Tak nějak...
Jaký to nešťastný človíček…
Sedí sám, nemluví, jen se dívá kolem sebe s hlavou mírně skloněnou, aby mu nikdo neviděl dobře do tváře.
Co skrývá?
Směje se ostatním? Vysmívá se jim?
Ne…
Je to osamocení, smutek. Trápí se a neví proč…
Vlastně ví proč. Ale je to schované uvnitř a nikomu nedovolí to vidět nebo slyšet. Co je komu po tom? Proč by měl jít a říct: „Hele, je mi smutno, je mi na nic, je to proto, že…
Proč by to měl udělat, když se nikdo nezajímá sám od sebe?
Všichni jsou zvyklí vidět jeho úsměv. Ale nikdo už nevidí, když se skrčí v koutě a pláče. Dělá to jen, když je sám… Je nešťastný, protože život je pro něj jedno velké utrpení.
Má starosti. Má problémy, ale nikdo to neví….
Nechce to. Nechce se hrabat ve svých problémech s nikým, protože to jen znásobuje to trápení, když ví, že situace je neřešitelná…
Chce jen prostě být. Třeba se svým trápením schovaným uvnitř sebe, ale chce být… s lidmi… protože v tu chvíli mu je lépe…
Protože v tu chvíli…
Není sám…
Tak nějak...
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.