Bez názvu...

nejprve pár slov na začátek - Tak nějak jsem dělala pořádek mezi svými povídkami. Jo, mám složku, kde mám spoustu nápadů. Některé jsou rozepsané, některé jen napsané v bodech, abych na ten nápad nezapomněla. No, tak jsem narazila právě na jednu rozepsanou, kterou jsem asi po sedmé stránce odložila s tím, že mě to nudí a moje představa, jak ji napsat, byla původně jiná. A vzhledem k tomu, že jsem se včera nudila, tak jsem dopsala dalších pár stránek. Nicméně můj pohled na tuhle povídku se zatím nezměnil. Stále to není ono a přemýšlím, zda to úplně zahodit, nebo v tom pokračovat. I proto nemá žádný název... Pokud v ní budu pokračovat, s největší pravděpodobností asi i upravím i tenhle začátek. Možná při čtení najdete i nějaké chyby, ale tentokrát se omlouvám za svoji lenost. Vážně se mi to nechtělo opravovat.... Tak se tu s vámi o to podělím a sami řekněte... Napíšete dobrý, OK, budu ráda. Napíšete - nuda, OK, beru v potaz a neurazím se. :) Chybama se člověk učí a já aspoň budu vědět, jak a v čem pokračovat dál...Tak a teď ta zmíněná povídka... nebo teda její začátek. :)

Sedával jsem vždycky v lavici u okna. Úplně vzadu, protože jsem byl ze třídy druhý nejvyšší a kdykoliv jsem si sedl blíž k tabuli, ostatní si stěžovali, že přes mne nevidí.
Co na tom, že nevidím já. Měl jsem nosit brýle, ale tak nějak jsem se sám sobě v nich nelíbil. Připadal jsem si divně. Tak moc inteligentně, až to bolelo. Tak jsem je nahradil kontaktními čočkami. Prakticky co jsem nastoupil na střední vyšší, mě nikdo s brýlemi ani neznal.
Ale to mi vůbec nevadilo. Spíš jsem byl rád, protože jsem si na základní škole dost užil, když se mi kvůli tomu posmívali. Hubený, s velkýma očima, černé rozježené vlasy a dlouhý jak štangla. Dokonce i končetiny jsem měl dlouhé, a tak jsem na nižší střední vypadal spíš jak nepovedená modelka.
Prostě jsem si užil docela trápení a po pár incidentech, kdy jsem o celkem drahé brýle několikrát přišel, jsem to po domluvě s rodiči vzdal a začal nosit kontaktní čočky.
A tak mi lavice vzadu v třídě nevadila. Až na výjimky, kdy jsem ráno zaspal a ve spěchu jsem si je zapomněl nasadit.
Jako třeba dneska…
Máma byla tak hodná a odvezla mě do školy autem, protože bych to jinak nestihl. A až teprve když jsem z auta vystoupil a rozhlédl se kolem sebe, uvědomil jsem si, že všechno, co je dál, vidím rozmazaně. Chtěl jsem ještě mámu zastavit a vrátit se domů, ale bylo pozdě. Viděl jsem už jen její zadní světla, které mi spíš připomínaly dva červené fleky…
Tak. Dnešní den bude celý na houby.

S povzdechem jsem došel ke škole a cestou ještě žvýkal snídani, kterou mi máma ještě na rychlo strčila do ruky.
„Jdete pozdě, pane Sánchezi,“ ozval se přísný hlas jednoho z učitelů hned u dveří.
Ještě jsem ani nestihl vejít a už jsem byl v jeho hledáčku. Jako by věděl, že dneska přijdu pozdě a čekal tu jen na mě.
„Dobrý den,“ rychle jsem polknul poslední sousto. „Zaspal jsem.“
„Tak si pospěšte, za chvíli bude zvonit. Je to už váš pátý pozdní příchod v tomhle měsíci. Měl byste se nad tím zamyslet. Nezapomeňte, že letos maturujete a každý takový škraloup nebude dobře vypadat při konečném hodnocení.“
Na to jsem neměl co říct. Bylo jim nejspíš jedno, že můj prospěch patří mezi TOP deset v našem maturitním ročníku. Tak jsem jen přikývl, našel jsem po paměti svoji skříňku, rychle se přezul a spěchal do třídy.
Přišel jsem akorát včas. Ve dveřích jsem se málem srazil s učitelem literatury, kterého jsem moc v lásce zrovna neměl a on mě také ne.
Možná proto, že mě tenhle předmět nikdy moc nezaujal? Nebavilo mě sedět nad knížkami, které mi toho do života moc nedají. Vlastně… Nikdy mě z učení nic nezaujalo natolik, abych tomu věnoval náležitou pozornost.

