Byl jsem vzteky bez sebe. Tak moc, že jsem se přestal kontrolovat a dal svému otci jasnou výhružku, které on hned využil, aby ukázal svou nadřazenost nade mnou.
I kdyby tu byla máma, nezastavila by mě. Teď už opravdu ne, a to ji většinou poslechnu.
Rychle jsem vyšel na chodbu a zamířil rovnou do sálu. Byl jsem svému otci v patách, a zatímco on šel rázným krokem, ale klidně, já za ním šel jak nasupený býk. Byl schopný neukázat před služebnictvem svůj vztek, ale já to skrýt nedokázal...
Ani jsem nepostřehl, kdo všechno je na chodbě, ale po otcově zavolání, ať mi donesou můj meč, to tu náhle ožilo.
Tmavé vlasy se střídaly s bílými, jak naši i sněžní strážci zvědavě přihlíželi tomu, co se tu děje. Služebné rychle opouštěly tohle bojovné území, protože nikdo nemohl říct, jestli do sebe skočíme hned, nebo počkáme, až budeme tam vevnitř.
Už po cestě jsem ze sebe stáhl dlouhou halenu, která přistála jednomu ze strážců na hlavě, jak vztekle jsem ji odhodil.
„Hikaru! Katashi! Přestaňte!“ ozval se odněkud z chodby matčin hlas. „Nedělejte to, prosím!“
Doběhla nás a chytla otce za loket, aby ho zastavila. Málem jsem do ní narazil, jak ji prudce odstrčil. Na poslední chvíli jsem ji zachytil, aby neupadla. V tuhle chvíli otec ztratil svůj pověstný klid. I když byl prudký, přesto se před služebnictvem vůči mámě nikdy takhle nezachoval.
„Nepleť se do toho! Víš, že tohle je jen mezi námi!“ vyjel na ní vztekle, ale hned se zas otočil zpátky, aby prošel těmi masivními dveřmi do sálu, kde už na nás čekali dva strážci, kteří měli posloužit jako svědkové.
„Katashi, prosím,“ chytla máma za ruku teď mně a zabránila mi svým tělem, abych vstoupil dovnitř. „Omluv se otci. Nebojuj s ním. Prosím!“
„Nebudu se omlouvat,“ vytrhl jsem se ji. „Nikdy!“
Ani já se nebyl schopen ovládat, ale přesto jsem matku popostrčil bokem jemně, abych ji neublížil.
„Nebude za mě rozhodovat, a už vůbec ne v takové věci!“
Má slova zůstala viset na chodbě, zatímco já rozhodně vstoupil do sálu, kde jsem často cvičil s mečem, a kde se odehrávaly právě takové souboje.
„Hikaru, prosím!“ zavolala máma ode dveří, kde zůstala poslušně stát.
„Buď zticha!“ zařval na ní otec tak vztekle, že se hned stáhla o dva kroky zpátky.
Otočil jsem se na ní. Nervózně si třela ruce a v jejích očích se zaleskly slzy.
Bojí se? O koho? O svého syna nebo o svého muže?
Neměl jsem čas nad tím déle rozmýšlet. Ve chvíli, kdy jsem se otáčel zpátky, zahlédl jsem otcův rychlý pohyb, jak serval svůj meč ze skoby a rozběhl se proti mně.
Situace byla vážná. Hodně vážná. Ještě nikdy jsem ho neviděl tohle udělat. Vždycky počkal, až bude jeho soupeř připraven, a to jsem těch jeho soubojů viděl už hodně.
Rychle jsem uskočil, a už ani nevnímal matčino zavolání mého jména.
„Odveďte ji!“ křikl otec směrem ke dveřím a hned na to se na mě znovu vrhnul.
Několika rychlými kroky jsem doběhl k nejbližšímu stojanu a popadl první věc, co mi přišla pod ruku.
„Nemám svůj meč!“ zakřičel jsem na otce, když se cvičný dřevěný meč po jeho úderu rozlomil na půl.
„Myslíš si, že nepřítel bude čekat, až se milostivě připravíš?!“ odsekl mi a znovu se rozmáchl.
Na poslední chvíli jsem se sklonil, a když jeho meč prosvištěl nad mou hlavou, prudce jsem vyrazil.
Nabral jsem ho jednou částí rozlomeného meče do břicha. Když se po mém úderu mírně předklonil, rychle jsem se narovnal a otočil. Rozmáchl jsem se s úmyslem ho praštit do týlu, ale to on už stihl odrazit.
Je rychlý... je zatraceně rychlý, pomyslel jsem si, když má ruka sjela po ostří jeho meče.
Jen ten kus dřeva, který už ani meč nepřipomínal, zabránil tomu, abych o tu ruku přišel. Podlahu pokrývaly rudé fleky, a ukazovaly místa, kde všude jsem byl, když jsem se snažil dostat k pravým mečům. Nebo aspoň ke štítu, abych se mohl krýt. Ale otec mi nedovolil ani jedno.
