Alexandr - Kapitola 2

02.01.2015 21:18

2.

 

Odněkud zdálky jsem slyšel hlasy. Ani jsem nebyl schopen rozeznat kdo, a co říká. Ležel jsem na studené zemi. Někdo mi podpíral hlavu. Malinko jsem pootevřel oči, zahlédl jsem nad sebou stín. Pokusil jsem se nadzvednout, ale něčí ruce mne přidržely. Poznal jsem ho.
„Nevstávej. Za chvíli tu bude sanitka. Tvůj táta už je volal.“ 
Zdálky jsem slyšel houkačku sanitky. Poslední Pájova slova se mi začaly ztrácet. Opět jsem se nořil do tmy a snad jen podvědomě jsem se k němu snažil víc přitisknout.
Na pár vteřin jsem k sobě přišel, když mě nakládali na nosítka. Někdo na mě začal mluvit, ale nebyl jsem schopen jakkoli komunikovat. Něco jsem zamumlal a vzápětí jsem byl zase mimo. Když jsem se znova začal probírat, ležel jsem už v sanitce a jeli jsme do nemocnice. Chvíli jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil si uvědomit, kde jsem a co se stalo. Pokusil jsem se zvednout hlavu, ale někdo mi ji jemně zatlačil zpět na lehátko.
„Lež, nezvedej se,“ ozval se mužský hlas. Podíval jsem se tím směrem. Vedle mne seděl prošedivělý lékař a právě mi kontroloval kapačku. Bůh ví, kdy mi ji stihli napíchnout.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se doktor.
„Alexandr,“ vysoukal jsem ze sebe trochu s obtížemi.
„Víš co je dnes za den?“ zazněla další otázka.
„Pondělí,“ odpověděl jsem znovu poslušně.
„No, vypadá to, že to bude dobrý. Ale stejně Tě ještě musíme poslat na pár vyšetření, abychom měli jistotu, že je všechno v pořádku. Byl jsi docela dlouho mimo.“ Doktor se podíval ven, přes okno sanitky. „Už jsme tady.“
Chtěl jsem se posadit.
„Ne, ne, hezky lež. Pojedeš jako pan král až na ošetřovnu. To by mi Tvůj otec dal, kdybys šel po svých,“ zarazil mně doktor.
„No jo,“ zamumlal jsem. Uvědomil jsem si, že táta je taky doktor a má ordinaci v nemocnici.
„Kde vlastně je?“ začal jsem se opatrně rozhlížet po sanitce.
„Jede za námi autem ještě s tím druhým mladíkem. Měl jsi štěstí, že tam byl a hned zavolal pomoc. Kdo ví, jak dlouho bys jinak na té studené zemi ležel. Zvlášť teď, když už se tak ochlazuje.“
Dojeli jsme do areálu nemocnice. Vyložili mně i s lehátkem ze sanitky, odvezli mě dovnitř na příjem a tam mě ruce doktora a saniťáka přenesly na druhé lehátko. Sestřička mě hned odvážela na vyšetřovnu.
„Děkuji a nashledanou,“ ozval jsem se směrem k panu doktorovi. Ten se pousmál. 
„Nemáš zač. Poděkuj tomu mladíkovi, který se o Tebe postaral. Teď už si Tě přebere tady pan doktor,“ řekl a ukázal rukou na svého, o něco mladšího kolegu.
Během následujících dvou hodin jsem absolvoval všechna možná vyšetření. S diagnózou naražené čelisti, naštíplého zubu a otřesu mozku mě odváželi na pokoj. Táta se na chvíli objevil, aby zjistil co a jak, a s tím, že mi druhý den donese věci, než půjde do práce, zase zmizel.
