Život je super, dokud - Kapitola 1

19.03.2015 16:20

1.

„Sakra! Do prčic!“ vykřikl jsem a chytl se za ruku. Seděl jsem na zemi, tiskl si naražené zápěstí a nadával jsem jako špaček.
„Co děláš, prosím tě?“ křikl na mě trenér. „Jak dlouho tu chodíš? Ten černý pásek nemáš jen tak ze srandy! Dokola nacvičujeme pády a ty pak pod sebe tak blbě strčíš ruku!“
Ani se nedivím, že nadával. Chystáme se na závody, kde budu startovat poprvé a nechtěl, aby mě musel vyřadit z přihlášených kvůli nějakému úrazu. Už vloni mě musel odhlásit, protože jsem zrovna v tu dobu onemocněl. Zvedl jsem se z tatami.
„Ukaž, zaledujeme to, kdyby to nebylo lepší, tak si pak zajdi na pohotovost, ať to máš co nejdříve v pořádku.“
Trenér šel pro lékárničku a já šel poslušně za ním. Seděl jsem na lavičce a v duchu si nadával, že jsem jak začátečník. Závody jsou za dva měsíce a já dělám jednu chybu za druhou.
„Za chvíli končíme, tak už zůstaň sedět,“ řekl trenér a otočil se do tělocvičny. „KONČÍME! Každý ještě 50 kliků a 50 sklapovaček.“
V tomhle byl nekompromisní. Nedělal rozdíly mezi holkou a klukem, všichni cvičili stejně. Protože mě bolela ruka a nemohl jsem dělat kliky, šel jsem aspoň na sklapovačky. Skončil jsem dříve než ostatní, tak jsem hned letěl do sprchy, abych si vybral tu nejlepší. Během chvilky se přihnal Petr, který měl v plánu to samé, ale měl smůlu. Tu nejlepší sprchu jsem už obsadil já.
„Pájo! Zabral jsi mi sprchu!“ zanadával, když viděl, že se už sprchuji.
„Ber to jako zaplacení bolestného. Kvůli tobě jsem si narazil ruku,“ zasmál jsem se a ukázal na vedlejší sprchu. „Tady máš volno.“
„Kvůli mně?“ zeptal se, když si svlékal kimono. „Ty jsi nemehlo, které neumí padat. To chceš vyhrát závody?“
„Jasně že jo. Bacím s každým, kdo mi přijde pod ruku.“ Zastavil jsem vodu a natáhl se pro ručník. „Kde jsou kluci?“ divil jsem se, že jsme sami dva ve sprše.
„Zůstali s trenérem, ještě mu s něčím pomáhají,“ odpověděl Petr a taky už zastavoval vodu.
„Pohni si, za chvíli jsou tu holky,“ popohnal jsem ho a oblíkal si triko. Jen jsem to dořekl, už někdo klepal na dveře. „Úž je to tady,“ ušklíbl jsem se, otočil se ke dveřím a zavolal, „Co je?“
„Pohněte, chceme se osprchovat!“ zavolala přes dveře Anička.
„Klidně můžete jít. Už jsem oblečený,“ se škodolibým úsměvem jsem se otočil na Petra. Ten honem popadl trenky a rychle si je natahoval na mokrý zadek. Bylo to v poslední chvíli. Dveře se rozletěly a dovnitř vpadly holky.
„Pozdě!“ zvolala Petra a s úsměvem se dívala, jak se Petr rychle obléká.
„Já ti to jednou vrátím,“ vrčel na mě skrz zuby.
„Kdy? Honem Kdy?“ ozvala se Anička, která to zaslechla. „Ať se můžeme přijít podívat.“
„Na mě nic zajímavého není, ale tady…“ ukázal jsem na Petra.
„Mládeži nepřístupno!“ Rukou udělal vzdušnou čáru, jako by chtěl něco škrtnout.
„Tak to se nás netýká,“ chytla se toho hned Petra. „Už jsme plnoleté.“ Popošla ke mně a chytla mě kolem pasu. „Neříkej, že na tobě není nic zajímavého.“ Kousek poodstoupila a sjela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Nó – možná je, ale není to pro vás, holky,“ řekl jsem a na obě se usmál.
„To není fér. Já chci být kluk. Když ty jseš tak hezkej,“ zakňourala Anička a dala mi letmý polibek na tvář.
„Jdeme, začíná tu být moc horko, bojím se, že nás holky ještě znásilní.“ Petr si rychle posbíral věci a mazal ven ze sprch.
„Řekni, že by ti to vadilo, srabe!“ zavolala za ním Anička a všichni jsme se rozesmáli nad jeho úprkem. Posbíral jsem si taky své věci a šel do šatny.
„Raději se zamkněte, ať se Petr nevrátí,“ ozval jsem se ještě přes rameno. Zaslechl jsem už jen zabouchnutí dveří a cvaknutí zámku. Sedl jsem si na lavičku a skládal věci do brašny.
„Jdem na pivo?“ zeptal se Petr. Usadil se vedle mě a také si sklízel věci.
„Víš co, aji bych zašel. Moc se mi domů nechce,“ odpověděl jsem a hleděl dál do otevřené brašny. „Naši se zas chytli, mamině zas něco přeskočilo přes nos. A i když táta odjel, tak mamka pořád rýpe. Vůbec ji nechápu.“ S povzdechem jsem zatáhnul zip na kabeli. „Tak jdem?“ otočil jsem se na Petra.
„Jo, ještě řeknu klukům, že už jdem, ať dojdou za námi,“ vstal a odběhl do tělocvičny.