Mělo to krátkého trvání, ale pro mne tahle chvíle byla strašně dlouhá. Nedokázal jsem se dostat k ničemu, co by mi mohlo posloužit v boji. Musel jsem se spolehnout jen na svou mrštnost a rychlost, kterými jsem svého otce překonával. Byl jsem na tom fyzicky dobře, ale přesto jsem po chvíli měl problém s dechem, jak mi nedal ani na malý moment odpočinout.
Tělo jsem měl pokryto potem, a místy zabarvené do červena od krve, která vytékala z mých utržených ran.
„Katashi! Tvůj meč!“ ozvalo se náhle ode dveří.
Srdce mi bilo jak šílené, když jsem skončil na kolenou, a snažil se popadnout dech. Vlasy, které se během boje rozmotaly, se mi lepily na zpocené záda, a pár pramenů, spadlých dopředu, mi zavazely ve výhledu. Cítil jsem, jak mě zmáhá únava. Můj otec totiž nebyl dobrý jen v síle, ale i v taktice... Dobře věděl, že jsem pro něj tvrdý protivník. Jsem jeho syn, a jako takový jsem zdědil jeho sílu. Proto se mne snažil unavit dřív, než dostanu do ruky meč.
Ale po zavolání se konečně zastavil.
Také on už rychle oddechoval a na čele se mu třpytily krůpěje potu. Jeho výraz však byl stále plný vzteku, stejně jako můj.
Zvedl jsem se na nohy a opatrně, s rukou nataženou za sebe a pohledem stále upřeným na otce, jsem couval ke dveřím. Byl jako predátor. Šelma, která si vyhlédla svou oběť. Několikrát se zhluboka nadechl a pak vykročil. S mečem, připraveným k útoku se ke mně pomalu blížil, nespouštějíc ze mě oči ani na malý okamžik. Vypadalo to, jako by mi dával čas se ozbrojit, ale neustále byl ke mně nadosah, jako by tím říkal, že tohle je už zbytečné. Že už dávno nade mnou vyhrál.
Šel z něj strach...
Možná by tím kohokoliv jiného zastrašil, ale u mne, v tuhle chvíli, jakýkoliv náznak pudu sebezáchovy naprosto zmizel. Krev mi vřela v žilách a srdce bilo stále silněji, až mi z toho zaléhalo v uších. Všechno se kolem mne ztratilo. Byl jsem tu jen já, moje zuřivost, a otec...
Ale přesto jsem zpozorněl, když mi někdo do napřažené ruky vložil meč, a já ucítil krátký, zato však intenzivní stisk. Otočil jsem hlavu právě ve chvíli, kdy jeho prsty opouštěly mou ruku...
Jeho tmavé oči, se zahleděly do mých, jako by přikazovaly, abych zůstal na živu. Neřekl nic, jen se na mě díval...
Byl to jen kratičký okamžik, a já zapomněl na svého protivníka. Ale v momentě, kdy Manzův pohled uhnul, když se zaměřil na něco za mými zády, a pak uskočil bokem, jsem se probral. Rychle jsem se otočil, a jen tak, tak vykryl výpad mého otce.
Rána měla takovou sílu, že mě zabrnělo celé tělo. Neudržel jsem se na nohách. Odletěl jsem dozadu a přibral jednoho ze strážců. Setrvačností jsem přes něj přeletěl a skončil tvrdým nárazem na protější stěně chodby. Dveře zadrnčely, jak jsme zavadili o jedno nedovřené křídlo, a to se vyrvalo z horního pantu. Tak silný náraz to byl, že ani ten masív a pevné panty tomu nedokázal zabránit.
Všichni, kdo byli právě na chodbě, v rychlosti uskakovali a klidili se do bezpečné vzdálenosti.
Někteří měli tendenci tasit meč, ale otcův ostrý pohled je hned zastavil. Nevím, kdo z nich chtěl bránit mně nebo otce. Neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Jediné, co se mi teď honilo hlavou, bylo, že se musím rychle postavit na nohy.
Zapřel jsem se rukou o zem a zkoušel se zvednout. Byl jsem otřesený po tom nárazu, po kterém jsem cítil silnou bolest hlavy a na zádech teplo, jak mi z ní stékala krev. Měl jsem pocit, že mi všechny končetiny vypověděly službu. Sotva jsem v druhé ruce, kterou jsem zdvihl nad hlavu, udržel meč. Vyletěl mi z ruky, když se otec znovu proti mně rozmáchl.
Byl to konec...
„Hikaru, ne!“ rozlehl se matčin zoufalý výkřik po celé chodbě.
Jeho meč se zastavil těsně u mého krku. Ostří se mi zahryzlo do kůže, a já už snad ani nevnímal bolest, když na něj otec přitlačil. Věděl jsem, že tenhle boj na meče jsem prohrál. Ale moje hrdost mi nedovolovala ustoupit ani teď.
Začal jsem vrčet. Měnil jsem se s úmyslem zaútočit na svého otce jako vlk. Hrdě jsem zvedl hlavu, i přesto, že mě mohl každou chvíli o ní připravit. Cenil jsem na něj zuby a stále výhružně vrčel. Nepříjemně to zaskřípalo, když mé drápy škrtly o kamennou podlahu ve chvíli, kdy jsem odrazil od země.
