Atmosféra ve velké jednací síni byla napjatá tak, že ani vzduch se nehnul. Venku se už stmívalo a služebná právě doplňovala prázdné stojany novými loučemi, aby tu bylo dostatek světla. V rohu místnosti stál starý rádce s Kaidou, dívali se mým směrem a občas tiše prohodili pár slov. Strážci na velitelův pokyn byli rozestavění podél stěn a připraveni kdykoliv zaútočit. Manzo ještě rychle oddechoval, když po vyslechnutí zprávy odhodil meč, na kterém právě pracoval a rychle běžel do zámku. Pokynul jsem mu, aby zůstal na místě, když se rázným krokem rozešel síní směrem ke mně. Stáhl se zpátky ke dveřím, ale přesto zamračeným pohledem sledoval toho, který se dožadoval mé pozornosti.
Postavil jsem se a pomalu sešel ty tři schůdky dolů. Popošel jsem blíž k vlkovi, který se tu objevil, kdo ví odkud. I přesto, že byl ozbrojený a já ne, došel jsem až k němu. Neměl jsem strach, a nehodlal jsem mu ani ukázat jakýkoliv náznak strachu. Měl tu drzost, že přišel rovnou na zámek, teď ve večerních hodinách, a neodbytně se dožadoval setkání s králem.
Tvrdil, že jeho předci pochází z našeho vlčího rodu ale...
Nikdo nevěděl, kdo to je. Nikdo z přítomných si ho nepamatoval.
Byl jsem unavený z dvoudenního jednání s králem sněžných vlků. Neuběhlo ani půl dne, co jsem se s nimi rozloučil, a já se těšil na to, že se konečně pořádně vyspím. Těšil jsem se na to, jak budu usínat v objetí mého Manza a místo toho...
Na moment můj pohled padl k mému milovanému vlkovi, ale vzápětí jsem se už znovu upřeně díval na toho přivandrovalce, kterého výraz říkal, že to myslí smrtelně vážně.
„Dobrá,“ přikývl jsem. „Zítra za rozbřesku...“
V místnosti to zašumělo. Všichni do jednoho, ač s tím museli počítat, byli překvapeni. Nelíbilo se jim to. Ale jako král nesmím nikoho odmítnout. Nikoho, kdo přijde a bude se dožadovat postu Alfy.
„Zůstanu tady. Nerad bych do rána přišel k nějakému úrazu,“ zamračeně se ten vlk, který se představil jako Rizo, rozhlédl po přítomných strážcích, a pak se jeho pohled zastavil na Manzovi.
„Jak si dovoluješ..?! Tím chceš říct, že by král...“ zavrčel Manzo, ale já ho mávnutím ruky umlčel.
„Připravte mu pokoj hned vedle mého,“ požádal jsem služebnou, která se krčila v rohu u dveří.
Nedivil jsem se jí. Už od pohledu totiž Rizo vzbuzoval strach. I když nedosahoval Manzových proporcí, přesto byl velký, urostlý, a už od pohledu silný. Tmavě hnědé vlasy mu spadaly do čela a mírně zakrývaly jeho oči. Díval se na nás všechny podmračeným pohledem. V jeho očích byla zloba, nenávist. Byla z něj cítit krvežíznivost. Touha po boji za každou cenu.
„Můžeš si v pokoji odpočinout. Aby ses nebál možného úrazu, zůstaneš v něm do rozednění. Před pokojem bude stráž, aby ti zajistila klidný odpočinek,“ pomalu jsem došel až k Rizovi.
Stáli jsme naproti sobě a přeměřovali se pohledem. Musel jsem mírně zaklonit hlavu, abych mu viděl do těch jeho modrých očí. Avšak nebyly takové jako u sněžných vlků. Neměly jasnou barvu... Byly zastřené, jejich barva byla bledá, jako by neustále byly ponořeny pod vodou, a jeho zornice byly jako dva černé body, do kterých člověka stále něco nutilo se dívat. Jeho pohled se tím zdál být ještě pronikavější a ostřejší. Jako by už jen tím pohledem chtěl zabít každého, kdo se do jeho očí podíval.
Nechal jsem vystoupit na povrch vlčí podstatu, protože jeho blízkost, i když kolem byli další, znamenala nebezpečí... Naklonil jsem se k němu a zavětřil.
„Nejsi divoký vlk, ale cítím je z tebe,“ řekl jsem tiše. „Stačilo by slovo, a už bys nežil. Divocí vlci nemají právo dožadovat se souboje s králem. Pokud by sem nějaký zabloudil, okamžitě by ho kdokoliv zabil. Bez milosti...“ zdůraznil jsem poslední slova.
Zaslechl jsem tichý posměšek, když jsem domluvil.
„Máš dobrý nos,“ odpověděl mi stejně tiše. „Nejsem divoký vlk, ale je pravda, že mě vychovali, když moje rodina byla vyhnána předchozím králem. Musel jsem žít mezi tou sebrankou. Přišel jsem se pomstít. Zaplatíš za činy svého otce. Přišel jsem si pro tvůj život, Katashi.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí, když mě oslovil mým rodným jménem. Bylo to v nich. Ta pomsta a touha po mém životě...
„Zabiju tě a budu vládnout tak, jak mě to naučili divocí vlci,“ jeho ruka dopadla na jílec meče.
V ten moment se všechno seběhlo strašně rychle. Nikdo nestihl zareagovat, když s hrozivým zvukem vytáhl meč z pochvy a rozmáchl se s ním proti mně. Na poslední chvíli jsem stihl uskočit a sehnout se, když prosvištěl nad mou hlavou.