Kousek odsud byla menší příjemná hospůdka. Chodili jsme tam dost často. Brzy se z toho stal zvyk. Číšnice nás tam už dobře znaly a tím, jak jsme tam často chodili, vzniklo jedno nezávazné pravidlo. Měli jsme tam třikrát týdně rezervovaný stůl, vždy na stejnou dobu, kdy jsme končili s tréninkem. Pokud jsme se do určité doby neukázali, tak zas stůl uvolnili dalším hostům. Na oplátku jsme tam pořádali i různé oslavy, ať už narozenin nebo třeba vyhrané závody. Usadili jsme se v rožku, kde jsme měli dobrý výhled na celý lokál. Během chvilky před námi stálo pivečko s krásnou pěnou. Mlčky jsme popíjeli a pozorovali lokál. Prozatím tam ještě nebylo moc lidí. Většinou se to plnilo až o něco později.
„Tak co ruka, dobrý?“ Petr jako první přerušil naše mlčení.
Zvedl jsem ruku a několikrát ji ohnul v zápěstí. „Dobrý, trošku bolí, ale už je to lepší,“ odpověděl jsem.
„Měl bys dávat větší pozor, víš, že na závody jedeme z kluků jen tři. Potřebujeme tam být všichni, ať máme co největší šance na dobré umístění.“
„Prosím tě, už jseš jak trenér,“ povzdechl jsem si a upil piva. Nervózně jsem si odhrnul vlasy z čela. „Nechám se ostříhat, už mě štve, jak mi pořád vlasy padají do očí.“
„Nech toho, delší vlasy ti sluší,“ podíval se na mě Petr jak nějaká zamilovaná holka.
Sehnul jsem se k tašce a chvilku se v ní přehraboval. Pak jsem vytáhl čelenku a strčil ji do vlasů.
„Konečně vidím,“ zamrkal jsem a rozhlížel se kolem sebe.
„Spěcháš domů?“ zeptal se mě Petr.
„Ani ne, jak jsem řekl, mamina je zase protivná. Jsou už víc jak půl roku rozvedení a ona si prostě nedá pokoj,“ zamračil jsem se nad představou, co mě doma asi čeká.
„Tak proč se tatík neodstěhuje?“
„Chystá se na to, ale nechce jít do podnájmu. Zatím bydlí u Lenky,“ odpověděl jsem. „Na koupi bytu mu chybí ještě nějaké kačky.“
„Ale jedna plus jedna nestojí tolik,“ namítl Petr.
„To ne, ale chce koupit normální třípokoják. Chci se odstěhovat s ním,“ vysvětlil jsem mu, proč ještě nemá táta koupený nový byt.
„Nezůstaneš s mamkou?“ podivil se Petr.
„Ne!“ odpověděl jsem téměř současně s jeho poslední slabikou.
„Proč? Vždyť tvůj taťka je často pryč, ne? Nebo snad právě proto?“
„Ne, jde spíš o to, abych měl klid, moc si s mamkou stejně nerozumíme.“ Byl jsem z téhle diskuse trochu nervózní a maloval jsem si na stole prstem kolečka.
Peťa upil piva, postavil půllitr na stůl a zavrtěl hlavou. „Spíš bych řekl, že bude dělat všechno proto, aby tě měla u sebe, ne?“
„To by v první řadě musela překousnout, že jsem…“ nedokončil jsem větu. Rozhlédl jsem se kolem sebe s obavou, že by nás mohl někdo slyšet. Raději jsem to nedokončil přímo. „No, však víš…“
Sklonil jsem hlavu a zaměřil svůj pohled na půllitr před sebou. Hypnotizoval jsem tu zlatavou tekutinu, jako bych v ní hledal odpověď na mámino chování. Vždycky jsem si myslel, že mámy jsou rozumnější a chápavější než tátové, co se týče těchto věcí. Ale naše mamka je asi výjimka. Dokonce i moje starší sestra Lenka se brzy odstěhovala, protože si s ní moc nerozuměla. Petr, jakoby odhadl, na co právě myslím.
„Řekl bych, že to tvoje máti spíš pochopí a přijme, aspoň teda lépe než taťka, ale podle toho, jak tě poslouchám, tak u vás je to spíš naopak, co?“