Jen jeden rozhodující skok... Odraz, který jsem nedokončil. Další silná rána, po které jsem se bezvládně sesunul k zemi, mě poslala do bezvědomí. Stihl jsem zaslechnout jen jeho poslední slova...
„Příště nebudu mít slitování...“
Ta slova jsem měl v hlavě hned potom, co jsem se začal probírat.
„Příště s tebou nebudu mít slitování...“
Vážně byl otec rozhodnutý mě zabít?
Ať už to myslel, jak chtěl, já také chtěl bojovat za každou cenu. Ale byť jsem silný, moje síla se stále nevyrovnala té jeho. V boji s mečem mě vždy předčil.
„Lež klidně,“ zaslechl jsem hlas, když jsem otvíral oči, a chtěl se zvednout.
Potlačila mě zpátky na postel, kde jsem už, kdo ví jak dlouho, ležel. Hlava mě třeštila, až jsem měl pocit, že se mi rozletí na několik kusů. Zvedl jsem ruku, abych se ji dotkl, ale mé prsty zavadily o obvazy, které ji kryly.
„To tě bude ještě nějakou dobu bolet. Ten náraz na stěnu byl opravdu silný,“ chytla mě Mei za ruku a položila mi ji zpátky na matraci. „Zkus to chvíli vydržet, ať ti můžu ošetřit všechny rány. Máš štěstí, že se král držel zpátky, jinak bys už nežil.“
Nesouhlasně po svých slovech mlaskla a zavrtěla hlavou. Nejspíš byla svědkem toho, co se stalo. Většinou se hned k takovým záležitostem volá felčar, aby byl po ruce. Ale já si ani nepamatoval na to, kdo tam všechno byl. Jen dvě osoby mi utkvěly v mé rozbolavělé hlavě.
Máma a její zoufalý výkřik, kterým mi nejspíš zachránila život.
A Manzo...
Ty jeho tmavé oči, které mi přikazovaly, abych zůstal na živu. Neřekl jediné slovo, ale ten jeho pohled řekl vše.
Zhluboka jsem vydechl, když jsem si to uvědomil.
Je tu nějaká možnost, že by přeci jen nebyl tak chladný? Že by ke mně mohl cítit něco víc, než pouhé přátelství? Nebo to byl nakonec jen opravdu strach o někoho, koho zná od dětství, a je skoro jako můj bratr?
Ať už to Manzo cítil jakkoliv, já v tom měl jasno.
Miluji ho a nechci se ho vzdát. Ne proto, že mi to někdo přikáže... Nepůjdu do sněžného království žít s tím plesnivým králem.
„Uklidni se, Katashi,“ položila mi Mei ruku na hrudník, v kterém se mi znovu silně rozbušilo srdce, když jsem si vzpomněl na to, proč celý tenhle souboj vlastně vznikl.
„Máš štěstí, že jsi nedopadl hůř,“ pohladila mě po tváři. „Opravdu tě král mohl zabít. Proč jsi mu vlastně odporoval? Stálo ti to za to?“
„Je mi jedno, že je to král. Nebude rozhodovat o mém životě,“ zavrčel jsem na ní a chtěl ji odstrčit.
Ona mě však chytla za ruku a nataženou ji pevně přidržela. Několikrát s ní opatrně pootočila, aby se podívala, kde všude jsou rány po meči, či odřeninách. Namočila pláténko v bylinném odvaru a opatrně mi začala rány omývat. Nejprve ty větší, a když byly už ovázané, omyla pak i ty menší odřeniny.
Bolelo mě celé tělo, a nejraději bych ji vyhodil, protože se mi chtělo spát. Ale nechal jsem ji, dokud mi všechno neošetřila. Kromě nohou, jsem měl obvazy snad všude. I záda jsem měl celé odřené, jak jsem narazil do těch dveří a svezl se pak po té drsné stěně na chodbě. Špatně se mi leželo, tak jsem byl rád, když jsem se nakonec mohl posadit, když mi je Mei mazala, a pak převázala širšími pruhy plátna.
„Posaď se sem,“ chytla mně a pomohla mi vstát.
Myslel jsem, že budu v pohodě, ale v momentě, kdy jsem se postavil na nohy, zatočila se mi hlava, a já znovu skončil na posteli.
„Pomoz mi!“ křikla Mei někam do prostoru pokoje.
Ani jsem si nevšiml, že tu nejsme sami. Okamžitě u mne stál strážce, který mě chytil z druhé strany, a oba mi pak pomohli přejít k pohovce, na kterou mě opatrně posadili.
„Proč jste tady?“ udiveně jsem se zeptal, když jsem se pak rozhlédl po pokoji a u dveří uviděl stát dalšího. „Na ošetření snad stačí Mei, ne?“
Ti dva se na sebe podívali, jako by nevěděli, co mají říct.
„Jsou tu na rozkaz krále,“ odpověděla za ně Mei.
„Na roz... Co?!“ šokovaně jsem ze sebe vyhrkl. „Proč na rozkaz krále?!“
„Mají tě hlídat,“ vrátila se Mei k posteli a začala z ní stahovat povlečení, zašpiněné od krve.
Nepříjemný pocit mi sevřel žaludek, až se mi udělalo nevolno. Chytl jsem se za břicho a mírně se předklonil. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych neodpadl.