„Katashi!“ vykřikl Manzo, ale já neměl čas se po něm ani podívat.
„Meč!“ zakřičel jsem a napřáhl ruku.
Byl jsem neozbrojený, a mohl jsem tak jen uhýbat a uskakovat před Rizovými výpady. Neměl jsem kdy se ani rozhlédnout kolem sebe po ostatních. Slyšel jsem jen rychlé kroky, když někdo ze strážců běžel pro můj meč a služebná utekla z pokoje, aby se nestala náhodnou obětí našeho souboje.
Narazil jsem do zdi, když jsem znovu uskočil před dalším Rizovým rozmachem. Jen to zajiskřilo, když jeho meč se skřípavým zvukem sjel po kameni. Když jsem uskočil bokem, narazil jsem do strážce, který nestačil uhnout. Dopadl na zem, a já zůstal nad ním, zapřený rukama o podlahu. Ohlédl jsem se po Rizovi...
Nečekal na nic. Ani na to, až se zvednu a postavím se mu čelem. Rozhodl se mě zabít za každou cenu.
Rychle jsem popadl meč, který strážci vypadl z ruky. Otočil jsem se a při dopadu na záda jsem odrazil další jeho ránu. Strážce mohl jen vytřeštěně sledovat oba meče, které těsně minuly jeho hlavu...
Překulil jsem se dál od něj a vyskočil na nohy. Právě včas, abych se bránil dalším Rizovým útokům.
Byl rychlý, že jsem sotva stíhal odrážet jeho údery.
„Katashi!“ zaslechl jsem Manzův hlas a koutkem oka zahlédl, jak ke mně hází můj meč.
Odrazil jsem Riza, pootočil jsem se s napřaženou rukou a meč zachytil. Teď jsem si byl už jistější. Tenhle meč byl dělaný přesně podle mých požadavků. Dokonale mi seděl váhou a perfektně mi padl do ruky. Od té chvíle jsem nebyl už jen v obranné pozici. Hodil jsem po Rizovi strážcův meč, a když před ním uhýbal, přešel jsem okamžitě do útoku...
Trvalo to dlouho...
Rizo byl opravdu tvrdý protivník. Svou sílou by se mohl rovnat Manzovi. Jeho pohyby, výpady začínaly však nepatrně zpomalovat. Ale ani u mě to nebylo lepší. Po náročných dvou dnech se únava hlásila ještě před samotným soubojem, a teď jsem měl opravdu co dělat, abych ze sebe vydal ještě to málo síly, která mi zbývala.
Jako by to Rizo vytušil, najednou přitvrdil. Jeho občasná obrana zcela zmizela, když znovu přešel do útoku. Nejednou jsem na poslední chvíli zastavil jeho meč, nebo před ním uhnul, když mířil na mou hlavu nebo na hruď.
Krvácel jsem již na několika místech, na rukách i na nohách. Krev mi tekla do očí, když jsem už nestihl uhnout a ostrý hrot jeho meče rozsekl kůži na mém čele, a useknutý pramen vlasů se rozletěl na všechny strany.
Byl jak šílený. Touha po pomstě ho hnala vpřed. Byl rozhodnutý donutit mě za každou cenu zaplatit za činy mého nepodařeného otce. Chápal jsem jeho rozhořčení, avšak byla to minulost.
Ale... Minulost, kterou on v sobě neustále přiživoval a čekal na tuhle chvíli, kdy se mi bude moct postavit. Vyzvat mě na souboj o místo krále a vrátit všechnu křivdu, na něm spáchanou, nejen mě, synovi předchozího krále, ale celému vlčímu rodu.
Nemohl jsem dovolit, aby někdo takový vládl vlkům, kteří ve mně věřili. Vlkům, na kterých mi záleželo víc než na mém vlastním životě.
Ano, i za cenu svého života nedovolím, aby se on stal Alfou této vlčí smečky. Přivedl by je do záhuby...
Přes všechnu svou únavu, vyčerpání, jsem po uvědomění tohoto, začal pociťovat vztek. Zuřivost začínala ovládat mé smysly, a já postupně ztrácel soudnost. Když jsem se zrovna nebránil, bezhlavě jsem na něj útočil. Dal jsem do toho vše, i přesto, že jsem se sotva držel na nohách.
„Vzdej to! Nedokážeš mě porazit!“ křikl na mě Rizo, když odrazil další můj úder.
„Katashi!“ zaslechl jsem za sebou Kenjiho hlas. „Musíš ho porazit! Dokážeš to, jsi tu nejsilnější! Jsi král!“
Kde se tady vzal? Kdo ho sem zavolal? Neměl by být v kovárně? A proč vlastně myslím právě na tohle?
V uších mi začínalo hučet, a před očima se mi dělaly mžitky, když jsem při couvání klopýtnul, a při dopadu na zem se silně udeřil do hlavy. Meč mi vyletěl z ruky a po zemi se svezl až ke Kenjiho nohám.
Zahlédl jsem, jak do něj chtěl kopnout a poslat ho ke mně, ale Manzo ho zastavil.
„Nesmíš do toho zasahovat!“ strhnul ho zpátky ke dveřím, a pak pohlédl ke mně.
V jeho očích jsem viděl strach.
Bojí se o mně? Nebo se bojí jen o to, že tu bude vládnout někdo jiný?
„Pozor!“ křikl na mě, a strach v jeho očích okamžitě vystřídalo zděšení.
