Popis detektivů: Sio Matison – Poloviční asiat. Menší, hubený. Má světle hnědé vlasy a modrozelené oči. Detektiv na vraždách. Býval nejlepší na oddělení, říkali mu „Krvinka“. Po smrti své ženy a jejich dítěte se stáhl do ústraní a stal se obětí alkoholu. Je mu 35. Povahou je celkem hrubý a protivný. Pro zbytek své rodina udělá vše.
Kana Matison- Mladší bratr Sia a zároveň jeho partner. Je jeho opak. Vysoký, svalnatý, hnědovlasý, má hnědé oči. Hlavní detektiv oddělení vražd. Je milý a hodný. Má trochu povahu drsňáka, ale opak je pravdou. Miluje svou ženu Miru a malou dcerku Honey.
„Mohl byste odstoupit, detektive? Překážíte tu!“ hrubý hlas hlavního patologa Akaniho mě vyrušil z hlubokého zamyšlení.
„Nevím o tom, že bych tu nějakým způsobem překážel, jen tu hledám důkazy a kontroluji místo činu. Jste čím dál víc drzý Akani,“ odpověděl jsem vzápětí.
„Promiň tě, nemyslel bych, že to takovému opilci jako jste vy, bude vadit.“
No dobře, nejradši bych mu teď zakroutil krkem.
„Být vámi starám se jen o svou práci, už vám nějak unikají podstatné věci.“
„Hlavně, že to říkáte vy, detektive Matisne.“
Bože… Kluk o 3 roky mladší jak já, ještě na tak vysokém postu a drzý jak opice, mě tu nehorázně uráží. Propaloval jsem ho pohledem a snažil se vymyslet, jak toho zmetka potrestat.
„Tak dost Sio!“ ozval se hlas mého parťáka Kana.
„No to ti trvalo. Máš snad auto, ne?“ řekl jsem příkře směrem k němu.
„Promiň, ale můj život není jen práce,“ promnul si oči, bylo vidět, že dnes v noci se moc nevyspal.
Poslední dobou byl hodně vyčerpaný a pohublý. Jeho malé dítě ho moc nenechávalo vyspat. Zrovna jí rostly zoubky a on šílel. Tak dobře jsem znal jeho milující rodinu, taky aby ne, byl to můj bratr. Je hezké mít vedle sebe svého mladšího bratra. Ale vzhledem k okolnostem byl ten starší spíše on.
„Přišel jsi na něco?“ řekl vzápětí.
„No, podle polohy těla, se nejednalo o násilnou smrt. Z nějakého důvodu se nebránila. Nikde žádná tržná rána. Tělo má bez řezných ran a ani stopy kůže či krve se nikde nenašly. Jediné, co je patrné, jsou dva malé vpichy v hlavní tepně na krku. Dveře byly neporušeny, takže o násilné vniknutí se tu nejedná. Vybavení bytu je také neporušeno. Vypadá to, jako by tu stáli a ona odpadla,“ říkal jsem klidným tónem.
„Fajn, další divná smrt. Akani, prosím o zaslání krve na krevní rozbor a toxikologii. Musíme zjistit, zda nepozřela nějaké drogy,“ Kano se drbal na hlavě a pozoroval nahé ženské tělo, ležící na zemi.
„No, velmi rád, bohužel není co posílat,“ odpověděl Akani.
„Prosím? Jak to myslíte?“ udiveně na něj koukal Kano.
„Myslím to tak detektive, že jí chybí krev. Její tělo je do poslední kapky naprosto vysáto. Vlastně je to jen sušené maso. Podívejte!“ Akani otočil tělo té nebožačky a já odstoupil, aby mě ten pohled nepoložil.
Tak tohle bylo silné i na mě. Její tvář byla strnulá v děsivé poloze. Ústa dokořán, oči vytřeštěné a viditelné jen bělmo. Tváře jak stoleté stařenky, její tvář byla naprosto vysušena. Co se to tu sakra stalo?
„Jak je tohle možné? Jak se dá takhle vysát krev?“ zněla otázka mého bratra.
„Kdybych to věděl, nejspíš bych vám to řekl, nemyslíte?“ odpověděl drze Akani.
„Už byste se měl zklidnit Akani!“ zařval jsem na něj.