Tohle nebylo normální. Tohle otec nikdy neudělal, a to jsme se už kolikrát nepohodli.
„Proč? Má strach, že na něho znovu zaútočím?“ zeptal jsem se jízlivě.
Pohodlně jsem se opřel, abych aspoň trochu ulevil bolavému tělu.
„Co bys tak teď asi zmohl, co? Katashi?“ popadla Mei tu hromadu prádla a hodila ji do velkého proutěného koše, kterého už část zabíraly zakrvácená plátna a mé špinavé oblečení. Až teprve teď, když jsem ji viděl to udělat, jsem si uvědomil, že jsem vlastně nahý.
Mei se přede mnou zastavila, zkoumavě si přeměřila mé tělo, a když byla s výsledkem spokojená, zamířila ke skříni.
„Myslím, že se už můžeš obléct,“ vytáhla halenu a kalhoty, a vrátila se s tím ke mně.
Pomohla mi to na sebe navléknout, a až teprve potom vyšla na moment na chodbu, aby zavolala služebnou, která zřejmě celou dobu čekala za dveřmi.
„Ať potom Shina přinese Katashimu něco lehkého k snědku, a z tohodle uvaří čaj,“ podala ji menší pytlík. „Jednu hrst do velkého džbánu.“
Přestala si všímat služebné, která se hned vrhla do práce. Neměla ani tendenci se naším směrem podívat, zatímco strážní ze mě nespustili oči. Pozorovali mě celou dobu, až mi to začínalo být nepříjemné. Byl jsem zvyklý na jejich neustálou přítomnost, ale tohle... Tohle mi už vážně vadilo.
„Jděte na chodbu,“ pokynul jsem rukou ke dveřím.
Strážní se na sebe podívali, a pak, aniž by něco řekli, jeden z nich vyšel ven, ale druhý zůstal vevnitř.
„Neslyšel jsi?“
„Máme rozkaz tě nespustit z očí,“ odmítl uposlechnout, a dál stál u dveří a díval se na mě.
„A to proč?“ začal jsem být zlý.
Zapřel jsem se o opěradlo s úmyslem vstát a jít k němu. Ale Mei mě zatáhla zpátky na pohovku a přísně se na mě podívala.
„Tvůj otec se na tebe stále zlobí. Udělal jsi nepříjemnou scénu před váženým hostem. Navíc jsi mu odporoval, takže-“
„Byla jsi u toho? Nebyla!“ vztekle jsem vyjel už i po Mei. „Nevíš vůbec nic! Nevíš, co mi rozkázal! Já nejsem jen tak někdo, kdo před ním stáhne ocas, a to, že je můj otec, neznamená, že-“
„Neznamená co?“ rozletěly se dveře a mezi nimi stál právě ten, o kterém byla řeč.
Mei se hned zvedla z pohovky a šla si sbírat své věci, aby mohla odejít. Ale dobře jsem viděl, jak se její vlčí uši natáčejí, aby jí neuniklo jediné slovo.
„Proč tu jsou strážní?! Je to můj pokoj a já tu nikoho nechci! Proč mě mají hlídat?!“ okamžitě jsem zvýšil hlas i na otce.
„Tak podívej,“ zvolil otec výhružný tón, až sebou služebná cukla. „Buď budeš tady, a se strážnými, nebo tě nechám zavřít do kobky.“
Nepříjemný pocit v břiše se znovu vrátil. Ale tentokrát jsem se snažil udržet, abych nedal najevo, že mi není moc dobře. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem se zvedl a postavil se proti svému otci. Stál jsem vzpřímeně i přesto, že mě všechno bolelo a točila se mi hlava.
„Nemáš důvod mě někam zavírat! Souboj jsi vyhrál, ukázal jsi, jak jsi nepřekonatelný,“ poslední slovo jsem řekl s ironickým tónem a opovržlivým pohledem. „Ale to není důvod, toho, co prohrál, někam zavírat a nechat ho hlídat! Tohle se nikdy nedělá, i když poražený přežije!“
Vzduch kolem nás začal houstnout, a to tu otec byl jen kratičkou chvíli. Služebná rychle popadla koš se špínou, a ještě rychleji odešla z pokoje. Místo ní dovnitř vešel ten druhý strážný, a hned za sebou zavřel dveře. Mei si v klidu dál sklízela své věci a tvářila se, jako že tu vlastně ani není.
„Katashi!“ přistoupil otec tak blízko, že jsem z jeho dechu mohl cítit víno, které si zřejmě před chvílí dopřával. „Zkus ještě chvíli odporovat, a přísahám, že první volná kobka bude tvoje, a nechám tě připoutat okovy!“
„Nemáš důvod mě nechat hlídat!“ znovu jsem zopakoval první věc, která mi přišla na mysl. Byl jsem rozčílený a v tu chvíli jsem snad zapomněl všechna slova, která jsem se kdy naučil, až na těchto pár.
Zatnul jsem ruce v pěst a mírně se naklonil dopředu.