Samozřejmě, že jako protekční dítě mě hned odvezli na samostatný nadstandardní pokoj. Celou noc mě sestra chodila kontrolovat. Ani mi to nějak nevadilo. Stejně jsem nemohl spát. V hlavě se mi honila spousta myšlenek. Zkusil jsem si pustit televizi, ale vzhledem k tomu, že byly už tři hodiny ráno, tak ten program za moc nestál. Neměl jsem zájem sledovat, jak si nějaká přitloustlá ženská, ověšena řetízky a velkými prsteny na prstech, co vypadaly jak klobásy, hraje na věštkyni a pár zoufalců ji tam volá, aby zjistili, že se vlastně nic zásadního nedozví. Televizi jsem vypnul. V pokoji se rozhostilo úplné ticho. Zvenku jen prosvítalo mírné světlo z pouliční lampy. Zahleděl jsem se na stíny na protější stěně a začal jsem myslet na to, co všechno se vlastně v uplynulém dni událo. Nejčastěji jsem se myšlenkami vracel k Pájovi. První náraz do něj… jeho poplácání po zádech, když mi zaskočilo… jeho postoj u stolu, když se mu vysypala večeře na zem… záchrana v parku před velkým výpraskem… jeho pevné tělo, které mi poskytlo oporu, když se mi udělalo zle… jeho náruč, když jsem ležel na zemi… Při každé vzpomínce na to, jak mne podpíral, se mi podivně stáhl žaludek. Nebylo to však znechucení, či odpor. Bylo to jiné a zvláštní. Měl jsem spoustu kamarádů, ale tento pocit jsem u nikoho zatím neměl. Dokonce ani u svého nejlepšího kamaráda, se kterým jsem se znal už od školky. Ještě jsem nějakou dobu nad vším přemýšlel. Bolest hlavy pomalu ustupovala a zmírnila se na tolik, že jsem nakonec k ránu usnul.   

„Alexi… Alexi…“ volání mého jména mě vzbudilo. Vedle mé postele stál táta v doktorském plášti.
„Jak se cítíš? Za chvíli budeš mít snídani a pak máš mít ještě nějaké vyšetření.“
„Jo, jo. Je to lepší, tati,“ odpověděl jsem.
„Jak budu mít pauzu, tak se stavím. Tady,“ ukázal na skříňku, „ máš nějaké věci, co Ti máma posílá. Venku na chodbě je Tina. Můžu ji sem pustit?“
„Ať jde sem. Je to v pohodě.“
„Dobře, já jdu, než mě pacienti roztrhají. Mám už plnou čekárnu.“ S těmi slovy odešel. Hned na to do pokoje vběhla Tina. Zastavila se až u mé postele.
„Zlato, co mi to děláš?“ zeptala se místo pozdravu.
„To víš, narazil jsem na nesprávnou osobu. Ale mám strážného anděla,“ usmál jsem se.
„To jo. Pája mi volal hned, jak Tě odvezla sanitka. Ani jsem se nemohla dočkat rána.“ Bylo vidět, že má slzy na krajíčku. „Přemluvila jsem Tvého taťku, aby mě sem hned ráno vzal.“
„Nebreč, prosím Tě. Žiju. Akorát budu mít chvíli modrou pusu a musím k zubaři, protože mám naštípnutý zub. Nesnáším zubaře,“ zašklebil jsem se nad představou návštěvy u zubaře. Sáhl jsem si na hlavu. „No a mám tu bouli.“
„Ukaž.“ vyskočila Tina na nohy. Naklonila se ke mně. Opatrně mě pohladila po vlasech, pak mi dala pusu na potlučené místo a na tvář. Cukl jsem.
„Promiň, bolí to?“ omlouvala se Tina.
„Trochu jo,“ zalhal jsem. V duchu jsem si říkal, že to vlastně ani už nebolí, proč jsem tedy uhnul? Nahlas jsem však pokračoval: „Vyřiď Pájovi, že mu děkuji.“
„Ten je teď na policii,“ řekla Tina. Zvedl jsem tázavě obočí.
„No musel jít vysvětlovat, co se vlastně stalo. Víš, jaký je Tvůj taťka. Jak zjistil, co se stalo a hned jak viděl, že jsi už celkem v pohodě, tak popadl Páju a jeli to nahlásit. Tomu se moc nechtělo, ale víš, že s Tvým tátou není možné jakkoli diskutovat. Naštěstí, byli policajti v pohodě a šlo to celkem rychle. Kdo ví, jak dlouho by tam jinak seděl. Ale dneska ráno tam ještě musí jít.“
„Chudák,“ politoval jsem ho při představě, jak asi táta vyváděl. „Doufám, že se Tvůj strejda nezlobí. Však mu má Pája pomáhat s tou novou pobočkou.“
„Ne, to je v pohodě. Dneska strejda zařizuje nějaké papírování po úřadech, tak by mu tam Pája ani moc platný nebyl. Jinak – mám Tě od všech pozdravovat.“ Zalovila v kabelce a podala mi můj telefon. „Tu máš. Vypadl Ti z kapsy, jak jsi spadl. Pája Ti ho posílá.“
Položil jsem mobil na skříňku. Ozvalo se zaklepání a dovnitř nahlédla sestřička: „Bude snídaně a o půl deváté máte vyšetření.“ Při těch slovech pohlédla na Tinu.