I když tohle všechno trvalo jen krátký okamžik, otřesen z dopadu na zem, jsem ztratil soustředěnost. Rizo toho využil a zaútočil. Jako by věděl, že je to jeho poslední šance, dal do toho všechno, co mohl.
Pokrčil jsem nohy, abych se odrazil od podlahy a odsunul se co nejdál od něj, když se už na mě hnal. Ale nebyl jsem dost rychlý... Ostrá bolest mi projela nohou...
Okamžitě se kolem mne začala tvořit rudá kaluž, a s tím, jak silně jsem krvácel, tak jsem stejně rychle přicházel o poslední síly, které jsem ještě měl.
Zapřel jsem se o ruce, abych se zvedl a mohl se znovu postavit, ale ty mne neposlouchaly. I když mi podjižděly na mé vlastní krvi, nevzdával jsem se. Znovu jsem se zapřel. Bolestí jsem zatínal zuby, když jsem se dostal na kolena. Nohavici jsem měl celou od krve, a když jsem pohlédl dolů, viděl jsem tu hlubokou ránu, která mi proťala málem celé stehno.
„Zůstaň ležet, Katashi!“
Manzův hlas mi zněl jakoby zdálky. Hukot v uších zesiloval a místy jsem měl pocit, že mě opouští vědomí. Krev ze zranění valila proudem a snad celá podlaha jí byla zabarvena do ruda.
„Katashi! Vz... nech... cháš... tak...“ křičel na mě znovu Manzo.
Jen útržky jeho slov ke mně přicházely.
I kdybych slyšel, co říkáš, neposlechl bych. Nevzdám se, dokud dýchám...
Snažil jsem se stále zvednout, ale zeslábnul jsem natolik, že jsem už nebyl schopen se udržet ani na kolenou. Natáhl jsem aspoň ruku ve snaze dosáhnout na meč.
Ale i kdyby se mi to povedlo, další Rizův útok mě zastavil, když mi paží projel hrot jeho meče a doslova mi ruku přibil k zemi.
„Vzdej to!“ sklonil se nade mnou s úšklebkem.
Nedokázal jsem zadržet výkřik, když mi v ráně mečem pootočil, a teprve potom ho vytáhnul. Těžce jsem dýchal. Díval jsem se na něj rozmlženým pohledem, a v hlavě mi lítala jen jedna jediná myšlenka.
Nevzdám se...
„Souboj je u konce, když se jeden vzdá nebo je zabit,“ zašklebil se znovu Rizo. „Jak tě vidím, tak je mi jasné, že ty to nikdy neřekneš. A víš co? Vůbec mi to nevadí, protože jsem tě přišel zabít...“
Jako by se čas zpomalil, když jsem se díval na jeho ruku, která se zvedala k poslednímu úderu. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na Manza, abych se s ním mohl aspoň posledním pohledem rozloučit.
„Miluji tě...“ skoro neslyšně jsem zašeptal tahle dvě slova.
„Prosím, Katashi...“
Skoro jsem ho neslyšel, avšak viděl jsem, jak se jeho rty pohnuly, když mě prosil, abych se vzdal.
Manzo pláče?
I když se mi zrak rozmlžil, viděl jsem ty slzy, které mu tekly po tváři.
Vážně pláče? Nikdy jsem ho plakat neviděl. Manzo, takový tvrdý chlap, a on...
Nemůžu...
Nemůžu ho tu nechat samotného...
„Vz...vám...se“ zachraptěl jsem s pohledem upřeným na svého milovaného Manza.
Ale bylo pozdě. Ve stejné chvíli projel hrot meče mým tělem...
Ještě chvíli jsem šokovaně hleděl na Riza, a když s vítězným úsměvem vytáhl meč, nedokázal jsem bolestí už ani zakřičet. Jen jsem chroptěl, když jsem se snažil zopakovat slova, která pro mne znamenala konec kralování. Ale Rizo, jako by neslyšel. Znovu se napřáhl k dalšímu úderu, aby se ujistil, že můj život opravdu skončí právě na tomhle místě a v tomto okamžiku.
„Vzdal se!“ ozval se výkřik z několika stran.
„Nic jsem neslyšel!“ odmítl to Rizo akceptovat a rozmáchl se.
Možná to byl stín. Kdo ví... Ale náhle nade mnou cosi proletělo a srazilo Riza k zemi.
„Jsi cítit divokými vlky! A navíc... Porušuješ pevně daná pravidla!“ slyšel jsem křičet rozčíleného Kenjiho. „Nikdy tě neuznám jako krále! Vstaň! Vyzývám tě na souboj! Nedovolím, aby nám vládl někdo jako ty!“
Chtěl jsem se na Kenjiho podívat a zastavit ho, ale byl jsem tak slabý, že jsem už nedokázal ani pootočit hlavu. Ale i kdybych ho chtěl zastavit, zřejmě by mě neposlechl...
Prostě, jako vždycky, nikoho neposlouchá a dělá si, co chce...
Už jen vzdáleně jsem slyšel údery meče a hlas Manza, který už klečel u mě a snažil se zastavit krvácení z mých ran.
„Ty tvrdohlavý mezku...Vydrž... Prosím tě, vydrž... Ichi! Dělej!“ pootočil hlavu na moment k felčarovi, který přešlapoval celou dobu na chodbě a čekal.
„Neumírej mi, prosím...“ zašeptal znovu Manzo.
Opravdu pláče...