Opravdu bude celý den stát za houby…  
Neviděl jsem, co se píše na tabuli a poznámky jsem si dělal podle svého. Nos jsem měl zabořený až v lavici, abych dobře viděl aspoň na to, co jsem psal.
„Nespi mi v hodině, Arturo,“ klepla mě hned druhou hodinu po hlavě třídní, která nás učila matematiku. „Pokud tě to nezajímá, tak se aspoň zkus tvářit, že posloucháš.“
Zastavila se vedle mé lavice a přísně se na mě podívala. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na ní. V první moment jsem musel zaostřit zrak, když se změnila vzdálenost bodu, na který jsem se musel podívat.
„Vypadáš, jako by ses právě vzbudil,“ zamračila se na mě, když viděla můj výraz. „Ukaž mi sešit.“
Natáhla ruku a čekala, až ji ho předám. Rychle jsem mrknul na tabuli a pak do svého sešitu. V porovnání s tím, jak byla tabule celá popsaná, jsem v sešitě neměl skoro nic.
„Vážně je matematika tak nudná, že si nic ani nepíšeš? Tohle je učivo, které bude součástí maturity,“ povzdechla si třídní, když si prohlédla mé zápisky. „I přesto, že máš dobré známky, měl bys dávat víc pozor. Přijď za mnou po hodně do kabinetu.“
Polovina třídy se začala uchechtávat. Nejspíš měli škodolibou radost z toho, že dostanu kartáč, a v případě, kdy šlo o někoho, kdo se dobře učí, tak je ta škodolibost dvojnásobná. Nějak jsem v téhle třídě tolik problémů neměl, jako kdysi v té předchozí, ale stále se našlo pár lidí, kteří mě nemuseli, i když jsem se vyhýbal jakýmkoliv zbytečným střetům.
Když zazvonilo na přestávku, celkem neochotně jsem se zvedl a zamířil do kabinetu třídní. Na chodbě jsem se plížil kolem zdi, a celkově to vypadalo, že jdu na popravu, podle toho, jak jsem se tvářil. Ale já se jen snažil ostřit zrak, abych měl jistotu, že nenarazím do někoho, o kom ani nebudu vědět, kdo je.
„Posaď se,“ ukázala mi třídní na židli. „Chtěla jsem si s tebou promluvit o tom, co máš v plánu dál dělat. Myslela jsem si, že budeš jeden z těch, kteří se budou zajímat o nějakou prestižní školu, ale zatím od tebe nemám ani zmínku. A navíc dneska vypadáš, jako bys tu chtěl umřít. A není to poprvé. Co se s tebou děje, Arturo?“ 
Nevěděl jsem ji, co ji mám odpovědět. Jen jsem sklonil hlavu a díval se na své ruce, protože rozhlížet se kolem sebe mi nedělalo dobře, když jsem polovinu věcí měl rozmazanou.
„Tak, Arturo,“ povzdechla si třídní, ale její hlas byl už o něco méně přísnější. „Aspoň se na mě dívej, když s tebou mluvím. Víš, jaká je škoda, když ty se svým prospěchem nevyvíjíš trochu větší aktivitu? Počítám, že kdybys trochu víc zabral, tak by tě bez problémů vzali na jakoukoliv školu i bez přijímaček. To chceš skončit jen s maturitou?“
Zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se na její obličej. Opravdu vypadala ustaraně. To jsem poznal i bez brejlí.
Proč se o mně vlastně zajímá? Jsem prostě jen další student, který tu za půl roku nebude.
„Víš, co je tam napsané?“ ukázala rukou za sebe. 
Na stěně visela velká korková tabule, na které měli rozvěšené různé papíry s poznámkami a uprostřed toho vévodil jeden velký, který tam visel už od doby, co jsem na tuhle školu přišel. Nikdy jsem to však nečetl, i když jsem v tomhle kabinetě už po několikáté. Prostě mě nezajímalo, jaké vzkazy či moudra si tam učitelé předávají.
„Přečti to,“ přikázala mi třídní a čekala.
Nohy mi cukly, když jsem v první chvíli chtěl vstát a jít blíž, abych to viděl. Ale nakonec jsem jen přivřel oči, abych mohl víc zaostřit, a snažil jsem se rozluštit to jejich moudro.
„Arturo,“ ozvala se třídní po chvíli, když jsem mlčel.
Když jsem se na ni otočil a stále nic neříkal, zkoumavě se na mě víc zadívala.
„Proč máš tak laxní přístup,“ znovu si povzdechla. „Vždyť jsi chytrý. Kdyby ses víc zapojil…“
Pak se odmlčela a sklonila se ke spodnímu šuplíku, odkud vytáhla jakýsi papír.
„Projdi si to a popřemýšlej, co z toho by tě zaujalo. Co bys chtěl dělat dál. Za čtrnáct dní nejpozději chci od tebe odpověď. Teď můžeš jít, za chvíli máte další hodinu.“
Převzal jsem si od ní papír a přiblížil si ho víc k očím, abych věděl, co mi to vlastně dala. Ale vzápětí jsem si to uvědomil, tak jsem hned svěsil ruku dolů, jako že mě to vlastně ani nezajímá. Ale tahle chvilka nepozornosti mě málem stála bouli na čele. Nevšiml jsem si, jak blízko jsem už u dveří, a ty se zrovna otevřely. Stihl jsem jen napřáhnout ruku před sebe, ale dveře ji minuly o pár centimetrů, když se rozletěly a dovnitř vešel učitel, který měl tenhle kabinet společně s naší třídní.
„Arturo, počkej!“ zastavila mě a potáhla zpátky do kabinetu.
Zavřela dveře a znovu se na mě pátravě podívala. Po chvilce přešla k té své korkové tabuli a zaťukala prstem na to velké lejstro.
„Přečti mi to.“
Popošel jsem o pár kroků dopředu, ale ona mě zastavila.
„Ne, chci abys to přečetl z místa, kde právě jsi.“
Nastala chvíle trapného ticha. Oba učitelé se na mě zaměřili a čekali. Jako bych byl v nějakém televizním kvízu a tahle odpověď byla za sto bodů.
„Já musím na hodinu,“ ozval jsem se nakonec, když zazvonilo.
„Omluvím tě. Chci, abys mi to přečetl,“ zamítla třídní můj odchod.
Znovu ticho… Měl jsem nutkání popojít blíž, ale zakázala mi to. Jen jsem nervózně mačkal ten papír v ruce.
„Ty špatně vidíš?“
Přikývl jsem. Nic jiného mi ani nezbývalo, pokud jsem v tomhle kabinetu nechtěl strávit celý den.
„Proč nenosíš brýle?“
„Nosím kontaktní čočky, ale zapomněl jsem si je nasadit. Spěchal jsem, protože jsem zaspal a teď nikdo není doma, aby mi je přivezl.“
„A proč jsi nic neřekl?“ spráskla rukama třídní, a pak se otočila k té tabuli. „Budoucnost studentů se bude odvíjet od toho, jak se na ni připraví právě teď,“ přečetla to, co tam bylo napsáno. „A jak si myslíš, že se připravíš, když nic nevidíš?“
Učitel tělocviku se na mě taky podíval a důležitě pokýval hlavou v souhlasu. Prostě v tomhle jsou vždycky učitelé zajedno. Ať bych namítal cokoliv, neuspěl bych.