„Promiňte, nemám rád zbytečnou smrt a hlavně, když nemůžu nic dokázat. Sakra… Ještě jí zkusím otevřít a podívat se k srdci, mělo by tam být trochu krve. Nebo ho zkusím vyždímat přímo ze srdce. Tohle je opravdu na pytel. Nikde žádné hmatatelné stopy. Je to jak z nějakého hororu. Nemůžu ani určit dobu smrti. Řekněte mi, jak z tohohle mám vyčíst strnulost těla?“
Kano natáhl svou mužnou ruka a poplácal patologa po zádech. Sehnul se k tělu a nadzvedával jí oblečení ve snaze najít i nepatrný náznak důkazu.
„A nějaké sperma? Či stopy po styku?“
„Hledal jsem i to, ale vůbec nic. Ani otisky prstů, jako by je ani neměl. Promiňte, ale myslím si, že tohle bude nevyřešený případ,“ odpověděl smutně Atani.
„Děkujeme Atani. Ozvy se prosím, až budeš mít nějaké výsledky. Jestli tedy něco najdeš,“ řekl mile Kano a mírně se uklonil.
Chytil mě kolem ramen a táhl ven z místnosti. Venku se zhluboka nadechl a zapálil si cigaretu. Dým pomalu stoupal k nebi. Prudce nasál kouř do plic a hned ho vydechl.
„Tak tohle je hnus Sio. Co s tím?“
„Jo, to kdybych věděl. Nejspíš to ještě neskončilo. Tohle nebude jen tak nějaký vrah. Nevypadáš dobře. Nechceš se na to dneska vykašlat a jít se vyspat?“ řekl jsem se starostlivým tónem.
„Není žádná šance, že by mě nechala vyspat. Ten malý ďábel.“
„Fajn, co takhle, kdyby nastoupil hodný strýček?“
Jeho oči se zaleskly nadějí a upíraly se na mě. Chytil mě za ruku a narval do auta. Vytočil číslo našeho kapitána a dal to na handsfree.
„Prosím Kano?“ ozval se rozmrzele kapitán.
„Žádné důkazy nenalezeny, čekáme na výsledky krve ze srdce. Dneska si bereme na zbytek dne volno. Moc děkujeme, kapitáne.“
„Co prosím? Chcete, abych vás tu zavřel do cely? Kano, okamžitě doval svůj zadek do kanceláře! Jestli….“ hlasité pípání oznámilo zavěšení telefonu.
„Všechno bude lepší, až se vyspím.“
Dorazili jsme k němu domů a on mě s nadšením málem vhodil do bytu. Mira stála udiveně v předsíni a dívala se na právě příchozí vetřelce.
„Ahoj Miro, jak se vede?“ řekl jsem vzápětí.
Jak se vede? No, podle jejího zombii výrazu, jsem se nemusel ptát.
Kano zvedl ze země právě lezoucí Honey a vrazil mi jí do rukou. Uchopil svou ženu za ruku a táhl do pokoje. Dveře bouchnuly a já se ocitl s Honey sám. No fajn, tak co s ní budu dělat. Přeměřil jsem mimino v rukách a položil jí do kočárku v předsíni. Pozorně jsem jí zabalil a vyrazil ven na čerstvý vzduch. Byl pěkný podzimní den. Tohle pološero jsem vždy miloval, ten klid, kdy nikdo venku není, jen já a pár stejných nadšenců. Ty krásné barvy podzimu, byly vždy vzrušující. Houpavou chůzí jsem dorazil k malé lavičce v parku nedaleko domu Kana. Zabrzdil jsem kočárek a chtěl se posadit, jenže jsem zakopl o obrubník a málem se složil k zemi. Neupadl jsem. Něčí ruce mě pevně sevřely a zvedly zpět na nohy. Otočil jsem se na zachránce a zůstal v úžasu stát. Jeho černé vlasy a skoro černé oči mě fascinovaly. Ostré rysy dokonale bílé tváře. Vyšší vypracované tělo. Křečovitý úsměv. Hlavně to nebyl asiat. Kdo to je?
„Promiňte, nechtěl jsem vás vystrašit. Jmenuji se Stephan Karoli a nastěhoval jsem se do támhle toho domu,“ ukazoval na dům vedle toho bratrova.