„Chceš se mi znovu postavit?“ ušklíbl se otec, když to viděl. „Strážní tě budou hlídat do té doby, než odjedeš. Takže buď tohle, nebo vězení. To jen pro jistotu, kdyby tě napadlo utéct oknem.“
Odjedu? Myslel to vážně?
„Chtěl jsem si to ještě rozmyslet, ale teď už nemám nad čím váhat,“ dodal ještě, než se otočil, aby mohl odejít.
„Nikam nepojedu!“ zakřičel jsem na něj.
Rozběhl jsem se za ním, protože jsem toho měl vážně dost. Chtěl jsem mu skočit na krk a zahryznout ho, ale v tu chvíli, stejně jako předtím na chodbě, mě zastavila jeho pěst.
Ani jsem nestihl postřehnout, kdy se otočil a rozmáchl se proti mně. Zatmělo se mi před očima, když jsem letěl dozadu, a vykřikl bolestí, když jsem zády narazil na pohovku. Obvazy se mi shrnuly, jak jsem po ní sjel k zemi, kde jsem se stočil hned do klubíčka ve snaze zabránit bolesti šířící se mým tělem.
„Nechte ho být! Máte ho jen hlídat! Ať si sám pomůže, a konečně si uvědomí, kde je jeho místo!“
Otcův vzteklý hlas zastavil strážné, kteří se hned pohnuli mým směrem, aby mi pomohli vstát.
„Merin... Sněžný král odjíždí zítra, a ty jedeš s ním! Bez debat! A aby tě nenapadla nějaká hloupost...“
došel ke dveřím a otevřel je. Zahlédl jsem, jak někomu gestem ruky ukázal, aby šel dovnitř, a sám ustoupil bokem.
Naši strážci se zamračili, když dovnitř vešli dva sněžní vlci, plně ozbrojeni, jako by se chystali do boje. Nelíbilo se jim to stejně, jako se to nelíbilo mně. Chtěl jsem něco namítnout, ale měl jsem problém se nadechnout. Jen pomalu, opatrně, jsem se zvedal aspoň do sedu.
„Když tu nechceš naše lidi, budou teda na chodbě. Ale nemysli si, že tě nechám bez dohledu. I Merin myslí na tvé dobro, a má starost o tvé zdraví. Takže, aby se ti něco nestalo, budou ti do odjezdu sněžní strážci dělat společnost.“
Díval jsem se na něj, neschopen jediného slova. I na to, jak spokojeně odchází a mizí za dveřmi.
Vztek ve mně doslova bublal. Snad se mi dělaly i puchýře, jak ve mně vřela krev. Ale úder, kterým mě otec poctil, mě zbavil sil. Seděl jsem na zemi, a po jeho odchodu jsem jen sklonil hlavu a nešťastně se díval do země.
Co můžu udělat proto, aby změnil své rozhodnutí? Prosit za odpuštění? I kdybych to udělal, nemělo by to už cenu. Co mu dává právo rozhodovat o mém životě? Kdyby to byl jakýkoliv jiný vlk z naší smečky, neudělal by to. Ale u mě...
Prohrál jsem. Opravdu jsem pohrál...
„Vstaň,“ zašeptala Mei, když si ke mně dřepla. „Neukazuj svou slabost před cizími.“
Podebrala mne a tahem mě donutila se zvednout. Otřel jsem se přitom tváří o její rameno, abych setřel ty slzy, které se mi tlačily z očí.
Jak dlouho jsem nebrečel? Možná jako dítě, když jsem si rozbil koleno... Ale teď na mě po otcových slovech padla bezmoc.
„Chtěl bych mluvit s Manzem,“ řekl jsem tiše, když jsem se s její pomocí šoural k čistě povlečené posteli.
„Víš, že to nepůjde,“ zavrtěla Mei hlavou a pomohla mi sednout. „Zůstaň tak, musím ti zkontrolovat zranění. Ten pád byl opravdu ošklivý.“
Stáhla ze mne halenu a hned začala sundávat obvazy. Sněžní vlci pozorovali každý náš pohyb. Ze slušnosti, či z úcty, však měli schované své vlčí znaky. My tak měli možnost aspoň šeptem spolu mluvit, aniž by věděli o čem.
Měl jsem Mei rád. Byla to vlčice, která už pár let sloužila na zámku jako felčar, a v tomhle byla nepřekonatelná. Měla několik svých pomocníků, ale královskou rodinu ošetřovala vždy sama. Znala mě od narození, a často říkala, že mě bere jako svého syna. Když otec převzal vládu nad vlčím rodem, šla s námi na zámek. Zůstala tady i v době, kdy se vládnutí na tři roky vyměnilo, a alfou naší smečky se stal Keri, Manzův otec. Dodneška mi zůstalo záhadou, jak se podařilo mému otci ho porazit.
Ale Keri se už nikdy nepokusil převzít vládu zpět, i když by byl daleko lepší král než můj otec, který často dělal neuvážená rozhodnutí.
„Mei, prosím,“ chytl jsem ji za ruce, když mi znovu obvazovala hrudník. „Prosím... Řekni Manzovi, že s ním chci mluvit.“
„Nepustí ho sem,“ zašeptala a vymanila se z mého sevření, aby dokončila svou práci. „Naši možná ano, ale tihle to nedovolí,“ nepatrně pohnula hlavou směrem ke sněžným strážcům.