Trvalo dalších deset minut, než mě konečně po svém proslovu pustila do třídy. Šel jsem zpátky ještě pomaleji, než když jsem šel za ní do kabinetu. Rozhodnutí, které udělala, se mi moc nelíbilo.
Když jsem zaklepal a vešel do třídy, všechno ztichlo a do jednoho zaměřili pohled na mě.
„Jdeš pozdě,“ zamračila se na mě učitelka z dějin.
Mlčky jsem k ní došel a dal ji do ruky papír, který mi před chvílí vnutila třídní.
Věděl jsem, co je tam napsáno. Věděl jsem to, protože jsem o tom s ní diskutoval dobrých pět minut. Ale byla neoblomná a já tenhle boj prohrál.
„Dobře, přesaď se, a ať je to rychle.“
Třídou to zašumělo, když to uslyšeli. Všichni se hned začali ohlížet kolem sebe. Nevěděli, co se děje, a to, že jsem se měl přesadit, byla pro ně zpráva dne. A taky… Ke komu si mám sednout?
„No tak! Ticho! A ty si, Arturo, pohni!“
Místo, které mi třídní určila, bylo pro mne takové malé peklo.
„Je to jediné volné místo. Nebudeš tam nikomu zavazet a aspoň Joshuovi pomůžeš, když bude potřebovat,“ slyšel jsem stále slova třídní, když jsem se s věcmi v náručí sunul dopředu.
První místo v rohu. Jediné volné místo vedle Joshuy. Nikdo vedle něj nechtěl sedět. Nějak si nezískal přátele. Byl to takový samotář…
A ani mě se vedle něj nechtělo. Jenže… Já měl jiný důvod…
Celá třída zpozorněla, když jsem svoji lavici přirazil k Joshuově. Nejen to, že jsem se musel posadit dopředu, ale ještě hned k němu?
Otráveně jsem se po nich ohlédl, když nešlo přeslechnout jejich šepot.
Špatně vidím, ale sluch mi slouží velice dobře a jejich dohady, proč tohle, jsem slyšel dost zřetelně.
Hodil jsem knihy na lavici a pak se zasunul do židle. Nohy, které jsem pohodlně natáhl před sebe, trčely do poloviny uličky mezi mnou a tabulí. Zkřížil jsem ruce na hrudi a zamračeně se díval před sebe.
„Chápu, že se ti to nelíbí, ale zkus se tvářit jinak,“ přísně se na mě učitelka podívala a pak mě ukazovátkem klepla přes nohy. „Ráda bych o ně nezakopla, tak pryč s nimi.“
„A to si je mám jako useknout?“ vyletělo ze mě, než jsem se stihl zabrzdit.
Už tak jsem byl naštvaný, že se mi od rána nic nedaří, že jsem se musel přesadit dopředu, že kolem toho budou kecy… A ještě ta její poznámka?
„Mám pocit, že jsi to nechtěl říct,“ opřela se učitelka oběma rukama o moji lavici a přísně se na mě zadívala. „Když Joshua nebude něčemu rozumět, tak mu pomůžeš. Takže budeš sedět tady, je to jasný?“ zvedla jednu ruku a ukázala mi papír, který jsem ji předtím dal.
Zmínka o tom, že špatně vidím, tam byla dost výrazně napsaná. Byl jsem rád, že o tom nic neřekla, tak jsem jen stáhl nohy víc pod lavici.
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem sotva slyšitelně.
„Tak, pokračujeme. Už tak jsme ztratili spoustu času a dějiny letí tak rychle, že lidstvo nestíhá psát paměti,“ zvýšila učitelka hlas, aby ji slyšeli i ti vzadu, co si tam neustále špitali.
Strčila inkriminovaný kus papíru do kapsy a vrátila se k mapě Evropy, která visela přes celou tabuli a na ní byly červenými čárami vyznačeny fronty druhé světové války.

Bylo to ještě horší, než jsem si mohl představit. Už tak se mi zdálo, že ten den bude dlouhý, ale od té chvíle jako by se čas úplně zastavil. Joshua seděl celou dobu napjatý jak struna. Jako by čekal, že ode mne dostane ránu, nebo co. Když byla přestávka, raději jsem zmizel na záchodě, i když to ostatním bylo divné, že chodím každou přestávku čurat. Aspoň jsem se tak vyhnul zbytečným otázkám a nepříjemným poznámkám na mou osobu.
Přesto všechno, nebo právě proto, byl pro mne celý den strašně náročný. Byl jsem unavený a začala mě i po nějaké době bolet hlava. Celou dobu jsem se musel soustředit na to, co se píše na tabuli. Když jsem si nebyl jistý, nahnul jsem se k Joshuovi a mrknul na jeho poznámky.

„Máš to blbě,“ ukázal jsem mu do sešitu, když už jsem to v jednu chvíli nevydržel.  
Byla poslední hodina a my měli znovu matematiku a to, co si psal do sešitu, byl jeden velký zmatek. Ani podle něj jsem si teď nemohl nic zapsat, i kdybych chtěl.  
Joshuha jen sevřel víc propisku v ruce.
„Proč to nenapíšeš tak, jak je to na tabuli?“ víc jsem se sklonil k jeho sešitu.
Snažil jsem se jednat nenuceně, ale i tak jsem byl i já napjatý. Moje vnitřní nervozita mě ovládala od chvíle, kdy jsem se posadil k němu.
„Nerozumím tomu,“ ozvalo se šeptem.
Pootočil jsem hlavu za hlasem. Zadíval jsem se do Joshuova obličeje, kdy vypadal, že nemá daleko k tomu, aby se rozbrečel. Jeho světle hnědé vlasy mu zakrývaly čelo a mírně mu padaly do očí. Potáhnul a vzápětí si utřel svůj drobný nos do rukávu.
„Bože,“ povzdechl jsem si. „Vypadáš fakt uboze.“
I přes to, co jsem řekl, jsem se natáhl ke své tašce a vytáhl balíček kapesníků.
„Na, nepotřebuji se dívat na tvůj usoplený nos,“ podal jsem mu je.
Mám pocit, že jsem ho rozbrečel ještě víc. Jeho poznámky v sešitě rozpily slzy, které mu začaly padat z očí. Jeho ruce se mírně třásly, když nakonec vytáhl kapesník z balíčku a nenápadně si otřel oči.
„Joshuovi není dobře,“ zvedl jsem nečekaně ruku a přerušil učitelčin výklad.
Nechtěl jsem sedět vedle někoho, kdo by mi celou hodinu probrečel jen proto, že jsem něco řekl.
Viděl jsem, jak v něm cuklo. Nebyl rád středem pozornosti a v tuhle chvíli, kdy jsem se ozval, se všichni na něj zaměřili.
Třídní se zastavila před našimi lavicemi. Podívala se na Joshuu a pak se zamračila na mě. Bylo ji jasné, že to, co vidí, není jen tak.
„Pane Sánchezi, doprovoďte Joshuu na ošetřovnu a pak se vrátíte,“ ukázala na dveře.
To, že mě takhle oslovila a začala mi vykat, mi dalo najevo, že je na mě rozzlobená. Zřejmě tušila, že za jeho náladu můžu já. Ale vždyť jsem mu jen řekl pravdu. Vážně to má blbě napsané, a když se takhle tváří, tak vypadá jak ubožák.
„Já… zvládnu to sám,“ namítl tiše Joshua.
„Už jsem řekla. Proč musí všichni studenti pořád odmlouvat? Prostě jděte a udělejte co jsem řekla!“
„Říkal, že to zvládne sám,“ zabručel jsem.
„Pane Sánchezi!“ zvýšila třídní hlas a naklonila se ke mně.
Pár vteřin se na mě mlčky dívala, ale já na ni jen trucovitě a se sevřenými rty hleděl.
Proč mu zrovna já musím dělat doprovod? Však dojde sám, ne?
Jako by uměla číst myšlenky a viděla, že se mnou nehne, narovnala se a podívala se směrem do třídy.
„Rogere, běž s Joshuou na ošetřovnu.“
Joshua sebou cuknul a měl jsem pocit, že se do sebe stáhnul ještě víc. Už tak se v lavici krčil, že nebyl skoro vidět. Možná se chtěl stát neviditelným. Co já vím. Ale jeho ruka, která se znovu natáhla po balíčku kapesníků, se roztřásla ještě víc.
„Půjdu s ním,“ hrkla židle, když jsem se nečekaně postavil.
„Dobré rozhodnutí,“ spokojeně pokývala třídní hlavou a vrátila se zpátky, aby dokončila ten šílený příklad, který už zabíral polovinu plochy tabule.

