Alexandr - Kapitola 5

22.01.2015 21:26

5.

 

Když mě ráno vzbudilo zvonění budíku, s odporem jsem do něj praštil až tak, že sletěl na zem.
„Chjo, zas do školy,“ povzdechl jsem si. „A navíc ty kecy, co mě tam čekají.“
Uvědomil jsem si, že kvůli tomu, že už s Tinou nechodíme, bude z toho asi velké HALO.
Pomalým šouravým krokem jsem došel ke škole. Podíval jsem se na tu velkou hnusnou budovu, zhluboka se nadechl a s nechutí jsem vešel dovnitř, jakoby mě tam čekala poprava. Jen co jsem došel do třídy, tak mě samozřejmě kluci hned bombardovali otázkami:
„Co se stalo? Co Tina? Proč jsme se rozešli? Proč jsem byl v nemocnici? Od koho jsem dostal na budku? Dostal ten chlap taky nakládačku?“
Na první otázky jsem odpovídal vyhýbavě a neurčitě s vysvětlením, že se to stejně týká jen mě a Tiny. Měl jsem pocit, že jsme naše story měli otisknout v novinách jako horkou novinku, protože asi tak tři dny v kuse pořád někdo vyzvídal. Tina už byla celkem v pohodě. Zřejmě si tím nejhorším prošla ještě ve dnech, kdy jsem byl doma. Každopádně pořád některým lidem nešlo do hlavy, že se s Tinou bavíme dál, jakoby se nic nestalo.
Učitelé se nejspíš taky zbláznili. Asi měli pocit, že jsem poslední dny nedělal nic jiného, než se jen učil -  a nejlépe právě ten jejich předmět. Celý týden – minimálně 1-2x denně mě někdo zkoušel. Krom toho jsme psali i spoustu písemek, protože se blížilo čtvrtletní hodnocení. Navíc nám neustále předhazovali fakt, že máme na jaře maturovat. Následující týden se to všechno postupně uklidňovalo. Už jsem nebyl terčem učitelů a jejich nenasytné touhy mě zkoušet ze všeho, na co si jen mohli vzpomenout. Kluci se už také přestali vyptávat - stejně jsem měl občas pocit, že jsou horší než drbny na pavlači. Jeden den za mnou Tomáš přišel a už po několikáté se ujišťoval, jestli opravdu už s Tinou nechodíme.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Slyšel jsem, že jeden kluk z béčka se na ní pořád vyptává.“
„Musíš mi říct, který to je, nechci, aby někomu naletěla.“
„Chováš se jako její brácha, ne jak její bývalý,“ zasmál se Tomáš.
Fakt je ten, že i přesto, že jsme spolu už nechodili, byli jsme skoro pořád blízko sebe. Dokonce snad víc, než předtím. Navíc, jsem měl ve škole mezi spolužáky celkem respekt. A zřejmě tohle odrazovalo kluky, kteří by si s Tinou chtěli něco začít.
„No už to tak bude. Ona se stará o mně a já se starám o ni. Jsme prostě dvojčata.“ Taky jsem se usmál nad tou představou, že bychom mohli být s Tinou sourozenci. „A nezapomeň, jaké měla problémy s klukama, než jsem s ní začal chodit. Však na to co se tenkrát stalo, máme všichni špatné vzpomínky,“ promnul jsem si pravé předloktí.
„Pak ale nechápu, proč jste se rozešli, když si tak dobře rozumíte,“ divil se Tomáš.
„Je to trochu složitější. Jednou se to dozvíš určitě. Stejně víš o mně skoro všechno, tak ti to pak řeknu jako prvnímu…“
„To bych neřekl, že o tobě vím skoro všechno. Ani ses neobtěžoval dát vědět, že jsi ve špitále. To, že jste se rozešli, jsem se taky dozvěděl od Tiny.“ Tomáš se na mě zamračil: „Ztratil jsi snad telefon, nebo co?“
„Skoro jo, ale pak se zase našel. Jen se toho semlelo tolik, že jsem ani neměl čas zavolat.“ Na chvilku jsem se odmlčel a přemýšlel, kolik toho teď můžu Tomovi říct. „Když jsme se rozešli tak jsem byl rád, že nikoho nevidím.“
„Kdybys cinknul, mohli jsme pokecat a něčím to zapít,“ žduchnul do mě Tomáš. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděli jsme v jídelně, před sebou něco, co vypadalo jako oběd a snažili se předstírat, že nám to chutná. Položil jsem příbor na tácek a podíval se na něj.