„V pořádku, už jdu,“ pochopila Tina. „Stejně už musím do školy. Opatruj se, stavím se odpoledne, ano? Mám Ti něco donést?“
„Nic mi nosit nemusíš, nezapomeň, že taťka dělá hned vedle. Do večera tu budu mít půlku mého pokoje. Jen mě omluv ve škole, jo?“
„OK, tak se uvidíme později. Buď tady hodný,“ usmála se Tina. Poslala mi vzdušný polibek a zmizela za dveřmi.
Následující tři hodiny utekly jak nic. Po snídani, jsem ještě absolvoval nějaké vyšetření a nakonec se za mnou před obědem stavil doktor s tím, že to vypadá docela dobře, ale pro jistotu tam ještě zůstanu tak dva dny na pozorování.
Super, takže do konce týdne mám stoprocentně klid od školy. 
Přemýšlel jsem, co tady budu ty dva dny dělat. Kdybych tu měl aspoň nějakou knihu z francouzštiny nebo ruštiny, mohl bych si něco opakovat. Sice mne ještě pobolívá hlava, ale něco malinko bych se naučit mohl. Zazvonil mi mobil. Vzal jsem ho do ruky, přišla zpráva z neznámého čísla. Chvilku jsem přemýšlel, čí by mohlo být, pak jsem ale zprávu otevřel.
„AHOJ. TINA MI DALA NA TEBE CISLO. CHTEL JSEM SE ZEPTAT JAK TI JE A JESTLI SE MUZU ODPOLEDNE KOLEM DRUHE STAVIT. PAVEL.“
Koukal jsem na tu sms, jako bych dostal dárek, který jsem si již moc dlouho přál. Uvědomil jsem si, že už pár minut na tu zprávu koukám a culím se u toho, jak malé dítě. Jsem normální? Vzpamatoval jsem se a odepsal jsem.
„AHOJ, JE MI LEPE. BUDU TU JESTE ASI DVA DNY. KLIDNE SE STAV. TESIM SE. ALEX“
Téměř současně s tím, jak jsem dal potvrdit odeslání sms, mi došlo, co jsem vlastně napsal.
=TESIM SE= Panebože, jako bych tu sms psal Tince a ne Pájovi, dobrý trapas.

     Další dvě hodiny utekly celkem rychle. V pauze, mezi ordinačními hodinami, se u mě stavil táta. Byl rád, že mohl posedět na chvíli schovaný u mě v pokoji. Stěžoval si, že dneska je objednáno hodně lidí, že nestíhá a navíc měli ještě jeden urgentní příjem. Pak zase odkráčel zpátky do ordinace. Bylo mi ho líto, když jsem viděl, jak je unavený. V noci kvůli mně běhal všude možně a teď musel pracovat, i když toho moc nenaspal. Docela jsem ho obdivoval, jak to tak může zvládat. Zrovna jsem se díval na televizi, když přesně s úderem čtrnácté hodiny se ozvalo zaklepání. Pomalinku se otevřely dveře a ze škvíry se ozvalo opatrné: „Můžu dál?“
Usmál jsem se. „Jasně, že můžeš.“
Byl to Pája. Vešel dovnitř.
„Ahoj, jak je, marode? Doufám, že zas neomdlíš, když jsem tady,“ zasmál se.
„Ahoj. Je to dobrý. Hlava mě už tolik nebolí, jen ji mám trochu hrbolatou,“ pohotově jsem odpověděl a poplácal jsem na židli vedle postele. „Sedni si, ať tu nade mnou nestojíš jako strážní věž.“ 
„Marodům se má vždycky něco donést,“ řekl Pája, když si sedal a vytáhl přitom z kapsy velkou čokoládu. „Snad Ti bude chutnat.“
„Díky, čokoládu můžu. Aspoň můžu pak něco zakousnout, až se budu nudit…“ usmál jsem se. Dal jsem čokoládu na skříňku a podíval se na něj. „Tina říkala, že Tě táta dotáhl na policajty. Je to v pohodě? Nebudeš mít problémy?“
Zavrtěl hlavou.