Joshua rychle popadl kapesníky, a ještě rychleji vyrazil ze třídy. Sotva jsem mu stíhal.
„Počkej na mě!“ zavolal jsem na něho, když jsem za sebou zavíral dveře od třídy.
Mírně zpomalil, ale šel dál. Měl celou dobu hlavu skloněnou a na ošetřovnu šel snad po paměti.
„Proč vlastně řveš?“ došel jsem ho a znovu se mu podíval do obličeje.
Právě si utíral oči a zmuchlaný a mokrý kapesník si strčil do kapsy.
„Nemůžu za to, že vypadám uboze,“ odpověděl tiše, aniž by se na mě podíval.
Aha… Tak přece jen za to můžu já.
Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Chtěl jsem ho nějak uklidnit, ale neuměl jsem to.
„A kdo za to může? Jedině ty.“
„Nejsem Tak chytrý jako ty,“ zastavil se u ošetřovny a než zaklepal, vytáhl ještě jeden kapesník, aby se vysmrkal. „Neprosil jsem se o to, abys seděl vedle mě.“
„To já taky ne!“ odsekl jsem a zamračeně už jen sledoval, jak vchází dovnitř.

Ošetřovatelka se na Joshuu jen zběžně podívala. Nic neříkala a rovnou ho poslala za plentu, aby si na chvíli lehnul a odpočinul si. Zmizel tam tak rychle, že jsem to sotva stihl postřehnout. Ani jednou se neohlédl. Vyloženě se vyhýbal tomu, aby se na mě podíval, byť jen náhodou.
„Tohle dej vaši třídní,“ podala mi papír se zprávou a vystrčila mě z ošetřovny.
Cestou nazpátek jsem se zastavil na záchodě. Už zase… Ale ne proto, že by se mi chtělo. Spíš proto, že se mi nechtělo zpátky do třídy. Zalezl jsem až do poslední kabinky, zavřel jsem poklop od mísy a sedl si na něj.
Díval jsem se před sebe a přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.
Byl jsem slušný. Teda snažil jsem se být. Ale v momentě, kdy jsem se posadil vedle Joshuy, bylo všechno jinak. Nedokázal jsem si odpustit poznámky na jeho adresu, i když jsem se tomu všemožně bránil. Říkal jsem něco jiného, než co jsem myslel.
Po celou dobu, kdy jsem seděl vzadu ve své poslední lavici, jsem měl svůj klid. Nerušeně jsem se mohl rozhlížet po třídě a nikdo si toho nevšiml. Však taky, proč by se měl někdo otáčet dozadu jen proto, aby se podíval, co zrovna dělám….
Většinou se v takových chvílích můj pohled zastavil právě na Joshuových zádech. Pozoroval jsem ho a snažil jsem si představit, jaký vlastně doopravdy je. Jaký vlastně je, když není ve škole…
Protože tady…
Býval terčem občasných poznámek a posměchu od chvíle, kdy k nám na začátku posledního ročníku přišel. Vypadal, jako by zrovna vypadl z hnízda, a to už samo o sobě přitahovalo pozornost. Občas mu chybělo pár věcí, které potom musel hledat po celé škole, a pokud měl štěstí, tak je našel dřív, než ho vyhodil školník, když se škola zavírala. Nikdy jsem se toho neúčastnil, ale na druhou stranu jsem se tvářil, že se mě to netýká. Prostě jsem to nechal plynout...
Byl prostě zvláštní, a ta jeho divná výjimečnost budila mou pozornost. A při mém neustálém pozorování, jsem si ho dokonale zapamatoval už po pár dnech, a kdykoliv jsem byl schopen si přesně vybavit jeho obličej. Ať už by to bylo ve dne nebo uprostřed noci. Jeho menší postavu, úzká ramena, drobné ruce… Jeho tmavě modré oči lemované černými dlouhými řasami. Jeho drobný nos, který si před chvílí utíral, plné rty, které se vždy stáhly, když se na něco soustředil.
A to všechno jsem měl teď tak blízko, že jsem z toho byl nervózní.
Když se na chodbě ozvaly něčí kroky, probral jsem se. Mrknul jsem na hodinky.
Měl bych se vrátit…

„Co ti tak dlouho trvalo?“ sprdla mě učitelka hned, jen, co jsem vešel do třídy.
„Joshua zůstává na ošetřovně,“ podal jsem ji zprávu a šel se usadit na své nové místo.
Třídní si přečetla zprávu a pak se zastavila přede mnou.
„Postaráš se o to, aby měl z dneška všechny poznámky.“
„Vždyť je poslední hodina,“ namítl jsem otráveně.
„To je možné, ale pokud mu nebylo dobře už předtím, tak by mu něco mohlo chybět. Takže s ním projdeš dnešní učivo. Myslím, že tě to nezabije,“ nahodila třídní zlověstný úsměv.
Chtěl jsem znovu něco namítnout, ale v tu chvíli se zval zezadu Roger.
„Ártík je osobní sekretářka Joshe!“ začal se smát, a k němu se přidala polovina třídy, jako by řekl, kdo ví jak dobrý vtip.  
„Drž hubu!“ otočil jsem se.
„Ticho!“ překřičela třídní hlasitý smích. „Jestli toho nenecháte, dám vám extra test a nevím, jak si s ním poradíte! Zvlášť ty, Rogere!“
Po tomhle okamžitě všichni ztichli. Klidně bych mohl pokračovat v nadávkách na Rogerovu adresu, protože jsem se testu nebál. Ale už tak jsem měl den na hovno a nechtěl jsem k sobě přitahovat ještě víc pozornosti.
Nakonec jsem si přetáhl jeho sešit na svou část lavice a psal jsem poznámky přímo jemu. Prostě jsem se nemohl dívat na to, jaký zmatek v tom sešitě měl. Takhle to snad aspoň pochopí dřív než po maturitě, kdy mu to bude už na prd.