„No já to zapil a moc dobře to nedopadlo,“ řekl jsem potichu, aby to přeci jen nezaslechl někdo další.
„Ty jsi chlastal? A s kým? Proč jsi nedal vědět,“ zamračil se Tomáš, když na mě vysypal ty otázky.
„Byl u mě Tinčin bratranec. Prostě to tak vyplynulo z okolností a nějak jsem se neuhlídal. Vypil jsem skoro celou flašku vína,“ přiznal jsem se.
„Ty prase! Na to, že nepiješ… Musel jsi vypadat děsně, co?“začal se Tom usmívat při té představě.
„Nebyl jsem schopný dojít pořádně do postele. Ještě že naši nebyli doma.“
„Sakra, u vás byla sranda a já u toho nebyl,“ šťoural dál Tomáš.
„Jaká sranda?“ drcnul do mě někdo. Otočil jsem se, jasně  - Tina. To se dalo čekat.
„Ty máš uši jak netopýr,“ ignoroval jsem její otázku.
„Bodejť. Slyším všechno i to co nemusím,“ usmála se. Položila tác s obědem na stůl, přitáhla si židli, posadila se a začala jíst.
„Jak to, že nejsi s holkama?“ zeptal se ji Tomáš.
„Ále, nemám náladu. Navíc se k nám pořád cpou kluci z béčka. Už mi to docela leze na nervy.“ Zamračila se a pohlédla směrem ke stolu, kde seděly Martina s Petrou. Taky jsme se tím směrem podívali. Opravdu, u stejného stolu taky seděli ještě dva kluci, které jsem znal spíš jen od vidění. Občas jsme se potkali na chodbě, v šatně nebo právě na obědě. Měl jsem pocit, že ten blonďák mě neměl moc rád, podle toho, jak se vždycky tvářil, když jsem byl poblíž. Otočili jsme se zpět k našemu stolu. Tomáš nenápadně mrknul a pak sotva znatelným pohybem hlavy ukázal směrem k těm klukům a pak k Tině. Znova jsem se tam podíval. Ten blonďák se zrovna díval naším směrem, a když zjistil, že se také na ně dívám, zamračil se a rychle se otočil. Zvedl jsem na Toma tázavě obočí. Ten jen pokrčil rameny a kývnutím hlavy směrem k Tině naznačil, že není dobré to zrovna teď vysvětlovat a než jsme dojedli oběd, probírali jsme pak už jen samé hlouposti.
Odpoledne nás ještě čekaly dvě hodiny chemických laboratoří.  Tině už vyučování skončilo tak jsme se rozloučili před školou. Doběhla holky a společně odcházely domů. Když jsem vcházel dovnitř, tak snad ještě ze zvyku jsem se za ní otočil. Zrovna v ten moment se k nim připojili zase ti dva kluci. Ten blonďák se dost nevybíravě nacpal mezi Tinu a Petru. Tina se trochu odtáhla, nicméně pokračovali dál v cestě. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Tomáš si všiml, jak odcházející skupinku pozoruji. Přišel ke mně blíž a polohlasně řekl:
„To je ten kluk, co se na Tinu pořád vyptává. Asi to na ni zkouší, a podle toho co jsem slyšel, je dost otravný.“
„No taky mám pocit, že se ji to moc nelíbí. Asi si ji pohlídám, moc se mi ten synek nelíbí,“ řekl jsem celkem podrážděně.
„Ježíš, ty nejsi jako její brácha, ale spíš jako její otec,“ zasmál se Tomáš, ale bylo jasné, že myslí na to samé. Navíc měl Tinu taky rád a už kdysi mi vyhrožoval, že mi dá na budku, jestli ji něco provedu. Taky se v ní viděl, ale měl tenkrát smůlu, protože začala chodit se mnou.