„Uteču, i kdybych je měl zabít,“ pokračoval jsem šeptem. „Je mi to u jedno.“
„První, kdo zemře, budeš ty. S tím, jak na tom jsi, nebudeš schopný dojít ani na chodbu.“
Mei se natáhla pro halenu a pomohla mi ji obléct. Ve chvíli, kdy se naklonila blíž, aby mi ji upravila, zašeptala tak tiše, že i já měl problém to zaslechnout.
„Nepij a nejez nic, co nebudeš mít na svém tácu.“
Už jsem sebou skoro cuknul, jak jsem se na ni chtěl překvapeně podívat. Ale její lehký dotek na mém rameni, mě zastavil.
„Už otci neodporuj, ať tě nemusím zas dávat do kupy,“ konečně promluvila nahlas, když se narovnala. „Shina ti přinese večeři, tak ještě chvíli vydrž. Ale pak by ses měl pořádně vyspat. Čeká tě dlouhá cesta.“
Zamračil jsem se a měl jsem chuť po ní něco hodit. Sněžný strážce ji otevřel dveře, a hned za ní zase zavřel. Jeden z nich tam zůstal stát a ten druhý se šel postavit k oknu.
Vážně se bojí, že bych utekl? To o mě sněžný král opravdu tak moc stojí?
Bylo mi z toho špatně, a to jsem na to jen pomyslel.
Ne, tohle vážně nezkousnu. Nejspíš mě budou muset odtáhnout v řetězech, protože dobrovolně odsud neodejdu.
Raději jsem ty dva přestal pozorovat, protože mě z toho už začínalo bolet za krkem. A to nemluvím o tom, jak moc mě bolela hlava. V ráně, kterou jsem měl po nárazu do stěny, mi silně škubalo, a teď, když jsem konečně zůstal sám, jsem si začínal čím dál víc uvědomovat i ostatní bolest. Sezení mě po nějaké chvíli začínalo zmáhat, a já se potřeboval aspoň natáhnout.
Potřebuji si lehnout...
Skoro se má hlava dotýkala polštáře, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Nesu večeři,“ ozvala se za nimi Shina.
„Pojď dál,“ zavolal jsem a znovu se posadil.
Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř. Nesla tác s jídlem a pitím, s kterým zamířila rovnou ke mně. Za ní pak vešla druhá služebná, která také nesla tác, na kterém bylo jídla o poznání více.
„Král zmínil, že tu budete celou noc, a přikázal donést vám večeři,“ položila to na stůl a hned se vzdálila, aniž by počkala na Shinu.
U mě v pokoji se žádná služebná, kromě Shiny, nikdy moc nezdržovala. Ona byla jediná, která u mě trávila víc času už jen proto, že se o mě starala od doby, co jsem přišel na zámek.
Podíval jsem se k oknu. Opravdu... Venku se pomalu začínalo šeřit. Ani jsem si neuvědomil, jak ten čas rychle od oběda utekl. A to všechno proto, co se potom stalo...
„Měl by si něco sníst,“ došla Shina ke mně a mé jídlo položila na menší stolek vedle postele. „Máš raději jíst tady, abys ses zbytečně nezatěžoval.“
Přisunula stolek až ke mně, aby měla jistotu, že se z postele nezvednu. Nalila mi dobře vonící odvar a podala mi ho do ruky.
„Mei ti vzkazuje, že tohle pomůže, abys nedostal zápal z těch ran. Sice to voní hezky, ale chutná to hnusně,“ zasmála se Shina. „Sama jsem ho zkoušela. Ale mám od Mei příkaz tě pohlídat, abys vypil aspoň dva kalíšky.“
Neušlo mi, že nenápadně pozoruje strážce. Sledovala, co dělají, ale když se nepohli z místa, přestala si jich nakonec všímat.
„Bude mi po tobě smutno,“ posteskla si po chvíli, kdy jsem pomalu ujídal z ovesné kaše.
Večeře sice chudá, za to však dobře stravitelná. A měl jsem ovesnou kaši rád.
Zvedl jsem k ní hlavu. V jejich očích se zaleskly slzy, které si rychle setřela, když jsem se na ni podíval.
„Nikam nepojedu,“ pohladil jsem ji po tváři.
„Nedělej nic nerozvážného, prosím,“ chytla mě za ruku a přitiskla si ji na prsa.
„Víš, kdo je pro mne ten nejdůležitější,“ stiskl jsem na moment její prsty, a pak se vymanil z jejího sevření.
Vypadalo to, jako bychom právě my dva byli ti, co si slíbili lásku. Ale bylo to tak jen na první pohled pro ty nezasvěcené. Hodně vlků tady vědělo, po kom mé srdce touží. Ale cizím očím a uším to zůstalo tajemstvím.
Shina se ještě chvilku dívala, jak jím, ale pak se vzdálila. Otevřela dveře a sloužící dovnitř přinesli dvě truhly, které postavili ke skříni a hned zase odešli. S hlasitým povzdechem Shina otevřela skříň a začala do truhel ukládat mé věci.