Manzovy slzy dopadly na mou tvář, když se ke mně sklonil a vlasy slepené krví mi odhrnul z čela.
Ztěžka jsem zvedl ruku a dotkl se ho.
„Pláčeš...“ zašeptal jsem.
„To se ti zdá,“ pokusil se Manzo o úsměv.
Zachytil moji ruku, když po jeho tváři sjela dolů. Poslední, co jsem byl schopen vnímat, bylo, že jsem ji křečovitě sevřel, když mě Ichi začal narychlo ošetřovat, a bolest naprosto ochromila nejen mé tělo, ale i mou mysl. Všechno kolem mne ztichlo a ztratilo se v nepropustné černotě...
„Proč musí být vždycky tak tvrdohlavý...“ rozpoznal jsem Manzův hlas.
„To je prostě on. Jiný být ani nedokáže.“
„Jak to vypadá, Ichi?“
„Nebudu ti lhát. Kdyby do toho Rizo dal víc síly, mohl přeseknout Katashimu nohu úplně. Bude rád, jestli bude moct vůbec chodit, pokud to přežije, protože víc než tohle, mě trápí ta poslední rána. Udělal jsem, co jsem mohl. Ale jsem jen felčar. Neumím zázraky,“ odpověděl upřímně Ichi.
„Celou dobu prosím o nějaký zázrak...“
„Isao a Tame ještě nedošli moc daleko. Poslal jsem za nimi Kibina s žádostí o pomoc. Tame by tu měl být každou chvíli.“
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že třetí hlas patří Kenjimu.
„To je dobře. Vím, že je Tame stejně dobrý jako ty, Ichi, ale má navíc tu svou zvláštní sílu... Potřebovali bychom tady někoho takového natrvalo,“ znovu promluvil Manzo.
Slyšel jsem ho zřetelně a skoro bych přísahal, že cítím i jeho dech na své tváři, jak se nade mnou nejspíš skláněl.
„To je pravda. Ale takoví se rodí jednou za generaci. A Tame nemá potomka, kterému by tohle mohl předat...“ zamyslel se Ichi.
„Jak jsi na tom Kenji?“ o něco se Manzův hlas vzdálil.
„Jen menší zranění. Ale jsem hodně unavený...“
„Pravda. Celý den jsi byl v kovárně, a pak ještě tohle. Běž si odpočinout. Katashimu nepomůžeš tím, že tu budeš přešlapovat. Potřebuješ se vyspat.“
Bylo slyšet něco jako zamručení, ale pak se kroky vzdálily, a já sebou nepatrně škubnul, když bouchly dveře.
„Máme nového krále. Nikdy jsem si nemyslel, že se něco takového stane tak brzy. Katashi byl opravdu dobrý král.“
„Je mi jedno, jestli kraluje nebo ne. Já jen chci, aby zůstal. Aby neumřel. Kde je ten Tame?“
Stolička zavrzala, když Manzo nervózně vstal a pak začal přecházet po pokoji. Vždy se na moment zastavil u postele a hned na to zas pokračoval v chůzi.
„Znervózňuješ mě,“ promluvil Ichi po chvilce ticha. „Raději zavolej služebnou. Budeme potřebovat co nejstudenější vodu. Katashi úplně hoří...“
Ichi se dotkl mého čela, a já v té chvíli už nedokázal zadržet zasténání. I přesto, že jsem byl již chvíli při vědomí a bolelo mě celé tělo, snažil jsem se být tiše. Nedokázal bych se Manzovi podívat do očí. Vlastně... Nikomu se nedokážu podívat do očí. Zklamal jsem jako král...
Nechal jsem oči zavřené a jen místy z mých úst uniklo zasténání, když mi Ichi odkrýval rány, čistil je a měnil obklady. Ztěžka jsem dýchal... Měl jsem pocit, jako by na mě ležela obrovská hromada kamení, a celé mé tělo bylo v jednom ohni. Další hlasité zasténání se ozvalo v momentě, kdy se mé rozpálené kůže dotklo studené plátno, které kolem mne opatrně omotávali. Každý pohyb mi dělal potíže a vyvolával další bolest navíc.
„M-ma... zo...!“ vykřikl jsem v jednom momentě, když mě opatrně posadili, a v tu chvíli mým tělem projela tak silná bolest, že jsem měl pocit, jako bych měl meč stále zaražený do břicha.
Rychlé nádechy jsem doplňoval svými bolestnými steny. Už jsem se je ani nesnažil v sobě skrývat.
Z očí, které jsem stále odmítal otevřít, mi stékaly slzy...
„Vydrž, Katashi,“ stiskl mi Manzo jemně ruku, zatímco mě Ichi balil do mokrého studeného plátna.
Šly na mě mdloby. Každý nádech mě bolel. A když jsem se v jednom momentě už nedokázal vůbec nadechnout, jen jsem naprázdno otvíral pusu, opatrně mě hned položili.
„Podívej se na mě...“ ucítil jsem Manzovu dlaň na čele.
I tenhle dotek mě bolel. Ještě víc jsem sevřel víčka k sobě a křečovitě držel jeho druhou ruku.
„Katashi...“ mluvil na mě dál konejšivým hlasem. „Podívej se na mě, prosím...“
Naléhavost v jeho hlase mě nakonec donutila oči pootevřít. Všechno jsem viděl rozmlženě. I jeho obličej, který byl tak blízko, že by stačilo jen mírně zvednout hlavu, a mohl jsem ho políbit.
„Zk... zkla-mal... jsem,“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem a hned oči zase zavřel.