„To je. Navíc mamka vyčítá taťkovi, že za to všechno může on. I za to, že se Lenka odstěhovala tak brzy i za to, že jsem teplej,“ odpověděl jsem a už jsem se ani nenamáhal kontrolovat, jestli nás někdo poslouchá.
„Však ona to jednou pochopí,“ zkusil mi dát Petr naději, že se to jednou zlepší.
„Čím dřív, tím líp, protože už to často bývá nesnesitelné,“ povzdechl jsem si. Zamával jsem na číšnici.
„Prosím, ještě jedno,“ objednal jsem si, když dorazila k našemu stolu.
„Kdepak je zbytek? Dneska sami dva?“ ukázala na volná místa. Podívali jsme se s Petrem také na ta prázdná místa.
„Ale ne, jen dneska dorazí trochu později,“ odpověděl jsem a usmál se na ni. Věděl jsem, proč se ptá, tak jsem pokračoval: „Trenér ale dneska asi nepřijde. Říkal, že má ještě něco na práci, že jde rovnou domů.“
Číšnice na to nic neřekla, ale v jejich očích bylo vidět mírné zklamání.
„Neboj, příště přijde,“ uklidňoval jsem ji. „Jen dneska ještě musí odeslat narychlo registrace nových členů. Musí všechno ještě překontrolovat, než to pošle, proto šel domů, aby to stihl.“
Od dveří se ozval menší hluk. Všichni tři jsme se otočili tím směrem.
„Á, kluci už jsou tady,“ řekl Petr, když viděl příčinu toho ruchu. „A koukám, že holky dneska taky,“ dodal ještě a už se posouval blíž ke mně, aby ostatním uvolnil místo.
Všichni se natlačili na volná místa na lavici. Seděl jsem zmáčknutý mezi Petrem a Petrou. Postupně si všichni objednali. Seděli jsme a popíjeli a živě debatovali o všem možném. Petr s Petrou se na mě mačkali, až mi to bylo chvílemi nepříjemné.
„Peťo, posuň se!“ ozval jsem se v momentě, kdy jsem si už připadal jako sardinka.
„Co?“ otočili se na mě oba dva současně.
„To bylo na tebe!“ ukázal Petr prstem na Petru.
„Ne! Na tebe““ vyplázla na něj Peťa jazyk, ale přesto se kousek posunula.
„To bylo na oba dva. Vždyť mě tu lisujete už delší dobu,“ zamračil jsem se. „Jestli chcete sedět vedle sebe, klidně vám uvolním místo.“ Podíval jsem se nalevo i napravo.
„Tady je někdo protivnej,“ ušklíbla se na mě Petra. „Co ti zas přeletělo přes nos?“
„Ale nic, jen prostě nemám mačkací náladu a je mi horko z toho, jak se na mě pořád lepíte.“ Podíval jsem se na číšnici, která právě sbírala prázdné sklenice z našeho stolu. „Zaplatím. Jen ty dvě piva.“
Přikývla hlavou: „Hned jsem tu, jen to odnesu.“
„Nechceš ještě posedět?“ zeptal se Petr, když jsem postavil prázdný půllitr na stůl. „Říkal jsi, že se ti domů moc nechce.“
„Jsem utahaný a jsme domluveni s Lenkou, že si zavoláme přes skype.“ Zaplatil jsem a vstal. Nacpal jsem peněženku do zadní kapsy a snažil se dostat z mého místa v rohu. Bylo to, jako škatulata hejbejte se. Čtyři lidé museli vstát, aby mi uvolnili cestu a já mohl odejít.
„Počkej, půjdu taky,“ ozval se Petr a hned využil toho, že má volný průchod. „Jen si zaběhnu zaplatit.“
„Počkám venku,“ zavolal jsem na něj. Rozloučil jsem se s ostatními a vyšel ven.
Venku bylo krásně teplo. Byl teprve začátek září. Přes den ještě hezky hřálo sluníčko, tak i teď navečer bylo celé město příjemně vyhřáté. Nebylo ještě potřeba nosit svetry nebo mikiny. A tak si toho každý, kdo mohl, užíval, protože všichni věděli, že studený podzim tu bude co nevidět. Podíval jsem se na hodinky.