Od té doby jsem se na toho blonďáka zaměřil. Zjistil jsem, že se jmenuje Lukáš a ani ve své třídě nemá moc dobrou pověst. Byl to takový grázlík, kterému ale bohužel vždy všechno prošlo, ať udělal, co udělal. Vždy se ze všeho uměl vykroutit jako had. Dokonce i Tomáš si toho začal více všímat. Tina si občas postěžovala, jak je Lukáš otravný a že ho už musela docela tvrdě odpálkovat. Ale zjevně mu to nedocházelo, protože se pořád kolem ní motal. Domluvili jsme se s Tomášem, že jak to půjde, tak někdo z nás s Tinou bude, aby od něj měla co nejvíc pokoj. Přesto jsme však s ní nemohli být každou minutu.
Jednou o přestávce jsme stáli na chodbě a kecali s dalšíma klukama. Tina přicházela z druhé strany.
„Jdi do ha*zlu!“ vykřikla najednou tak hlasitě, že to slyšel prakticky každý, kdo na chodbě byl. Odstrčila Lukáše, který se na ni už zase lepil. Všichni jsme se jak na povel otočili. Byli jsme překvapení, protože Tina nemluvila sprostě snad ani ve snu. Dívali jsme se na ně a nechápali. Lukáš se jen zasmál, jako by se nic nedělo a dál šel vedle ní. Tomáš se naštval a rázně vykročil směrem k nim. Vypadal, že ho snad půjde zmlátit. Lukáš si toho všiml, tak raději hned zmizel ve své třídě a zvonění na hodinu nám zabránilo jít za ním. Museli jsme se vrátit do třídy. Tina byla hodně vytočená. Byla zamračená, až se jí na čele vytvořila hluboká vráska. Když si chtěla sednout do lavice, odsunula židli tak prudce, že se málem převrhla.
„Asi budeme muset s tím zmetkem něco udělat,“ pošeptal jsem Tomovi, když učitelka začala vysvětlovat novou látku.
Zaposlouchal jsem se do jejího výkladu, ale bohužel byla jeden z těch učitelů, kteří nedokážou vůbec zaujmout. Po deseti minutách jsem ji přestal vnímat a mé myšlenky utíkaly úplně někam jinam. Znova jsem si vzpomněl na Páju. Bylo to už skoro dva týdny, co jsme se viděli naposled. Od té doby jsem od něj dostal jedinou zprávu, kde se omlouval za to, že tak narychlo musel odjet. Když jsem se nemusel nutně soustředit na něco jiného, tak jsem nejvíc myslel právě na něj. Asi jsem se opravdu zamiloval. Když jsem na něj myslel, usmíval jsem se jak nějaký tydýt.
I Tina si toho všimla a už si ze mě dělala srandu. Ale i přesto, že myšlenky na něj mi vždycky na tváři vykouzlily úsměv, bylo mi občas mezitím i trochu úzko. Proč se ještě neozval? Poslal jsem mu pár sms, ale na žádnou doposud neodpověděl, tak jsem to pak vzdal. Má snad někoho jiného? Nebo, to že bych se mu mohl líbit, byla pouze má naivní představa? Byly to otázky bez odpovědi. A já neměl ani odvahu se na to zeptat Tiny. Měl jsem strach, že by se mi její odpověď nemusela líbit. Tak jsem si dál uchovával naději, že to snad bude jednou tak, jak si to představuji.  Ze zamyšlení mě probralo zvonění, které oznamovalo konec hodiny.
„Ty vole, to je zápis?“ žduchnul do mě Tomáš a ukázal na prázdnou stránku, kde bylo zapsáno pouze dnešní datum. „Příští týden píšeme písemku, z čeho se chceš učit?“
Tomáš tady patřil mezi nejlepší studenty. Navíc, co se týkalo učení, byl docela precizní a důsledný a musel mít vždycky všechno v pořádku a nic mu nesmělo chybět. Zatím co já… už jsem po něm párkrát žebral sešity, abych si mohl všechno dopsat. V tomhle směru byl Tomáš taková moje chůva. Částečně i díky němu jsem měl ve škole dobré výsledky.
„Ach jo, úplně jsem se v tom jejím výkladu ztratil. Ani nevím, co říkala. Půjč mi ten sešit, zítra ti ho donesu,“ poprosil jsem ho.
„No to bude drahý“ zasmál se Tom.