„Nemluv hlouposti,“ políbil mě na rty. „Měl jsi to vzdát už dávno. Měl jsi toho za sebou dost a byl jsi unavený. Kdyby přišel jindy, neporazil by tě. A jeho útok byl podlý, nečekaný. Vždyť tě skoro zabil.“
„Zklamal... jsem...“ zopakoval jsem. „Om-louvám... se... Je... mo-je chyba... že bude král ně-kdo... tako-vý...“
„Nebude. Rizo je mrtvý. Máme nového krále.“
I přes všechnu bolest a vyčerpání jsem překvapeně pootevřel oči. Manzo měl starostlivý pohled, ale přesto se mírně pousmál.
„Ty...?“
„Ne. Nový král je Kenji,“ znovu mě pohladil po vlasech.
„Řík...říkal jsem... to... Nevěřil mi...“
Po těch slovech jsem se konečně mohl svobodněji nadechnout.
„Katashi... Kata... shi... Kat...“
Znovu se kolem mne všechno ztrácelo.
Manzo mě volá... Ale... Chce se mi spát. Už můžu v klidu zavřít oči a usnout... Náš vlčí rod bude mít dobrého krále...
Bylo to zvláštní hřejivé teplo, které mě vrátilo zpátky.
Jako první jsem začínal vnímat zvuky kolem sebe, když jsem se pomalu probíral. Ten vlk ve mně se nevzdával. Rval se o svou část života, zatímco mé lidské tělo odmítalo tady zůstat. Nedovolil mi odejít...
„Vidím, že tvůj vlk je hodně silný,“ zaslechl jsem Tameho hlas, a ucítil jeho dotek na mých vlčích uších.
Vážně... můj vlk, jehož podobu jsem tak miloval, mě neopustil a donutil mě zůstat tady. Jako dítě i jako dospívající vlk jsem na sebe bral tuhle podobu snad častěji než tu lidskou. Cítil jsem se vždy svobodnější...
Možná kdybych...
„To nesmíš, Keiji,“ Tameho ruka, kterou mi přiložil na čelo, utlumila mou podvědomou snahu o přeměnu. „Teď, ne. Ublížil by sis ještě víc.“
„Už nejsem Keiji...“ zašeptal jsem.
Otevřel jsem oči a díval se přímo do jeho tváře.
„Už nejsem král...“
Tame se, i přes můj očividný smutek, pousmál.
„Stejně vím, že jméno Katashi máš raději,“ stáhl dolů ruku z mého čela, když jsem schoval i poslední znaky vlčí přeměny.
„Je mi líto, že jste se museli vrátit zpátky...“ přivřel jsem oči, protože to ostré letní slunce svítilo přímo do postele.
Tame, když to viděl, se zvedl, přešel k oknu a přivřel okenice. Místnost sice mírně potemněla, ale já pocítil úlevu a mohl konečně úplně otevřít oči.
„Vůbec nevadí, že jsme se vrátili. Isao vyslal do své země posla se zprávou, že zůstává o něco déle, protože musí probrat spoustu věcí s novým králem. Právě teď jsou všichni v jídelně u oběda. Včetně Manza,“ dodal ještě Tame, když viděl, jak jsem se kolem sebe opatrně rozhlédl.
Opatrně mi začal sundávat obklady na břiše. Odkryl tu ošklivě vypadající ránu...
„Už je to trošku lepší. Hlavně že už nemáš takovou horkost a tolik nekrvácíš,“ pohlédl i na mou nohu.
Byla sice ovázaná, ale cítil jsem, jak mi v ní silně škube.
„Bolí to,“ zkřivil jsem obličej, když mi v jednu chvíli bolest projela snad celým tělem.
Už jsem ani nevěděl, z kterého zranění vlastně přišla. Snad z každého, které jsem na svém těle měl.
Tame mi na moment přiložil ruku na čelo, aby zjistil, jestli se mi nevrátila horečka, když jsem se mírně roztřásl.
„Raději ti dám obklad. Hřeješ trochu víc než před chvílí...“
Voda zašplouchala, když v ní namáčel plátno, které pak vykroutil, protřepal a úhledně poskládal. Stáhl mi vlasy z čela, a pak mi ho přiložil.
„Nechám ti to na chvíli odkryté, tak si tam nesahej,“ zastavil mou ruku, když viděl, jak mi tím směrem cukla.
Díval jsem se na něj, jak si několikrát promnul ruce, a pak se soustředěným výrazem je přiblížil k mému zranění na břiše. Jemná modrá zář se rozprostřela kolem jeho rukou a já cítil opět to příjemné uklidňující teplo, které mě probralo z bezvědomého spánku.
„Proč nejsi s nimi?“ zeptal jsem se tiše, abych moc nenarušil jeho soustředění.
„Nejsem král ani rádce...“
„Ale jsi králův partner. Měl bys tam...“
„Moc nemluv. Vysiluje tě to. A navíc... Tvůj život je důležitější než moje přítomnost tam.“
„Není. Už nejsem král. Na mě už nezáleží...“ zavřel jsem oči, když jsem si uvědomil tuhle skutečnost.
„Nebuď hlupák,“ zarazil mě Tame a na moment zvedl ruce, aby se na mě mohl podívat. „Jsi důležitý pro všechny a hlavně... pro Manza.“
„Byl jsem špatný král. Nepoznal jsem ani, že byl velitel zrádce, málem jsem tě nechal popravit... A teď...“ pokračoval jsem si ve svém.
