7.11.2017 - byl zvláštní den...
Dnešní zvláštní den
Nebudu se tady široce rozepisovat o tom, jak na mě působí podzim. Už tak s tím mám sama co dělat. A když se k tomu přidají velké starosti, je zaděláno...
Dneska to bylo docela ve fázi, kdy jsem měla co dělat, abych udržela svůj „v pohodě“ postoj a dokázala se na ostatní usmívat. Ale uvnitř mě to bylo jeden velký děs...
Při obědové pauze jsem se sebrala, a i s kávou se vydala ven. Usadila jsem se na lavičce, zapálila si místo jídla cigaretu a k tomu popíjela kafe...
Vím, děsně nezdravé a nemělo by se to. Ale tak nějak nebyla nálada na nic jiného.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a pozorovala těch pár lidí, co občas prošli. Myslela jsem si, že můj úsměv navozoval pocit, že jsem v pohodě, zvlášť, když mi pár lidí ten úsměv opětovalo.
Ale pak ke mně přistoupila mladá holčina. Tak kolem dvaceti let. Hezká holka, s pěkným úsměvem, upřímnýma očima. Na rameni se ji houpala kabelka a v ruce držela obyčejnou igelitku.
První, co se mě zeptala, když pozdravila, bylo:
„Jaký máte dneska den?“
Nevěděla jsem, co ji říct. Bylo to, jako by mi viděla až do žaludku.
„Pracovní,“ vydolovala jsem první věc, co mě napadla.
„Máte starosti?“
V tuhle chvíli jsem už byla v šoku. Byla první člověk, který prohlédl můj úsměv. Byla vůbec první, kdo se mi kdy jen tak přimluvil, a hned poznal, že není něco OK.
A ne – nebyla věřící. Nevnucovala mi žádné své teorie, ani nezmiňovala žádného Boha, či cokoliv podobného. Prostě obyčejná holka, která se bavila ještě s dvěma kamarády kousek dál, a já ji nějakým způsobem zaujala.
Vážně jsem vypadala tak nešťastně a opuštěně?
Mluvila se mnou asi pět minut, a já ji automaticky odpovídala, aniž bych nad něčím přemýšlela. A všechno se to týkalo mě. Toho, jak se cítím... Jako by se mi pokoušela odlehčit od mých starostí. Nevnucovala se, nevyptávala se na nic z toho, co mě trápí. Prostě pár neškodných otázek...
Naši krátkou diskuzi ukončila tím, že zvedla ruce a nakoukla do té své igelitky.
„Ráda bych vám dala něco dobrého, ale mám tu bohužel jen rybí prsty a mléko...“
Tak tím mě dostala úplně.
Bylo to odpoledne, kolem jedné hodiny, a já ji stále vidím před sebou. I ten úsměv, který mi věnovala, když se se mnou loučila. Poděkovala jsem ji...
I když jsem jen řekla: „Děkuji...“, bylo v tom jednom slově poděkování za to, že se přimluvila cizímu člověku, že dokázala i na tu dálku odhadnout, že mám starosti, poděkování za to, že se mi to snažila ulehčit a snad mi chtěla věnovat i ty rybí prsty.
Vrátila se zpátky za svými kamarády, chvilku se ještě bavili, ale pak společně odešli.
Dívala jsem se za ní a nedokázala zpracovat to, co ve mně zanechala.
Usmívala jsem se. Ten úsměv už nebyl jen zakrytí nějakých starostí. Byl to opravdový úsměv, ale přitom... chtělo se mi brečet....
Proč?