Díval jsem se na ní, jak balí mé věci, a to, co jsem měl už v žaludku, najednou chtělo ven. Bylo mi z toho opravdu špatně. Moje večeře zůstala nedojezená...
Bylo to, jako by najednou skončil můj život.
Jen silou vůle jsem dopil druhý kalíšek, který pomalu klidnil mé rozbouřené pocity.
Mei nejspíš tušila, že k něčemu takovému dojde, a proto připravila tento odvar.
Ale nejspíš bych toho musel vypít galon, abych se zcela uklidnil. Měl jsem chuť vstát a vyrvat Shině ty věci z rukou, a naházet je zpátky do skříně. Nechtěl jsem odejít. Nechtěl jsem se ani na moment vzdálit z této země, kde žije člověk pro mne nejdražší.
Ještě nebylo ráno, ještě jsem nebyl pryč, a už mě zachvátil neskutečný stesk po Manzovi.
Bude poslední vzpomínka na něj, ten jeho pohled a krátký stisk ruky, když mi podával meč?
Bude to tak? Chci mu říct, jak moc ho miluji. Chci s ním utéct a schovat se někde daleko v lesích.
Chci být s ním...
Držel jsem se z posledních sil, abych nezačal kňučet jako malé štěně. Tak moc jsem ho miloval, že jsem si neuměl ani představit, že budu od něj tak daleko. A kdo ví, jestli budu mít vůbec možnost se někdy vrátit.
Může se stát cokoliv...
Jen slova Mei, že nemám ukázat svou slabost před cizími, mě držela, abych opravdu nezačal prolévat slzy. Ty slzy, které jsem tak dobře po celou dobu skrýval.
V ruce jsem jen svíral dřevěnou lžíci tak silně, že být jen o něco tenčí, už dávno by praskla.
Smutek jsem na sílu zatlačil do svého nitra, a s pohledem plným nenávisti jsem si přeměřil oba sněžné strážce. Hlavou mi přeci jen nakonec prolétlo, zda bych byl schopen se jim postavit. Ale ať už jsem nad tím uvažoval, jak chtěl, mohl jsem na ně tak akorát vycenit zuby. Neměl jsem tu ani svůj meč, zatímco oni byli plně vyzbrojeni a neustále ve střehu. Navíc byli daleko od sebe. I kdybych nakrásně zaútočil na jednoho, ten druhý by mi okamžitě zhatil plány.
Došlo mi, že tohle jejich rozestavění nebylo kvůli mému možnému útěku. Nebyli hloupí...
Za celou dobu, kdy Shina skládala mé věci do truhel, nikdo nepromluvil ani slovo. Ti dva se nehnuli ze svého místa, i když na stole měli dobrou večeři, která voněla po celém pokoji. Jen stále pozorovali mě a Shinu, s rukou položenou na jílci meče, připraveni kdykoliv zasáhnout, pokud by se jim něco nezdálo.
Jediný pohyb, který udělali, bylo v momentě, kdy Shina zavolala sloužící, aby odnesli sbalené truhly.
„Ráno ti přinesu snídani,“ vrátila se konečně ke mně. „Měl by sis lehnout, ať si odpočineš. Noc je krátká a potřebuješ nabrat sílu. Máte vyrazit za svítání. Měl by sis lehnout hned.“
Nic jsem na to neřekl. Jen jsem poslušně udělal, co řekla. S tím, co předtím naznačila Mei, jsem doufal ve skrytý význam Shininých slov.
Přikryl jsem se a otočil se ke stěně. Slyšel jsem, jak Shina bere tác, a ještě strážcům říká, aby uhasili louče a nechali hořet jen tu jednu, která byla nejblíže ke dveřím. Strážce počkali, až za sebou zavře dveře, a až teprve potom se hnuli z místa.
Pokoj se pomalu halil do tmy, když se zaprskáním zhasínali všechny louče. Jen jednu nechali. Přesně tak, jak řekla Shina. Ale tak to bylo vždy, takže se nad tím nikdo z nich nepozastavil.
Ani jednou jsem se neotočil. Měl jsem obavy, že po chvíli usnu, ale i když jsem cítil únavu, nedokázal jsem zabrat.
Že by ten odvar? Proto jsem měl přikázáno vypít aspoň dva kalíšky?
Chopil jsem se téhle šance. Ale, i když jsem ležel, strážci se vrátili na svá místa. Napjatě jsem naslouchal, jestli se něco změní, ale oni jako by znovu zarostli do podlahy. Trvalo to drahnou chvíli, a já začínal ztrácet naději, že se něco změní.
Ale přesto jsem zavřel oči, uvolnil své tělo a začal pravidelně oddechovat.
Dlouho se nic nestalo. Jen jsem se zavřenýma očima naslouchal, co se děje v pokoji. Už jsem nakonec skoro usínal, když mě probral nenadálý zvuk kroků. Ten, co stál u okna se tiše přiblížil k mé posteli.
Zaslechl jsem, jak jeho meč klepnul o rám postele, když se nade mnou sklonil. Chvíli mě pozoroval, aby se snad ujistil, že jsem opravdu usnul. Ta chvíle mi přišla nekonečná. Měl jsem co dělat, abych se udržel v klidu, a ničím neprozradil, že nespím.