„To je v klidu. Řekl jsem jim jen, že Tě napadl nějaký chlap, a jak mě viděl přicházet, tak utekl. Tak to potom taky můžeš tak nějak říct. Stejně toho chlapa nechytnou a nerad bych pak měl problémy, že jsem někomu jednu natáhl.“
„Tak to je v pohodě. Stejně ani nevím, jak vypadal, nestihl jsem si ho ani prohlédnout. Řeknu taky, že utekl.“ Povzdechl jsem si a rozhlédl se po pokoji. „Raději bych ale šel domů. Pustí mě nejdříve tak za dva dny. Počítám, že to zařídil taťka.“
„Jestli se budeš moc nudit, tak Ti můžu dělat třeba dopoledne společnost, když bude Tinka ve škole,“ navrhl Pája.
„Jasně, budu rád,“ souhlasil jsem, ale hned jsem se zarazil. „To zní divně, co?“ podíval jsem se na něj.
„Mě to neva, přijdu rád. Domluvím to s tátou. Teď se stejně v té nové pobočce dělají stavební úpravy a já tam chodím jen na občasné kontroly, jestli je všechno v pořádku.“
„Psal jsem Tince, ať mi dneska donese francouzštinu. Když si nebudu s něčím vědět rady, tak bys mi mohl aspoň poradit, co?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jasně, že jo,“ odpověděl Pája, „ rád Ti s tím pomůžu.“
„Super, tak mě možná naučíš i něco nového,“ usmál jsem se a pak jsem ztichl. Nějak jsem nevěděl co říct dál. Pája seděl a díval se mi do očí. Oba dva jsme najednou ztratili řeč. V duchu jsem přemýšlel, co mám říct, abychom tak hloupě nemlčeli. Nemohl jsem však na nic přijít. Díval jsem se do těch jeho očí a nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Měl jsem z toho zvláštní pocit a s tím souhlasilo i mé srdce, které najednou bilo v pochodovém rytmu. Proč mě ty jeho oči tak fascinují a přitahují jak magnet. Měl jsem chvíli dojem, že i Pája to vnímá podobně. Jako bych v tom jeho pohledu četl stejné myšlenky. Stejné jako ty, které se mi právě honily hlavou. Z této zvláštní situace nás vyrušilo zvonění Pajova mobilu.
„Promiň, musím to vzít. Asi to bude pracovní, je to táta.“ Omluvil se a poodešel do kouta na druhý konec pokoje, aby dořešil telefonát se svým otcem. Zatím co telefonoval, já jsem přemýšlel nad tím, co se právě stalo.
Oba jsme byli jak v transu a ani jeden z nás přitom neuhnul pohledem. Jak dlouho bychom tak na sebe hleděli, kdyby nás nevyrušilo zvonění telefonu?
I teď jsem ho pozoroval, jak telefonuje a nemohl jsem od něj odtrhnout oči.
„Nezlob se, ale musím odejít,“ vytrhnul mě Pája z mého přemýšlení. „Táta potřebuje s něčím pomoct.“
„Nevadí, to je dobrý,“ zavrtěl jsem hlavou na důkaz, že mi to opravdu nevadí. „Stejně jseš tu hlavně kvůli práci.“
 „Zítra se určitě zastavím, asi tak kolem desáté, jo?“
„Jo, jo, přijď, budu se těšit.“ Zarazil jsem se. Zas ta hloupá věta. Pája se však pousmál. Evidentně byl rád, že jsem to řekl.
„Tak ahoj zítra, teď už fakt musím,“ rozloučil se a zmizel za dveřmi.
Ani nevím proč, ale byl jsem rád, že jsem ho viděl a že zase přijde. Znám ho sice velmi krátkou dobu, ale i přesto si mně něčím získal a jeho přítomnost mně těšila.
Následující dva dny uběhly jak voda. Návštěvy se u mne střídaly co hodinu a já ani neměl čas se nudit. Když nebyla vizita, tak u mě byl táta. Dopoledne Pája a odpoledne Tina. Máma se taky jednou zastavila, ale měla v práci uzávěrku, tak moc nestíhala. Byla ráda, že mohla přijít aspoň na hodinku přes poledne. Nejrychleji však ubíhalo dopoledne s Pájou. První den u mne zůstal až do oběda. Probírali jsme kde, co a domlouvali jsme se také co a jak říct na policajtech, až tam půjdu, aby se naše výpovědi moc nelišily. Zjistil jsem taky, že francouzštinu ovládá opravdu mistrovsky. Hodně mi s ní pomohl.  Dokonce mě v některých věcech i poopravil, abych nedělal chyby. Druhý den se ale moc nezdržel. Nebyl u mě ani hodinku a už mu volali z práce, že je nějaký problém a že má co nejdříve dojít. Bylo vidět, že se mu nechce, a také i já jsem byl trochu zklamaný, že neposeděl déle, ale nedalo se nic dělat.