Ještě dobrých deset minut po zazvonění jsem seděl v prázdné třídě. Ostatní vystřelili hned, jakmile učitelka zmizela za dveřmi. Ani nevím proč, začal jsem listovat v Joshově sešitě a nestačil jsem se divit.
Jak se takhle může něco naučit? Vždyť to, co tam má, je opravdu jeden velký zmatek. A proč se o to vlastně starám? Nikdy si neřekl o pomoc, tak ať se snaží… Maturitu za něho dělat nebudu. A proč tu vlastně ještě není? Škola skončila a on si nepřišel ani pro věci… Že by se mu nakonec opravdu udělalo špatně?
Nastrkal jsem mu věci do tašky a vzal ji i se svou a zamířil na ošetřovnu.
Nejspíše bude ještě tam.
A nespletl jsem se. Když jsem vešel, právě se seděl na lehátku a obouval si boty.
„Na,“ hodil jsem jeho tašku vedle něj.
„Děkuji, ale došel bych si pro ni,“ sklonil zase hlavu k zemi, aby si včas všiml, že si pravou botu nazouvá na levou nohu.
„Tak sorry, že jsem se staral,“ odsekl jsem naštvaně a bez dalších řečí vypadl z ošetřovny.
Proč jsem se vůbec snažil? Udělám mu poznámky, sbalím mu věci, a ještě mu je milostivě donesu. A on? Prý to nepotřeboval. Tak ať si trhne, blbeček.

Když jsem se přezul, začal jsem hrabat v tašce, abych vytáhl telefon a zavolal mámě, jestli by pro mne nepřijela. Ale nikde jsem ho nemohl nahmatat. Začal jsem vztekle vytahovat věci a házet je na zem. Tašku jsem obrátil vzhůru nohama, ale vypadla z ní už jen zlomená tužka a pár drobků ze svačiny.
„Do prdele!“ zaklel jsem nahlas, jak jsem byl už vzteklý.
Opravdu stál celý den za hovno a ještě tohle. Telefon si pěkně leží na stolku u mě v pokoji. A to všechno jen proto, že jsem zaspal.
Naházel jsem věci zpátky do tašky a zvedl se ze země. Zalovil jsem v kapsách.
Tak jo, nějaké prachy mám, budu muset dojet domů autobusem.
Vyšel jsem před školu a zamířil z areálu školy k autobusovým zastávkám. Školní autobus byl už dávno pryč a mě nezbývalo nic jiného než si počkat na místní.
Další problém…
Na který autobus nastoupit. Ne, že bych neuměl číst, ale teď, když nemám čočky ani brejle, jsem schopný dobře přečíst malá písmena na ceduli autobusu až v momentě, kdy do něj narazím nosem.
Nechtěl jsem se nikoho ptát pokaždé, kdy by nějaký autobus dojel.
Je to trapné. Nejsem důchodce, který potřebuje doprovod i na záchod.
Hrdě jsem vztyčil hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Ani nevím proč, když jsem slepý jak patrona. Viděl jsem všechno, ale nic z toho, co bylo dál, nemělo ostré rysy. Děcka ze školy jsem poznával spíš jen po paměti podle jejich postav a podle hlasu.
A na jednu skupinku, nedaleko od zastávek, jsem se právě zaměřil.
Stáli v hloučku a o něčem se živě bavili a smáli se. Pomalu jsem se k nim přibližoval, a když už začínaly jejich obličeje nabývat jasnější rozměr, náhle proti mně vyletěla jedna školní taška. Nestihl jsem zareagovat… Dopadla na mě a já málem skončil i s ní na zemi. Taška se dvakrát převrátila, než se zastavila kousek dál ode mne a z ní se vysypala polovina obsahu. Sešitům se ve větru otáčely stránky a když jsem se sehnul, viděl jsem své poznámky, které jsem psal Joshuovi do sešitu.
Narovnal jsem se a zle se na tu skupinu podíval.
„Hele! Máš tady sekretářku!“ začal se smát Roger, když se otočil a viděl mě, jak tam nad tou taškou stojím. „Nezapomeň mu odnést věci domů, Artíku, a uvař mu kafíčko. Možná by ještě bodlo, kdybys mu podržel, jako správná sekretářka!“
Jeho hlas byl slyšet snad až do školy, jak si dal záležet na tom, aby ho nikdo nepřeslechl. Za všeobecného veselí ještě chytl Joshuu, který se krčil uprostřed skupiny a postrčil ho prudce směrem ke mně.
Joshua udělal několik rychlých kroků, než se zastavil. Ani se na mě nepodíval. Jen se svezl na kolena a začal sbírat své věci. Nebyl jsem schopen ani postřehnout, jak se tváří, protože měl celou dobu hlavu skloněnou a ani jednou se na nikoho nepodíval.
Za to já se díval. Zlost ve mně doutnala a krev se dostávala k bodu varu. Nejspíš jsem se tak i tvářil, protože polovina děcek ztichla. Teda aspoň ta rozumná polovina, ke které Roger rozhodně nepatřil.
Zatnul jsem ruce v pěst a popošel k němu blíž.
„Co bys rád, Ártíku? Nevíš jak na to? Na netu najdeš spoustu gayovských pornáčů, tak se můžeš něco přiučit,“ pokračoval Roger ve vysírání mé osoby.
Pootočil jsem hlavu k Joshuovi právě když Roger domluvil. Dost jasně jsem viděl, jak se přikrčil a sevřel v ruce sešit tak, že pokrčil polovinu listů.
Takže takhle to je… 
„Víš co, Rogi?“ povolil jsem pěsti. „Na netu najdeš spoustu informací o tom, kde se zaměstnat, když neuděláš maturitu. Myslím, že umývat hajzlíky je přesně práce pro tebe, u toho moc přemýšlet nemusíš. Ach, promiň, já zapomněl, že jsi úplně blbej,“ usmál jsem se jakoby nic. „Ty vlastně žádný mozek nemáš, zřejmě tu práci vymysleli právě kvůli tobě. Ale nevadí. Občas se tam najdou takoví, co tě rádi ojedou, takže si užiješ i zábavu a možná ti za to i zaplatí.“
V tu chvíli ho smích přešel. Shodil svou tašku z ramene na zem a tentokrát to byl on, kdo se ke mně blížil se zatnutými pěstmi.
„Rogi, přestaň!“ popadla ho za rukáv Linda. „Nech toho, nebo budeš mít problémy.“
„Drž hubu,“ odsekl ji a vytrhl se ji.
„Rogi, je tu autobus!“ znovu se k němu přiblížila, a ještě o něco tišeji dodala: „U brány je hlídač, tak toho nechej, prosím, nebo tě vyhodí ze školy.“  
Roger se zarazil a podíval se ke škole, stejně jako já. Opravdu, u brány stál učitel, který mě ráno vynadal za pozdní příchod. Stál tam a pozorně sledoval, co se děje. Neměl daleko k tomu, aby vykročil k nám. 
Roger se zhluboka nadechl a teprve potom uvolnil svůj napjatý postoj. Jeho výhružný pohled ke mně však nezmizel ani potom, co zvedl svou tašku ze země a šel nastoupit do autobusu. I jeho gesto, které mi vyslal skrz okno, bylo víc než výmluvné.
Tak, to bychom měli…
Znovu jsem se ohlédl ke škole. Učitel se ještě chvilku díval směrem k nám, ale když viděl, že je už klid, otočil se a zamířil k budově.
„Děkuji,“ ozval se Joshua.
„Za co? Nevím, že bych něco dělal kvůli tobě,“ podíval jsem se na něj. „A navíc, myslel jsem, že něčí pomoc nepotřebuješ.“
„Ale smáli se ti kvůli mně, promiň,“ strčil poslední sešit do tašky a zvedl se. Hodil si ji přes rameno, ale když se ohnul, aby si oprášil kalhoty, kabela se mu svezla a znovu skončila na zemi.
„Ty jsi fakt nemožný,“ zavrtěl jsem hlavou. „V sešitu máš poznámky z matiky.“
„Nerozumím tomu,“ povzdechl si a znovu si přehodil kabelu přes rameno.
„Pane bože a čemu nerozumíš?!“
„Říkal jsem, že nejsem tak chytrý jako ty!“ zvýšil na mě hlas, až jsem zůstal v šoku stát.
„Hele,“ řekl jsem po chvíli, „křičet jsi měl na Rogiho. Nechápu, proč je necháš, aby ti tohle všechno dělali.“
„Vždycky to tak bylo. Protože jsem malý, škaredý, hubený, nejsem tak silný jako ostatní,“ povzdechl si Joshua.
V jeho podání to ale spíš vyznělo jako rezignace. Jako by se smířil s tím, že to takhle půjde celý život. Ale o tom, co řekl jsem pochyboval. Zvlášť o té škaredosti…
Viděl se někdy v zrcadle? Nejspíš ne, když se ani pořádně neupraví a vždycky vypadá, jako by právě vylezl z postele.
„Když s tím nic neuděláš, tak to tak i vždycky bude. Hele,“ podíval jsem se na dva autobusy, které přijížděly k zastávce. „Napsal jsem ti poznámky, a pokud to z nich nepochopíš, zkazíš mi tím reputaci dobrého studenta. Takže, teď pojedeš se mnou, a já ti to natluču do hlavy. Aspoň ten dnešek,“ popadl jsem ho za rukáv a táhl i za jeho protestů k zastávce.
„Máš teď snad něco důležitějšího na práci, než pochopit učivo a udělat maturitu?“ podíval jsem se na něj zle, když se mu přeci jen podařilo vytrhnout a zastavit se.
„Ne. Jen tě nechci otravovat.“
„Kdybys mě otravoval, tak bych ti to nenavrhoval,“ znovu jsem se zamračil nad tím, jak může být fakt tak blbej.
Znovu jsem ho chytil za popruh tašky a táhl ho za sebou k otevřeným dveřím autobusu.
„Jdeme, nebo nám ujede!“
Ale on se mi znovu vytrhnul a zapíchnul nohy do země, abych ho už nikam netáhl.
„Krucinál, co je zas?!“ otočil jsem se k němu.
„Náš autobus je tenhle,“ řekl opatrně a ukázal na ten druhý, kde už nastoupil poslední člověk.
„Aha, to je kvůli tomu, jak mě furt vytáčíš,“ zavrčel jsem, když jsem kolem něj proběhl, abych stihl zastavit řidiče, který se už chystal zavřít dveře. „Tak dělej!“