„Přimluvím se za tebe u Tiny, co?“ zeptal jsem se poťouchle.
„Seš vůl, to si zařídím sám. Jestli ti to teda nevadí.“
„Ale kde. To je pryč, jsme sice často spolu, ale spíš proto, že jsme si na to zvykli.“ Přemýšlel, kdy a jak mu vlastně řeknu celou pravdu.
„Přátelství mezi holkou a klukem? Není to moc obvyklé. Jen aby se to zase nezvrtlo,“ pokrčil Tomáš rameny.
„Tak to můžeš být v klidu,“ usmál jsem se při představě, že o holky vlastně nemám zájem a znovu jsem si uvědomil, že mu to budu muset říct. Ale mám strach, jestli bych tím neztratil svého nejlepšího kamaráda, se kterým se znám už od školky. Mám strach, že když mu to řeknu, tak se ode mě odtáhne a zbude mi už jen Tina. S těmi myšlenkami jsem nacpal sešity do tašky a pomalu odcházel ze třídy. Tomáš se sunul za mnou, ale v polovině cesty ho zastavila učitelka, že s ním musí ještě něco probrat.
„Počkám venku,“ zavolal jsem a šel pomalu ven.
Tina už byla kousek od školy, když jsem vyšel před budovu. Směřovala domů a já věděl, že je stoprocentně naštvaná. Takhle sama odcházela jen tehdy, když ji něco vytočilo a ona si takto vždy potřebovala v klidu vyvětrat hlavu. Sedl jsem si před školou na schody a díval se za ní, jak odchází, než mi zcela zmizela za rohem. Asi za pět minut přiletěl Tomáš.
„Ať mi dá sakra pokoj. Chce, abych šel na nějakou soutěž. Už tak nic nestíhám a ještě tohle.“ Nadával sice, ale já věděl, že to stejně udělá. „Zítra mi musíš donést ten sešit,“ dodal ještě.
„Ok.“ Postavil jsem se a pomalu jsme šli domů. Po cestě mi Tomáš vysvětloval, co vlastně za soutěž to bude, čímž mi potvrdil to, že tam stejně půjde.
„Aspoň se tím už částečně připravím na maturu,“ pokračoval dál v monologu o chystané soutěži.
Vešli jsme do jedné slepé ulice, kde prakticky nic nebylo, kromě pár vchodů a jednoho průjezdu. V tuto dobu tam bývalo i prázdno, protože tam jen chodili lidé, co tam bydleli, nebo tam výjimečně někdo prošel, tak jako my. Tomáš pořád mluvil o tom, co všechno bude na tu soutěž potřebovat, až jsem měl pocit, že i mě bude chtít zaměstnat. Už jsem ho chtěl utnout, ale najednou se odmlčel sám. Přiblížili jsme se k tomu průjezdu do dvora a zaslechli jsme něco, co nás donutilo zastavit. Opatrně jsme nahlédli do průjezdu. Co jsme viděli, nás šokovalo. Nebo spíš nasralo.
Lukáš tam dost nevybíravě tlačil Tinu na stěnu domu a snažil se od ní vynutit polibek. Tina se mu snažila vytrhnout, ale on ji držel tak silně, že ji znemožňoval se bránit. I z naší vzdálenosti jsme viděli, jak je z toho zoufalá. A ať se snažila sebevíc, nemohla se z toho sevření dostat. Ve vteřině Tomáš hodil kabelu na zem, rozběhl se k nim a já ho hned následoval.
Lukáš nás zaslechl. Otočil se, ale to už mu na tváři přistála pěst. Pustil Tinu a odskočil dozadu. Tom na nic nečekal a znovu po něm skočil. Svalil ho na zem a během chvilky měl nad ním převahu. Přiklekl mu ruce a Lukáš prakticky neměl šanci. Tomáš byl daleko větší a vytrénovaný. Poradil si s ním raz dva. Znovu mu jednu natáhl, až mu rozrazil ret. Já jsem mezitím doběhl k Tině. Přitiskla se ke mně se slzama v očích.
„To bude dobrý,“ utěšoval jsem ji a pevně ji objal.