„Pojď se najíst,“ tiše přikázal tomu druhému, když se konečně spokojeně vzdálil od mé postele.
Byla to jediná slova, která tu zazněla. I přesto, že se oba dva usadili a začali jíst, slyšel jsem, jak předtím vytáhli své meče a odložili je na stůl, aby je měli stále připravené i ve chvíli, kdy jejich pozornost díky večeři mohla mírně poklesnout. Byli dobře vycvičení...
Od chvíle, kdy se konečně pohnuli ze svých míst, mě okamžitě přešlo spaní. Stále jsem však pravidelně oddechoval, abych jim nedal záminku mě jít zkontrolovat, či jen zbystřit jejich pozornost.
V pokoji bylo naprosté ticho, které přerušovalo jen jejich mlaskání a občasné klepnutí lžíce o misku.
I tohle mi přišlo jako věčnost. Měl jsem chuť vstát a nacpat jim to jídlo do krku najednou, protože už i to klepání lžic o misky mi začalo lézt na nervy. Když dojedli, vstali a vrátili se na svá místa. Skoro jsem si povzdechl, že se nic nezměnilo, ale včas jsem se zarazil.
Mělo to všechno vůbec nějaký smysl?
Nevěděl jsem, jestli mi Mei bude schopná nějak pomoci. Ale doufal jsem. Věřil jsem v to, že mě nezklame...
Měl jsem však po nějaké chvíli pocit, že tahle noc skončí, a nestane se nic z toho, v co jsem tajně doufal. Bylo takové ticho, že i přes zavřená okna byly slyšet kroky strážců, kteří měli venku noční obchůzku.
„Dorane!“ zaslechl jsem náhle tiché zavolání.
Zbystřil jsem. Něco se dělo, ale raději jsem se neotočil a jen napjatě naslouchal. Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval zvuk, jako když se něčí tělo sune po stěně k zemi.
„Dorane!“ ozval se znovu strážce u okna, a hned potom jeho tiché kroky.
Ten druhý mu neodpověděl. Jen se tiše uložil na zemi. Strážcovy kroky o něco zrychlily, ale vzápětí znovu zpomalily, až zcela ustaly. Ozvala se dutá rána, když se i on poskládal na zem.
To už jsem na nic nečekal, rychle se otočil a zamžoural jsem do tmy.
Nevěděl jsem, jestli se jim dá věřit. Opatrně jsem se proto posadil a díval se na ně, jak si ustlali na zemi, a ani jeden nevěděl o světě. Mohl jsem jen doufat, že je Mei neotrávila, a oni jen spí.
Když se ani po chvíli nehnuli, slezl jsem z postele a obezřetně k nim došel. Sklonil jsem se nejprve nad tím, co ležel uprostřed pokoje, a opatrně se ho dotkl. Nereagoval, ale oddychl jsem si, když jsem slyšel, že dýchá. Otočil jsem hlavu k druhému. Seděl na zemi opřený o stěnu, s hlavou skloněnou, a také on pravidelně oddechoval.
Postavil jsem se a zadíval se na stůl. Jídlo bylo všechno snědeno a ve džbánu zůstalo trochu nedopitého vína. Abych ochránil Mei, došel jsem ke stolu, abych se zbavil důkazů, protože ten jejich náhlý tvrdý spánek nebyl normální. Víno, které zůstalo v pohárech jsem slil do džbánu, a s ním jsem potom přešel k oknu. Neustále jsem však přitom sledoval i ty dva spáče, kdyby náhodou... Ale ani jeden z nich se neprobral, i když jsem se nesnažil být zrovna moc tichý.
Otevřel jsem okno a chtěl vychrstnout zbytek vína ven. Už jsem se nakláněl, abych se podíval, jestli někdo ze strážců není právě dole, když se vedle mne mihnul stín.
Leknutím jsem ten džbán upustil, ale velká ruka ho na poslední chvíli zachytila, aby nespadl dolů pod okna.
„Opatrně. Mohlo by to být slyšet,“ ozval se ze tmy tichý hluboký hlas. „Trvalo jim to. Už jsem měl strach, že snad už ani neusnou...“
Nevěřícně jsem se díval na to, jak se velká postava opatrně přesouvá z římsy do okna, a než skočil dovnitř, ještě vylil zbytek vína na trávu.
Odstoupil jsem o pár kroků vzad, jako bych tomu opravdu nevěřil.
Jen jeden zpětný pohled jsem věnoval spícím strážcům, abych se vzápětí vrhnul kolem krku tomu, kdo mě poctil svou noční návštěvou. Celý jsem se třásl, slzy mi okamžitě hrkly do očí, a srdce mi tlouklo tak silně, že to muselo být slyšet až ven. Ale přesto všechno jsem se na něj tiskl, jak nejvíc to šlo.
Poprvé...Poprvé, co za mnou Manzo přišel takhle potajmu do pokoje. Poprvé, co mě nechal ho obejmout, a neodstrčil mě. Poprvé, co on sám mě chytil do objetí a sevřel tak silně, že se mi málem zastavil dech.
Poprvé a možná...
...naposled...