Kde ten Petr je? Co tam ještě dělá?

Než jsem v duchu stihl zanadávat ještě víc, vyšel z hospody.
„Co ti to tak trvalo?“ zeptal jsem se, jen co došel ke mně.
„Jana chtěla vědět, jestli trenér přijde příští týden, že si podle toho vezme směnu,“ vysvětloval, proč se zdržel u číšnice. „Ona je do něho vážně zabouchnutá. Měli bychom trenéra trochu nakopnout. Stejně po ní pořád jen kouká a není schopný se rozhoupat.“
„No, asi bychom měli, jinak začne Jana chodit s někým jiným,“ souhlasil jsem. Pomalu jsme se vydali směrem domů.
„Říkal jsi, že dneska budeš mluvit s Lenkou, jak se má?“ změnil Petr téma hovoru.
„Ale jde to. Sice bydlí v jiném městě, ale je celkem spokojená. Hlavně se nemusí rozčilovat s mámou.“ Při vzpomínce na to, co mě čeká doma, jsem vztekle kopnul do kamene, který mi právě stál v cestě.
„Neptala se na mě?“ vyzvídal Petr.
„No ani ne, ale vždyť víš, že o tebe neměla zájem.“ Podíval jsem se na něj. „Vždyť můžeš mít jakoukoliv jinou holku.“
„Jenže jiná není jako Lenka. Má něco do sebe a v tom jste si hodně podobní.“
„No to je pravda, oba máme rádi kluky,“ neodpustil jsem si cynickou poznámku.
„Tak jsem to nemyslel, ale když o tom mluvíš, tak se vlastně může stát, že se vám bude líbit stejný kluk, co?“
Zastavili jsme se u cesty a čekali, až na semaforu blikne zelená.
„No teoreticky ano,“ pokračoval jsem v diskuzi a sledoval semafor. Divné, kam se hovor vždycky stočí. „Máme vlastně i podobný vkus.“
„Hm, tak když mě Lenka nechce a máte podobný vkus, tak u tebe bych asi moc šancí taky neměl, co?“ vybalil to na mě Petr a vstoupil do cesty.
„Co?“ zasekl jsem se na obrubníku.
„Pojď! Máme zelenou!“ otočil se na mě Petr zprostředka cesty. Rozběhl jsem se na druhou stranu. Na chodníku jsem zůstal stát a zíral jsem na něj jako na nějaké zjevení.

Dělal si snad ze mě srandu?

„Nestůj tam jak solný sloup,“ řekl a přehodil si kabelu. „Asi začnu nosit baťoh.“ Promnul si volné rameno.
„Jak jsi to myslel?“ zeptal jsem se a dal se znovu do chůze. Šli jsme vedle sebe a já po očku sledoval, co dělá.
„No, bolí mě rameno, tak bude asi lepší nějakou dobu nosit baťoh, ať si rovnoměrně zatížím záda,“ odpověděl Petr úplně na něco jiného, než byla zamýšlena má otázka.
„Takhle jsem to nemyslel. Ptal jsem se na to, co jsi říkal před chvíli na druhé straně,“ nedal jsem se odbýt vyhýbavou odpovědí. Otočil jsem hlavu, abych na něj lépe viděl.
„Jo myslíš Tebe a Lenku? No, dělal jsem si srandu,“ odpověděl, ale přitom se neusmál ani malinkým náznakem. Každopádně mě touhle odpovědí moc nepřesvědčil.
„Bylo by to divné, když se ti líbí holky, ne?“ ptal jsem se dál a začínal být hodně zvědavý.
„Nikdy nevíš, co má ten druhý v hlavě. A že se někomu líbí holky, neznamená, že se mu nemůžou líbit i kluci.“
Udivilo mě to. Nikdy jsem zatím takhle o lidech nepřemýšlel. Vždy pro mě byli hetero nebo homo. Nikdy jsem nepřemýšlel o třetí variantě. Vždy to byly dvě strany mince – panna nebo orel. Bílá nebo černá. Ale co když mince zůstane stát na hraně a co když se bílá barva smíchá s černou? A že by Petr patřil zrovna do té třetí, opomíjené skupiny?
„Myslíš to vážně? Ty?“ zeptal jsem se ho. „Vždyť jsi říkal, že sis dělal srandu.“
„To je jedno, kašli na to. Prostě to už šlo,“ snažil se Petr vyhnout přímým odpovědím. Ani jednou se na mě přitom nepodíval a já měl čím dál větší pocit, že to co řekl, bude asi pravda a že mluvil o sobě.
„Hele, už jsem doma, tak zatím.“ Petr rychle zmizel ve vchodu domu, ke kterému jsme právě došli.
„Ahoj,“ řekl jsem spíš už jen pro sebe, protože se za ním zavřely dveře a nedal mi tak už šanci cokoli říct.

Myslel vážně to, co řekl? Opravdu mluvil o sobě?

Pokračoval jsem pomalu v cestě domů. Bydlel jsem už jen o dvě ulice dál, tak jsem se pomalu šoural, abych byl co nejdéle venku. Přemýšlel jsem nad tím, co to vlastně mělo znamenat. Pravda je, že Petr měl, nebo možná ještě i má Lenku rád. Často nás navštěvoval, jenže ona ho odmítla. On však k nám nepřestal chodit, i když nebyla doma. Navíc jsme kamarádi, známe se od doby, co jsme začali chodit do juda. Poslední dobou ale už o Lence přestal tolik básnit. Měl jsem za to, že se s tím už srovnal. Ale asi to bylo celé jinak. Že by k nám nechodil jen kvůli ní? Když jsem si to tak v hlavě přemítal zpětně, tak nějaké náznaky, že bych se mu mohl líbit i já, by tu byly. Ale nikdy jsem tomu nějak nevěnoval pozornost, protože mě nikdy nenapadlo, že by se Petrovi mohli líbit i kluci. Během přemýšlení nad nastalou situací jsem dorazil domů.