Tomáš vztekle Lukášovi zasyčel do ucha: „Ještě jednou se k ní přiblížíš a zabiju Tě, ha*zle!“ rudý vztekem vstal. „Vypadni, nebo tě zkopu!!“ Teď už na něj řval a zatínal přitom pěsti.
„Kdybyste nebyli dva…“ zavrčel Lukáš.
„Tak co?!!“ nenechal ho Tomáš domluvit a pokročil blíž k němu.
Lukáš raději neodpověděl. Byl Tomovi na dosah a pochopil, že není radno ještě víc provokovat. Ušklíbl se, utřel si krev ze rtu do rukávu, sebral svou tašku a v klidu, jako by se vlastně ani nic nestalo, odešel.
„Dobrý?“ zeptal jsem se Tiny.
 Neodpověděla, jen přikývla hlavou. Tomáš přešel k nám. Podal Tině kapesník a mlčky stál vedle nás. Vztek, který v něm Lukáš vyburcoval, byl na něm dost jasně vidět, protože mu na spánku z toho naběhla žíla. Díval se na nás a já na něm poznal, že by se mnou nejraději vyměnil místo. Pustil jsem Tinu a ona se otočila k Tomovi.
 „Děkuji,“ řekla a také i jeho objala. On chvilku stál, překvapen tímto gestem, ale nakonec ji také jemně objal.
„Nemáš zač.“ řekl tiše, jako by se styděl a nechtěl, aby to slyšel někdo další. Otočil jsem se po věcech. Došel jsem pro moji a Tomovu kabelu, vrátil jsem se k nim. Ti dva ještě stáli u sebe. Tomáš pohladil Tinu po vlasech, ona se na něj pousmála a pak poodstoupila. Ještě si otírala tváře od slz.
„Kapesník ti zítra vrátím.“ řekla a schovala ho do kapsy.
„Klidně si ho nech.“ odpověděl Tomáš a vzal si ode mě svoji kabelu a přehodil si ji přes rameno. „Zkusí mi ten zmetek ještě přijít na oči, tak ho zkopu do krychle.“
„Já myslím, že už snad dá pokoj,“ namítla Tina.
„Jen aby, slyšel jsem, že je to pěkný hajzl,“ řekl jsem a také Tina si ode mne vzala svoji tašku s učením. „Já nevím, proč vždycky přitahuji takové grázly,“ postěžovala si.
„Co naděláš, když jsi tak hezká,“ usmál jsem se na ni. „Měla bys nosit na hlavě papírový pytlík, abys byla před těmahle schovaná.“
„No, tos teda fakt vyřešil. Víš, jak se s tím blbě chodí?“ pousmála se už Tina a bylo vidět, že už je o hodně klidnější.
Rozhodli jsme se, že ji doprovodíme až domů. Po cestě se zcela již uklidnila a také nám povykládala, jaké trápení s Lukášem má. Jakmile totiž zjistil, že už spolu nechodíme, začal za ní pořád lozit, jak jen mohl. I přesto, že mu jasně několikrát dala najevo, že o něj nemá zájem, nedal se odbýt. A právě dnes to na té chodbě vygradovalo. Řekl ji, že s ním chodit nemusí, když teda nechce, stačí, když se spolu vyspí. Tohle chtěl zřejmě potvrdit tím, že ji tady zatáhl do průjezdu, kde jsme je pak našli. Samozřejmě jsme Tině i trochu vynadali, za to, že nám nic neřekla.
„Cos dělala, že tě dostal až tam?“ zeptal jsem se dost vyčítavě, protože jsem nechápal, jak ji mohl zatáhnout až skoro nakonec průjezdu.
„Víš co, nenadávej mi, sama vím, že jsem blbá.“
„Tak co se vlastně stalo?“ teď byl zvědavý už i Tomáš.
„No, on na mě čekal, tam u toho domu,“ ukázala na dům na začátku ulice. „Říkal, že se mnou chce mluvit, že by se mi chtěl omluvit. Ale je mu to blbý na ulici, protože zrovna šli nějací kluci.“
„A tys mu to věřila?“ nechápavě jsem kroutil hlavou. „Měla by ses naučit lidem nevěřit všechno, co ti řeknou.“ Huboval jsem ji, protože na tu svou důvěřivost a dobrotu už jednou málem doplatila.
