pryč odsud, a když jsme byli za dveřmi, tak jsem nás přenesl do ložnice. Položil jsem ho na postel a sám jsem se vedle něj skulil.
„Asi bude muset jeden z nás buď za mými, nebo tvými rodiči pro jídlo. Mám už hlad a to na pořádné maso, trochu mi tím pohybem vyhládlo."
Pohladil jsem ho po tváři a políbil.
Nikko
Pevně jsem Kaneho chytil kolem krku, když mi uvolnil i druhou ruku. Nechtělo se mi ho pouštět, ani když mě uložil do postele. Byl jsem tak vláčný, že jsem se jen přihlouple usmíval, ale byl jsem šťastný.
Kolik takových výkyvů mých nálad bude muset ještě snášet? Bude muset mít hodně trpělivosti.
Ale nejspíš přišel na způsob, jak mě zkrotit. Pokud to bude vždy takové, klidně budu vyvádět několikrát denně.
„No, mí tátové jsou už nejspíš na zámku a připravují zítřejší slavnost. Tví tátové, pokud se nevrátili taky, tak se ještě potulují někde tady ve městě.“
Přitulil jsem se ke Kanemu a odmítal vstát. Cítil jsem se dobře a chtěl jsem být rozmazlován. Přesně jako nějaká panička.
Hladil jsem ho po zádech a věnoval mu pár polibků na okousaný krk.
„Miluji tě, Kane,“ zašeptal jsem mu do té horké kůže a prsty ještě přejel po znamení na hrudi, které jasné říkalo, že je můj. Jen škoda, že není na viditelném místě, aby bylo hned vidět, komu patří, i kdyby nebyl právě se mnou.
„Duch komorníka se tu o to staral, nepobíhá tu i nějaký duch kuchaře?“ pousmál jsem se, ale představa koláčků, které peče naše kuchařka, byla příjemnější.
„Jestli máš hlad, tak se budeme muset zvednout a jít do domku, kde jsem nechal všechno jídlo,“ zašeptal jsem a zavřel oči.
Jsem tak sobecký, když se mi nechce vstávat? Když mé tělo odmítá spolupracovat s mým mozkem?
Co se to děje, že se mi chce pořád spát?
Chci spát…
Ne… musím vstát a jít Kanemu pro jídlo.
Nedokážu udržet oči otevřené…
Spánek je silnější než já…
Cítil jsem, jak mé tělo pomalu chladne, jako bych se dostával do stavu bezvědomí.
„Kane…“ zašeptal jsem z posledních sil. Mé tělo se celé uvolnilo a já nedokázal už pohnout ani prstem. „Kane, nechci spát… musím… zítra… táta Maro… nechci“ mé srdce snižovalo frekvenci úderů na minimum. „Saisho… zavolej ho…“
Údery mého srdce i dech byly už sotva znatelné, když mě ten zvláštní spánek pohltil a já zavřel oči.