Seděli jsme úplně vzadu. Od chvíle, co jsme nastoupili, ani jeden z nás nepromluvil. Nevím, co se honilo hlavou právě jemu, ale já v té své měl pořádný alarm.
Proč jsem ho, sakra, pozval k nám? Vlastně… Nepozval jsem ho. Přikázal jsem mu to. A jak ví, který autobus jezdí k nám? Nevím, že bych mu někdy řekl, kde bydlím.
Ale pro tentokrát jsem byl rád, že byl se mnou. Nejspíš bych nastoupil špatně a objel bych polovinu města, než bych se dostal domů, a to jen proto, že jsem slepej jak patrona.
„Jak víš, kterým autobusem jezdím?“
„Jezdím tím samým.“
„Vážně?“
„Nastupuji vždycky o dvě zastávky před tebou.“
Opět zavládlo ticho. Komunikace uvízla v bodu, kdy jsem nevěděl, co na to říct.
Už pět měsíců chodí do stejné třídy, jezdí stejným autobusem a já to nevím. A proč bych vlastně měl, když mě nikdy nezajímalo, kdo v autobuse je. Jen jsem si vždycky našel první volné místo a dělal, že tam vlastně ani nejsem. 
Stejně jako teď.
„Vzbuď mě, až budeme vystupovat. Zastávku znáš,“ založil jsem si ruce na prsou, sklonil jsem hlavu a zavřel oči.
Chtěl jsem se vyhnout jakékoliv diskuzi, kdy bych se zase ukázal jako totální ignorant.
„Vážně chceš, abych šel k tobě?“ ozvalo se po chvíli.
„Hm…“
„A tobě nevadí, co o mě říkají?“
„Nevím, co o tobě říkají a je mi to jedno.“
„To, co říkal Roger, když…“
„Drž hubu a nech mě spát,“ zastavil jsem ho.
„Promiň… Jen nechci, aby měl kvůli mně někdo problémy.“
„Fakt jsi na hlavu, že?“ rezignoval jsem ze svého spánku a narovnal jsem se. „Roger je mi úplně u prdele. Chci tě naučit to, co jsme dneska probírali. A pokud to nebudeš umět, tak teprve potom budu mít problémy. S naší třídní… Ještě nějaké námitky proti tomu, abys šel k nám?“
Otevíral pusu, že něco namítne, ale najednou popadl tašku a vstal.
„Vystupujeme,“ řekl rozhodně a sunul se ke dveřím.
Podíval jsem se z okna právě, když jsme míjeli náš dům. Rychle jsem vzal tašku a protlačil se mezi lidma, abych mohl vystoupit. Autobus cuknul, když řidič dupnul na brzdy, a já mě co dělat, abych se na poslední chvíli zachytil madla.
„Debil jeden,“ postěžoval jsem si, když jsem konečně stál na chodníku a díval se, jak autobus odjíždí. „Tak jdeme,“ ukázal jsem rukou směrem k našemu baráku.