„Vyřiď, prosím Tě, Tince, že se za ni k večeru stavím. Musím s ní ještě něco probrat,“ poprosil mne o vyřízení vzkazu, než odešel. Když viděl můj tázavý pohled, dodal na vysvětlenou: “Je to rodinná záležitost.“
„Jojo, vyřídím, neboj. Však jste rodina, tak nemám strach, že byste mě pomlouvali,“ zasmál jsem se. Pája se taky jemně pousmál, ale pohledem uhnul stranou. Bylo to zvláštní, ale rozhodl jsem se to nějak neřešit.
„Zítra se už tady nestavuj. Ráno mě mají propustit.“
„Nevím, jestli bych měl zítra možnost. Máme nějaké domluvené schůzky. Jestli mi vyjde čas, mohl bych se zastavit později odpoledne u vás doma. Teda jestli Ti to nevadí,“ řekl a čekal na odpověď.
„Určitě, když Ti to vyjde, tak se zastav. Už stejně víš, kde bydlím,“ usmál jsem se při vzpomínce, jak mně Pája u našeho vchodu chytal, když jsem se poroučel k zemi.
„No,“ zvedl se ze židle, „musím už opravdu jít, čekají tam na mě, ať není zle, že jdu moc pozdě.“ 
U dveří se ještě otočil. „Tak zatím ahoj, a jak mi to vyjde, zastavím se.“
„Ahoj“ odpověděl jsem.
Pája zmizel za dveřmi a já zase zůstal v pokoji sám. Bylo mi vždycky trochu líto, když odcházel. Zvlášť dneska, když se zdržel jen krátkou chvíli. Dokonce ani odpolední návštěva Tiny, mě moc nerozveselila. Snažil jsem se chovat, jako obvykle, ale přesto jsem měl pocit, že je to jiné. Jiné než předtím, kdy už tak o mně měla obavy, co se to se mnou děje, když jsem pořád duchem mimo. Občas se mi zdálo, že si mně prohlíží zkoumavým pohledem, aby zjistila, co se stalo, proč jsem zamlklejší víc, než obvykle.

     Druhý den ráno jsem s doporučením další kontroly a co nejrychlejší návštěvy zubaře opustil nemocnici. Byl jsem konečně doma. I když jsem byl rád, že už nejsem v nemocnici, tak jsem se přesto necítil moc dobře. Měl jsem pocit, že mi něco chybí, a nudil jsem se víc, než když jsem ležel ve špitále. Procházel jsem si pomalu učení, které mi Tina nosila. Ale nějak jsem neměl náladu a chuť se něco učit. I ta francouzština mě nějak nechytla, vždycky když jsem si něco začal opakovat, vzpomněl jsem si na Páju, jak se v nemocnici se mnou učil. Pomalu se blížil konec týdne. Už dva dny jsem byl doma, ale co jsem se vrátil, Pája se ani jednou neukázal a jen mi od něj přišla jedna zpráva, kde se omlouval, že se nemůže stavit, protože nestíhá. V pátek se jako obvykle po škole stavila Tina. Jenže ta dnešní návštěva byla velice zvláštní. Poslední dobou jsem měl pocit, že si s Tinou nemáme co říct. Oba dva jsme víc mlčeli, než mluvili a taky jsme oba vypadali, jako bychom byli myšlenkami někde jinde. A já jsem se v duchu stále častěji vracel k Pájovi. Dokonce i teď, když u mne byla Tina.
„Jak se má Pája? Naposledy jsem ho viděl v nemocnici, než mě pustili,“ přerušil jsem to tíživé ticho.
„Odjel domů. Teta má narozeniny, tak k ní jel na dva dny,“ odpověděla. Měl jsem pocit, jakoby se ji o Pájovi ani moc mluvit nechtělo.
„Aha,“ odpověděl jsem zklamaně. Mé zklamání bylo tak evidentní, že i Tina na mně udiveně pohlédla. A možná to byl spouštěč k tomu, co pak následovalo.
„Alexi, chci se Tě už delší dobu na něco zeptat,“ začala opatrně.
„Hm, na co?“ zamumlal jsem.
„Jak to s námi dvěma vlastně vidíš.“
„CO?!“ vyhrkl jsem a měl jsem najednou nepříjemný pocit z toho, co bude následovat.