„Tak dost! Předchozí velitel oklamal nás všechny...“
I přesto, že Tame zpřísnil hlas, já ho neposlouchal. Dál jsem si vedl svou, jako by mě čekala poslední hodinka a já se potřeboval omluvit všem, abych mohl z tohoto světa odejít v klidu.
„Měl jsem to poznat. Napáchal se spousty křivd, stejně jako můj otec. Nedokázal jsem ani jednomu zabránit, aby...“ zprudka jsem se nadechl, když se opět přihlásila silná bolest. „Neměl jsem být král. To Manzo měl vládnout. On je ten silný. Neměl jsem dovolit, aby...“
Dalším nádechem jsem se snažil udržet při vědomí, abych mohl říct vše, co mě tak tížilo. Má nervozita prudce zvýšila tlukot mého srdce a všechno okolo se mi znovu začínalo ztrácet. Přestával jsem vnímat i Tameho.
„Zavolejte Manza a Ichiho!“ křikl Tame směrem k chodbě. „Vydrž, Katashi. Nemluv a jen se snaž klidně dýchat. To všechno ostatní si povíme, až ti bude lépe... Nikdo ti nic nevyčítá. Byl jsi dobrý král a jsi dobrý člověk. Všichni tě mají rádi, tak se opovaž zemřít! “
Celý jsem se roztřásl a cítil jsem, jak moje teplota opět stoupá. Ani to léčivé modré světlo od Tameho mi nepomáhalo. Drkotal jsem zuby, které jsem se při bolestech snažil zatnout.
S jeho posledními slovy, které jsem ještě stihl zachytit, jsem se opět odebral do říše snů... Těch snů, které mě tak trápily...
Proč jsem se vlastně stal králem? Neměl jsem to být já... To Manzo...
Kdysi, o mnoho let dříve...
Zhluboka jsem se nadechl. Byl krásný letní den a příjemné teplo vyhřívalo můj vlčí kožich, když jsem se spokojeně pocházel po okraji vesnice. Neměl jsem chuť zůstávat doma. Cítil jsem se tam tak stísněně a nepříjemně... Ani ty velké zámecké prostory mi neposkytly tu volnost, po které jsem toužil.
Vypadalo to, že jen tak bezcílně bloudím kolem, ale já měl jasný cíl...
Po chvíli už ani poslední domky vesnice nebyly na dohled. Ještě jsem se několikrát otočil, jestli jsem se strážcům opravdu ztratil, ale když byl klid, zaběhl jsem do lesa.
Uvítal mě příjemný chlad, který stromy v tom parném létě poskytovaly. Na moment jsem se zastavil, zvedl jsem hlavu a zavětřil. Ucítil jsem ve vzduchu vlhko, které přicházelo od nedalekého vodopádu. Ale stále jsem si nebyl jistý... Nedalo mi to a znovu jsem vykročil směrem k vodě.
Chtěl jsem, aby tam byl. Přál jsem si to.
Když jsem se přiblížil víc, slyšel jsem už i šumění dopadající vody. Opatrně jsem došel k posledním stromům, lemujícím menší palouk. Končil u břehu jezera, které mělo tak průzračně čistou vodu, že bez problémů bylo možné nahlédnout až na dno i ve větší hloubce.
A tam jsem ho viděl. Nedaleko od břehu stál v té studené vodě a rozhlížel se kolem sebe. Kapky stékaly po jeho silných pažích a ramenou. Kopírovaly jeho páteř a pevný zadek, aby se pak připojily k vodě, která se dotýkala dalších částí jeho nádherného, snědého těla. Zalehl jsem a tiše jsem ho pozoroval.
„Vylez ven! Vím, že tam jsi!“ zavolal a otočil se najednou mým směrem.
V duchu jsem se pousmál. I přes to, jak sině voda ve vzduchu zakrývala všechny pachy okolo, poznal, že jsem tady.
Nebo jen blafuje?
„No tak, Katashi!“
Tak ne...
Zvedl jsem se na všechny čtyři, a s pohledem na něj upřeným, jsem pomalu vyšel ze svého úkrytu.
„Jak to, že jsi zase utekl?“ zeptal se Manzo, když viděl, že jsem sám. „Tvůj otec bude zase zuřit.“
„Ať... Je mi to jedno,“ zavrčel jsem, když mi připomněl mého otce.
„Budeš mít problémy...“ usadil se Manzo zpět do vody, aniž by ze mě spustil pohled.
„Moje problémy nemusí nikoho zajímat. A co udělá? Nechá mě popravit? To asi těžko!“ vyštěkl jsem.
Pomalu jsem došel až ke břehu, kde jsem se na moment zastavil. Přemýšlel jsem, zda do té vody vlézt či nikoliv. Strčil jsem do ní jednu tlapu, ale hned ji vytáhl a zatřepal s ní, když mě voda zastudila do polštářků.
„Bojíš se vody?“ zasmál se Manzo, když to viděl.
Jeho dlouhé, tmavě hnědé vlasy, které měl skoro až k pasu se nadnášely na vodě. Vždycky jsem měl chuť si na ně sáhnout, hrát si s nimi... Ale on...
„Nebojím!“ vzpamatoval jsem se a nahněvaně po něm štěknul.
Hrdě jsem vztyčil hlavu a pomalu vcházel do vody. Přesto jsem každou tlapu zvedl a zatřepal s ní, když se poprvé ponořila a mě to silně zastudilo.
„Vypadáš, jako kočka,“ začal se Manzo smát, když viděl, jak střepávám vodu.