Nakoukl jsem do obýváku. Máma tam seděla jako obvykle a dívala se na televizi. Sotva mi odpověděla na pozdrav, ani ke mně nezvedla hlavu. Vytáhl jsem zpocené prádlo z tréninku a nacpal ho do pračky.
„Mami, mohla bys mi prosím tě vyprat kimono? Je už v pračce,“ poprosil jsem od dveří obýváku.
„No, jo. Až skončí film,“ zazněla její odpověď z křesla, kde seděla.
„Je, prosím tě, něco k večeři?“ zeptal jsem se ještě a dál jsem stál mezi dveřmi. Ani se mi nechtělo jít dál do obýváku.
„Ne,“ odsekla mi. „V lednici je jídla dost, tak něco si udělej.“
Ani jednou se na mě nepodívala a dál hleděla na televizi. Raději jsem se už na nic neptal. Měl jsem dost. Toto její chování bylo poslední dobou pravidlem. Měl jsem často pocit, že ji obtěžuje už jen má přítomnost. Připadal jsem si jako nějaký nepříjemný hmyz, na který by nejradši šlápla. A to se dneska chovala jen odměřeně. Bylo jasné, že má zase blbou náladu. Poslední dobou jsem ani neměl možnost si s ní v klidu popovídat, byť třeba jen o škole. Ani to ji nezajímalo. Jsem v maturitním ročníku a ani jednou se nezeptala, jak mi jde učení, nebo třeba příprava na jazykové zkoušky. Pokud mi něco nevyčítala, tak byla hrozně úsečná a nepříjemná. Měl jsem pocit, že si všechnu špatnou náladu z rozvodu vybíjí na mě. Lenka měla to štěstí, že se mohla tak rychle odstěhovat. Táta se doma zdržoval jen minimálně. Má svoji firmu ve vedlejším městě. Je tam často i několik dní v kuse a zatím bydlí u Lenky. V mezičase přijede na pár dní domů, ale tak na dva tři dny a zase jede pryč. Vypere si, vyřídí, co potřebuje a zase se klidí z mamčiného zorného pole.

Ani se mu nedivím. V době kdy je doma, tak se do něj máma většinou naváží. Vždy si najde nějaký důvod. A když se s ním nehádá, tak kolem sebe chodí jako cizinci.

Táta si ke mně do pokoje přestěhoval všechny svoje věci. Zabral si skříň a postel po Lence. Vždycky se omlouvá, že se mi nacpal do soukromí, ale já jsem byl rád. Byl to právě on, kdo bez problémů přijal mou orientaci. Když byl doma, často jsme si povídali i dlouho do noci. Můj sexuální život jsme sice neprobírali, ale občas se mě zeptal i na kluky. Jestli třeba zrovna s někým randím, jací kluci se mi vlastně líbí a podobně. A tak běhal táta mezi dvěma byty. Lenka se nedávno rozešla s přítelem, tak aspoň nebyla sama. Táta ji pomáhal s placením nájmu a služeb, tak to bylo pro oba výhodné. Nejenže pomohl Lence s financemi, ale nemusel si složitě hledat podnájem a nemusel denně dojíždět. Ušetřil si tím i čas pro práci a čas pro svou dceru. Zatím co já si v bytě, kde jsem žil celý život, připadal posledního půl roku jako cizinec v podnájmu.
Při uvažování nad tím vším jsem si nachystal dva rohlíky s máslem a salámem a uvařil si čaj. Pomalu jsem to snědl a pak si po sobě umyl i nádobí. I když to byl jen jeden nůž a hrnek, nechtěl jsem dát mamce příležitost, aby brblala, že po mně musí uklízet. Nalil jsem si ještě vodu na pití do velké sklenice a šel do svého pokoje. Po cestě jsem jen nakoukl do obýváku, ale tam se nic nezměnilo, kromě programu v televizi. Vešel jsem k sobě k sobě do pokoje a zavřel za sebou dveře.
Měl jsem tam celkem nepořádek, ale v tom velkém pokoji se to tak nějak ztratilo. Aspoň jsem si to myslel. Bydleli jsme ve staré zástavbě, tak byly pokoje opravdu prostorné. Do toho mého se pohodlně vešly dvě postele a dvě skříně V rohu u okna stál velký psací stůl s počítačem. Na stěně, naproti postelím byla namontovaná velká televize, kterou mi táta koupil, abych se mohl dívat a nemusel se kvůli tomu dohadovat s mamkou. K tomu jsem měl napojený X-Box. Občas jsem hrál sám, ale víc mě bavilo, když se u mě stavil Petr a hráli jsme spolu. Vedle mé postele stál menší stolek, kde jsem si nechával drobnosti, jako například peněženku nebo mobil, stál na něm budík a občas jsem na něm jedl. Vedle druhé postele byl velký sedací pytel, který jsem hodně využíval. Rád jsem se v něm i učil. Byl velice pohodlný a dobře se v něm i odpočívalo.
A pak tu byly poličky nad postelemi. Nad tou mou, byly plné knih. Už jsem je pomalu neměl kam dávat, tak jsem některé cpal i na poličky nad tátovou postelí. Byly převážně v angličtině a francouzštině. Slovníky, učebnice a různé další knihy. Měl jsem opravdu v úmyslu udělat certifikační zkoušky z těchto dvou jazyků. Proto jsem se často díval na anglické a francouzské programy. Postavil jsem sklenici s vodou. Zrovna teď byl stolek dost zamazaný.
„Budu si ho muset utřít,“ pomyslel jsem si, když jsem to viděl.
Pohledem jsem zavadil o budík. Blížila se hodina, kdy jsme byli s Lenkou domluveni na skype. Zapnul jsem tedy počítač, abych byl připravený a šel se převléct. Hodil jsem svlečené věci na tátovu postel a vrátil se ke stolu. Poházené sešity jsem shrábnul na jednu hromadu, aby mi nezavazely a taky abych našel klávesnici s myší. Tím jsem měl na stole jakž takž uklizeno. Právě jsem se zvedal, že si dojdu pro vodu, když se ozvalo zvonění skype. Připojil jsem se.