„Já vím,“ řekla Tina nešťastně, až mi bylo líto, že jsem jí vyčítal její důvěřivost. „Jenže on opravdu vypadal, že to myslí vážně.“
Nadechl jsem se, že ještě něco řeknu, ale Tomáš mě zarazil. „Už toho prosím tě nech. Prostě si naši krásku pohlídáme.“ Kradmo pohlédl na Tinu a usmál se. Ta mu úsměv opětovala a dál jsme to již neřešili. Pomalu jsme došli k jejímu domu.
„Tak zatím. Musím toho hodně dopsat, tak já jdu,“ chtěl jsem se rozloučit. Navíc jsem měl pocit, že Tom by i rád zůstal s Tinou chvilku sám.
„Však mám taky hodně učení,“ řekla Tina a otočila se k Tomovi, „ještě jednou díky.“
„Nemáš zač,“ usmál se na ni. Viděl jsem na něm, že má ještě něco na srdci, ale nevěděl jak na to. Jeho nerozhodnost byla výjimečná a nečekaná, proto jsem se neubránil úsměvu, když jsem viděl, jak přešlapuje na místě.
„Nic, já jdu, mám toho opravdu moc. Tak čaute.“ Otočil jsem se na patě a odcházel domů.
„Nezapomeň zítra ten sešit!!“ křikl za mnou ještě Tomáš.
„Neboj!“ mávl jsem rukou, aniž bych se otočil. Měl jsem pocit, že kdybych to udělal, viděl bych něco, co bych nechtěl a mohl bych začít ještě žárlit.
Ale musím si zvyknout, že Tina už není moje a navíc mám v hlavě teď někoho jiného.
Zamračil jsem se při vzpomínce na Pavla.
Proč se ještě neozval? Kdyby aspoň poslal zprávu.
Popohnán náhlým nutkáním jsem z kapsy vytáhl telefon. Co když… Podíval jsem se na displej. Nic. Žádná zpráva. Žádný nepřijatý hovor. A pak, aniž bych si uvědomoval, co právě dělám, mé prsty samy od sebe začaly vyťukávat jeho číslo, které jsem za tu chvilku znal už nazpaměť.
„Třeba čeká, až zavolám,“ pomyslel jsem si a přiložil telefon k uchu. To bylo vlastně poprvé, co jsem mu volal takhle přímo.
VOLANÝ ÚČASTNÍK JE MOMENTÁLNĚ NEDOSTUPNÝ…
Věta, kterou jsem slyšel, zavraždila mou naději. Už několikrát jsem mu chtěl zavolat a teď, když jsem se k tomu odhodlal, slyšel jsem tohle. S telefonem stále přitisknutým na uchu jsem dokola poslouchal tu samou větu a nesmyslně doufal, že ji přeruší Pájův hlas.
… OPAKUJTE PROSÍM VOLÁNÍ POZDĚJI.
Začal jsem nenávidět ženskou, která namluvila tuto hlášku. Zklamaně jsem vypnul telefon a rychle si otřel oči, aby si nikdo nevšiml, že jsem měl na krajíčku.
Sakra, vždyť jsem kluk vysoký skoro metr osmdesát a málem tu brečím jak malé děcko. A ještě navíc venku. Proč mě ten hloupý telefon tak rozhodil? Co jsem si myslel?
Rozhlédl se kolem sebe. Naštěstí si mě nikdo nevšímal. Strčil jsem telefon do kapsy a rozběhl se domů. Máma ani táta se ještě nevrátili z práce. Bylo moc brzo. Chodili většinou až kolem páté. Opláchl jsem se a uvařil si čaj. Popadl jsem kabelu, kterou jsem nechal pohozenou v předsíni a zavřel se v pokoji. Rychle jsem opsal dnešní zápis, abych mohl Tomovi druhý den vrátit sešit a nacpal jsem ho hned do tašky, abych na něj náhodou nezapomněl. Čaj jsem vypil tak rychle, že hrnek byl ještě chvíli teplý i po dopití a na mne to začalo působit jako prášky na spaní. Celková únava se tím začala projevovat ještě intenzivněji. Chvíli jsem s tím ještě bojoval, ale pak jsem to vzdal. Položil jsem knihu, kterou jsem právě držel a natáhl se na postel. Rukama jsem objal polštář a s větou, která mi opět zněla v hlavě „VOLANÝ ÚČASTNÍK JE MOMENTÁLNĚ NEDOSTUPNÝ … OPAKUJTE PROSÍM VOLÁNÍ POZDĚJI…“ jsem usnul.