Joshua se za mnou táhl, jako by se mu nechtělo. A nejspíš se mu asi vážně nechtělo, ale asi měl strach už něco znovu namítat. Do zámku jsem se trefil na poprvé. Musel jsem Joshuu potáhnout dovnitř, protože stál nerozhodně před dveřmi, jako by nakonec ještě přemýšlel, jestli vůbec vejít, nebo utéct.
„Pokoj mám nahoře,“ ukázal jsem na schodiště. „Nestůj a pojď, nebo tě mám nahoru vynést?“
Fakticky mě už tou svou nerozhodností sral. A já s vědomím, že už mám své kontaktní čočky na dosah, začínal ztrácet trpělivost. Chtěl jsem už konečně vidět jako normální člověk.
Dotlačil jsem ho k sobě do pokoje. Nechal jsem ho stát uprostřed a rovnou se vrhnul ke svému stolku, na kterém ležela ta malá krabička s roztokem, ve kterém si hověly moje čočky. Rychle jsem ji choval v dlani.
„Ještě skočím pro něco na pití. Hned jsem tu,“ nečekal jsem na nic a bral jsem schody po dvou, abych se zavřel v koupelně, a konečně ulevil svým očím, které mě už celkem začaly bolet od toho, jak jsem je celý den namáhal.

„Co si dáš k pití?!“ zařval jsem na celý barák, abych měl jistotu, že mě Joshua nahoře uslyší.
Stál jsem u lednice a přemýšlel, co vzít nahoru. Prohlížel jsem si každou věc, která tam byla uložena, a spokojený s tím, že konečně vidím normálně, bych nejraději posbíral polovinu z toho, co se v lednici chladilo.
„Stačí mi voda,“ ozvalo se z vrchu.
„Tak jo,“ odpověděl jsem si spíš jen pro sebe a vytáhl jsem z lednice džus. Popadl jsem ještě dvě sklenice a během chvíle jsem už byl nahoře a oběma nám nalil.
„Tak jdeme na tu matiku. Sedni si sem,“ ukázal jsem ke stolu.
Sám jsem si přitáhl ještě jednu židli a posadil se vedle něj. Trvalo mu snad věčnost, než konečně vytáhl sešit a knihu z matiky. Myslel jsem, že vyletím z kůže.
Ale ta chvíle, než si připravil věci, mi stačila k tomu, abych si ho mohl dobře prohlédnout.
Věděl jsem, že má modré oči, ale jejich zvláštní barva mě vážně zaujala. Byly tmavé, lemované světlým proužkem. Ještě jsem takové neviděl… Jeho dlouhé černé řasy jim dávaly zvláštní nádech tajemna. Jako by byl z jiného světa…
Když se jeho pohled střetl s mým, uvědomil jsem si, že na něj blbě zírám a hned jsem otočil hlavu k sešitu.
Nalistoval jsem stránku, kde jsem mu napsal poznámky, a hned se pustil do vysvětlování. Joshua jen tiše poslouchal a sem tam se na něco zeptal. Přesto, jak jsem se snažil, opravdu velmi pomalu mu to docházelo, a já měl pocit, že brzy vyrostu o dalších pár centimetrů.
Moje trpělivost začínala docházet ke své hranici…
„Kurva, co na tom pořád nechápeš?!“ vyletěl jsem už, když jsem mu jednu věc opakoval asi už po stopadesáté.
Postavil jsem se a začal jsem přecházet po pokoji, abych se uklidnil.
Vážně jsem netušil, že je tak blbej. Nevím, jakým zázrakem se mu podařilo prolézt až do maturitního ročníku. 
Doufal jsem, že mě něco napadne a já mu budu schopný to vysvětlit tak, aby to konečně pochopil. Možná, když znovu prolistuji jeho sešit…
Vyškubnul jsem mu ho zpod jeho ruky a podíval se na příklad, který jsem mu zadal. Ale v momentě, kdy jsem otáčel první stránku, jsem se zarazil a zadíval se víc na Joshuu.
Ruce položené na stole měl zatnuté v pěst. Hlavu měl skloněnou a jeho ramena se mírně třásly.
Na desku stolu dopadlo pár slz, než stihl ruce zvednout a otřít si oči.
„Proč zas řveš?“ vyštěkl jsem na něho, protože jsem toho měl akorát tak dost.
„Co se tu děje?“ ozval se náhle mámin hlas ode dveří.
Prudce jsem se otočil, protože to bylo nečekané. Pak jsem se znovu podíval na Joshuu, který si rychle otíral oči.
„Dobrý den,“ pootočil se Joshua. „Omlouvám se, že obtěžuji. Arturo mi pomáhá s matikou.“
„Mám pocit, že tohle učení nejspíš nikam nevede, co?“ pousmála se máma a vešla do pokoje. „Arty není moc trpělivý typ.“
„Tak to není,“ sklonil Joshua hlavu. „Já to prostě nedokážu pochopit.“
„Ukaž mi to,“ natáhla máma ke mně ruku. „Podívám se na to, a ty zatím můžeš připravit něco k jídlu. Počítám, že jste tu celé odpoledne a nic jste nejedli.“
No, že mě konečně taky začala brát v úvahu…
Podal jsem ji sešit a vyšel z pokoje ven.
Ať se teď trápí někdo jiný. Já to fakt už nedávám. A navíc… Máma je učitelka, tak snad ji to vysvětlování půjde lépe než mně.