„Ahoj, bubáku. Jak je?“ ozvala se Lenka z počítače, jen co jsme se spojili.
„Čau, tak normál. Před chvíli jsem přišel.“ Usadil jsem se pohodlně na židli, což znamenalo založit nohy pod sebe. „Táta je doma?“ zeptal jsem se.
„Ne, má nějakou schůzku. Říkal, že dneska přijde později,“ odpověděla Lenka.
„Neříkal, kdy přijede sem domů?“ vyptával jsem se dál s nadějí v hlase, že by to mohlo být hned zítra, abych nemusel celý víkend strávit sám s mámou.
„Neříkal. Ale prý ti zavolá, má pro tebe nějaké překvapení.“ Lenka mrkla spiklenecky očkem do kamerky.
„Ano? A víš, o co jde?“ byl jsem zvědavý.
„Vím, ale neřeknu. Nech se překvapit,“ nedala se Lenka přemluvit k vyzrazení daného překvápka.
„No tak Leňouchu,“ žadonil jsem jak malé děcko.
Tímto oslovením, jsem většinou dosáhl svého, ale tentokráte byla moje drahá sestra neoblomná. Podle toho jak se tvářila, jsem měl pocit, že ji baví mě tak napínat.
„Nebuď zvědavý, budeš brzy starý. Taťka ti to řekne sám. Bude ti ještě dneska volat. Tak nechoď brzy spát,“ zatvářila se přísně jako paní učitelka.
Nevím, jak to mají ostatní sourozenci, ale já mám Lenku moc rád. Bylo mi líto, když se rozhodla odstěhovat.
„Netvař se tak, nebo se tě budu bát,“ zamračil jsem se do webky.
„Co jinak škola, dobrý?“ Lenka začala mluvit o mé bolavé patě. Zrovna jsem měl období, kdy jsem se moc učit nechtěl. Pořád jsem ještě byl duchem někde na prázdninách, i když už polovina září byla za námi.
„Ježíš, je teprve začátek školního roku a už všichni vyšilujete. Matura bude až na jaře.“ Chytil jsem sešity pohozené na stole a ukázal je do kamery. „Podívej, už teď tu toho mám plno a to jsme ještě pořádně nezačali. Každý mluví jen o matuře. I trenér se mě už na to ptal. Ještě, že mi aspoň kluci dají pokoj.“
„Máte hodně nováčků?“ zeptala se Lenka, když už jsem tohle téma nakousl.
„Moc ne, letos je to jaksi slabší. Ale chystáme se na závody, letos by to snad už mohlo vyjít a budu startovat. Škoda, že jsi přestala chodit, mohla ses taky účastnit.“
„Však víš, že jsem to nestíhala a pak jsem se odstěhovala,“ namítla Lenka. „No, a co jinak banda? Jsou tam pořád všichni?“
„Odešel akorát Jarda – šel do národňáku. Jinak všichni zůstali.“ Pak jsem si na něco vzpomněl: „Jo, pozdravuje tě Petr.“
„Aha,“ zazněla strohá Lenčina odpověď, jako by ji kouslo něco jedovatého. Já to ale nějak nezaregistroval a pokračoval jsem.
„Chci se tě Leni na něco zeptat. Možná to budeš vědět. Petr dneska něco naznačil a nevím, jak to mám chápat.“
„Co naznačil?“ zbystřila Lenka svou pozornost. Kdybych se v tu chvíli víc zaměřil na ní, zjistil bych, že je nějak nesvá. Ale já jen hleděl na hromádku sešitů na stole a přemýšlel nad tím, co se chci zeptat.
„No šli jsme domů z trenalu a nějak přišla řeč na tebe. Ptal se, jak se máš a tak,“ nevěděl jsem, jestli to mám říct přímo.
„Řekl něco konkrétního?“ přerušila Lenka mé uvažování. „Myslím o mně,“ dodala ještě rychle.
„Ne, jen že tě mám pozdravovat. Ale spíš by mně zajímalo, jestli o něm náhodou nevíš něco víc. Měl jsem pocit, že se mi snažil naznačit, že se mu líbím. Nevíš jak na tom je?“ Podíval jsem se na Lenku, která upřeně hleděla do kamerky. Já si teprve teď všiml, že je nějaká zaražená a trochu se i mračila.
„No počkej! On ti přímo řekl, že se mu líbíš?“ vyhrkla trochu nervózně.
„Přímo tak ne,“ odpověděl jsem s menším údivem nad její reakcí.