Po nějaké chvilce mě probralo zaklepání na dveře. Otevřel jsem oči. Stál tam Pája. Vešel dovnitř a zavřel.
„Proč je tady?“ pomyslel jsem si. Neozval se a najednou stojí v mém pokoji. „Proč jsi nezavolal?“ zeptal jsem se nahlas.
„Čekal jsem, že mi ty zavoláš,“ odpověděl.
„Udělal jsem to, ale nedovolal jsem se,“ namítl jsem.
„Promiň, nevěděl jsem, že tak stojíš o to, se znovu se mnou vidět.“ Došel k posteli, klekl si, opřel se a naklonil se až těsně ke mně. „Přišel bych už dříve.“
„Myslel jsem, že o mě nestojíš.“ řekl jsem tiše.
Zavřel jsem oči, dál v náruči mačkal polštář a čekal, co Pája řekne. Chytil mě za rameno a přetočil na záda. Pocítil jsem na sobě tíhu jeho těla. Zalehl mě a ruce s polštářem mi přimáčkl k tělu. Byl těžký a já nemohl popadnout dech. Srdce se mi málem zastavilo. Oči jsem měl stále zavřené a strnule jsem čekal, co bude dál.
„Kdybych o tebe nestál, nebyl bych tu,“ zašeptal mi do ucha. Trošku se nadzvedl a opřel se o loket. Pohladil mě po tváři. „Celý hoříš,“ zašeptal znova.
„Za to můžeš ty,“ ztěžka jsem ze sebe vysoukal těch pár slov.
Jeho prsty mi jemně prohrábly vlasy a pak přes rameno a po ruce mi sjely níž. Odhodil polštář a pohladil mě po břiše.
 „Pájo…“ vydechl jsem.
 Sklonil hlavu až k mému obličeji. „Vím, že po tom toužíš. Chceš to a já to chci taky. Líbíš se mi už od první chvíle.“
Byl tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly a já každé jeho slovo vnímal jako polibek. A pak… Políbil mě doopravdy. Přitiskl své horké rty na mé a v tu chvíli jsem byl nadobro ztracen. Líbali jsme se a já se propadal někam do neznáma. Pája mi odhrnul triko a jeho ruka mě opět hladila po břiše. Jemně ale přesto nekompromisně se dotýkal mé rozpálené kůže, jako by dobýval nepřátelské území.  Druhou rukou mi zajel pod záda a pevně mě chytil. Zvedl hlavu. 
„Chyběl jsi mi,“ řekl a vytáhl mi triko ještě výš.
Sklonil se a svými polibky začal pokrývat mou kůži, vzrušením napjatou až k prasknutí. Pravou rukou si mě stále držel, jako by měl strach, že to vzdám a uteču. Ale já nemohl, naprosto jsem se v tom utápěl. Všude okolo bylo moře, postel byla můj malý ostrov a Pája můj záchranný kruh, kterého jsem se nechtěl za žádnou cenu pustit. Byl jsem natolik vzrušený, že můj dech i mé bušící srdce musely být slyšet na míle daleko. Opouštěly mě všechny síly a nebyl jsem schopen ničeho jiného, než se plně oddávat tomu, co právě probíhalo.
Pájova ústa hledala místo, kde ještě nezanechala vlhký otisk. Ruka, kterou mě tiskl k sobě, povolila. Jemnými tahy konečky prstů sjížděl po mé prohnuté páteři níž a níž, až mi z toho naskočila husí kůže po celém těle. Pomalu sjel rukou až dolů a zajel pod kalhoty. Jemně mě stiskl a pak ji přes bok přesunul dopředu až k mému nejcitlivějšímu místu. Celý napjatý a vzrušený jsem čekal, co bude dál, a z mých úst jen vycházely tiché vzdechy.
To jsem chtěl, na tohle jsem čekal, mé přání se začíná plnit.