„Máma tě vyhodila z pokoje? Máš tam holku?“
„Starej se o svý,“ zamračil jsem se na bráchu, který právě seděl u stolu a tlačil do sebe snad trojitý sendvič. „Neměl bys být v práci?“
„Jsi normální, Benjamine? Víš kolik je hodin? To si myslíš, že v té práci budu i spát, nebo co?“ mávl rukou k hodinám.
Podíval jsem se na ně. Zhrozil jsem se, když jsem viděl, jak čas pokročil. Strávil jsem skoro tři hodiny zbytečným vysvětlováním matiky někomu, kdo to není schopný pochopit. Měl jsem se na něho vykašlat a měl bych klid.
„Neříkej mi tak, víš že to nesnáším,“ prskal jsem kolem sebe, když jsem vytahoval chleby, abych taky připravil sendviče.
„Ale, copak se čertíš? Jsi prostě náš Benjamínek, tak se s tím smiř,“ začal se Felipe smát.
„Přísahám Bohu, že se jednou sbalím a vrátím se do země našich předků a vás nechám tady,“ plesknul jsem šunku na chleba a přikryl ji salátem a dalším chlebem.  
Brácha se tomu jen usmál, ale víc už nic neříkal. Jen se soustředil na svou svačinu. Chystal jsem ty zpropadené sendviče a zdržoval jsem to, jak se dalo. Nechtělo se mi zpátky. Pocit, že zas budu muset vydržet s Joshuou v jednom pokoji a snažit se, abych zas nevyletěl, mě brzdil v tom, abych si s tím jídlem pospíšil.
Když už to ale bylo trapně dlouho, nakonec jsem vzal tác s chleby a pomalu se sunul nahoru.
„Potřebuješ se vrátit k základům, jinak to vážně nepochopíš,“ zaslechl jsem mámu právě v momentě, kdy jsem vcházel do pokoje. „Měl by sis projít všechny sešity a učivo za posledního půl roku. Základy k tomuhle jste se měli učit tak někdy v říjnu nebo v listopadu.“
Položil jsem tác na stůl vedle Joshuova učení a zvědavě jsem nahlédl do jeho sešitu. Máma mu stihla za tu dobu nadiktovat několik příkladů a ani jeden neměl správně, pode toho, jak to měl celé červeně přeškrtané.
„No, pokud budeš chtít, Arty ti s tím pomůže. Já vás nechám o samotě, musím si jít něco dodělat a připravit večeři.“
Máma ještě Joshe pohladila po vlasech, a než odešla, ještě se na mě podívala podmračeným pohledem, který říkal: Hlavně v klidu, nebo si mě nepřej.  

Joshua zůstal ještě asi hodinu. Odmítl si s námi dát večeři. Prý už nechce otravovat a on spěchá domů. Když jsem za ním zavíral dveře, doufal jsem, že snad aspoň něco pochopil a nebude druhý den ve škole za idiota.
Při večeři jsem mlčel jak zařezaný. Nechtělo se mi vyprávět o mém neplodném odpoledni a outsiderem naší třídy. Máma byla spokojená, že jsem konečně projevil nějakou iniciativu, brácha si mě pořád dobíral.
Ať si trhnou…
Po večeři jsem se zdekoval do svého pokoje, jak nejrychleji jsem mohl. Sprchou jsem jen proletěl, abych se v koupelně ještě nesrazil s Felipem a nemusel poslouchat ty jeho blbé kecy.
Vykašlal jsem se i na chystání věcí do školy. Byl jsem z celého dne vážně unavený.
Byl jsem rád, že jsem se mohl konečně natáhnout.
Ležel jsem na posteli a chvíli jen tak zíral do stropu. Myslel jsem si, že budu za chvíli tuhej, ale nedařilo se.
Jako nějakým zázrakem jsem měl najednou hlavu plnou všeho možného. Ani ne tak všeho možného, jako něčeho konkrétního. Ať jsem měl oči zavřené, nebo jsem zíral do tmy, pořád jsem před sebou viděl jeho obličej. Jeho uslzené modré oči… Jeho drobný nos, který si každou chvíli utíral, když jsem mu zase řekl něco, co nedokázal zkousnout.
S ním se vážně musí jednat jak s panenkou, protože stačí jedno blbý slovo a on už řve.
Ale i když jsem myslel na to, že je Joshua nemožný, moje myšlenky se víc a víc soustředily právě na to, jak vypadá. Pomalu ale jistě jsem začínal vidět jen to, že je…
„Do prdele,“ zaklel jsem polohlasně.
Dvakrát jsem se v posteli přetočil, ale nakonec jsem rozsvítil lampičku a sehnul se dolů pod postel. Vytáhl jsem krabici, hodně hluboko zasunutou. Chvíli jsem se v ní přehraboval, než jsem vytáhl jeden z časopisů. Pohodlně jsem se uložil zpátky a spokojeně v něm začal listovat.

„Hmm… hmm… to je zajímavé…“
Zamrčel jsem a jen se pootočil na bok.
„Tak takhle to je,“ ozvalo se znovu.
Cukl jsem sebou. Konečně mi v tom polospánku došlo, že je někdo v mém pokoji. A podle hlasu to nebyl nikdo jiný, než Felipe.
Rozespale jsem otevřel oči a rozmlženým zrakem se na něj podíval. A v tu chvíli mě polilo horko…
Stál vedle mé postele a listoval si v časopise.
Do prdele! Usnul jsem, když jsem si ho prohlížel…
„To je vážně zajímavé,“ obrátil Felipe další stránku. „A tohle taky,“ otočil se a ukázal na mě prstem.
Až doteď, jsem si neuvědomil, kde mám ruce. Jednou jsem měl podloženou hlavu, ale tu druhou…
Rychle jsem ji vytáhl z kalhot, a ještě rychleji jsem se posadil.
„Naval to zpátky!“ vyjel jsem na bráchu, ale on před mou rukou jen hbitě uhnul.
„Pod každou klučičí postelí je nějaký ten porno časák,“ pokýval s porozuměním hlavou. „Ale tohle je vážně extra kousek…“
Zvedl ruce a ukázal mi dvojstránku, kterou právě nalistoval.
Jen pár vteřin jsem na to zíral, než jsem vystřelil z postele a skočil po bráchovi.
Dopadli jsme oba na zem, jen to zadunělo.
„Co se mi hrabeš ve věcech!“
„Jen jsem ti přišel zhasnout a…“ začal se Felipe smát. „Myslel jsem, že to budou pěkný holky s velkýma kozama… Hmm.. tak bráškovi se líbí tohle…“ ukázal na časopis, který se pěkně rozložil před námi.
Z dvoustrany se na nás díval krásný kluk. Ve výmluvné poloze a s výmluvným úsměve. Takovým, který říkal: Vezmi si mě…