Že by žárlila? To je blbost, vždyť ho sama několikrát odmítla.

Zadíval jsem se znova na stůl, nicméně jsem pokračoval. „Spíš ho zajímalo, jestli, když jsme si ty a já tak podobní, jestli by měl u mě šanci nebo ne. A naznačil něco takového, jako že jsou i lidé, kteří mají rádi obojí. Víš jak to myslím.“
„Pájíku,“ oslovila mě Lenka jménem, kterým mi říkala jen ona a tím si vysloužila mou pozornost.
„Hm?“ zvedl jsem hlavu od sešitů a díval se na ni.
„Ty snad uvažuješ, že bys s ním… “ pokračovala, ale větu nedokončila.
„Ježíš, ne,“ zamítl jsem téměř okamžitě, jen co to vyslovila. „Není můj typ, a navíc, jestli má rád holky i kluky, tak bych s ním ani nechtěl chodit. Nikdy bych si nebyl jistý, kdy ho přestanu bavit, a uteče za holkou.“ Pak jsem si něco podle způsobu Lenčiny mluvy uvědomil. „Ty o něm něco víš? Je opravdu bisexuál?“
„No, přímo to neřekl, ale náznaky tam byly. Občas se na tebe vyptával. Jako třeba jací se ti líbí kluci a podobně.“ Lenka se na chvíli odmlčela.
Hleděli jsme na sebe přes ty kamery a nejspíš oba o něčem intenzivně přemýšleli.
„Víš Pájíku, zřejmě to o něm nikdo neví, tak si to nechej pro sebe. Asi máme to štěstí, nebo možná smůlu, že se mu líbíme oba dva,“ znovu se odmlčela.
Díval jsem se na ni a měl pocit, že má něco na srdci a váhá, jestli to říct nebo ne.
„Pavle, hlavně buď opatrný. Není vždycky vše takové, jak se na první pohled zdá. Víš on Petr… no prostě si na něho radši dej pozor.“ Lenka to řekla s dost vážným výrazem a umocnila to tím, že mě oslovila Pavle. To dělá jen tehdy, když je situace vážná.
„Proč?“ byl jsem opravdu překvapen jejím postojem. Lenka chvilku přemýšlela co říct. Najednou však otočila hlavu.
„Táta je tady, asi s tebou bude chtít mluvit. A co se týče Petra,“ podívala se zpět na mě, „prostě buď opatrný. Není až tak super, jak se zdá.“ Znovu otočila hlavu směrem, kde má dveře.
„Ahoj tati,“ zvolala do prostoru, „je tu Pája, chceš s ním mluvit?“
„Ahoj, určitě, kde ho máš?“ ozval se tátův hlas ze strany, kam se Lenka dívala.
„Je tady na skype, pojď, pustím tě.“ Pak se znovu otočila ke mně a zvedala se ze židle. „Zatím se měj, Pájo. Brzy se uvidíme,“ usmála se ještě a zmizela z dosahu kamery.
„Ahoj Pavlíku,“ ukázal se v kameře táta.
„Ahoj tati, jak je? Dneska jsi byl nějak dlouho v práci,“ pozdravil jsem. Byl jsem rád, že ho vidím.
„Musel jsem ještě něco zařizovat. Bylo to částečně pracovní i soukromé. Vlastně se to týká i tebe.“ Při těch slovech se zatvářil celkem tajemně.
„Mně?“ podivil jsem se. „S tvou prací přece nemám nic společného, když teda pominu tvoji osobu.“
„Máš něco v plánu na víkend?“ ignoroval táta mojí poznámku.
„No, ani ne, přijedeš domů?“ Při těch slovech mi hned v hlavě běžely představy, jak bude vypadat víkend, když táta dojede domů.
„Ne, nepřijedu, Ale ty přijedeš sem.“ Táťka se odmlčel, pootočil se na chvilku a vypadalo to, že něco na stole hledá. Pak se otočil zpátky a ukazoval něco do kamery.
„Co je to? Posuň to kousek dál, je to moc blízko. Nevidím to dobře,“ brblal jsem.
Táta to kousek oddálil od kamery a já to konečně pořádně viděl. Byla to pozvánka na zítřejší den na večírek firmy k výročí jejího založení. Oslava spojená s rautem a večerní zábavou.
„Je to pozvánka a platí i pro tebe,“ položil pozvánku na stůl a usmál se do kamery. „Máma už to ví, jseš sice plnoletý, ale raději jsem ji to řekl, aby nenadávala. Zůstaneš tu až do neděle. Zítra kolem čtvrté pro tebe přijede auto, tak buď připravený.“
„Však můžu dojet autobusem nebo vlakem. Vždyť je to kousek,“ namítl jsem. Moc se mi nelíbilo, že budu muset jet s někým cizím.