„Hmmmm… Jmenuji se Sio Matison, těší mě,“ Podával jsem mu ruku a on ji pevně stiskl.
Byla ledová a tak jemná. Určitě se neživil rukama. Podle oblečení to byl nějaký zbohatlík.
„Stephane, kde jsi? Musíme jít zařídit ty doklady!“ ozval se celkem protivný hlas za jeho zády.
Pomalu se k nám přibližoval vyšší blond muž s modrýma očima. Byl vyšší jak Stephan a mladší. Přiblížil se k nám a sjel mě pohledem.
„Dobrý den, jmenuji se William Karoli. Jsem jeho bratr,“ ukázal na Stephana a lehce do něj strčil.
„Omlouvám se, musíme jít. Doufám, že se ještě někdy setkáme, do té doby…“ Stephan uchopil mou ruku a políbil mě na ní. Potom se otočil a i s bratrem odešel pryč.
Co to sakra bylo? Musím se uklidnit. Mě se přeci muži nelíbí, nebo jo? Bože….
Vzal jsem kočárek a vrátil se s Haney do domu Kana. Posadil jsem se na pohodlný gauč a pohrával si s těmi drobnými ručičkami. Po 3 hodinách se otevřely dveře pokoje a ven vyšla Mira. Protáhla se a zívla. Konečně měla zase barvu, která naznačovala její uspokojenou touhu po spánku. Došla ke mně a políbila na tvář.
„Jsi poklad, tak moc jsme tohle potřebovali. Udělám něco k jídlu,“ odešla do kuchyně a začala připravovat jídlo. Začala se mě nepříjemně vyptávat.
„Pročpak sis už nenašel novou ženu? Byl by si skvělý otec. Jsou to už 3 roky, copak se za to budeš stále obviňovat?“
„Budu, měl jsem tam být. Zabil je kvůli mně. To já za to můžu, neříkej, že ne. Neměl jsem ten případ brát. Měl jsem se na to vykašlat a být s ní v době, kdy porodila naše dítě. Místo toho jsem byl u mrtvoly, kterou zabil on. On mi mezitím popravil rodinu, tak co? To si myslíš, že se z tohohle dostanu zcela v pohodě? Že si najdu novou ženu a udělám si dítě? To už se nikdy nestane. Víš, myslím si, že nosím smůlu. Nejspíš by se mnou přežila jen žijící mrtvola. Nedovolím nikomu, aby tohle zažil, nebo se bál, že se nevrátím domů. Takhle je to lepší. Krom toho, je mi skoro 35, čas na rodinu jsem už propásl.“
Veliký pohlavek mi předklonil hlavu tak, že jsem si málem druhou ránu dal o gauč.
„Co kdybys pořád tolik nekecal? Tyhle tvoje žvásty raněného zvířete mě štvou. Konečně se vzchop, zajisté je nějaká žena, která tě i přes tu nesnesitelnou povahu bude milovat,“ pokáral mě Kano.
„A ty ses tu vzal odkud? Spal jsi, ne? Jo, máte tu nové sousedy.“
„Já vím, už jsme se seznámili. Šel jsem za nimi, jestli je neruší Honey. Byli milí a říkali, že stejně žijí hlavně v noci, takže jsou s tím v pohodě. Spal jsem, ale moc řveš. Přesně proto, že ti je 35, by si měl mít rozum, staříku,“ řekl pobaveně a pročísl si rukou své hnědé vlasy.
Poslušně jsem snědl jídlo a zamířil domů. Lehl jsem si do postele a zavřel oči. V tom jednom malém pokoji, mě bylo dobře. V mé hlavě stále dokola zářili Stephanovi oči, jako kdyby mě propalovaly a viděly do mé duše. Jenom ty oči….
Ze snění mě probudil mobil. Zvedl jsem ho a přiložil k uchu.
„Hmmm?“
„Žádné hmmm… Vstávej ty hovado! Za 10 minut jsem u tebe, další mrtvola,“ Kano se zdál nervózní.
Zvedl jsem se a opláchl si alespoň obličej. Dvě vraždy během jednoho dne? Někdo se tu pěkně činní.