„No… víš…“ hledala Tina ty správné slova. „Už nějakou dobu mám pocit, že se mezi námi něco změnilo.“ Odmlčela se a já nevěděl, co na to říct.
„Myslíš?“ vzmohl jsem se pouze na jednoslovnou otázku.
„Samozřejmě!“ řekla hodně důrazně „Už snad tisíckrát jsem se Tě ptala, co se s Tebou děje. Pokaždé jsem jen slyšela – nevím. Jseš odtažitý čím dál víc. Když jsme spolu, tak se na mne už skoro ani nepodíváš. Kdybych Ti nedala pusu, tak ty sám mi ji snad ani nedáš.“ Tina tohle všechno vyhrkla jedním dechem a podívala se na mně. „Aspoň teď by ses na mě mohl dívat, ať vím, že mě vnímáš.“
Otočil jsem hlavu. Měla pravdu. Náš vztah se hodně změnil. Můžu za to já? Celou dobu, co na mě mluvila, jsem se dokonce díval z okna, jakoby tam ani nebyla. Podíval jsem se na ní pozorněji. V jejich očích se leskly slzy. Sklonila hlavu. V ruce mačkala kapesník a bylo zřejmé, že je z toho celá nesvá a smutná. Otřela si slzy.
„Já nevím, co mám dělat. Nevím co se děje. Mám Tě pořád rád,“ řekl jsem opatrně.
„Máš mě rád.“ V Tinčině hlase byl slyšet zklamání. „Tak je to. Máš mě rád.“ Zopakovala znova. „Ale to samé můžeš říct mámě i tátovi. Rád můžeš mít i kamarády. Ale já potřebuji vědět, že mě miluješ.“ Podívala se mi upřeně do očí. „Můžeš mi říct, že mně miluješ?“ Tentokrát se ty slzy už ani nesnažila zadržet.
„Tinuš, nevím co říct…“ Opravdu jsem nevěděl, jestli to co k Tině cítím, je pořád láska. Něco totiž bylo jinak a já to neuměl vysvětlit. Spíš jsem neměl odvahu to říct nahlas, i když to mám v hlavě už hodně dlouho. Nadechl jsem se a chtěl pokračovat, jenže jsem byl přerušen.
„Neříkej nic. Je to jasné. Takhle to prostě nejde. Vidím to na Tobě už delší dobu. Nemá cenu, abychom v tom - NEVÍM – pokračovali.“ Jen na vteřinku se odmlčela, aby se nadechla a dokončila to, co chtěla říct. „Asi vím, proč ses změnil. A poslední dny mi potvrdily.“
Cítil jsem se špatně. Měl jsem stáhnuté hrdlo a nevěděl jsem co říct. Proč se tohle děje? Přes to všechno, mám Tinku upřímně rád, ale asi má pravdu, když říká, že to nestačí.
„Znamená to rozchod?“ zeptal jsem se opatrně a snažil se, aby v mém hlase nebylo poznat, že je mi z toho ouvej.
Ticho. Oba jsme tušili stejnou odpověď, ale ani jeden z nás to nechtěl vyslovit nahlas. Nedívali jsme se na sebe. Smutek se pomalu dral na povrch. Zaštípaly mě oči. Zamrkal jsem, abych zadržel slzy, ale nešlo to. Upřeně jsem se díval na své ruce. Opatrné popotahování mi naznačilo, že je na tom Tina podobně. Už předtím plakala a teď se to už ani nesnažila zadržet. Najednou vstala a odcházela ke dveřím. Ještě se na moment zastavila.
„ANO,“ řekla a najednou byla pryč.
„TINUŠ!“ zavolal jsem na zavřené dveře. Chtěl jsem běžet za ní, ale nebyl jsem schopen tělo přinutit k pohybu. Slyšel jsem z chodby zabouchnutí.
 „Je mi to líto,“ promluvil jsem směrem k zavřeným dveřím. „Je mi to líto…“
Potichu se dveře pootevřely.
„Co se děje, Alexi? Proč Tinka tak rychle odešla? Ani se nerozloučila.“
Byla to máma. Neměl jsem ani sílu zvednout hlavu a cokoli říct, jen jsem hleděl na své ruce, na které mi dopadaly slzy. Moje zlatá máma to pochopila i beze slov. Sedla si vedle mě na postel a objala mně. „To bude dobrý,“ řekla, pohladila mně po vlasech, a já se v ten moment úplně sesypal.
Rozchod je vždycky těžký.