Tak teď mě vážně naštval. Přirovnávat mě ke kočce?
Zavrčel jsem a několika skoky se přiblížil až k němu. Voda se kolem rozstříkla a celého ho obhodila. Vlasy se mu přilepily na čelo a skryly celý jeho obličej.
Po paměti hmátl před sebe, ale jeho prsty se jen otřely o můj vlčí kožich, když jsem hbitě uhnul. Zahrabal jsem všemi čtyřmi, abych se od něj dostal kousek dál. Pokud bych se postavil, nejspíš bych si nabral vodu do uší, protože tak velký vlk jsem opravdu nebyl, abych v pohodě dosáhl na dno. Udělal jsem pár temp, když mě náhle popadl za ocas a prudce stáhnul zpátky. Chtěl jsem se po něm ohnat, ale zuby už jen cvakly naprázdno, když se mi do tlamy dostala voda.
Snažil jsem se vynořit, hrabal jsem nohama, jak jen to šlo, ale Manzo mě pevně držel za ocas a druhou rukou si stahoval mokré vlasy z čela, aby na mě viděl. Byl jsem v koncích.
Pokud mě nepustí, tak se jako vlk utopím...
„Proč se nezměníš?“ s nevinným úsměvem pozoroval mé snažení. „Pořád jsi ve vlčím kožichu, není ti v něm vedro?“
Ještě chvíli jsem se snažil dostat od něj pryč, ale už jsem skoro kňučel, jak mě bolel ocas od toho, jak mě pevně držel.
Vždyť musí vědět, jak to bolí!
Nakonec mi nezbylo nic jiného než na sebe vzít lidskou podobu. V tu chvíli jsem za to Manza nesnášel. Měl jsem chuť ho zahryznout.
„Tak mě pusť!“ křikl jsem na něho a ohnal se po něm rukou.
Vlčí uši a ocas byly poslední znaky, které mi ještě zůstávaly. Nemohl jsem ho schovat, když mě za něho držel.
Manzo mě pustil ale skoro okamžitě mě chytil za ruku, kterou jsem se po něm ohnal, a stáhl mě dolů do vody. Rozesmál se už nahlas, když viděl, jak jsem se vynořil a naštvaně prskal vodu kolem sebe.
Nejraději bych ho za to zabil, ale... Odjakživa byl silnější než já. Už od malička se o mě staral jako o svého mladšího bratra. Vždy mi pomáhal a chránil mě. A já se v jeho přítomnosti cítil moc dobře. Tak moc dobře, že má náklonnost k němu později přerostla v lásku. Ale on... Jako by to nechtěl vidět.
„Proč se mi pořád musíš smát!“ usadil jsem se naproti němu a naštvaně jsem po něm stříknul vodu.
„Vždyť to ani jinak nejde,“ smál se dál, zatímco si stíral vodu z obličeje. „Proč nejsi na zámku?“
„A proč bych měl být? Nejsem král... Nepotřebují mě tam.“
„Ale tvůj otec bude naštvaný, že jsi zase utekl,“ mírně se Manzo zamračil. „Měl by ses vrátit.“
„Nechci...“ odsekl jsem.
„Proč?“
„Chci být s tebou,“ po očku jsem se na něj podíval.
Nabral jsem vodu do dlaní a opláchl jsem si obličej. Nabral jsem si znovu a pak ji v malých pramíncích pouštěl po své hrudi. Celou dobu jsem Manza pozoroval...
Viděl jsem jeho upřený pohled, kterým sledoval kapky, stékající po mém těle dolů.
„Manzo,“ ozval jsem se tiše. „Proč jsi...“
„Už zase začínáš?“ zvedl pohled k mým očím.
„Víš co...“
„Raději nic neříkej. Neříkej nic, čeho bys později mohl litovat,“ zarazil mě.
Slunce hřálo do mých zad tak silně, že jsem měl pocit, že snad shořím. Cítil jsem to horko, které prostupovalo mým tělem, ale věděl jsem, že to není vina té žhavé koule, která nás z nebe celou dobu tiše pozorovala.
Jak bych toho mohl litovat? Vždyť ani neví, co mu chci říct. Vždycky, když jsem začal, umlčel mě, než jsem to stihl dopovědět.
„Manzo...“ ozval jsem se po chvíli mlčení.
„Hm?“ odvrátil zrak od vodopádu, na který už nějakou dobu hleděl, a podíval se na mě.
„Nikdy nebudu litovat toho, co ti chci říct...“
„Nezačínej s ničím, co by tě mohlo zklamat.“
„Je mi jedno, co říkáš, ale já to ti to musím ří-“
Sprška vody, kterou mě Manzo obhodil, mě umlčela. Spíš rozkašlala. Znovu jsem prskal vodu kolem sebe a začínal jsem být už docela naštvaný.
Proč mě nenechá domluvit?
Ale teď jsem se rozhodl.
Řeknu mu to i za cenu, že bych ho měl přiškrtit a potopit pod vodu, aby mě to nechal doříct.
Nečekaně jsem se zvedl a skočil po něm. Věděl jsem, že nemám tolik síly jako on, abych ho přemohl, ale věřil jsem v okamžik překvapení.
Manzo jen stihl natáhnout ruce před sebe, aby mě zachytil a nepotopil se i se mnou pod vodu. Skončil jsem na jeho klíně, ani jsem nevěděl jak. Držel mi jednu ruku za zády a snažil se zachytit druhou. Ale já byl rychlejší. Zahákl jsem mu ji kolem krku... Vší silou jsem se na něj přitiskl a držel ho. Nedovolil jsem mu, aby ji stáhl dolů.