Jeho ruce mě třely a tiskly tam, kde jsem to nejvíc a intenzivně pociťoval. Už jsem ten nápor déle nemohl vydržet. Prohnul jsem se v zádech ještě víc a ruce, které jsem měl najednou volné, jsem natáhl před sebe, abych Páju chytil a přitiskl k sobě. Chtěl jsem mu tím objetím předat část mého neskutečného vzrušení.
Máchl jsem však naprázdno. Nedotkl jsem se ho ani konečky prstů. Překvapením jsem otevřel oči a na moment se mi zastavil dech. 
Nebyl tam.
Rozhlédl jsem se nechápavě kolem sebe. Pája tam nebyl. Zklamaně jsem zakňoural. Byl to jen sen. Rukou jsem se chytil v rozkroku, kde jsem měl kalhoty napnuté k prasknutí. Sevřel jsem ruku mezi stehny. Stiskl jsem se silně, abych zastavil to vzrušení, které se mi ze snu prodralo až ven do skutečného života. Tím jsem jen dokončil to, co Pája ve snu začal. Nohama a rukama jsem znovu objal polštář a stočil jsem se do klubíčka. Ještě stále jsem rychleji oddychoval. Zavřel jsem oči a snažil si znovu vybavit Páju, ale nebyl tam. Byl jsem zklamán, že to nebyla skutečnost. Chvilku jsem ještě ležel a vracel se k mému snu.
 Co ten člověk se mnou dokáže udělat během chvilky snění. Nebylo to skutečné a já byl přesto naprosto ztracen. Co teprve až k tomu opravdu dojde.
 Znovu se mi při té představě začal zrychlovat dech.
NE! Musím to zarazit!
Zvedl jsem se z postele a šel si do skříně pro čisté věci, protože jsem se opravdu potřeboval převléct. Když jsem míjel zrcadlo, zastavil jsem se. Tváře jsem měl červené, mé oči měly zvláštní lesk a můj celkový vzhled napovídal, že se něco stalo. Dokazovalo to i vlhko v kalhotách. Jak jsem se tak pozoroval v zrcadle, zastavil jsem se očima na hodinách. Uvědomil jsem si, že za chvíli přijde máma.  Honem jsem popadl čisté věci a zamířil do koupelny dát se do pořádku, aby nikdo nic nepoznal. Seděl jsem ve vaně a vyhříval se v horké vodě a samolibě si prohlížel své tělo. Myšlenkami jsem se neustále vracel do snu.
Bude Pája i ve skutečnosti také tak neodolatelný? Jestli ano, tak náš sex skončí hned po jeho prvním dotyku. Už jen myšlenky na to mě přiváděly k šílenství. A co bude pak, až dojde na věc?
To vše, na co jsem myslel, a vana plná horké vody způsobila, že můj malý přítel začal znova reagovat.
Sakra, je to jen v mé hlavě. Co bude, až uvidím Pavla tváří v tvář? To se mi postaví hned jak na povel? Přemýšlel jsem nad tím vším a bezmyšlenkovitě jsem ponořil ruce do vody a jemnými pohyby jsem si snažil ulevit. Vzpomínky na něj a na to, co proběhlo ve snu, mě dostávaly do varu víc a víc a netrvalo dlouho a vyvrcholení na sebe nenechalo čekat. Chvilku jsem se ještě oddával tomu příjemnému pocitu, oddychoval jsem a snažil se uklidnit. Pak jsem ale vypustil vanu a pustil na sebe studenou vodu, abych se vzpamatoval.  Utřel jsem se, oblékl do čistých věcí a podíval se na sebe do zrcadla.
Ach jo. Šel jsem se okoupat, abych se dal do kupy, a teď vypadám ještě hůř.
Prohrábl jsem si rukama mokré vlasy a vyšel ven z koupelny. Nalil si džus a šel do pokoje. Na chvíli jsem otevřel okno, pustil dovnitř čerstvý vzduch a pak se vrátil zpět k učení.
Během pár minut dorazila domů máma. Jen nakoukla do pokoje a zeptala se, co chci na večeři. Když viděla, že se trápím s matikou, zavřela dveře a nechala mě samotného, abych měl klid.
Ještě jednou jsem se snažil vybavit svůj sen, ale nakonec jsem odevzdaně popadl učebnici a pokračoval v učení.