„Musíš si vzít oblek, aspoň pro začátek oslavy. Bylo by blbé, kdybys to tahal vlakem. Raději si všechno připrav, ať něco nezapomeneš, jako posledně tu kravatu.“ odmítl táta můj návrh jet vlakem.
„A nemůžeš pro mě přijet ty nebo Lenka?“ zkusil jsem ještě, abych přeci jen nemusel jet s někým cizím. Nikdy nevím, co si mám s těmi lidmi povídat, když je ani neznám.
„Nejde to,“ zavrtěl táta hlavou. „Musím být tady, protože přijede jeden důležitý host a já s ním mám ještě před oslavou pracovní schůzku. Musím se věnovat i celkově přípravě, stejně jako Lenka. Dohlíží na organizaci a na raut.“
„Víš, že nemám moc rád, když mě veze někdo, koho neznám,“ zkoušel jsem ještě.
„To bude v klidu. Je spolehlivý a dobrý řidič. Neboj, nepošlu pro tebe nějakého starouška,“ zasmál se táta. „Hlavně si všechno nachystej a nic nezapomeň, ve čtyři bude u tebe.“
„Budu na tebe čekat, ať je z tebe pořádný fešák!“ ozvala se Lenka odněkud z jejího pokoje. Neviděl jsem ji, ale podle jejího hlasu jsem poznal, že se usmívá.
„Tak jo,“ rezignoval jsem. „Už se na vás moc těším, ale budu končit. Je už dost hodin a jsem utahaný, měli jsme dneska trénink.“ Na potvrzení mých slov se mi otevřela pusa a já si pořádně zívnul, aniž bych tomu dokázal zabránit. „A musím si nachystat věci, nevím, jestli bych to zítra stihnul, končíme až ve dvě.“
„Dobře, taky mám ještě nějakou práci. Tak zatím ahoj.“ Táta vstal od počítače. „Leni! Pojď to vypnout. Pája už taky končí.“
Hned na to jsem slyšel kroky a do kamery nakoukla Lenka.
„Jdeš už spát, Pájíku?“ zeptala se s úsměvem.
„Jo. Jsem už docela utahaný,“ odpověděl jsem. „A jestli mám zítra něco vydržet, tak bych měl jít spát.“
„No určitě, musíš být vyfešákovaný, uděláme si zas z lidí srandu? Hodíme se do gala a budou si myslet, že jsme milenci, tak jak posledně, co?“ začala se Lenka smát a připomněla tak náš poslední společný večírek, když ukončila magisterské studium.
„To jo. Byla docela legrace. Hlavně jak tví spolužáci záviděli, že sis nabrnkla mladšího a navíc takového fešáka.“ Poťouchle jsem na Lenku mrknul a prohrábl si rukama vlasy, jako na módní přehlídce.
„No však taky fešák jsi. Nejedna holka se po tobě otáčí. Kdybych nebyla tvoje ségra a ty teplej… kdo ví, jak by to bylo…“ začala se Lenka znovu smát.
Věděl jsem, že to nemyslí nikdy zle, když řekne, že jsem teplej. Vždy si z těchto věcí dělá srandu – a vlastně oba jsme si z toho často dělali legraci. S ní jsem se v klidu bavil i na svůj vlastní účet.
„No tak jo. Tak se zatím mějte, uvidíme se zítra. Dobrou Leni,“ rozloučil jsem se a vypnul skype.
Ještě chvilku jsem se díval na plochu monitoru, ale nakonec jsem vypnul i celý počítač. Přeci jen raději už půjdu spát. Vstal jsem a šel si ještě nachystat věci na zítra. Prošel jsem skříň, vytáhl si oblek a nacpal ho do přenosného vaku. Pak si ještě naházel pár věcí do kabely a byl jsem hotov. Překontroloval jsem si učení a šel se narychlo osprchovat.
Máma stále seděla u televize. Takže žádná změna, akorát na stolku přibyl hrnek, ze kterého voněla káva. Když jsem šel z koupelny, zastavil jsem se u dveří obýváku.
„Mami, nezapomeň prosím tě na to kimono. V pondělí mám trénink,“ ozval jsem se opatrně směrem k mámě.
„Ale jo, neboj, do pondělí času dost,“ opověděla a přitom se ani neotočila. Chvilku jsem stál a čekal, jestli zmíní nadcházející víkend. Ale nic. Mlčela a dál se dívala na televizi.
„No já jdu spát. Dobrou noc,“ odcházel jsem do svého pokoje, aniž bych zaslechl jakoukoli odpověď. Pozhasínal jsem a skočil rovnou do postele. Zachumlal jsem se do peřiny a během chvilky jsem usnul. Opravdu nám trenér dává co proto.