Po chvilce marného zápasu, kdy jsem se ho pevně držel a odmítal ho pustit, to Manzo vzdal. Ale i když se přestal se mnou přetahovat, mou druhou ruku nepustil. Mě to však vůbec nevadilo. Byl jsem spokojený. Seděl jsem na jeho klíně a tiskl se na jeho nahé tělo. I kdyby mě ani teď nenechal domluvit, tak tohle mi za to stálo.
Rychle jsem oddychoval a mé srdce vyvádělo jak šílené. Jeden úder stíhal druhý tak rychle a silně, že to musel cítit i on. Díval jsem se mu do očí stejně, jako on mně.
Chtěl jsem si tuhle chvíli užít co nejdéle. Tak dlouho jsem toužil po jeho doteku, tak dlouho jsem snil o chvíli, kdy ho budu moci obejmout a říct...
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a nečekaně přitiskl své rty na jeho.
Jeho ruka, kterou mě držel, mírně cukla, ale vzápětí zesílil svůj stisk na mém zápěstí. Druhou rukou mě popadl za vlasy a potáhl za ně. Donutil mě zaklonit hlavu a slunce, které mě v tu chvíli oslnilo, mě donutilo zavřít oči.
„Měl bys zchladnout,“ zavrčel.
Zapřel se o mě celým svým tělem, převrátil mě na záda a ponořil pod vodu. Byl to jen okamžik, než mě pustil a postavil se. Ale i za tu chvilku jsem se nalokal vody, a když jsem se konečně vynořil, byl jsem vzteky bez sebe. Zavrčel jsem a chtěl po něm skočit. Ale on mi hned podrazil nohy, a já opět dopadl do vody.
„Říkám, že bys měl zchladnout,“ sklonil se nade mnou, ale pak se výmluvně podíval ke břehu.
Prudce jsem se otočil...
Z poza stromů právě vyšli dva strážci. Mířili rovnou k nám, a už z dálky bylo vidět, že se netváří moc nadšeně.
Hm, tak mě přeci jen našli...
„Katashi,“ zavolal na mě jeden z nich, když se zastavili u vody. „Máš se okamžitě vrátit na zámek.“
„Nechci!“ odsekl jsem a v klidu si dál hověl ve vodě.
„Dorazil sněžný král a tvůj otec chce, aby ses okamžitě vrátil! Máme rozkaz tě dotáhnout třeba v okovech.“
„Vrátím se, až ta bílá koule odejde,“ zavrčel jsem.
Nesnášel jsem sněžného krále. Už jsem se s ním dvakrát setkal, a já z něho vždycky cítil něco zvláštního. Měl jsem pocit, jako by za tím svým úsměvem něco skrýval. Nevěřil jsem mu...
„Katashi, buď rád, že to král neslyšel. Vrať se s námi na zámek...“
„Měl by ses vrátit,“ posadil se Manzo zpátky do vody. „Pokud to neuděláš, král potrestá nejen tebe, ale i ty dva,“ ukázal nenápadně prstem na strážce.
„Ale já chci být s tebou,“ sklonil jsem hlavu.
„Nedělej jim to ještě těžší,“ namítl Manzo o něco naléhavěji.
Můj otec měl vždy na paměti dobro vlčího rodu. Ale vládl tvrdou rukou. Jakýkoliv odpor, či selhání, tvrdě trestal. Manzo měl pravdu, že by tihle dva měli velký problém, pokud by mě nepřivedli zpátky na zámek. Ale...
Záleží někdy někomu na tom, co chci já?
„Nesnáším tě,“ zavrčel jsem tiše, a pak se pomalu zvedl.
Ještě pomaleji jsem došel ke břehu a když se má noha dotkla prvních kamínků, měl jsem na sobě už svou milovanou vlčí podobu.
Bez jediného slova jsem kráčel k zámku, na každé straně jednoho ze strážců...
Toužil jsem se na Manza ještě podívat, ale ani jednou jsem se neotočil zpátky. Mrzelo mě, že nás přerušili. Ale ještě víc mě mrzelo, že mě od sebe odehnal. Už zase. Stejně jako tolikrát předtím...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak jo... kecala jsem, že možná... nakonec mi to nějak nedalo, a navíc se mi kluci pořád motali v hlavě a nedali mi pokoj. Takže jsem se do toho pustila. Prvně jsem si říkala, že začnu zveřejňovat, až skončím Zradu, ale v momentě, jak jsem dokončila tenhle první díl, hned jsem se o to chtěla s vámi podělit. Taky je to o tom, že jakmile zveřejním první kapitolu, moje povaha mi už nedovolí s tím skončit. A i když třeba bude mezi některými kapitolami odmlka, tímhle jsem se donutila to nezahodit a napsat příběh Manza a Katashiho. Možná někomu bude vadit název série, ale ať jsem to probírala z jakékoliv strany, tohle mi přišlo jako nejvýstižnější. Co k tomu ještě dodat? Začínám tuhle sérii trochu netradičně, ale zabila jsem tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak víte z Epilogu Horké krve, jak to dopadlo s Katashim, tak tady to máte trochu podrobněji, A taky - jakmile jsem to hodila sem, už s tím nemůžu přestat...:) Pokud byste se někdy v něčem ztráceli, tak pište... :)
Tak směle do čtení a já jen budu doufat, že se vám tahle série bude líbit. :)